Domů » Filmy, Recenze

Kogda-to ty byl bitnikom – Léto

Nový film ruského filmového a divadelního režiséra Kirilla Serebrennikova vykresluje počátek osmdesátých let v Sovětském svazu jako období stagnace. Se železnou pravidelností se opakují stranické schůze, sportovní akce a oznámení o úspěších zestátněného hospodářství. Stejně normované jako výrobní postupy jsou životy Rusů, kteří svou individualitu nemohou projevit ani na rockovém koncertu, kde se od nich vyžaduje spořádané sezení na tvrdých dřevěných židlích. Dovoleno je tleskat, nikoliv pískat, natož roztahovat transparenty vyjadřující sympatie zpěvákovi kapely. Přesto hudba představuje jednu z mála možností, jak se ubíjející uniformitě vzepřít, jak v pomíjivé době bez hrdinů a velkých příběhů stvořit něco hodnotného, co přetrvá. V Létě, zádumčivější alternativě k americkým filmům o svobodomyslných hudebnících, se věčnosti snaží přiblížit členové dvou skutečně existujících a na poli sovětského rocku průkopnických hudebních skupin Zoopark a Kino.[1]

V průběhu jednoho léta v Leningradě sledujeme Majka Naumenka, respektovaného lídra prvního zmíněného uskupení, jeho manželku Natašu a Majkova chráněnce Viktora Coje, velkého fanouška Bruce Leeho a pozdějšího zakladatele Kina. Léto na paralelně běžících příbězích obou mužů ukazuje, jak obtížné bylo obhájit svou individualitu v nesvobodné době. Za ústřední postavu vyprávění a svorník obou dějových linií nicméně můžeme označit Natašu – scénář ostatně vychází z pamětí jejího předobrazu, Natalje Naumenkové. Mladý, pohledný a talentovaný Viktor pro Natašu představuje vítané zpestření jejího neuspokojivého partnerského života. Zatímco si Majk užívá přízeň nového obdivovatele, kterého je odhodlán proslavit tak, jak to jen podmínky v Sovětském svazu nonkonformním umělcům umožňují, s manželkou se začíná rozcházet nejen v tom, zda Lou Reed, jeden z jeho velkých inspiračních zdrojů, píše dobré texty. Ideální model soužití, jak si jej představuje Nataša, ukazuje až předposlední scéna filmu. Z její nezvyklé idyličnosti a záměrné přesvícenosti záběru je ovšem zřejmé, že jde pouze o další ze snů, kterého se některá z postav Léta musela dobrovolně či pod tlakem okolností zříct.

Film navzdory letní pohodě, v nejkoncentrovanější podobě zpřítomněné během dlouhé počáteční sekvence u moře, prostupuje smutek. Svoboda postav v rozhodování, kým budou a co budou dělat, je výrazně omezená. Stejně tak možnosti cokoliv změnit. V rámci přežití v systému, který je toleruje, dokud nejsou moc vidět a slyšet, musejí hrdinové opakovaně činit rozhodnutí, která jsou jim proti srsti. Schází jim finanční a sociální kapitál i ochota zpívat o komsomolcích rozorávajících meze traktorem, aby mohli žít stejně volně jako prorežimní zpěváci, natož jako bohémští aktéři jejich písniček. Jejich životy mají podobu neustálého vyjednávání, hájení území, na němž se mohou bez postihů pohybovat. Zajistit schválení textů problematických písní nebo kulturní dům, kde má proběhnout koncert, je náročný proces vyžadující řadu ústupků a kompromisů a občasné sebepopření, byť spočívající třeba jen v úpravě vlasové kreace á la Sid Vicious v „civilizovanější“ účes.

Četně zastoupené a z příběhového hlediska zdánlivě bezcenné momenty, kdy Majk, Viktor a jejich druzi v soukromí pokuřují bělomorky, popíjejí levné kišiněvské víno a klábosí o svých západních hudebních vzorech, jsou ve skutečnosti stěžejní, neboť postavám i divákům dávají zakusit autentickou svobodu, jejíž vyjádření rozličnými filmovými postupy je pro Serebrennikova přednější než odvyprávění vzrušujícího dramatu.

K tomu, aby nás upozornil na vzácnost osvobozujících momentů, kdy se postavy oddávají hudbě, tanci a družným hovorům, si Léto oproti jiným příběhů z nesvobodné doby nevypomáhá brutálními zásahy represivního aparátu. Ty by akorát nabouraly lehkost dominujícího tónu a volné plynutí děje. Stačí mu náznaky. Detail masivního zámku na železných vratech, vinylová deska s výběrem Brežněvových projevů O mládeži, která Viktora upoutá na bleším trhu, hostilita, se kterou „slušní“ Rusové reagují na dlouhovlasé mladíky na ulici… Podprahově si neustále uvědomujeme unikavost chvilek radosti a chápeme, proč se hrdinové snaží různými způsoby zvěčnit přítomný okamžik štěstí, zakonzervovat jej pro horší časy, které mohou vzhledem ke společenské atmosféře a jejich životu na hraně legality nastat kdykoliv.

V podobném duchu Majk argumentuje, když pro Viktora zajišťuje nahrání jeho skladeb ve studiu. Nechce otálet, protože se bojí, aby mladík neztratil inspiraci, nepropadl alkoholu, nebyl odveden na vojnu (jak se stalo bubeníkovi Kina Olegovi) nebo si nehodil mašli. Mnohým setkáním muzikantů je pak přítomen filmový nadšenec s 8mm kamerou, jehož poloamatérskými barevnými záběry je jinak černobílý snímek prokládán. Když později na večírku po bytovém koncertu promítá výsledek své práce, jeho film se pro jednu z postav, která s udivující samozřejmostí vstoupí do plátna (a do radostných vzpomínek), příznačně stává posledním útočištěm.

