Domů » Festivaly, Téma

Je to experimentální film, když to říkáš: Reportáž z druhého ročníku Marienbad Film Festival

Opuštěná Ferdinandova kolonáda na konci parku je, podobně jako většina zdejší ornamentální městské výstavby, připomínkou bujarého lázeňského života v předminulém století. Avšak klid současnosti je narušen sekačkou, která pomalým tempem srovnává trávník, uhlazuje přítomnost, aby vynikly pozůstatky minulosti, aby se město opět probudilo do zlatého věku, nebo alespoň do živějšího taktu, který by rozproudil poklidný lázeňský krok. Asi tak by šla popsat jedna ze znělek druhého ročníku přehlídky experimentálního filmu v Mariánských Lázní. Na přelomu srpna a září bylo lázeňské tempo narušeno jenom rychlostí promítaček, jež dočasně obsadily několik provizorních sálů v centru města. Jak rychlost kroku návštěvníků lázní, tak návštěvníků festivalu zůstala totožná, nebylo kam spěchat. Program festivalu nabízel dostatek prostoru pro přesun z jednoho místa na druhé. A tak ty, co místo za odpočinkem mířili za vizuálními ataky, bylo možné poznat jen díky pásce na ruce s nápisem „Marienbad Film Festival“, kterou navlékly na ruku místní, ale především návštěvníci ze širokého okolí, do něhož by bylo možné zařadit Prahu i Olomouc.

Minulý premiérový ročník byl vyzdvihován jako příklad, kdy se za pomoci kulturní akce podaří oživit prostor města, ve kterém domy do té doby tvořily pouze krásnou kulisu, nic víc, kde místní komunita spíše skomírala a pomalu se rozpadala, než aby byla komunitou. Město existovalo jako místo k přespání, nikoliv jako místo k žití. Jenže Mariánské Lázně jsou poměrně živé již delší dobu, a tím nemyslím neustálý kmitočet turistů z Německa nebo z Ruska. Jsou živé ve smyslu komunity, která pravidelně pořádá lokální akce mnohdy s přesahem za hranice kraje. Oživují za pomoci dostupných kulturních zdrojů a také přinášejí projekty z celé republiky, které by bylo škoda nevidět. Značný podíl na zařazení lázní do kulturní mapy, a především na vytvoření životaschopné komunity, má spolek Švihák, stojící za organizací místní mutace PechaKucha Night nebo za několikadenní akcí Kulturní ozdravná kúra, nebo před momentem zmíněný Marienbad Film Festival.

Ano, filmová přehlídka experimentální kinematografie v Mariánských Lázních patří do širšího trendu v současné občanské společnosti, v rámci nějž jsou kulturní akce využívané především pro vytvoření nového prostoru pro střetávání obyvatel a stmelování místní komunity. Takové pojetí by ovšem redukovalo význam nejen události samotné, ale i cíle, který si vytyčili sami pořadatelé. Promítání experimentálního filmu by totiž bylo zejména událostí, oním sdíleným prožitkem, a hodnota vizuálních experimentů a filmových her by byla omezena na ukazatel sociální, bez ohledu na umělecké a filmové kvality promítaných děl. Pořadatelé se snaží zaměřit pozornost návštěvníků na samotný experimentální film. Experiment je sám o sobě dostačující kvalita, film nemusí být něčím jiným, aby si teprve pak mohl dovolit být experimentem.

