Domů » Literatura, Recenze

Andrej a jeho ženy – kniha Andrej Tarkovskij: Skutečnost a sny o domově

S myšlenkovým světem a tvůrčími principy jednoho z největších ruských umělců dvacátého století Andreje Arseňjeviče Tarkovského se čeští čtenáři mohli seznámit v knihách Krása je symbolem pravdy (Camera obscura, 2005) a Zapečetěný čas (Camera obscura, 2009). Již v roce 1997 byly nakladatelstvím Větrné mlýny vydány Tarkovského deníky z let 1970 až 1986, znehodnocené ovšem chybami v překladu a nedůslednou redakční prací (nakladatelství Camera obscura připravuje nové vydání pod názvem Martyrolog).

S analytickým odstupem specifika Tarkovského díla rozebral Jaromír Blažejovský (disertační práce Spiritualita ve filmu [Masarykova univerzita, 2006]) nebo Vladimír Suchánek (zejména poslední třetina jeho knihy Topografie transcendentních souřadnic filmového obrazu [Univerzita Palackého v Olomouci, 2005]). Geoff Dyer nabídl v Zóně (Paseka, 2015) velmi osobité převyprávění Stalkera (1979). Serióznějším přístupem se vyznačuje monografická studie o Andreji Rublevovi (Casablanca, 2006) od Roberta Birda, předního amerického experta na Tarkovského tvorbu.[1]

Je nicméně potěšující, že nakladatelství Pavel Mervart pro překlad do češtiny nezvolilo Birdovu knihu Andrei Tarkovsky: Elements of Cinema (Reaktion Books. 2008), případně publikaci britského filmaře a spisovatele Seana Martina Andrei Tarkovsky (Oldcastle Books, 2011), nýbrž obsáhlou biografii Tarkovského krajana Viktora Filimonova Andrej Tarkovskij: Skutečnost a sny o domově. Dobrá znalost ruských reálií, možnost čerpat z četných rusky psaných pramenů a pochopení pro ruskou mentalitu patří k výsadám více než pětisetstránkového textu, jehož autor vykazuje mimořádné pochopení pro principy, podle nichž Tarkovskij tvořil a žil.

Román o hledání domova    

Kniha svou skladbou a tematickým rozmachem připomíná román. Samostatnou kapitolu si vysloužil Tarkovského otec, významný básník Arsenij Aleksandrovič, i jeho matka Věra Nikolajevna. Využívání velkého množství zdrojů, zohledňování širších politických, kulturních a společenských kontextů a časté střídání perspektiv přispívá k vrstevnatosti nabízeného portrétu. Filimonov nepředkládá fakta výlučně v chronologickém pořádku. Některé události se opakují a překrývají. Kniha je organizována do tematických bloků, takže se například nejprve dozvíme, k čemu došlo v Tarkovského osobním životě, a až poté, jak ve stejném období probíhalo natáčení některého z jeho filmů. V závěru vyprávění podobně jako obratně vystavěná próza graduje díky záznamu posledních momentů Tarkovského života v krátkých odstavcích, takřka měsíc po měsíci.

Ani autorův styl se nevyznačuje odtažitou kronikářskou faktografičností, nýbrž sklony k rozvláčnějšímu, místy lehce ornamentálnímu esejistickému psaní. Nejzřetelněji během nuancovaných, ale nikoliv autoritativních rozborů jednotlivých filmů. Podobně si Filimonov dává záležet na popisu režisérových myšlenkových pochodů i míst spjatých s jeho životem. Absence pramenů ke všem událostem mu nebrání domýšlet, barvitě líčit a spekulovat. Kupříkladu kterak Tarkovskij „lámal srdce spolužaček“ (s. 94). Nutno dodat, že jeho literární talent, zjevný při popisu některých filmových i mimofilmových výjevů, částečně vyvažuje nízkou kvalitu černobílých fotografií, nesoucích v sobě jen příslib úchvatných záběrů z Tarkovského filmů.

V nejmenším nechci výše napsaným bagatelizovat Filimonovu nezpochybnitelnou erudici. Zvolený přístup lze s ohledem na hloubavou povahu Tarkovského filmů považovat za optimální. Pouze budiž varováni ti ze čtenářů, kteří vyžadují pramennou podloženost každé informace. Také ze stylu jeho psaní je zřejmé, že se Filimonov dokázal na filmy jako Zrcadlo (1975) nebo Nostalgie (1983) naladit s přiblížit se jejich podstatě. K podstatě Andreje Arseňjeviče směřuje po cestě vytyčené motivem hledání domova. Ten také zastřešuje jednotlivé kapitoly a přispívá k semknutosti knihy.

