Domů » Filmy, Recenze

“There’s no place like home” Twin Peaks: The Return

Vysvětlit, co přesně se odehrálo v osmnácti epizodách Twin Peaks: The Return, by zřejmě dokázal pouze David Lynch, který ovšem jakékoliv výklady svého díla odmítá. Cílem následujícího textu tudíž není převyprávět a vysvětlit obsah jednoho z nejosobitějších seriálů posledních let, ale pouze vyzdvihnout jeho směrodatné aspekty a nabídnout některé z možných interpretačních klíčů.

První epizoda nám představuje dvě postavy, které jsme v dřívějších sériích neměli možnost vidět, mladého muže a ženu (Ben Rosenfield a Madeline Zima). Mladíkovým úkolem je zaznamenávat jakoukoliv aktivitu v nepřetržitě monitorované velké skleněné bedně. Sám v ní dosud nic nespatřil, jiní lidé ale údajně ano. Jeho pozornost ochabuje, když si před ním dívka sundá šaty. Pár se začíná milovat. Oba jsou příliš zaměstnáni sami sebou, aby zaznamenali, že krabice „ožívá“. Z temné mlhy vystupuje bledá bytost bez tváře a milující se dvojici brutálně zavraždí.

Dva dvacátníci marně zírající na krabici v naději, že spatří něco smysluplného, nakonec dávají přednost aktivitě, u níž mají větší šanci, že jim přinese uspokojení. Za svou nepozornost jsou potrestáni. Chtěli nám snad David Lynch se spoluautorem scénáře Markem Frostem hned zkraje předložit návod, co od jejich společného díla očekávat a jak jej sledovat? Jejich návrat k seriálové legendě skutečně není pro netrpělivé diváky. Není ani pro diváky očekávají vtahující quality TV podívanou s dravým tempem, komplexními postavami a vysokými produkčními hodnotami. Twin Peaks: The Return je především útokem na divácká očekávání spjatá se seriálovým vyprávěním a audiovizí jako takovou. Oproti mladému páru jej sice nejspíš přežijete, ale následující seriály budete nějaký čas nutně vnímat prizmatem tohoto estetického experimentu.

The Return lze velmi přibližně popsat jako původní Městečko Twin Peaks naruby. Lynch s Frostem rozšiřují fikční svět známý z původních třiceti epizod a doplňujícího filmu, takže naši zvědavost zprvu udržuje očekávání, kdy se na scéně objeví další známá tvář. Nostalgický fan service, oživující známý svět a oblíbené postavy kvůli dořečení nezodpovězených otázek, je však tím posledním, oč by usilovali. The Return není tím seriálem, na kterém mnozí z dnešních cinefilů vyrůstali, nýbrž seriálem, k jehož docenění během uplynulých šestadvaceti let dozráli.

Blíže než k prvním dvěma řadám mají nové epizody k temnému filmovému prequelu Twin Peaks: Fire Walk With Me (1992) a pozdějším Lynchovým nočním můrám převedeným do filmové podoby (Lost Highway [1997], Mulholland Drive [2001]).[1] Čokoládoví králíčci, káva, donuty nebo třešňové koláče představují častěji hrozbu než zdroj potěšení. Vychutnat si hrdinové nedokážou ani sex, který buď předjímá smrt, nebo probouzí traumatizující vzpomínky. The Return se odehrává v disharmonickém, rozpadávajícím se světě bez radosti. Stejně nekoherentní je způsob komunikace, který Lynch zvolil, aby o tomto světě vypověděl.

Bez návratu

Většina hrdinů seriálu se v souladu s podtitulem snaží něco/někam vrátit. Co bylo, ale již nenávratně pominulo. Lidé zestárli, známá místa se změnila k nepoznání. Pro Lynche s Frostem přitom není směrodatné, zda se postavy nakonec dostanou tam, kam chtějí. Prim hraje samotný proces navracení se. The Return je pak formou i obsahem především výpovědí o nemožnosti návratu. Nelze vymazat prožité trauma a obnovit harmonii. Věci a lidé už nikdy nebudou stejné jako před šestadvaceti lety. Toto skeptické přesvědčení zvláštně frustrujícím a zároveň očistným způsobem naplňuje utlumený poslední díl, ve kterém postavy velmi dlouho cestují na místo, kde nakonec nenajdou to, co hledaly.

