Matka Země – Žena na válečné stezce

Island díky svému neobyčejnému krajinnému rázu přitahuje kromě turistů stále častěji také hollywoodské filmaře. V posledních letech na sopečný ostrov zavítaly štáby filmů Batman začíná (r. Christopher Nolan, 2005), Nevědomí (r. Joseph Kosinski, 2013) nebo Rychle a zběsile 8 (r. F. Gary Gray, 2017), v nichž alfa samci v nejlepších letech zachraňují svět před smyšlenými hrozbami. Žánrového rámce využívá také originální islandská tragikomedie Žena na válečné stezce od Benedikta Erlingssona, ve které ovšem svět zachraňuje padesátiletá učitelka zpěvu, hrozba je velmi reálná a islandské hory, sopečné planiny a gejzíry neslouží jenom jako atraktivní kulisy pro velkolepé akční scény. Jsou nedílnou součástí příběhu a umocňují závažnost jeho sdělení.

Dilema, zda investovat energii raději do snahy změnit sebe, nebo svět, v určité životní fázi zřejmě řeší většina lidí. Pro sbormistryni Hallu tato otázka získává na významu, když je vyhověno její žádosti o adopci. Pokud ovšem odcestuje na Ukrajinu, aby se ujala čtyřleté siroty Niky, nebude moct pokračovat ve svém ekologickém křížovém tažení. V rámci něj sabotuje sloupy elektrického vedení a snaží se ochromit islandský těžký průmysl a zpomalit pustošení krajiny. Jako neohroženou bojovnici, která s lukem a šípy (a občas také papírovou maskou Nelsona Mandely) čelí mocnějšímu nepříteli, Hallu poznáváme hned v napínavé úvodní sekvenci.

Pojetí filmu jako (eko)feministické variace na dobrodružství Johna Ramba a jiných hypermaskulinních svalovců rozsévajících zkázu, můžeme vnímat jako součást trendu neohrožených bojovnic (viz filmy jako Star Wars: Síla se probouzí [r. J. J. Abrams, 2015], Wonder Woman [r. Patty Jenkins, 2017] nebo Tomb Raider [r. Roar Uthaug, 2018]). Feminizace akčního žánru v tomto případě nicméně odráží také silné zastoupení žen v islandské politice a veřejném prostoru jako takovém (premiérkou země je v současnosti kupříkladu dvaačtyřicetiletá Katrín Jakobsdóttir).

Halle v úvodní sekvenci dopadení o vlásek unikne díky schopnosti využívat přírodních útočišť. Pomocnou ruku jí podá také její údajný bratranec a latentní feminista Sveinbjörn. Dobromyslný farmář, pro něhož je respekt vůči přírodě také důležitější než zvyšování HDP, rozšiřuje velmi úzký okruh osob obeznámených s faktem, že Halla žije dvojím životem. Dokonce ani hrdinčina sestra, jednovaječné dvojče Ása, netuší, že se hudbymilovná žena ve volném čase nevěnuje jenom cvičení tai-či a plavání, ale také boji za záchranu planety.

Hrdinka si uvědomuje, že zastupuje poslední generaci, která může něco změnit, než bude pozdě. Vůči hrozící ekologické katastrofě je vnímavější zásluhou blízkého vztahu k přírodě, patrného ze způsobu, jakým s ní interaguje, aniž by ji narušovala. K zakamuflování výbušnin využívá hnojiva, aby unikla policii, skrývá se do dodávky mezi ovce, napříč filmem je rozvíjeno její spojení s vodním živlem. Kromě toho, že ráda plave, zahřívá si promrzlé tělo vodou z horkého pramene a pod hladinou řeky se schovává před policejním vrtulníkem, využívajícím v kontrastu s jejími strategiemi přežití nejmodernějších technologií. Zatímco Halla je s přírodou v symbiotickém vztahu, lidé disponující mnohonásobně větší finanční a politickou mocí do ní zasahují, poškozují ji a vytěžují její bohatství, čímž kromě svých zisků zvyšují také rizika související s globálním oteplováním.

Jaké důsledky mohou mít zásahy do přírody, ukazuje televizní zpravodajství běžící na pozadí jednoho záběru. Lidé v blíže nespecifikované zemi kvůli valící se vodě houfně opouštějí své domovy. Jde současně o příklad vrstevnaté práce s mizanscénou s mnoha doplňujícími se nebo kontrastující prvky, kterou se vyznačoval již Erlingssonův celovečerní debut O koních a lidech (2013). Když nám kamera stoupající na vršek hory společně s Hallou v jiném záběru postupně odkrývá úchvatný výhled do údolí a s ním i hlavní důvod, proč hájit zájmy Země, jde tak o okázalejší uplatnění techniky využívané napříč celým filmem.

