KVIFF 2018: Tipy IndieFilmu
27. 6. 2018 # 13.44 # Festivaly, Výhled # Bez komentářeS dalším ročníkem karlovarského festivalu přicházejí také tradičně pestré tipy redakce IndieFilmu. Uvidíme, do jaké míry se nakonec očekávání od vybraných titulů naplní!
Spící lůno (Sleep Has Her House; Scott Barley, 2017)
Spojení „celovečerní filmové nokturno“ z festivalového katalogu jenom stvrzuje, jak nedostačující jsou pro tvorbu režiséra Scotta Barleyho všechny anotace. Talent vizuálního umělce, jenž svá díla natáčí na iPhone a volně ke zhlédnutí publikuje na portálu Vimeo, se obtížně včleňuje do škatulek nějakého současného směru. Filmy jsou například označovány za „filmovou kosmologii v kontemplativním tempu slow-cinema“. Záběry zalité tmou a záhadná centralita lidského těla mu zase vysloužila připodobnění k Phillippovi Grandrieuxovi. Spící lůno je Barleyho první celovečerní projekt, ačkoli stopáž 90 minut je jen torzo původně zamýšlené délky kolem čtyř hodin. Lze očekávat, že pro karlovarské publikum bude film i v této podobě zkouškou trpělivosti. Podle zahraničních ohlasů režisér opět zachytil noční svět prostý postav a zatížený dojmem postupného ubíhání času, a to zásluhou sladění dlouhých záběrů, fotografií i vlastních maleb.
Kaniba (Caniba; Lucien Castaing-Taylor – Verena Paravel, 2017)
Tvůrčí dvojici Luciena Castaing-Taylora a Vereny Paravel zatím nejvíce proslavil snímek Leviathan (2012) vzešlý z Laboratoře senzorické etnografie při Harvardské univerzitě. Na mapu etnografického dokumentu se tím zapsali jako experimentátoři s filmovou technologií hrubě dráždící smysly publika. Ve zmíněném počinu z roku 2012 zbavili „oko kamery“ lidského hlediska tím, že ji umístili do mnoha zákoutí rybářské lodi – výsledná koláž obrazů byla fascinující a v nejlepším slova smyslu vzdálená naší zvyklosti. Jejich nejnovější snímek Kaniba, soustředěný na skutečného japonského vraha a kanibala Isseie Sagawu, tentokrát aspiruje na převrácení formátu filmového portrétu. Biografické údaje zdaleka nehrají prim. Klaustrofobní, v detailech a s malou hloubkou ostrosti snímané scény přitom značí jistou návaznost na předchozí dílo režisérů somniloquies (2016). Kompas ukazuje na znepokojivý zážitek, který diváky prvoplánově žadonící po dokumentu o kanibalovi dostane nepříjemně blízko.
Útěk (Fuga; Agnieszka Smoczyńska, 2018)
Kdo našel odvahu, mohl na festivalu v roce 2016 zakusit barevnou polskou diskotéku 80. let v celovečerním debutu režisérky Agnieszky Smoczynské Vábení sirén (2015). Úkaz to byl vcelku bizarní a odpoutaný od současné polské žánrové tvorby. Přes eklektické výstřelky do končin fantasy i hororu s násilnými výjevy bylo přiznaně nevkusné Vábení sirén vypravěčsky soudržné a umně kombinovalo konvence zákulisních a integrovaných muzikálů. Režisérčin nový počin Útěk vznikl ze spolupráce s další výraznou ženou polské kinematografie Gabrielou Muskałou, jež je autorkou scénáře a zhostila se ústřední role. Ztvárňuje matku, kterou sužují výpadky paměti a která se po dvou letech samostatného života vrací zpět k rodině – manžel i syn ji ale jen stěží poznávají. Ohlasy po premiéře v sekci Týden kritiky na festivalu v Cannes přisvědčují, že Smoczynská opět výjimečně vládne hudební složce snímku. Cení se také vychýlení známé mysteriózní zápletky v nečekané směry, shody však jinak kritici moc nenachází. Podobně rozpačitou odezvu ale mělo i Vábení sirén a festival v Karlových Varech tedy opět nabízí každému možnost vynést vlastní verdikt.
