Aryan poletuje o život (valahol Magyarországon)
8. 12. 2017 # 16.44 # Filmy, Recenze # Bez komentářeNěkteré tematické premisy vyznívají natolik přitažlivě, že stačí napsat pár slov a kinosál by neměl zet prázdnotou. Posuďte sami: stačí úředně naťukat, že ve svižném maďarském filmu Měsíc Jupitera (2017) levituje syrský uprchlík. Byť výsledek z paměti vypudíte jen těžko, přehnanou chválou bych šetřil. A současně jej zpočátku vztáhl k širší tendenci, která raší v evropském festivalovém filmu.
Zbrusu nový zákon angažovaného filmaře
Rozvinul se nám v jádru bohulibý nešvar. Mnozí význační i méně renomovaní filmaři reagují na ústřední téma celoevropského mediálního provozu několika posledních měsíců, které bych z nedostatku invence označil za krizi kolem migrantů/přistěhovalců/uprchlíků (nehodící se škrtněte). Proti angažovanému komentáři nemám pochopitelně výtek, trápí mne však narůstající tendence, jež tyto snahy podkopává na všech čtyřech. Snímky založené na uznání jinakosti a jejím přijetí totiž často nedokáží: (a) překonat až křiklavý rozštěp na my a oni, (b) postavy z druhé skupiny polidštit a zbavit anonymního nátěru. Abych hned neodradil, zakukleně znějící předchozí větu zkusím přiblížit na konkrétních příkladech.
Italský dokument Fuocoammare (Požár na moři) (2016) – vítěz Zlatého medvěda na tradičně politicky vyhraněném Berlinale – sleduje starousedlíky na ostrově ve Středozemním moři i migranty připlouvající středomořskou trasou ze severní Afriky. Zatímco ty první trpělivě a poučeně pozoruje, načež jim jde nenápadně pod kůži, druhé sleduje pouze jakousi pokornější zpravodajskou optikou, takže z odstupu, místy značně křečovitě. Jak Michael Haneke (Happy End /2017/), tak Aki Kaurismäki (Druhá strana naděje /2017/) příkladně rozpitvali starousedlé, v čemž mají oba velkou praxi. Druhá strana však dopadla konkrétně u Kaurismäkiho hodně žalostně. Syřan Khaled (Sherwan Haji) tam panákovitě zevluje finskými ulicemi a jeho naočkovaná strohost i povrchní líbivost působí vynuceně. Druhá strana naděje paradoxně zastihuje Kaurismäkiho ve výborné formě, jelikož přesně tatáž lakoničnost – typický prvek Akiho filmů – svérázným postavám náramně prospívá. Takže zatímco k duchaplné reflexi uprchlické problematiky nepřispěl jeho film prakticky ničím kloudným, Kaurismäkiho dlouhá léta pilovanou poetiku podobný impuls nabudil; stačilo do bizarního světa outsiderů bezprizorně začlenit Syřana. Bude užitečné sledovat, zda věhlasní filmaři v následujících letech migraci smysluplněji napojí do svých autorských vzorců; zatím příliš často připomínají sezónní přílepek, což si nečernobílá humanitární katastrofa samozřejmě vůbec nezaslouží.
Uvedené filmy reprezentují západoevropský nebo skandinávský levicový pohled na přistěhovalectví, zatímco Měsíc Jupitera komentuje maďarské politické zatažení, tudíž problematiku snad ještě třaskavější. Nabízely se mu dva základní způsoby, jak téma rázně uchopit. Tím prvním, angažovaným, by patrně pranýřoval maďarské stavění plotů nebo zkazky o odklonu od liberální demokracie v projevech Viktora Orbána, čímž by vlastně napodobil apel Kaurismäkiho o solidaritě a lidskosti, obohacený o drsnější kritiku vlastní země. Druhý způsob by pak spočíval v hraní podle oficiálních not maďarské vlády: krom jiného posilování národní identity a požadavku silnější ochrany hranic na základě neblahých prognóz. První způsob může v maďarských reáliích snadno sklouznout k úmorně sentimentálním klipům o matkách a dětech, navrch vyzněním podlézat oněm festivalovým porotám, které se pohorší nad zlobivým Orbánem. A druhý způsob zpravidla nemá daleko k šovinistickému šíření poplašných zvěstí či něčemu horšímu. Takže těžká volba? Kdepak, při znalosti rizik bych jednoznačně plédoval za první způsob a liberálně postavený Měsíc Jupitera navrch dokazuje, že ani smířlivější tón nemusí znamenat kázání o solidaritě.
Americký Maďar, maďarský Američan
Měsíc Jupitera vynáší uprchlíka zdánlivě do popředí. Syřan Aryan (Zsombor Jéger) na srbské cestě v Maďarsku schytá plný zásobník a získá zvláštní schopnosti, včetně levitace, čímž se stává zajímavý jak pro zkorumpovaného a sympaticky ujetého lékaře, tak pro duševně vymletého policistu. Aryan běží a létá, nicméně zůstává neustále ve vleku; vůbec se jej nepodařilo přiblížit, ba dokonce ani polidštit. Motivace k jeho jednání mnohdy vychází velmi vágně, respektive reagují pouze na okolní dění, do něhož nepřistupuje příliš soběstačně. Bez nadsázky evokuje vedlejší postavu z Avengers (2012), které někdo zapomněl přidělat samostatný vstupní film před přičleněním do ságy o mnoha hrdinech, kde na objasňování čehokoli nezbývá čas. Analogie s marvelovským universem není nepřípadná; v Měsíci Jupitera přichází rozdováděná, místy až lehkovážná zábava, plná humorných situací.