Bolestivé existenciální uvědomění pozměňuje vyznění slavného povzdechnutí z Lynchova oblíbeného filmu Čaroděj ze země Oz (The Wizard of Oz, 1939) „There is no place like home“. Domov, kam by se dalo vrátit, už skutečně není. Postavy jsou uvězněné ve smyčce a jejich utrpení bude trvat, dokud budou naživu. Dlouhý pronikavý výkřik Laury Palmer (resp. ženy, která jako Laura Palmer vypadá), se zdá být přirozenou reakcí na podobné zjištění. Nezbývá než křičet.

The Return, svědčící kromě mnohého jiného o Lynchově posunu k vyprávění ještě více založenému na volných asociacích, nelinearitě a iracionalitě, není zvláštní jen občas, ale v jednom kuse. Jako kdyby chtěl Lynch dát audiovizuální tvar syntéze všeho, co jej během jeho života a umělecké kariéry napadlo nebo zaujalo. Abstraktní expresionismus, surrealismus, americká popkultura 50. let, staré béčkové sci-fi seriály, transcendentální meditace, historie atomové bomby. Vyprávění skáče od postavy k postavě, z místa na místo. Vedle známých tváří, z nichž minimálně jedna se fikčním světem pohybuje ve třech různých verzích, se objevují stále další nové postavy, o kterých sice nic nevíme, ale to jim nebrání vyprávět dlouhé příběhy ze svých životů.

Seriál je zalidněný postavami hledajícími sebe samé. V některých případech doslova, neboť budí dojem těl bez duše. Vracejí se na známá místa, jež ovšem působí cize. Mnohem častěji než v prvních dvou řadách při tom překračují hranice mezi světem, který známe a je pro nás vcelku srozumitelný, a světem na pomezí reality a snu, který je snazší pocítit než smyslově poznat. Mimo známý a stabilní prostor se při návratu do Twin Peaks, jenž už není oním známým místem, ocitá také divák. Osvědčené žánrové vzorce a kognitivní schémata na vyprávění, tvořené fragmenty detektivky, sci-fi nebo hororu, aplikovat nelze. Postmoderní zpochybňování stability identity, času a prostoru, je všudypřítomné.

Každá epizoda nás staví nejen před otázku „Co tohle znamená?“, ale také, jak důležitý je konkrétní motiv pro celkovou strukturu, zda nejde jen o nahodilou odbočku, která nás má zmást nebo oddálit nějaký klíčový okamžik. Jelikož nemáme žádnou jistotu, jestli se někdy později dočkáme například vysvětlení, proč doktor Jacoby (Russ Tamblyn) ve třetí epizodě přestříkává lopaty zlatou barvou, zda dokonce celý seriál není o lopatách přestříkaných zlatou barvou, nezbývá nám než podobným odbočkám přikládat stejnou důležitost jako scénám, v nichž se něco řeší a které směřují (byť šnečím tempem) k jistému rozuzlení. Případně se můžete jen usadit do křesla a nechat na sebe – podobně jako při sledování avantgardních filmů – působit obrazy, aniž byste se v nich za každou cenu snažili najít nějaký koherentní příběh a hluboký význam.

Pro diváka vyžadujícího logické vysvětlení a neustále si kladoucího otázku „Jak?“ a „Proč?“ bude sledování The Return frustrující zkušeností. Lynch od nás opět, tentokrát ovšem poprvé na podobně rozsáhlém prostoru, žádá spíše intuitivní přístup a ochotu přijmout, co vidíme a slyšíme, smířit se s faktem, že určité fenomény fungují právě takovýmto a ne jiným způsobem a nic složitějšího za tím není. Ačkoliv jsme z drtivé většiny filmové a seriálové tvorby zvyklí na opak, příběh nemusí být logický, aby byl srozumitelný. Není třeba, aby bylo všechno řečeno a vysvětleno. Někdy jsou rozhodující emoce, ne fakta. Celkový dojem, ne detaily. Pro Davida Lynche nic nového. Pro velkou stanicí, jejíž diváci jsou zvyklí na mnohem konvenčnější tvorbu, odvážný experiment.