Tina a Vore (Gräns; Ali Abbassi, 2018)
Díla švédského spisovatele Johna Ajvide Lindqvista se těší značné mezinárodní popularitě, o čemž ostatně svědčí dvojice filmových adaptací jeho románu Ať vejde ten pravý. Ačkoli nakonec sešlo z dalšího přepracování knižního textu pro televizní stanici TNT, přípravě pilotního dílu navzdory, Lindqvistova tvorba znovu ožívá v adaptaci jeho povídky Gräns. Snímek dánsko-íránského režiséra Aliho Abbassiho láká na alegorické vyprávění o celnici Tině, které se v tváři odrážejí výrazné zvířecí rysy a která je nadaná výjimečným čichem. Ze strádání v lidské společnosti ji vytrhne setkání se stejně vyhlížejícím Vorem, jenž v ní probudí nepoznané pocity. Naturalismus kriminálních příběhů Nordic noir ve spojení s nadpřirozenými prvky přesvědčil porotu canneské sekce Un Certain Regard natolik, že filmu udělila hlavní cenu. Od premiéry už byla Tina a Vore dána do souvislosti s fantasy filmy režiséra Guillerma del Tora, superlativů však bylo vyřčeno mnohem víc.
————————————————————————————————————————————————————————————————-
Přestože karlovarský festival se primárně prezentuje jako soutěžní přehlídka filmů ve světové premiéře, do svého programu pravidelně zařazuje také různé retrospektivy či pocty klasikám. V případě letošního ročníku však nostalgie prorůstá napříč všemi sekcemi, ať už jde o starší snímky nebo ty, které se do minulých dekád vracejí jen přeneseně. Retro pohltilo prakticky celou sekci půlnočních filmů, takže pozdní promítání budou patřit kultu 80. let, a stesk po starých časech nechybí ani v dokumentech nebo soutěžních sekcích. Další, i když méně nápadný prvek, který se objevuje napříč programem, je větší zastoupení žen ve filmovém průmyslu – v porotách, v soutěžních i specializovaných sekcích. Vedle řady nadějných režisérek se budou promítat i snímky festivalových matadorek, od Lucrecie Martel přes Margarethe von Trotta až po Debru Granik.
Predátor (Predator; John McTiernan, 1987)
Akčnímu filmu vládl v druhé půli 80. let sci-fi triumvirát Terminátor-Vetřelci-Predátor a tématem bylo stále nedořešené trauma z války ve Vietnamu. Z legendárního trojlístku však jediný Predátor zatáhl diváky se svou elitní jednotkou přímo do džungle a oproti předcházející dvojici si dovolil o trochu víc řezničiny a vousatých hlášek. Což se u hlavního představitele se zaťatým přízvukem, který zrovna nehraje robota, ukázalo jako nutnost. Přelomový snímek Johna McTiernana nese všechny tři trademarky jeho pozdější kariéry: praštěný šibeniční humor, napětí stupňující se po celý film a pompézní akční scény. A ačkoliv promítání jednoho z nejznámějších vhskových akčňáků potěší řadu filmových nadšenců, je otázkou, kam se bude půlnoční sekce ubírat dál. Rozhodnutí zařazovat do programu i starší kusy z okrajů kinematografie vypadá slibně, ale v kombinaci s tolika zavedenými tituly jako například Predátor či Highlander (Russell Mulcahy, 1986) zatím působí dost vyčpěle.
Velké nesnáze v Malé Číně (Big Trouble in Little China; John Carpenter, 1986)
Oproti Predátorovi jsou Velké nesnáze v Malé Číně kultovní v původním smyslu slova – film v amerických kinech propadl a až ve videopůjčovnách si vybudoval větší fanouškovský ohlas. Akční fantasy komedie od legendárního hororového tvůrce a hudebního skladatele Johna Carpentera totiž patří k tomu nejbarvitějšímu a asi nejdivnějšímu, co kdy natočil. Tedy, pomineme-li o tři roky starší Christine se vztahovačným vraždícím automobilem. Příběh o velkohubém kamioňákovi, který se shodou náhod připlete k staročínské legendě o absolutním zlu v centru San Francisca, nešetří blesky ani vybuchujícími záporáky. Přes naivistickou zápletku a sebeironický tón však snímek skládá vážnou poctu hongkongským fantasy filmům a nabízí originální výpravu i skvělé praktické triky, které oproti účesu Kurta Russella nijak nezestárly.
