Domů » Aktuálně, Rozhovory

Donbas, to je „Apokalypsa“ – rozhovor s režisérem Sergejem Loznicou

Světová premiéra filmu Donbas proběhla na 71. mezinárodním filmovém festivalu v Cannes v sekci Un certain regard, v níž Sergej Loznica obdržel cenu za nejlepší režii. Čeští diváci měli možnost zhlédnout tento snímek na 53. MFF v Karlových Varech. Letos se v sekci Jiný pohled objevily hned dva Loznicovy filmy – vedle hraného Donbasu ještě observační dokument Den vítězství.

Mikołaj Góralik: Donbas se na plátna kin dostává v době, kdy už média na konflikt na Ukrajině zapomínají. Ve filmu se zároveň objevuje téma amatérských videí, která se natáčejí prostřednictvím mobilních telefonů a stále jsou zveřejňována na internetu.

Siergiej Łoźnica: Skutečnost, že média na tento konflikt zapomínají, je vina médií, protože válka stále pokračuje, už čtyři roky se situace nemění. Nedochází k nenadálým eskalacím, ale každý den umírají vojáci obou znesvářených stran. Je to obecný problém médií, protože vycházejí z nutné potřeby zachytit nějakou událost. Jestliže se situace celý den nemění, média jí nevěnují pozornost, protože jde o stále tutéž zpráva. Během natáčení Majdanu (2014) mě například zaujalo, že duchovní různých vyznání každé čtyři hodiny odříkávali modlitby z pódia na hlavním kyjevském náměstí. Avšak v médiích jsem si toho vůbec nevšiml. Víš proč? Protože modlitby nejsou pro média dostatečně atraktivní téma. Jestliže se bavíme o konfliktu na Ukrajině, nemůžeme ovšem média opomenout, protože jak jinak bychom se o něm dozvěděli?

V Donbasu jsem chtěl zachytit odlišné úhly pohledu, oproštěné od zbytečného komentáře. Různé lidi – ať už separatisty, nebo ty, kteří hájí nezávislost Ukrajiny –, to už je pro mě druhotné. Přečetl jsem o tomto tématu řadu článků a měl jsem k dispozici svědectví lidí, kteří byli vězněni separatisty, s některými z nich se mi podařilo si popovídat. Po této zkušenosti jsem se rozhodl, že natočím film o začátku tohoto konfliktu. Nicméně filmy se ve srovnání s mediálními výstupy nedají dělat rychle. Musel jsem napsat scénář, rok jsme strávili tím, že jsme hledali finanční zdroje, následně proběhlo 31 natáčecích dnů a postprodukce, proto má film premiéru teprve nyní.

Co ti posloužilo jako podklad pro napsání scénáře?

Byla to především amatérská videa, která jsem našel na internetu, o některých událostech jsem se dozvěděl z vyprávění – tak vznikla třeba epizoda o člověku, jemuž armáda zabavila auto. Podobné incidenty potkaly řadu byznysmenů ze střední třídy, byli zataženi do téže hry. Na jednu stranu dost směšné, na druhou stranu ovšem poněkud děsivé. V amatérských videích tyto situace ze života zpravidla nejsou zakončeny nebo mají nudnou dramaturgii. Musel jsem pro ně tedy najít závěr, občas něco přepsat, někdy jsem je však využil od začátku do konce tak, jak se odehrály.

Rozhodl ses ale pro hraný film, nikoli pro dokument.

To, co se mi zdá na dokumentu zajímavé, je interakce s kamerou. Zaprvé se lidé vždy, když se objeví kamera, začnou chovat jinak, snaží se vypadat tak, jak by si přáli, nikdy na ni úplně nezapomenou. Kamera občas změní výsledek toho, co se děje. Vidíš vojáky, jak si fotí selfie s oběťmi, vystupují před kamerou, když bijí oběti, občas dokonce pro potřeby nahrávky uspořádají popravu, která není skutečnou popravou. Konečně pak – což je nejzajímavější, ale zároveň nejnebezpečnější – prezentují zprávy v podobě krátkých hraných filmů a vysílají je v rámci televizních zpravodajství.

V současnosti máme možnost sehrát situaci, která se nikdy nestala, takové případy se množí. Několik takových věcí, které se dostaly do médií, bylo mimořádně absurdních, což ovšem nezabránilo tomu, aby je odvysílala i hlavní ruská televizní stanice. Přestože byla brzy dokázána jejich naprostá lživost, stačily zanechat stopu a začaly vytvářet nenávist. Je to obrovský problém, protože lidé zprávám, které viděli v televizi, věří, i když se později dozvědí, že všechno bylo vylhané. Oni však už podle té lži jednají, už se v nich něco změnilo, jisté chemické reakce se dostaly do jejich myšlení. Jak se chránit před tím, co sledujeme? Podle mě je to etická otázka, naše životy jsou v současnosti determinovány televizními zprávami.

