KVIFF 2019: Tipy IndieFilmu

Další ročník karlovarského festivalu vypukne pozítří, IndieFilm však má festivalový program již dávno prostudovaný. Nechte se inspirovat snímky, které v letošní nabídce naše redaktory nejvíce zaujaly a neváhejte s výběrem až u pokladen.

MARTIN ŠRAJER

Má letošní účast na karlovarském festivalu bude kratší a povahou spíše prázdninová než pracovní. Podle toho jsem také přistupoval k programu. Nebudu se snažit pokrýt žádnou soutěžní (což je zpravidla sázka do loterie) ani nesoutěžní sekci, případně nakoukávat filmy určité provenience. Cílit budu naopak na tituly, které již prokázaly své kvality na jiných festivalech a nesou s sebou tudíž nižší riziko zklamání a promarněného času. Zároveň jsem jako každý rok předem vyloučil filmy, které se po festivalu (kde lze tradičně předpokládat boj o každé volné místo) objeví v distribuci (kde budou naopak mnohé z nich promítány v poloprázdných sálech). Z toho důvodu si ve Varech pravděpodobně nechám ujít vychvalovaný Bílý bílý den nebo vítězný film cannského festivalu Parazit. Mrzet mě nebude, pokud se nedostanu na Takové krásné šaty Petera Stricklanda, které zakoupila Asociace českých filmových klubů, nebo výborně hodnocený hudební dokument Amazing Grace, jejž bude podle festivalového katalogu distribuovat Bontonfilm. Trojici snímků, u nichž je pravděpodobnost dalšího uvedení v Česku takřka nulová, bych nicméně minul nerad.

Prvním je dobové brazilské melodrama Neviditelný život Eurídice Gusmãové (2019), které vyhrálo paralelní cannskou sekci Un Certain Regard. Současně jej mnoho kritiků pro elegantní režii, přesvědčivé herecké výkony a senzuální kameru Hélène Louvart zařadilo mezi to nejlepší, co na prestižním francouzském festivalu viděli. Druhým filmem je černobílý politický dokument Co uděláš, až svět vzplane? (2018), oceněný vloni několika cenami v Benátkách, ve kterém přední italský auteur Roberto Minervini sleduje život Afroameričanů na jihu Spojených států. Když časopis Film Comment zveřejnil žebříček deseti nejlepších filmů roku 2018, které se nedostaly do americké distribuce, Minerviniho znepokojivá, vizuálně dechberoucí novinka se objevila na prvním místě. Třetí film, který bych na KVIFF rád viděl, je posledním filmem francouzsko-belgické režisérky, fotografky, multimediální umělkyně a feministky Agnès Vardové Varda podle Agnès (2019). Mělo by jít o její autoportrét formou masterclass. Okouzlení diváci dokument premiérově uvedený letos v Berlíně popisovali jako dojemný, povznášející a hravý.

————————————————————————————————————————————————–

ZUZANA ČERNÁ

Přestože jsou pro mě Karlovy Vary jako vždy příležitostí podniknout intenzivní exkurz do současné festivalové tvorby, rozhodla jsem se letos při výběrů filmů zvolit lehce odlišný přístup. Často se mi stává, že v běžné filmové distribuci spoustu diskutovaných titulů z časových nebo jiných důvodů minu, a tak jsem se doposud snažila jich co nejvíce stihnout ve Varech, aby mi později neunikly. Nápor artových snímků, které ve snaze uspět na festivalovém trhu často pracují s podobnými dramaturgickými postupy nebo aktuálními vizuálními trendy, jsem ale loni nevydržela. Mnohé filmy už mě zmíněnou podobností otrávily, s odstupem bych k nim ale možná byla smířlivější. Tento rok jim tedy raději dám šanci každému zvlášť v rámci kinodistribuce a kromě těch, na které se těším nejvíce, se chci, stejně jako kolega Martin Šrajer, zaměřit na ty, které už nebude šance jinde v tuzemsku spatřit. Zároveň hledám takové tituly, které slibují originální téma nebo práci s filmovým jazykem. Sázkou na jistotu jsou tak sekce Imagina nebo Jiný pohled, některé lze ale najít i v programu soutěžních sekcí.