Publikace započatá zasvěcenou předmluvou jejího překladatele Michala Téry a pokračující stručným úvodem, ve kterém autor nastoluje ústřední otázku („jaký domov hledal?“), je rozdělena do tří oddílů, z nichž každý sestává ze tří kapitol.

Jak jsem již naznačil, kniha se obsáhle věnuje oběma Tarkovského rodičům. Zejména režisérova otce vnímá Filimonov jako předobraz pro Tarkovského povahu a postoj ke světu. Domnívá se, že oba muži vedli celý život konflikt „mezi tvůrčím světonázorem a vnímáním každodennosti“ (s. 43), byli nepřizpůsobiví a odmítali bezezbytku přijmout sovětskou realitu. Také chápání role matky, potažmo ostatních žen Tarkovskij údajně přejal od svého otce a v ženách hledal zároveň věrnou manželku i starostlivou matku. Otcova lyrika tedy inspirovala jeho nahlížení reality skrze duchovní krizi jednotlivce i jeho princip výstavby záběrů. Po jeho vzoru chápal „filmový obraz jako čas zvěčněný ve formě faktu“ (s. 79). Matka syna sice také vedla k umělecké činnosti, ale spíše než inspiraci nabízela útočiště a zpřítomňovala domov. Tarkovského život je pak z pohledu Filimonova především příběhem muže hledajícího mateřské lůno, resp. ženu, která pro něj bude konkretizovat pojem domova stejně jako svého času jeho matka.

Představu o tom, jak by tento psychoanalyticky vedený výklad zhodnotil sám Tarkovskij, nabízí úryvek z jeho rozhovoru s Viktorem Loupanem, zahrnutý ve sborníku Krása je symbolem pravdy:

„Nedávno jsem dostal od jednoho slavného psychoanalytika prapodivný dopis, v němž se mi snažil psychoanalýzou vysvětlit moje dílo. Popuzuje mě dívat se na umělecký proces, na dílo, takovýmhle pohledem. Popuzuje mě to, protože motivace a vůbec sama podstata umění je daleko složitější než pouhé vzpomínky z dětství a jeho výklad… Domnívám se, že vykládat psychoanalýzou umění je velice zjednodušující. A dokonce primitivní.“ [2]

Filimonovův výklad ovšem zjednodušující není. Naopak přesvědčivě a v širších souvislostech dokládá, že v případě umělce, který tak nápadně promítal svou osobnost, své vzpomínky a životní filozofii do díla („události života byly pohlceny událostí tvorbyׅ“, s. 124), může být interpretace podložená přiblížením dětství a vztahu k rodičům relevantní. Byl to jinými slovy sám Tarkovskij, kdo se ve svých filmech opakovaně vracel do dětství a k potřebám dítěte (spíše než aby reflektoval společensko-politické dění) a je tudíž pochopitelné, využívá-li Filimonov těchto návratů jako klíče k režisérovu dílu.

A co všechny ty ženy

Po nedokončeném studiu hudební a výtvarné školy a orientálního ústavu se Tarkovskij rozhodl syntetizovat své bohaté znalosti z oblasti výtvarného umění, hudby, divadla a literatury a během epochy tání v polovině padesátých let nastoupil na filmový institut. Svou režisérskou dráhu zahájil ročníkovou prací studentů druhého roku, krátkometrážní adaptací povídky Ernesta Hemingwaye Zabijáci (1957). Nedlouho po dokončení tohoto netradičního filmu-noir do jeho života vstupuje první osudová žena, první významný zdroj jeho vnitřního neklidu, herečka Irma Raušová. Právě Tarkovského vztah k ženám, potažmo způsob, jakým jej Filimonov popisuje, považuji osobně za jednu z nejpodnětnějších rovin knihy (jakkoli netvoří její jádro) a na následujících řádcích se jí budu věnovat podrobněji.

Tarkovského neshody s jeho první manželkou jsou osvětleny tím, že se „pronikavý lyrik nesladil s chladnou, skrytou a tehdy ještě nezformovanou osobností jeho ženy“ (s. 139). Obdobný vzorec je variován napříč celým životopisem. Režisér vyrůstající v ženském prostředí a inklinující spíše k ženám potřeboval ke svému životu a tvorbě ženu, jež by mu stejně jako dříve matka zajistila pocit domovského zázemí, klidu a jednoty. Narážel však na osoby opačného pohlaví, které mu tuto stabilitu nebyly schopné zajistit. Pro Filimonovu snahu vykreslit Tarkovského jako oběť vnějších vlivů[3] je příznačné, že na vině podle něj byly vesměs ženy samotné, protože se nedokázaly přizpůsobit nepokojné povaze a geniální mysli svého partnera.

