Domů » Filmy, Recenze

Wind River: Na zasněženém úpatí westernu

Taylor Sheridan se po více než patnáct let trvající herecké kariéře zviditelnil především jako autor scénáře výrazných snímků Sicario: Nájemný vrah (2015) režiséra Denise Villeneuva a Za každou cenu (2016) Denise Mackenzieho. Záhy po tomto diptychu započaly rozpravy o tom, jak se v jeho dílech opakují témata a motivy, zejména jakým způsobem vytváří jistou mytologii nehostinných hraničních oblastí. Proto se často hovoří o jeho snaze neoklasicky pracovat s westernem – obrací se k žánrovým schématům (tématům, archetypům postav, lokacím…) a ozvláštňuje je zasazováním do překvapivých kontextů. Pro Sheridana v pozici režiséra je Wind River druhý filmový projekt (první byl záměrně zapomenutý horor Odporná hra /2011/[1]) a stejně jako Za každou cenu získal privilegium promítání na filmovém festivalu v Cannes v sekci Un certain regard.

Sheridan je jakási nová plakátová tvář současného amerického (polo)nezávislého filmu. Je však třeba obezřetnosti, protože má-li být Wind River označen za nezávislý film, ať už z hlediska průmyslového zázemí, estetiky nebo vztahu k sociálním a politickým problémům, zcela určitě koexistuje také v symbiotickém vztahu s mainstreamem. Jistě, produkován byl nezávisle na velkých společnostech a po premiéře byl zakoupen do americké distribuce firmou The Weinstein Company. Třebaže by se tato společnost ráda držela romantických konotací „nezávislého filmu“, v současnosti není zrovna podnikem na riskantní alternativní snímky. Rychlá expanze Wind River do velkého počtu kin svědčí o jistotách, které v distribuci nacházejí především mainstreamové projekty. Pověst malého nezávislého debutu (viz kauza s ignorací Odporné hry) s premiérou na festivalu Sundance je v tomto případě vědomou propagační strategií, která má mimo jiné zastřít, že Wind River nabízí některá známá žánrová potěšení a jakožto pohled do problematiky indiánských rezervací skýtá jen mělkou analýzu.

Táhlé ticho a nezkrocená výřečnost

Stránce The Hollywood Reporter Sheridan prozradil, že je alergický na expozici.[2] Úvod Wind River s tímto prohlášením víceméně koresponduje – umístění nebo časové určení komplikuje relativní nesdílnost narace. Film vybízí k vyplňování četných mezer vytvářením hypotéz o hlavní postavě a nějakou dobu otálí s jejich potvrzením či vyvrácením. Postupně se dozvíme základy: stopař Cory nachází v rezervaci Wind River tělo mrtvé dívky a vše nasvědčuje tomu, že došlo k vraždě. K případu přidělená agentka FBI Jane se v lokalitě neorientuje, při hledání pachatele tedy přijme Coryho pomoc. Větrná řeka ale nesděluje svá tajemství lehko.

Cory (Jeremy Renner) je jako průvodce vyprávěním neprostupná figura, s jejímiž niternými pocity a přetrvávajícím traumatem jsme blíže seznámeni až v dalších aktech. Objasnění motivace, proč neohroženě pomáhá s vyšetřováním, je zprostředkováno ve čtyřech značně popisných monolozích. Postavy se v těchto scénách pozastavují a naslouchají Coryho reflexi bolestivých událostí, přičemž v důsledku tempo vyprávění značně zvolňuje. Nicméně narace Wind River je jinak velmi přímočará ve sledování cílů a způsobů jejich dosahování bez zbytečných odkladů. Z pohledu rytmických vztahů tyto scény vyčnívají z vyrovnaného zbytku soustředěného na nynější syrovou zkušenost.

Sheridan ale tuší, že je žádoucí, aby protagonisté takto emocionálního vyprávění působili plasticky, a to zejména těžce zkoušený hlavní hrdina. Poněkud nešťastně komunikuje o této postavě hlavně ve zmíněných čtyřech pasážích. Většinu informací o Corym stlačuje do těchto chabě uvedených a nevypointovaných scén. Protagonista se posléze opět zahaluje (i symbolicky do bílé maskující kombinézy) a vyčkává na další záchytný bod, kdy se bude moci opět rozmluvit o svém žalu.

Ústřední ženská figura agentky Jane (Elizabeth Olsenová) je přitom charakterizována povážlivě stroze a ve dvou klíčových scénách působí jen jako spouštěč Coryho zahloubaní a vyznání. Není vyloženě pasivním činitelem, stejně jako jím nebyla idealistická agentka ve Sheridanově scénáři k Sicariovi: Nájemnému vrahovi, za niž byla někdy označována, nicméně její jednoduchost skoro až vybízí k přemítání, kdy celá autorova snaha o strohý viscerální zážitek už hraničí s banalitou.