Děti mrtvých (Kelly Copper a Pavol Liška, 2019)

Duo amerických performerů zvolilo jako svůj první filmový projekt adaptaci kontroverzního románu rakouské spisovatelky Elfride Jelinek, v němž obyvatele malebné rakouské vesnice konfrontují oběti holocaustu zhmotněné v zombie. Autoři experimentují s žánrem béčkových hororů i antitezí idealistického heimat filmu. K tomu využívají nostalgický 8mm filmový materiál a obsazují místní dobrovolníky, aby na filmové plátno přenesli atmosféru knihy, kterou si kvůli jazykové bariéře ani nemohli přečíst – zatím totiž nebyla přeložena do angličtiny. Bizarní pozadí vzniku filmu natočeného v produkci Ulricha Seidla i „ujetý“ trailer slibují groteskní podívanou, ale zároveň také ironickou sondu do současné rakouské společnosti.

Domov je prostor v čase (Thomas Heise, 2019)

Koláž dětských kreseb, fotografií, milostných dopisů i školních esejí uchovávaných v rodině po tři generace doplňují záběry na současnou podobu míst, na která materiály odkazují. Nekompromisní tří a půl hodinové dílo prověřeného dokumentaristy Thomase Heiseho pohlíží na německé dějiny uplynulého století skrze osobní rodinné vzpomínky.

Lžička (Laila Pakalniņa, 2019)

V době, kdy se ekologicky šetrný životní styl stává moderním, ale také nezbytným, přichází matadorka lotyšského dokumentu s komickým portrétem plastové lžičky. Film zachycuje jepičí život jednorázového nástroje, pro jehož vznik člověk musí vyvinout mnoho úsilí, aby jej za pár minut používání zahodil. Režisérka po svém zvyku promlouvá k divákovi specifickou vizualitou a absurditu existence malého kusu plastu nechává vyplynout na povrch skrze observaci pečlivě komponovaných záběrů.

————————————————————————————————————————————————————————————————-

JAKUB JIŘIŠTĚ

Letošní program karlovarského festivalu je pro mě vzhledem k větší absenci velkých filmařských jmen a hitů z áčkových festivalů trochu sázkou na nejistotu. Hlavní soutěžní sekce však vzbuzuje díky zastoupení řady tvůrců s předchozími festivalovými úspěchy důvěru. Potěšila mě především účast bulharské režisérské dvojice Kristiny Grozevy a Petara Valčanova jejichž sžíravé a veristicky zachycené prověrky důstojnosti člověka (Lekce - 2014, Glory - 2016) vrchovatou měrou naplňují má očekávání od neubíjejícího sociálního dramatu. Snímkem Otec (2019)  se sice tvůrčí tandem přesouvá ke vztahové road-movie, nicméně téma osobního překonávání ztráty nejbližšího směřuje stejně jako v předchozích snímcích do precizně gradované absurdní roviny. Do komplikovaného vztahu otce a odcizeného syna totiž vstupuje možnost navázat komunikaci s mrtvou matkou prostřednictvím slavného média.

Má očekávání od nekompromisního a zároveň poutavého sociálního dramatu v letošním ročníku pravděpodobně překoná německá režisérka Nora Fingscheidt. Její energický debut Narušitel systému (2019) totiž doprovázejí z Berlinale ohlasy svědčící především o odvaze držet diváky ustavičně mimo jejich komfortní emoční zónu. Urputná snaha nezvladatelné devítileté dívky dosáhnout náklonnosti druhého člověka a bezradnost sociálních institucí nejsou podnětem k srdceryvnému příběhu nepochopeného dítěte a ke kritice selhávajícího, odlidštěného systému. Snímek zachycuje bez předsudků a zjednodušení vyčerpávající boj, z něhož i přes veškerou empatii a dobré úmysly neexistuje východisko.