Jak ve svém filmu odlišuješ pravdu od fikce?

Zhlédl jsem celou řadu videí nahraných na internet a všiml jsem si, že je v nich mnoho tragikomického. To je téma, které mě hodně zajímá. Všechny ty situace mají něco společného – pojí se v nich tragédie a fraška. Začal jsem psát scénář a ten proces byl velice rychlý. Když něco píšeš, tak k tomu většinou přidáváš něco vlastního, ze sebe. Události ze závěru Donbasu se nikdy neodehrály, to je má autorská licence, o níž jsem scénář doplnil. Chtěl jsem touto formou ukázat, že když se angažuješ v konfliktu, jsi jako loutka, a že síly, které tebou manipulují, se mohou přičinit o to, že se staneš jejich obětí. Takové věci se v oblasti konfliktu na východě Ukrajiny dějí, neberou v potaz emoce, necítí sentiment, je to velmi pragmatický přístup.

V jedné z epizod filmu se objevuje postava fixera. To je téma, o němž se teď hodně mluví, kupříkladu na FAMU vzniká dokument o ukrajinských fixerech. Právě na nich totiž závisí mediální obraz konfliktu a forma, v níž budou zahraniční žurnalisté zprostředkovávat události konfliktu.

V Donbasu hraje tuto roli skutečný fixer, Saša, který je navíc i dokumentaristou. Pracoval pro německého novináře a vyprávěl mi o situaci, která ho potkala. Nejprve jsem ji zakomponoval do scénáře a pak jsem Sašu poprosil, aby zahrál sebe sama. Novináři se často rozhodují, s kým chtějí pracovat, všechno, co vidíme, nás nějak ovlivňuje –, dokonce i teď, když se s tebou bavím, tak sdílíme zkušenosti. Nicméně nemyslím si, že by to byl problém, neboť – jak praví latinská sentence „sapienti sat“ – moudrému stačí napovědět.

Významnou úlohu hraje také jazyk, jímž stoupenci tzv. Novoruska nazývají svého nepřítele. Každý, kdo se ztotožňuje se světem Západu, je označován za fašistu. Ve filmu zaznívá věta: „I kdybys nebyl fašista ty, tak tvůj děda fašista určitě byl.“

Ta válka se vede také v myslích. Řada lidí bohužel uvažuje podobným způsobem, což je velmi znepokojivé. Rozhovor, který jsi odcitoval, se skutečně odehrál. Lidé postrádající morálku touto formou vyjadřují nenávist a odhalují při tom svou skutečnou tvář. Zmíněná epizoda má diváka šokovat. Ti lidé většinou nechápou, jaká proměna se odehrála v Německu poválečného období. Používají slovo „fašista“, třebaže v Německu ve skutečnosti vládl nacismus, zatímco fašismus byl v Itálii. Ten výraz je politické klišé, jež vzniklo v dobách sovětského režimu. Řada podobných přežitků se v jazyce stále používá – takovým příkladem, který má negativní konotace, je slovo „kosmopolita“. Vytvořila jej propaganda. Když se na tyto příklady díváme, vytane nám na mysli otázka, jak je jazyk důležitý. Jak moc si musíme dávat pozor na to, jaká slova používáme.

Jak probíhala spolupráce s kostymérkou Dorotou Roqueplovou? Kostýmy hrají ve tvém filmu důležitou roli, obzvlášť v situaci, kdy je náročné uniformy obou armád vzájemně odlišit.

Jde o již třetí film, který spolu točíme. Je to úžasná umělkyně, která má velmi dobrý kolektiv spolupracovníků, všichni jsou z Polska. Skutečnost, že uniformy obou stran jsou si hodně podobné, plyne z toho, že se leckdy jedná o tytéž sovětské uniformy. Její práce na filmu Donbas však obnášela i těžší zkoušky. Například i když jsme postavy filmu oblékli tak, jak se oblékají v běžném životě, snažili jsme se zároveň přidat do těch oděvů špetku grotesknosti. Dorota tyto oděvy doplnila drobnými vtipnými prvky, při kostýmních zkouškách jsem často přidal něco i já, ale rozuměli jsme si beze slov.

Další obtížnou otázkou byla míra autenticity – pokud totiž pouze zkopíruješ něco z běžného života, oblečeš postavy do šatů, jaké běžně nosí, může to ve filmu vypadat neumětelsky.  Rozdíl mezi skutečným životem a jeho nápodobou ve filmu musí skutečný filmař umět vycítit – a Dorota to chápe dokonale. Kromě toho ví, jak pracovat s barvou: v Donbasu třeba na konci filmu u kostýmů úplně mizí modrá barva – a to byl její nápad. Divák si takového detailu možná ani nevšimne, ale působí na něj v podvědomé rovině.