Podobně mezi různými úrovněmi fikčního světa po celý film přechází postava skeptika, glosujícího a usměrňujícího příběh a komunikujícího s ostatními postavami stejně jako s diváky. Je to právě on, kdo nás po stylizovaných muzikálových vsuvkách, s pomocí záměrně primitivní kreslené animace pečlivě rytmizovaných podle hitů západních hudebníků jako Talking Heads nebo Iggy Popp, vrací do reality stručným konstatováním, že nic z toho, co jsme právě viděli, se ve skutečnosti nestalo. Přestože jsou úniky z otupělé, byrokracií a strachem omezené společnosti, které film hrdinům takto dopřává, pouze imaginární, dobře si díky jejich ohromné spontánní energii a hravosti uvědomujeme, jaký efekt měly na občany totalitních společností písničky z „jiného světa“. Když nic jiného, umožňovaly snít o punkovém vzdoru proti debilizujícímu řádu, jaký v realitě břežněvovského Sovětského svazu nebyl bez vážných následků myslitelný. Umělci jako Majk nebo Viktor přesto co nejpravdivější vyjádření vnímali jako cíl, o jehož dosažení by se neměli přestat snažit. Opravdu důležité nakonec není uspět na mezinárodní scéně a zajistit si nesmrtelnost koncertem na vyprodaném stadionu, čehož se dožil pouze Coj,[2] ale uchovat si vnitřní svobodu.

Energické muzikálové sekvence, během nichž se film vzdává svého jinak víceméně realistického stylu, nejnápadněji svědčí o Serebrennikově místy malinko urputné snaze natočit o stagnující době šedivé neurčitosti film, který sám v žádném případě strnulý nebude. Rytmus vyprávění neurčují dějové zvraty, ale hojně zastoupené písničky obou hudebníků, ve kterých zpívají o ideálním světě, kde člověk může být, kým by chtěl. Třeba beatnikem. Film tak připomíná dvouhodinový rockový koncert, občas proložený nějakým dialogem. Kamera Vladislava Opeljance v nadstandardně dlouhých záběrech volně krouží okolo postav a ve snaze postihnout každý relevantní okamžik s pomocí promyšlené vnitrozáběrové montáže pohotově a přehledně kopíruje trajektorie jejich pohybu. Vizuální styl filmu budí přes vysoké zastoupení událostí odehrávajících se ve stísněných bytech dojem mnohem větší nespoutanosti, než jakou doba umožňovala postavám. Zvláštní rezonanci mají vzhledem k převaze skupinových scén momenty, kdy se z hloučku někdo oddělí a po vzoru romantických poutníků se vydává po vlastní ose. V černé oděný Viktor stojící v dáli na pláži a kouřící cigaretu nebo Majk mizející v zadním plánu posledního záběru – to jsou obrazy, které se vám jednak vryjí do paměti, jednak zprostředkovávají klíčovou myšlenku filmu, že ti nejlepší umělci nepatří nikomu. Žádné vládě, žádné straně.

O tom, jak křehká je svoboda ruského člověka, který se nehodlá podřídit, se přesvědčil sám Kirill Serebrennikov, který během dotáčení Léta kvůli svým nepohodlným názorům skončil v domácím vězení.[3] Svůj příběh o hudbě, přátelství a osobní odpovědnosti umělce proto nemohl uvést v hlavní soutěži cannského festivalu ani nikde jinde. Skeptik by tak film mohl brát jako návod pro současné ruské umělce, jak vytěžit maximum z rychle pomíjejících chvilek zakázané svobody. Osvobozující pocit, který s sebou tyto chvilky nesou, dokáže Serebrennikova režijně suverénní náladovka zprostředkovat tak podmanivě, že si budete přát, aby tohle Léto nikdy neskončilo.

Martin Šrajer 

[1] Inspirace skutečností v tomto případě není tak volná, jak bývá zvykem. Film se doložených informací naopak drží natolik důsledně, že například budoucí členy Kina nechává během vymýšlení názvu jejich kapely procházet pod jasně svítícím nápisem „KINO“, což byl podle vzpomínek hudebníků také ve skutečnosti moment, kdy se rozhodli, jak si budou říkat. Podobných detailů pro zasvěcené je ve filmu bezpočet a svědčí o svědomitosti, s jakou Serebrennikov, který mohl Kino a Zoopark poslouchat jako teenager, ke zřejmě velmi osobnímu projektu přistupoval.

[2] Za upozornění na tuto skutečnost děkuji Kateřině Dvořákové z Aerofilms a Ondřeji Štindlovi, díky kterému jsem se zároveň dozvěděl o existenci záznamu daného vystoupení: https://www.youtube.com/watch?v=_3jpmTH-k2g

[3] Podle oficiální verze byl Serebrennikov, kritizující anexi Krymu nebo sílící politický vliv pravoslavné církve a hájící práva LGBQT, zadržen kvůli zneužívání státních dotací divadlem, v němž působil jako umělecký ředitel. Obvinění ovšem označuje za absurdní a nepodložené jakýmikoliv důkazy o tom, že by spáchal zločin.

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 24. 8. 2018 ve 9.07 a zařazen do kategorie Filmy, Recenze ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.