Letošní karlovarský program je specifický i častějším výskytem podivně působících dekonstrukcí hororového žánru. Z nich upoutala mojí pozornost další cinefilská pocta Petera Stricklanda Takové krásné šaty (2018), který se opět vrací k extravagantní estetice svých oblíbených giallo filmů a v podivné asambláži sleduje osud nové majitelky prokletých šarlatových šatů z okultního butiku. Děsivá míra fetišismu, jenž Stricklandovi slouží jako podvratný prostředek k démonizaci konzumentských choutek, slibuje znepokojivou podívanou, která jen tak nesklouzne po lákavém textilním povrchu.

————————————————————————————————————————————————————————————————-

ADÉLA MRÁZOVÁ

Autor oslnivého debutu Zimní bratři (2017) Hlynur Pálmason představil svůj nejnovější film na Semaine de la Critique v květnu v Cannes, kde si taky hlavní představitel odnesl jednu z cen a pro mě se tento film stal vůbec nejsilnějším zážitkem na riviéře. Zatímco ve svém debutu nás Pálmason strhl spíše audiovizuálním zpracováním než příběhem, tentokrát je téma (vyrovnání se s životním traumatem – smrtí a nevěrou) mnohem univerzálnější. Bílý bílý den (2019) nepřináší tak sugestivní podívanou, ale stále zachovává jednoduchý symbolismus v obraze a opět atakuje zvukovody industriálním soundtrackem a ruchovou symfonií islandské přírody. V kombinaci s expresivitou fascinujících postav, se mu daří vytvořit tíživou atmosféru. Bílý bílý den je divácky přívětivější film než Pálmasonův debut, a tak se snad díky distribuci v našich kinech dostane i k většímu počtu návštěvníků.

————————————————————————————————————————————————————————————————-

DAN KRÁTKÝ

Zabíjení (Šin’ja Cukamoto, 2018)

Japonský provokatér a mistr tělesných i žánrových deformací Shinya Tsukamoto na karlovarský festival přiveze svůj zatím poslední snímek, kterým nekompromisně rozkládá pravidla samurajských příběhů. Sleduje totiž postaršího rónina, jež se snaží naverbovat mladého Tsuzukiho, aby spolu sloužili šógunovi. Avšak do cesty se jim postaví nutnost ochránit bezbranné vesničany před skupinou lokálních banditů. Základní dějový rámec referuje ke Kurosawovým Sedmi samurajům (1954), avšak verbování zde není nástrojem sjednocení, nýbrž konfrontace a deziluze. Starší bojovník totiž odpovídá klasickému žánrovému archetypu, jako byli Ogami Itto ze série Lone Wolf and Cub či legendární Zatoichi – pevný morální kód využívá jako záminku k násilí. Na druhé straně pomyslné osy se nachází mladík, jenž reprezentuje o něco soudobější a flexibilnější perspektivu směřující k porozumění a dialogu.

Zabíjení rozhodně nestojí na naplňování žánrových konvencí, ba naopak, v rapidně sestříhaných akčních sekvencích je požitek z atrakcí upozaďován v typicky tsukamotovském duchu. Nepříjemně velké celky zde obnažují tělesné i morální deformace za doprovodu symfonie agresivních ruchů. Tento podvratný střet dvou rozdílných hodnotových systémů bude rozhodně jednou z těch intenzivnějších karlovarských zkušeností.

Domov je prostor v čase (Thomas Heise, 2019)

Součástí každoročně silné sekce experimentálních snímků Imagina bude i více než tříhodinový dokument německého filmaře Thomase Heiseho Domov je prostor v čase. Ten nabídne osobitý rodinný esej sestávající z dávných dopisů, deníků a fotografií, jež doprovází černobílé obrazy současného Německa. Heise svým hlasem přednáší nejen příběh čtyř generací vlastní rodiny, ale také národní historie, s níž se ta osobní v mnoha ohledech překrývá a proplétá. Domov je prostor v čase sice představuje v mnoha ohledech diváckou výzvu, ale především cinefilní potěšení a komplexní reflexi minulosti, jež se nenechá svazovat konvencemi.

Redakce