BlacKkKlansman (Spike Lee, 2018)
Přestože název by odpovídal, nejde o volné pokračování Černýho Dynamita (Scott Sanders, 2009). Uznávaný tvůrce nezávislého i dokumentárního filmu se ale k žánru blaxploitation částečně vrací, nadsazená detektivka byla totiž stěžejním prvkem pro subžánr z počátku 70. let. Píše se rok 1979 a černošská hnutí za lidská práva slaví alespoň dílčí politické úspěchy, což samozřejmě znepokojuje bílé nacionalisty. Policejnímu důstojníkovi Ronovi Stallworthovi se podaří v utajení proniknout do místní po zuby ozbrojené buňky Ku Klux Klanu dřív, než dojde k atentátu. Dokonce se vypracuje až do vedení KKK a jejich plány úspěšně sabotuje. Ronovu práci jen trochu komplikuje jeho nepřehlédnutelné afro a barva kůže. Komediální krimi thriller oceněný v Cannes produkoval Jordan Peele, autor loňského překvapivého blockbusteru Uteč. Dá se tedy očekávat zábavný a stejnou měrou znepokojivý komentář k současným společenským náladám ve Spojených státech.
King Skate (Šimon Šafránek, 2018)
Tuzemský dokument, který si v Karlových Varech odbude světovou premiéru s početnou delegací, vychází z rychle rozebrané publikace Prkýnka na maso jsme uřízli o počátcích skateboardingu v Československu. Skejťácká komunita byla za totality sice poměrně malá, jenže na sebe permanentně mířili objektivy a pořídili obrovské množství fotografií i filmových záběrů. Na rozdíl od mistrně sehraného mockumentary Tohle není Kalifornie (Marten Persiel, 2012) tak King Skate pracuje s původním materiálem a přidává rozhovory s pamětníky i méně známou charakteristiku začínající subkultury. Ke skejtu se v 70. letech člověk z ČSSR mohl dostat jen přes známé na západě nebo si prkno podomácku vyrobil. Totéž platilo o chráničích, ale s těmi se nikdo neobtěžoval. A disciplíny, které se tehdy jezdily, neměly s rampami nic společného.
Beze stop (Leave No Trace; Debra Granik, 2018)
S odstupem osmi let od revizionistického westernu Do morku kosti z prostředí drogových varen na americkém středozápadě se nezávislá filmařka vrací s dalším filmem, který vypráví o semknuté skupině s vlastními nepsanými pravidly. Tentokrát sledujeme válečného veterána a jeho dospívající dceru, jež dobrovolně žijí v rozlehlé přírodní rezervaci, odříznutí od většinové společnosti. Do jejich nezávislého způsobu života se ovšem vloží stát a patnáctiletá Tom se tak poprvé vyspí pod střechou a začíná chodit do školy. Otec se však nechce vracet k dávno opuštěným společenským konvencím a vyráží na další cestu. Komorní drama staví na rozvíjejícím se vztahu ústřední dvojice a jejich střetávání s náhodnými cizinci. Mimo postavy sehrává důležitou roli také změny prostředí a prozkoumávání zdánlivě nehostinné krajiny.
Zama (Lucrecia Martel, 2017)
Po několikaleté tvůrčí pauze se vrací také argentinská nezávislá autorka a mistryně cynicky tísnivých dramat se znepokojivými rodinnými konstelacemi. Svůj nejnovější celovečerní snímek zasadila do časů největšího koloniálního rozmachu španělské monarchie. Místodržící Don Zama už roky spravuje oblast jihoamerického pobřeží a netrpělivě očekává dopis od krále, který by mu umožnil návrat k rodině a do vytoužené lepší společnosti. Mezitím se však lokální konflikty a staré křivdy vyhrocují do zcela absurdních závěrů. Pozvolný sestup hlavní postavy k celkovému zhroucení doprovázejí rozmáchlé scenérie argentinské pampy a opuštěných pláží. Morálně vykloubená tragikomedie se zaměřuje především na přehlíživý rasismus vůči původním obyvatelům i pochybnou logiku uvnitř evropského společenského žebříčku.