Návštěva galerie

Samozřejmě se seriál můžete snažit „vyřešit“ jako matematickou rovnici s mnoha neznámými a dlouze přemítat nad tím, co znamená každé vyřčené slovo a každý objekt, který se objeví před kamerou. Nezdá se však, že by Lynch s Frostem The Return koncipovali po vzoru puzzle filmů, v nichž do sebe nakonec všechny dílky elegantně zapadnou. Na to nám příliš mnoho dílků skládačky buď chybí, nebo přebývá (neboť se zas a znovu opakují). V tomto ohledu seriál připomíná sny. Ani v nich řada skutečností nedává smysl. Přesto víceméně drží pohromadě. Prostupování snů a reality, skutečného a myšleného, by zároveň vysvětlovalo asynchronii jednotlivých dějových linií, které se zřejmě odehrávají nejen v různých částech země, ale také v odlišných časových dimenzích. Možná bychom se v případě The Return měli namísto tradičního „Kdo vypráví?“ ptát stejně jako Monica Bellucci ve čtrnácté epizodě „Kdo sní?“. Ve snu které postavy se nacházíme?

Snahu poskládat jednotlivé dílky ztěžuje také radikální stylistická odlišnost jednotlivých epizod. Téměř každá je jiná než ta předchozí. Po lineárně vyprávěné sedmé epizodě s mnoha vysvětlujícími scénami přichází delirická osmá část, hororový propad do hlubin kolektivního nevědomí, čerpající inspiraci z experimentální kinematografie, videoinstalací nebo expresionistických a surrealistických obrazů a připomínající syžetem spíše esej nebo báseň o zrodu atomového věku a počátku směřování civilizace k sebedestrukci. Z osmé epizody je nejzřejmější, že Lynch tentokrát netestuje pouze možnosti seriálového vyprávění, ale samotného média, jehož povaha je znejišťována stejně, jako je stylistickými a formální experimenty znejišťován divák.

U Davida Lynche odjakživa platí, že jistotu máme pouze v tom, že jisté není vůbec nic. Žádná skutečnost není fixně daná, nic nezaručuje, že povaha seriálové reality nebude za pár minut nebo hodin převrácena o sto osmdesát stupňů. Fikční svět se zdá být vystavěn ze zdvojení (míst, lidí i jiných entit). Starý, žoviálnější Twin Peaks je překryt tím novým, temnějším, ale jelikož k přechodům mezi nimi někdy dochází v rámci jedné sekvence, těžko určit, na které úrovni světa se momentálně nacházíme, jaká pravidla v ní platí a nakolik vážně máme brát to, co vidíme. Nemožnost zredukovat příběh na jedinou správnou verzi odehrávající se v jediné, smyslově poznatelné realitě je možná hlavní poselství veškeré Lynchovy tvorby.

Možný klíč k The Return naznačil filmový režisér Andrew Bujalski.[2] Upozorňuje, jak se dočetl, že série měla mít původně pouze devět epizod, a spekuluje, že Lynch zdvojnásobení počtu dílů vyřešil natažením doby, kterou jednotlivé události zabírají (čemuž by odpovídal i poměrně krátký scénář o čtyřech stech stran). The Return lze tak sledovat jako osmnáctihodinový film, v němž vše probíhá tak dlouho, že děj ustupuje do pozadí a tím, čím je v jiných seriálech příběh, se zde stává atmosféra konkrétních scén. Meditativní pomalost vyprávění, neustálé vytváření očekávání, že se k něčemu schyluje, pro Lynche není vždy prostředkem, ale mnohdy cílem. Namísto quality TV, dbající zejména o to, aby se divák na okamžik nenudil, nám nabízí sebeuvědomělou slow TV pro diváky, kteří jsou naopak mimořádně trpěliví. Twin Peaks neumožňuje nechat se unášet vyprávěním příběhu směřujícího z bodu A do bodu Z. Zve nás do galerie plné pečlivě komponovaných obrazů, které se vám na dlouho usadí v paměti. Nejen díky tomu, jak dlouho je budete sledovat.