Vnímání nepoddajných, samostatně myslících a jednajících žen jako problematického faktoru, zapadá do úvah samotného Tarkovského. Viz úryvek z jeho eseje Básník filmu: „Když přemýšlím o ženách všeobecně, nechápu, proč usilují o rovnoprávnost, proč o ni bojují… Podle mne je pro ženu nejdůležitější, aby zůstala ženou. Krása ženy spočívá ve skutečnosti v tom, že si zachová svou ženskost spolu s takovými vlastnostmi, jako je náklonnost a láska. Domnívám se, že žena je svou podstatou lepší než muž, ale jen tehdy, když si zachová svou ženskost.“[4]

Druhá část knihy začíná po uvedení Ivanova dětství (1962), v němž Tarkovskij poprvé prokázal „schopnost přísně podřídit celek i části díla jednomu záměru“ (s. 159). Lyrický válečný film, překonávající dosavadní schematičnost a strojenost sovětských snímků tohoto žánru, byl prvním i posledním, který Tarkovskij mohl natočit a uvést bez větších komplikací. Poté začalo to, co Filimonov dramaticky, leč v souladu se zvolenou mučednickou optikou nazývá „utrpením Andreje“.

S Irmou se Tarkovskij rozešel v roce 1970. Jeho druhou manželkou se stala Larisa Pavlovna. V jedné z prvních zmínek o ní, předznamenávající svým tónem všechny zmínky následující, Filimonov cituje filmovou vědkyni Olgu Surkovovou, která tuto herečku v knize Tarkovskij a já označila za „génia zla“. Larisa měla zpřetrhat všechny Tarkovského vazby s jeho příbuznými a přáteli (viz např. vzpomínka výtvarníka Michaila Romadina  na s. 258) a rozhádat jej s mnohaletým přítelem Andrejem Končalovským. Tarkovskij od domova očekával stejně jako hrdinové jeho filmů možnost spásy na zemi. Podle Filimonova šlo o vyjádření touhy po zázemí, všepřijímající lásce a nezištné starostlivosti. Ničeho z toho se mu samotnému nedostávalo, protože u něj doma nepanoval žádoucí soulad.

Jako nepraktický umělec byl Tarkovskij údajně závislý na partnerce. Partnerka, konkrétně Larisa, této jeho nepřipravenosti ale měla zneužívat. Svého manžela k sobě podle slov Tarkovského sestry připoutala tím, že „uměle vytvářela zdání jistého komfortu a své nenahraditelnosti“ (s. 246). Zároveň jej tak izolovala od vnějších vlivů.[5] Odraz této situace vidíme ve Stalkerovi, kde hlavní zdroj hrdinovy bolesti představuje jeho žena, která jej nechce pustit do Zóny. Byla snad bezvýchodnost jeho osobní situace jedním ze zdrojů Tarkovského stále ostentativnějšího flagelanství?

Věty prostoupené pohrdáním vůči ženám jsou převážně citáty různých osobností, které se pohybovaly v okruhu manželského páru, především Tarkovského přátel, kteří se kritičtějším výrokům na adresu slavného režiséra vesměs vyhýbají. Preference negativních vyjádření a jejich četnost nicméně zároveň nepřímo vypovídají o tom, jak se k ženám (nebo alespoň k ženám Andreje Tarkovského) staví sám Filimonov a jakou roli jim chce přisoudit v Tarkovského životě.

Odsouzen ke zkáze

Z pečlivého popisu výroby každého Tarkovského filmu vysvítá, že natáčení málokdy probíhalo v pokojné atmosféře a podle plánu. Také v tomto případě byl dle knihy málokdy na vině sám mistr. Někdy práci ztížil zmetkový filmový materiál (Stalker), jindy nedostatek peněz a nezkrotný přírodní živel (Oběť, 1986). Rozkladný vliv na natáčení pak mnohdy měla mít – nepřekvapivě – žena. Podle Georgije Rerberga, kameramana Zrcadla a Stalkera, byla příčinou jeho konfliktu s režisérem v prvé řadě (!) péče Larisy. O kousek dál se dočítáme, že „konzumace alkoholických nápojů u Larisy Pavlovny i jejího okolí, zvláště na natáčení filmu, dosvědčují nejrůznější svědci.“ (s. 382)

Nejen ženy ale představovaly Tarkovského prokletí. Počínaje Andrejem Rublevem (1966) začaly jeho problémy s byrokracií. Podle Filimonova sovětský systém odmítal umělce jako individualitu. Osobnost s mezinárodním věhlasem se požadavku anonymity, podřízení se mase, která se zříká schopnosti o něčem rozhodovat a nést za své rozhodnutí zodpovědnost, logicky vzpírala. Nebylo tudíž ani třeba, aby se Tarkovskij vyjadřoval k politickým záležitostem (což vyjma podpory svého přítele Sergeje Paradžanova, nesmyslně pronásledovaného režimem, ani neučinil). Stačilo, aby natáčel výrazně subjektivní filmy, promlouvající originálním filmovým jazykem.