Je to další film, který jsi natočil společně s rumunským kameramanem Olegem Mutuem. Podobně jako třeba v dokumentu Austerlitz (2016) zde příběh prezentuješ s pomocí dlouhých záběrů. Probíhala v případě hraného filmu jejich příprava jinak?

V Donbasu jsem stál před dilematem mezi dokumentárním stylem, jemuž jsem chtěl zůstat věrný, a uměleckou hodnotou, která se leckdy – když člověk míří příliš směrem k dokumentárnímu stylu – vytrácí. Rozhodl jsem se zachovat rovnováhu. V tomto filmu je velice důležitý cit pro čas. Všechny epizody jsme natáčeli nejprve jako mastershoty, na jeden záběr, a pak jsme pro potřeby střihu točili tytéž scény z jiných úhlů pohledu. Nedomnívám se, že by se tato metoda nějak lišila od natáčení mých dokumentů. Další film možná natočím jiným způsobem, s dynamickým střihem, neboť tempo determinuje i téma, o němž člověk film točí.

Chtěl bych si také vyzkoušet postup, že každou epizodu natočím obyčejným iPhonem a z tohoto materiálu vytvořím film. Tento typ špinavého, nedokonalého obrazu z mobilního telefonu skýtá pocit autenticity. Bylo by zajímavé porovnat ty dva filmy – profesionální filmovou produkci pro kina a film natočený jako obyčejné video, které se později vyvěsí na internet. Většinou je mi ovšem líto, abych rezignoval na texturu, které lze docílit pouze v případě, že se použije profesionální kamera.

To, co Donbas přibližuje observačnímu dokumentu, je také narativní styl. Nevíme nic o biografii hrdinů, sledujeme je pouze ze strany.

Na každou postavu jsem měl jen přibližně deset minut – kdybych o nich chtěl sdělit víc, musel bych nejspíš vytvořit celý seriál. Vznikl by úplně jiný film, ale nejsem přesvědčen, že jeho působivost by díky tomu byla větší. Podle mě je dostatečné, aby diváci pochopili, v jaké situaci se postavy filmu nacházejí. Zaprvé film pojednává o tom, co znamená válka: korupci, ztrátu morálky, katastrofu. Pro každého z nich. A šílenství. Není podstatné, na jaké straně konfliktu stojí. Stejně jako v Coppolově filmu Apokalypsa (1979) jsou hrdinové po tom, co zakusí, úplně zmatení. Musejí zabíjet, což je naprosto proti morálce, humanismu a náboženství.

Rodí se otázka, co v takové situaci dělat? Ten problém se řešil už při norimberských procesech. Tehdy bylo zvoleno řešení, že trest dopadne pouze na hlavy těch, kteří stáli v čele nacistické strany a vydávali rozkazy. Ostatní byli pokládáni za oběti této ideologie, což však není pravda. Je to zjednodušování mnohem složitější otázky, avšak zároveň i jediné východisko z patové situace. Zavřít oči a mlčet. Je totiž mnohem jednodušší říci, že všichni byli oběťmi.

Tyto otázky vyvstávají i během promítání Donbasu.

Navzdory řadě let, které uplynuly, zůstal tento problém bez řešení. Co udělat s tou částí národa, která se domnívá, že Krym by měl patřit Rusku? Jak změnit jejich způsob uvažování? Západní země mají své vlastní problémy. Starat se o vzdělávání ruských občanů je velice nákladné a vlastně neproveditelné, neboť utváření způsobu uvažování je politický problém, a to v každé zemi. Setkal jsem se s lidmi, kteří se vrátili z fronty – bojovali na ukrajinské straně – a projevovaly se u nich už příznaky válečné stresové reakce, někteří z nich si v důsledku toho sáhli na život. Lidé na takové situace nejsou připraveni – musí se jim poskytnout nějaká pomoc.

Ten konflikt je nutno konečně nějak vyřešit: vždyť se čtyři roky udržuje, aniž by měl jakékoli vyhlídky na to, že skončí. A to je velmi drahé a nebezpečné, i pro ruskou stranu. Někde v téhle zemi jsou lidé, kteří zabíjeli a nyní se musejí zorientovat zpět v běžném životě, zbavit se pravidel, jimiž se řídili na frontě. Před nedávnem celý svět sledoval mistrovství světa ve fotbale, které se ovšem konalo kde? – V Rusku, jehož prezident řídí armádu na okupovaných územích Ukrajiny, to už bylo prokázáno, zde není o čem diskutovat. A během fotbalového mistrovství, které sledují miliony lidí, si tentýž ruský prezident potřásá rukou a fotografuje se s hlavami jiných států. To je největší paradox této války.

Mikołaj Góralik

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 6. 9. 2018 ve 10.11 a zařazen do kategorie Aktuálně, Rozhovory ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.