Režisér Kornél Mundruczó se nesporně inspiroval nákladnými hollywoodskými vzory, a pokud bych hodnotil výhradně speciální efekty či všemožné vizuální kudrlinky, nenacházím nedostatky. Aryanova levitace nepůsobí ani trochu provázkovitě, kromě toho je doprovázena mnoha dalšími demonstracemi nadlidské síly, kterou bych vskutku čenichal spíše u Marvelu nebo DC Comics. Zkoprnělý lékař tvoří přiměřeně prudícího sidekicka, který si současně stíhá ujasňovat vlastní integritu. Jenže právě v těchto okamžicích Měsíc Jupitera značně ztrácí; čím více postava hloubá, tím povrchněji snímek působí. Mnohým dá patrně značnou práci uznat nárok maďarského filmu s podobným tématem na odvázanost a humor. Budiž, jsem srozuměn. Potom ovšem vnímám nelibě kvazisymbolistní promluvy a chtěně intelektuální dialogový plášť, který působí místy věru směšně. Scénář zvládá mnohem lépe načasovat nesouvisející frky, kdy například stárnoucí barman pronese blábolivou – a zatraceně vtipnou – řeč o úskalích coming outu v důchodovém věku.
Poučení u hollywoodských konvencí nemuselo končit u prosté zábavy. Stačí si vybavit vzpomínaný Marvel: například snímek Captain America: Návrat prvního Avengera (2014) vcelku objevně aktualizuje politické thrillery sedmdesátých let a propracovaně – aniž by slevil z akční zábavy pro dospívající publikum – začleňuje motiv fyzických dovedností, jež vzbuzují obavy rovněž z oficiálních míst, dokonce přímo ze strany čelních institucí. Ostatně nikoli náhodou se v uvedeném filmu objeví detail fotky Boba Woodwarda (Robert Redford) ze snímku Všichni prezidentovi muži (1976). Od Marvelu však málokdo očekává primárně politické přednášky, proto i nenápadné náběhy, umně zatavené do výbušné akční zábavy, mohou uniknout pozornosti. U Měsíce Jupitera – festivalového filmu z východní Evropy – je tomu přesně naopak: téměř nikdo patrně neočekává vycizelovaný blockbuster, spíše seriózní příspěvek k závažné problematice, čehož se nedočká. Měsíc Jupitera, jak zvláštně to vyzní, dostává v kategorii inspirace a myšlenkové invence K. O. i od druhého Kapitána Ameriky.
Přitom inspirační zdroje netřeba omezovat na Spojené státy, Měsíc Jupitera totiž zřetelně navazuje na maďarský snímek Revizoři (2003) Nimroda Antala. Levitující Aryan potká hned tři herce z hypnotického vyprávění o outsiderech z budapešťského metra: jízlivého číšníka (Zoltán Mucsi) aneb kousavého revizorského barda, potetovaného rasistu (Zsolt Nagy) čili prosťáčka sboru revizorů a především pak zmíněného duchaprázdného policistu (György Cserhalmi), tedy nedostupného a obávaného šéfa revizorů se sklony k sadismu. Aby snad o inspiraci nezůstalo pochyb, Mundruczó začleňuje akční scénu v metru, která v lepším vydání kopíruje nahánění černého pasažéra v Revizorech. Bohužel právě u těchto postav vynikne vyumělkovanost a zmatené motivy jednajících. Zatímco během dialogu s jízlivým číšníkem začne zkorumpovaný lékař zcela nečekaně a nepřístojně jančit, potetovaný rasista ve scénáři trapně účelově provokuje, aby Aryan předvedl další ze svých velkolepých kousků. Policista jedná vyšinutě bez ustání toliko proto, že někdo musí pohánět prchající kupředu. Antal každého nešťastníka v podzemce velmi důkladně prokreslil, kdežto Mundruczó příliš upadá do vypravěčsky nemotivovaného jednání.
Skutečný účel rozkryje snad každý: pomocí velkolepých efektů poslat navštívenku hollywoodským studiím a zažádat o práci. V zásadě se jedná o zmíněný sezónní přílepek, byť nikoli autorský. Zasílám samozřejmě mnoho štěstí, byť mi téma filmu nepřipadá dvakrát adekvátní či soudné k těmto cílům. Současně přikládám ocenění realizačních dovednosti, jakož i lehkého plutí mezi lidskoprávním akcentem a nekřiklavě varujícím prstem, podle něhož mezi souputníky Aryana patrně naleznete teroristy. Vůbec se však nepozastavím, pokud případná Mundruczóova kariéra v Hollywoodu opíše Antalovu americkou stopu: obstojně zábavný, vyvražďovací Motel smrti (2007) a neškodné Predátory (2010).