Marnost boje s vedením Tarkovského vysilovala, prohlubovala jeho únavu, depresi a pochybnosti, zda jej jeho země a jeho lid potřebují. Tyto stavy se promítaly i do námětů jeho stále skeptičtějších filmů, vyjadřujících hrůzu nejen z vnitřní apokalypsy člověka, ale z celospolečenského rozkladu hodnot a neodvratitelné světové katastrofy. Jedině láska a krása podle něj mohly směřování k zániku zastavit. Jak již ale z Filimonova vyprávění víme, sám se nemohl odpoutat od lidského a pozemského a přiblížit se vznešenému, protože mu v přemýšlení o tvorbě a duchovních záležitostech bránila manželka, podrážděná a hysterická, neustále si stěžující na zdraví (s. 406),[6] případně stresující svého chotě svou nekomunikativností („Duševní rozladění se ještě zesiluje tím, že se Larisa měla vrátit z venkova před týdnem, ale ani jednou nezavolala,“ s. 408).

Když se podmínky pro tvorbu v Sovětském svazu staly neudržitelnými a pocit nedocenění v domovině dosáhl vrcholu, Tarkovskij se odebral do italského exilu. Tam ještě bolestivěji začal vnímat, že zřejmě nikdy nedojde k naplnění jeho přání být všude doma. S cizím prostředím se stejně jako ruský spisovatel v Nostalgii fatálně míjel a Larisa, jak nám Filimonov při žádné příležitosti neopomene připomenout, k tomuto pocitu rozrušení a vykořeněnosti přispívala, neboť nedokázala vytvořit atmosféru domova.

Zdá se, že dokonce i na režisérově smrti měla podíl jeho družka. Jednak jej nepodpořila ve snaze vést po infarktu zdravý způsob života, protože své vlastní návyky nezměnila (s. 382), jednak dostatečně agilně nezareagovala na zhoršení jeho zdravotního stavu (poté, co se z ní – poprvé v celé knize – stala milující žena): „Larisa Tarkovská se domnívala, že právě v Berlíně začala jeho poslední nemoc: začal silně kašlat, ale nevšímal si toho. Je samozřejmě podivné, že Larisa Pavlovna jako milující žena tomu nevěnovala pozornost…“ (s. 469)

Autor sedmi vizuálně mimořádných, hluboce spirituálních filmů zemřel ve věku 54 let. Kniha Viktora Filimonova je nejen hutnou, svědomitě zpracovanou a literárně vyzrálou (a znamenitě přeloženou) připomínkou jeho života, doby a díla (včetně děl zamýšlených, ale nerealizovaných), ale také – zřejmě mimoděčně – inspirativní výzvou k přehodnocení toho, jakou úlohu v Tarkovského životě a filmech sehrály ženy. Skutečnost a sny o domově proto přes jejich vyčerpávající povahu nevnímám jako text definitivní, který by k tématu Andrej Tarkovskij sděloval vše podstatné a uzavřel jej, ale naopak jako pootevření dveří skrývajících některá méně příjemná tajemství.

Martin Šrajer


[1] Bibliografie knižních a časopiseckých českých textů o Tarkovském v knize bohužel chybí. Čtenář se tak bude muset obrátit ke knihám od Camery obscury, které jsou v tomto ohledu (ale také pokud jde o zpracování rejstříku) nesrovnatelně důslednější, byť ne aktuální.

[2] Tarkovskij, Andrej Arseňjevič, Krása je symbolem pravdy. Příbram: Camera obscura 2011, s. 146.

[3] Podle Tarkovského bývalého spolužáka Alexandra Mitty se věhlasný režisér proměnil ze společenského, milého a inteligentního mladého člověka v uzavřeného zlobného fanatika, připraveného nenávidět všechny a všechno (s. 177). Filimonov symptomaticky dodává, že k tomu došlo, protože se Tarkovskému nežilo snadno. Uzavřeným, tvrdým a nedůvěřivým se stal teprve kvůli vnějším okolnostem, silám mocnějším než on sám.

[4] Tarkovskij, Andrej Arseňjevič, Krása je symbolem pravdy. Příbram: Camera obscura 2011, s. 175.

[5] V jiné části knihy na tuto charakterizaci Tarkovského manželky navazuje řečnická otázka „Působila tak ničivě touha Larisy Pavlovny po majetnické moci?“ (s. 384)

[6] Podrážděnost Tarkovského je na jiných místech zlehčována nebo omlouvána. Podrážděnost manželky je oproti tomu problematizována už samotnou volbou slov jako „hysterie“ nebo „ztropit skandál“.

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 27. 5. 2019 ve 16.40 a zařazen do kategorie Literatura, Recenze ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.