Kdyby byl nový Twin Peaks dílem neznámého začínajícího režiséra, nabízelo by se jej odmítnout jako příliš divný a nesrozumitelný, s množstvím chyb v kontinuitě a neumětelskými triky (které mají ve skutečnosti evokovat staré filmy a seriály jako The Twilight Zone /1959/). V případě Lynche, který nás bere na prohlídky nejtemnějších hlubin lidské mysli více než čtyřicet let, jde ovšem o autorský rukopis. Rozsáhlý prostor mu umožnil provést syntézu a revizi své dosavadní práce. Seriál je protkaný nápadnými odkazy na jeho dřívější tvorbu i mnoho filmů, seriálů, knih a obrazů, kterého ovlivnily jeho myšlení a estetické cítění. Michael Cera oblečený jako Marlon Brando v Divochovi (1953), portrét Franze Kafky visící na zdi, Sunset Boulevard (1950) běžící v televizi, dlouhá sekvence odkazující k avantgardním filmům (v reflexích seriálu padají jména jako Stan Brakhage, Maya Deren nebo Bruce Conner). Lynch komunikuje v kódech (stejně jako jeho nahluchlý agent FBI Gordon Cole) s ještě menšími ohledy na příjemce jeho sdělení než kdy dřív. Šifrovací tabulku si musíme sestavit sami.

Narativní vysvětlení významu řady prvků nepřichází buď vůbec, nebo až dlouho poté, co nám byly poprvé představeny. Podobně obtížné je sledovat vývoj jednotlivých postav, které se nečekaně objevují a zase na dlouho mizí. S hrdiny vyprávění se můžeme identifikovat na rovině samostatných scén, jejichž smysl nutně chápat nemusíme, ale jejich emocionální podstata je pro nás díky hercům sžitým s rolemi a univerzálním tématům ztráty, smrti nebo plynutí času dostatečně srozumitelná. Série se na druhou stranu nikdy nezmění v konvenční mýdlovou operu. Pro její proměnlivost, projevující se v neustálém střídání a podvracení žánrů, si nikdy nemůžeme být jisti, nakolik vážně je to, co vidíme, míněno. Chce nás Lynch šokovat, chce se vysmát konvencím současných seriálů? Jde pro něj o formu psychoterapie?

Úvodní metaforu můžeme brát jako varování, že při nesoustředěném způsobu sledování u seriálu nevydržíme dlouho. The Return vyžaduje plnou pozornost a spoluúčast. Musíme se dívat, naslouchat, dešifrovat jazyk, kterým k nám promlouvá. Bez velké naděje, že na konci budeme všemu rozumět. Při tradičnějším pojetí a opatrnějším naplňování očekávání by seriál zřejmě nevyvolal srovnatelný rozruch a nestal se hitem Twitteru (po odvysílání prvních epizod se něm objevilo téměř pět milionů zmínek o Twin Peaks). Posedlost internetu novými Twin Peaks vyplývá z jeho neuchopitelnosti. Psát o něm znamená psát zároveň o tom, jak těžké je o něm psát. Není možné do několika odstavců shrnout, co se v seriálu odehrálo, „o čem“ byl a který z mnoha motivů měl větší váhu než ty ostatní. Jestliže byla první a částečně i druhá řada založena na otázce „Kdo zavraždil Lauru Palmer?“, ta třetí nás nutí ptát se mnohem obecněji „Co je Twin Peaks?“ Za sebe mohu odpovědět, že netuším, ale užíval jsem si to od začátku do konce.

Martin Šrajer

Twin Peaks: The Return. USA 2017, 18×60 min. Režie: David Lynch. Scénář: David Lynch a Mark Frost. Kamera: Peter Deming. Hudba: Angelo Badalamenti. Hrají: Kyle MacLachlan, Mädchen Amick, Dana Ashbrook, Sheryl Lee, Kimmy Robertson, Russ Tamblyn, Ray Wise, Grace Zabriskie, Michael Horse a další.

[1] Ke snazšímu dešifrování skrytých významů je žádoucí rovněž znalost Frostovy knihy Tajná historie Twin Peaks (česky 2017) a sestřihu vystřižených scén z Fire Walk With Me, vydaného na DVD jako Twin Peaks: The Missing Pieces (2014).

[2] Bujalski, Andrew, Twin Peaks: The Return: The Cult of Faith. Filmmakermagazine.com. http://filmmakermagazine.com/102930-twin-peaks-the-return-the-cult-of-faith/#.WZ0ttNSLS9I

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 17. 10. 2017 ve 22.37 a zařazen do kategorie Filmy, Recenze ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.