Členité záběry často skrývají překvapení, jejichž odhalení dobře načasovaným přerámováním vtipně pointuje danou scénu, případně mění její vyznění. Když Sveinbjörn směrem k blížící se Halle křičí „Babo!“, zprvu nevíme, že se jedná o jméno jeho psa a za adresátku nelichotivého zvolání mylně považujeme samotnou ženu. Nejsoustavněji a nejkreativněji je do mizanscény zapojována trojice hudebníků, již tvoří viditelnou součást fikčního světa. Oproti antickému chóru se přitom nestarají pouze o „živý“ soundtrack k celému filmu. Určují rytmus akčních sekvencí, zprostředkovávají nám užitečné informace, a párkrát dokonce zasáhnou do vyprávění.

Smazání hranice mezi diegetickou a nediegetickou hudbou díky tomu nepředstavuje jen samoúčelný vtípek (který by se vzhledem ke své četnosti navíc rychle omrzel). Zřetelněji si díky němu uvědomujeme, že hudba představuje integrální součást hrdinčina života, doslova prostupuje její svět. Poté, co se Halla dozvídá o Nice, doplňuje islandské hudebníky ukrajinský ženský sbor tvořený trojicí vokalistek. Hudba tím získává mezinárodní rozměr, předestírá vývoj vyprávění a zpřítomňuje další ze zdrojů ženiných obav.

Režisérův poctivý přístup k řemeslu se vedle hravého využívání mizanscény a hudby projevuje důmyslnou distribucí informací. Někdy jsme pro navýšení napínavosti zpraveni o skutečnosti, se kterou hrdinka obeznámena není (kapka krve zanechána na místě činu), jindy víme naopak méně a vývoj událostí je pro nás tudíž překvapující. Společně s pečlivě rozvrženou tříaktovou strukturou jde o prostředky, pomoci kterých Erlingsson nepřetržitě podněcuje naši zvědavost a přes skromnější proporce filmu nás drží v napětí stejně příkladně jako jeho hollywoodští kolegové.

Snaha mobilizovat veřejnost Halle přes její víru, že ji lid pochopí, nevychází. Islanďané ztotožňují kapitalismus s demokracií a lidskými právy. Ohrožení výroby velkých podniků a z toho plynoucí zdražování tudíž interpretují jako útok na svou svobodu. Aktivisté ohrožující hladké fungování kapitalistického systému jsou označováni za nepřátele státu. Jde o pohodlnější řešení než připustit, že by bezohledně prosazovaný civilizační řád mohl být podřízen tomu přírodnímu, jak se domnívá Halla.

Média vyžadující zjednodušující nálepky Hallu překřtila na „Paní hor“ a zařadila mezi největší hrozby pro demokracii. Protagonistka ovšem svým nenápadným vzezřením, vrstevnatou osobností i hlubší motivací svého jednání dokládá, že pokud někoho krátkozrace označíte za psychopatického teroristu Breivikova typu, vypovídá to hlavně o vaší neochotě přijmout, že realita není černobílá. Halla, ztvárněna s neobyčejným hereckým i fyzickým nasazením Halldórou Geirharðsdóttir (která ztvárnila zároveň Ásu), je člověkem plným rozporů, nikoliv zosobněním určitého ideového postoje.

Preferuje sice jízdu na kole, ale když je třeba, posadí se za volant auta. Po vzoru Mandely a Gándhího, jejichž portréty má pověšené na zdi obývacího pokoje, na jednu stranu volí formu nenásilného protestu v podobě ekonomického tlaku zasahujícího celou infrastrukturu, ale svou záškodnickou činností opakovaně vystavuje nepříjemným situacím nebohého španělsky mluvícího turistu (stejnou postavu sloužící témuž running gagu si můžete pamatovat z předchozího Erlingssonova filmu).

Hlavní rozpor protagonistky pak vyplývá z toho, že se v ní sváří přesvědčení o nutnosti radikální změny systému s mateřskými instinkty. Na svět spějící k záhubě dítě sama přivést nechce. Adopce dívky, která přišla o rodiče během války na Ukrajině, se jeví jako řešení propojující její osobní a politické přesvědčení. Jak ekologický aktivismus, tak adopce dítěte ze země sužované neklidnou politickou situací slouží nadosobnímu zájmu a představuje svého druhu oběť. Pokud ovšem v zájmu osobní mise rezignujeme na snahu měnit svět k lepšímu, nezradíme tím budoucí generaci?

Dospívá-li Erlingssonův film k závěru, že záchranu světa a záchranu jednotlivce od sebe v současné situaci nelze oddělit, činí tak bez patosu a didaktismu. Poselství naopak předává s lehkostí, neboť zvolený konstrukt nepůsobí tezovitě a vyprávění se vyhýbá deklarativnímu tónu. Žena na válečné stezce si po celou dobu udržuje nadhled, ale není povrchní a nenabízí falešnou útěchu. Když se Halla v závěru filmu brodí po pás ve vodě po silnici zatopené zřejmě v důsledku nevyzpytatelných výkyvů počasí, hudebníci musejí své nástroje nést nad hlavami. Hudba utichá. Ukrajinské zpěvačky však po krátké pauze pokračují ve zpěvu. Svět se sice topí, ale jejich povzbudivá píseň naznačuje, že naděje stále existuje.

Martin Šrajer