————————————————————————————————————————————————————————————————-
JAN ČERNÝ
Domestik (Adam Sedlák, 2018)
Domácí snímky v soutěži asi není třeba nijak zvlášť uvádět, přesto je u filmu Domestik na místě připomenout, proč stojí za zvýšenou pozornost. Autor filmu Adam Sedlák za jeho scénář získal v roce 2015 hlavní cenu filmové nadace za nerealizovaný scénář. Absolvent písecké FAMO má za sebou krátký film Lord Hoven (2013), dokumentární film Mgr. Radovan Kaluža (2011) a internetovou sérii Semestr (2016). Svým celovečerním debutem Domestik Adam Sedlák spolu s tvůrčím týmem zaujali natolik, že byl film zařazen přímo do hlavní soutěžní sekce, a nikoli např. do sekce „Na východ od Západu“, kam podle svých slov autor snímek cílil spíše. V porovnání s dalším českým zástupcem v hlavní soutěži, filmem Všechno bude režiséra Olma Omerzu, slibuje Domestik výraznější moment překvapení – dosavadní Omerzuovy filmy totiž vzdor nesporným kvalitám nevykazují zřetelnější odlišnosti.
Planá hrušeň (Ahlat Ağacı; Nuri Bilge Ceylan, 2018)
Nový film tureckého režiséra Nuri Bilge Ceylana bude podle všeho v mnohém připomínat jeho dosud poslední dílo Zimní spánek (2014), za které obdržel Zlatou palmu v Cannes. V recenzích se hovoří o praktické absenci lyrismu, typického zejména pro Ceylanovu ranou tvorbu (Městečko [1997]), ale stopově přítomného i v Tenkrát v Anatolii (2011), a až překvapivém množství vleklých dialogů, což je aspekt, který se mohl zdát výrazný právě již v Zimním spánku. Dění v současném Turecku zřejmě vzbuzuje v autorském týmu kolem Ceylana potřebu reflexe tamní situace z politicky angažovanější pozice. Neděje se tak však nijak prvoplánově, jako tomu je v mnoha kontinentálních, sociálně-realistických dílech. Jedná se spíše o velice subtilní a tklivé alegorie s politickým podtextem. A zatímco v Zimním spánku byla turecká společnost nahlížena zejména z třídní perspektivy, Planá hrušeň bude podle všeho zaměřena na střet generací. Kromě těchto společenských aspektů lze ovšem opět očekávat i okouzlující a propracované postavy na hraně existenciální krize, jak bývá takřka ve všech Ceylanových filmech zvykem.
————————————————————————————————————————————————————————————————-
Letos absolvuji celý průběh festivalu a při sestavování programu se mi podařilo pro každý den čítající 4–5 projekcí shromáždit filmové kousky, které ani v jednom případě nejsou titulem nuceně zvoleným k zaplácnutí času. Jedu hodně na jistotu, ale to neznamená, že se úzkostlivě vyhýbám soutěžním sekcím, které prověří až festivalové publikum. Sice mě zamrzelo minimální zastoupení balkánských zemí, které jsem v minulých ročnících cíleně vyhledával, a zaskočilo rozloučení se výběrem kritiků Variety, na druhou stranu vše vyvažuje podmanivá pestrost přehledových sekcí. V nich mám také své hlavní favority. Rozhodně si nenechám ujít vynalézavý přístup mexického režiséra Alonsa Ruizpalaciose k žánru heist komedií Museum (Museo; 2018), jehož provokativní rekonstrukce neuvěřitelné loupeže v antropologickém muzeu nachází suverénní oporu v překvapivých vizuálních a střihových postupech. Studená válka (Zimna wojna, 2018) Pawla Pawlikovského pro mě vévodí letošní těžké konkurenci dalších polských snímků, snad díky ohlasům, podle nichž film názorně ukazuje, jak přetavit politické klima v komorní osobní příběh a chirurgicky přesný styl v citlivé postihnutí subtilních vnitřních rytmů.