Ve chvílích, kdy snímek přejde do roviny atrakční, přitom Wind River skutečně tne do živého. Scéna „stand-offu“ a následné přestřelky usvědčuje režiséra z přejímání postupů od Denise Villeneuva. Situace je zpočátku zachycena přehledně v celcích, avšak v napínavém zvratu dochází k přiblížení, zploštění prostoru a zrychlení montáže, čímž se vše značně znepřehlední. Vyprázdněné sněhově bílé mizanscéně navzdory. Sheridan v této pasáži dociluje napětí rytmickým střídáním různých hledisek nehybných postav, podobně jako to činil Villeneuve se svým Sicariem ve scéně přejezdu americko-mexických hranic. Po odmlce následující akční část se rovněž podobá stylu kanadského režiséra, a to svojí rychlostí, násilností a nesmírně sugestivními zvukovými efekty. Tato sekvence je zřejmě nejlepší příklad toho, jak režisér přesně zvolenými nástroji navozuje kýžené napětí. Rovněž se ale v těchto pasážích nejvíce vzdaluje úsilí seriózně ozřejmit stanovenou problematiku zločinů v indiánských rezervacích.

Žánrové horizonty

Wind River se nejživěji ukazuje ve světle svého vztahu k westernu. K jeho historii, tradicím, ikonografii či k samotné neuchopitelnosti žánrového rámce. Hovořit přitom můžeme o jistých nuancích, náznacích, které naraci přespříliš nekomplikují a sebereflexivně nevyvstávají nad dílem. Vědomým zacházením s některými žánrovými schématy předkládá Wind River značně bezútěšnou výpověď.

Filmový western podle jednoho z tradičních výkladů představuje souhrn různorodých protikladů, z nichž přední je opozice mezi osidlující civilizací a divočinou. Osadníci přichází s právem na zasloužené místo pod sluncem, současně ale musí počítat s odporem všudypřítomné primitivní divočiny. Wind River s tímto protikladným určením nakládá, a to když Coryho profiluje ve stylu hraničáře klasického filmového westernu. Tedy protagonisty přicházejícího z civilizace, ale pohybujícího se za jejími limity a žijícího v harmonii s přírodními zákony.

V průběhu vyprávění je Corymu jako jedinému dovoleno přímočaře mluvit jak s představiteli osidlování, tak s americkými indiány. Snaha vylíčit ho jako hraničáře je nejvíce patrná v úvodu snímku. Srozumitelně se dozvídáme, že se Cory živí lovem škodlivé zvěře, ví si rady ve všech myslitelných praktických ohledech a jeho bývalou ženou je americká indiánka. Ve své kombinéze s okolní sněhovou krajinou přímo splývá, a přijde-li výstřel, je to spíše zásah přirozené rovnováhy než něco, co sám zavinil. Stejně jako ve svých předchozích scénářích Sheridan vyzdvihuje poetické stránky zápletky. Hraničář zde ovšem není žádnou všemocnou osobou, která by vnesla klid do celého kraje. Ústřední případ je vyřešen, ale nic nenasvědčuje tomu, že se tragédie nebudou opakovat. Úvahy vyřčené na konci filmu podrývají jakýkoli dojem šťastného, ba jen uspokojivého vyvrcholení a z hraničáře dělají sice morálně ukotvenou a silnou, ovšem vlastně krajně bezmocnou figuru. Tato neuzavřenost a antiklimatičnost je jistě emocionálně účinný protiklad ke klasickému konci, který ujišťuje o stabilitě závěrečného stavu. Na této nedořečenosti jsou ale také znát určité nedostatky Wind River jako díla vyjadřujícího se k sociálním podmínkám v indiánských rezervacích.

Jde bezpochyby o kritické dílo upozorňující na bezpráví, kterému jsou američtí indiáni stále vystavováni. Hledání viníků zločinu je svým způsobem přehlídka ponurých vyhlídek, film však zůstává na povrchu a nikterak nezkoumá širší kontext. Slova pronesená ke konci filmu svádí zvýšenou kriminalitu v oblasti na „nudu“, „sníh“ a „ticho“, ale Sheridan jasně ukáže, že podobným výkladům nevěří. Zdá se, že sám odpověď nenachází. Není jasné, koho film obviňuje, natož aby naznačoval, jak má dojít k nápravě. Vyprávění je v tomto ohledu nesdílné a otázky po důvodech zůstávají otevřené. Spíše než aby snímek situaci problematizoval, má blíže k pouhému konstatování.

Pravidelná tematizace údělu amerických indiánů ve Wind River nepodněcuje k žádné obšírnější diskuzi, neboť je tak zběžná, že vlastně nevstupuje do dialogu s žádným pohledem. Vágnost těchto myšlenek, na níž se podílí i zacílení narace na ryzí přítomnou zkušenost, činí z filmu cosi blízké zdramatizovanému novinovému titulku. Projekty Villeneuvea a Mackenzieho dovedly na základě Sheridanových scénářů o vážných tématech ve westernovém prostředí rozmlouvat přece jen umněji.

Marek Koutesh

[1 ]Viz https://filmschoolrejects.com/why-is-taylor-sheridan-pretending-wind-river-is-his-directorial-debut-4c6b95ec692/.

[2] https://www.youtube.com/watch?v=TTdDZJioYDI

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 12. 10. 2017 ve 9.45 a zařazen do kategorie Filmy, Recenze ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.