Šťastný Lazzaro (Lazzaro Felice, 2018) je pro mě příslibem dalšího pozoruhodného setkání s tradicí italského naturalismu prostoupeného rozmarnou fabulací s až spirituálním přesahem. Zahraniční filmová kritika neváhá díky okamžikům filmové magie těžících z hlubokých kulturních kořenů nazývat režisérku Alici Rohrwacher nástupkyni Ermanna Olmiho. A jelikož je v letošním ročníku nečekaně silné zastoupení domácích snímků, které si rozhodně nenechám ujít kvůli potvrzení ambicí nastupující filmařské generace, zařazuji do mého výběru i našeho zástupce. Upřednostním debut Beaty Parkanové Chvilky (2018), který by mohl nejsnadněji zapadnout a u mě vzbuzuje největší zvědavost. Režisérčin studentský snímek se stejným názvem mě učaroval schopností naprosto přirozeného a okamžitě podmaňujícího ztvárnění nejvšednějších situací, a nemůžu se tedy dočkat posouzení, zda se podařilo tak lehkou rukou ukočírovat i celovečerní snímek.
————————————————————————————————————————————————————————————————-
Mandy (Panos Cosmatos, 2018)
Letošní karlovarská Půlnoční sekce přináší především retro klasiky, avšak i mezi nimi se najdou dva nové kousky. Já určitě doporučuji zamířit na krvavý thriller o pomstě Mandy, v němž se Nicolas Cage utká se sektou démonických motorkářů. Kromě toho, že od Mandy můžeme očekávat zábavnou psychedelickou heavymetalovou jízdu ve stylu osmdesátek, tak především doufám, že po sérii přešlapů uvidíme zase jednou slušný film s Nicolasem Cagem. Zajímavostí je, že se jedná o poslední film nedávno zemřelého vynikajícího islandského skladatele Jóhanna Jóhannssona.
Vzplanutí (Beoning; Chang-dong Lee, 2018)
Z letošní canneské soutěže budeme ve Varech moci vidět mimo jiné jihokorejské drama Vzplanutí. Film natočený podle povídky Harukiho Murakamiho Hořící stodola se odehrává na půdorysu milostného trojúhelníku, jehož vrchol tvoří prostý mladík Jong-sua, který je zamilovaný do své dětské kamarádky Hae-mi, avšak musí se vyrovnávat s přítomností jejího sociopatického kamaráda s pyromanskými sklony. Nakonec se tedy pravděpodobně nedočkáme pouze vzplanutí milostného, nýbrž i doslovného. Ačkoliv Vzplanutí nebylo filmem, o němž by se v Cannes mluvilo a psalo tolik jako o novém filmu Triera nebo Noého, tak se podle všeho můžeme těšit na pozoruhodnou mysteriózní hru s žánrovými schématy. Doporučuji tedy nenechat se odradit delší stopáží a dát filmu šanci.
Tři tváře (Se rokh; Jafar Panahi, 2018)
Pro íránskou kinematografii mám dlouhodobě slabost, a proto bych doporučoval nenechat si ujít nejnovější počin jednoho z nejrafinovanějších íránských režisérů Jafara Panahi. Obdobně jako u posledního Panahiho ceněného filmu Taxi Teherán (2015) se můžeme těšit na paradokumentární styl, specifický humor a na to, že se s režisérem a jeho civilním herectvím setkáme i před kamerou. Jednoduchá zápletka filmu bude opět sloužit především k výpovědi o současném Íránu, svobodě a umění. Vedle samotného režiséra bude druhou hlavní protagonistkou známá íránská herečka Behnaz Jafari, která ve filmu jednoho dne obdrží kruté video s výpovědí mladé dívky, jíž rodiče zakázali studovat herectví. Tento impulz podnítí Behnaz Jafari a Panahiho, aby se vydali do míst, odkud dívka pochází.
————————————————————————————————————————————————————————————————-
★ (Johann Lurf, 2017)
Filmy jsou plné hvězd – zářivých, padajících, slabých, ztracených. Jejich viditelná přítomnost je ovšem vždy zahalena kouzlem vzdálenosti. A právě filmové zachycení noční oblohy napříč historií kinematografie se stalo primárním materiálem rakouského režiséra Johanna Lurfa. Kombinací hravé střihové skladby s pestrým hudebním podkresem vytváří obraz vesmíru jako neuchopitelné síly mimo lidské chápání, krásného vizuálního ornamentu či prostoru plného života světel. Noční obloha je stále přítomna, avšak její podoba je proměnlivá a závislá na očích pozorovatele.
Články obsahující informace o KVIFF:
9. 11. 2022 10.20
5. 10. 2022 17.51
2. 8. 2022 15.44
11. 7. 2019 17.03