Celý festival byl složen z šesti sekcí věnovaných filmům, přičemž experimentální snímky bylo možné zhlédnout ve čtyřech z nich. První (a jediná soutěžní) sekce Theater Electrique představila současnou českou tvorbu. Druhá, Cinema Excelsior, se v letošním roce zaměřila na rakouský experimentální film. Ačkoliv přehlížení nenarativních a odlišných filmů není fenoménem dnešních dní, třetí sekce s názvem Česká retrospektiva se pustila do odvážného úkolu – představit historii experimentálních filmů vytvořených okolo období druhé světové války. Poslední filmový blok zaměřený na experimentální snímky nesl název Film in film. Zbylé dvě sekce potom zahrnovaly digitalizované verze divácky přístupnějších filmů. Gala ve slavnostní atmosféře představila muzikálové komedie Zpívání v dešti (1952) a Usměvavá tvář (1957). Zvláštní sekce se soustředila na tvorbu Gustava Machatého – Erotikon (1928) a Ze soboty na neděli (1931) –, která byla doplněna o místní dokumentární snímek neznámého režiséra Obrázky z Mariánských lázní (1922).

Sekce Cinema Excelsior stála na představení rakouského experimentálního filmu: měla být jakýmsi výcucem, který by v omezené časové dotaci vytvořil pro diváka bohatý, avšak plochý filmový průřez. V rámci několika promítacích bloků se představilo 21 současných rakouských tvůrců, jejichž tvorbu lze zařadit mezi filmové experimenty kmitající od pláten kin na zdi galerií. Nic krom národnosti tvůrců je nespojuje, nejsou propleteny skrze trendy, postupy, instituce ani témata. Povětšinou se jednalo o etablované režiséry, již se díky své prezentaci nebo skrze nálepky získané od institucí, ať už festivalů nebo galerií, zařadili do pole experimentální kinematografie. Jenže vystavit blok jen a pouze na propojení skrze národnost tvůrců je obzvlášť u experimentálních filmů, které snadno překračují hranice jednotlivých států a zařazují se do nadnárodních kinematografických proudů a tendencí, nepodařeným tahem. Rakouské experimentální snímky jsou na uspokojivé úrovni i díky zmíněné institucionální podpoře, ovšem postavit programový blok na základě odlišného produkčního a grantového zázemí není dostačující. Finální výběr byl souhrnem teček na rozlehlé ploše, jež není možné propojit pevněji. Dramaturgie představila sesbírané filmy, ale neposkytla k nim žádný interpretační klíč, který by je spojil.

Nedostatek odvahy a nejasnost dramaturgie o to více zamrzí při zjištění, že před každým blokem byl prostor pro lektorský úvod, který nabízel dostatek příležitostí k představení silné propojující linie, skrze niž by bylo možné experimentální film nahlédnout neotřelou perspektivou. Úvody ani jeden ze zmíněných prvků nenabídly, byly krátkým uvedením faktických informacích o snímcích, bohužel nic víc. Konkrétně formální stránce experimentálních filmů však byla věnována dostatečná pozornost v rámci industry programu, připraveného především iniciativou Free Cinema. Distribuce a uvádění experimentu se staly jedinou plochou, v níž byla zmíněná sekce kinematografie otevřena v alespoň trochu odlišné poloze, kdy bylo nutné začít přemýšlet, jak je vůbec možné představit a přiblížit skoro neviděná experimentální díla v českém kontextu.

Mezitím se v kinosále prostřídal blok rakouských filmů se snímky českými a právě skrze ně byla patrná nejvýraznější mezera letošní filmové skladby, tedy problém samotného ukotvení pojmu experimentální film v českém prostředí. V rámci uvádění rakouských snímků se dalo opřít o jejich pevné místo v experimentálním poli, které potvrdil nespočet festivalů a institucí, v případě českých experimentálních děl však něco takového možné nebylo. Filmy uvedené v sekci Česká retrospektiva, na povrch aspirující na postavení experimentálních děl, jako by nejprve byly něčím jiným než samotnými experimenty – reklamou, cestopisem či reportáží. Tedy byly to spíše dokumentární snímky s odvážnější hrou filmové formy nebo hrané filmy, ve kterých ovšem ona hra nenarušuje, jen jemně ozvláštňuje. Filmy od Hackenschmieda, Vícha, Kopřivy, Jana Kučery lze tak do experimentálního proudu zařadit spíše díky tendencím, jež byly později rozvinuty, než aby byly označitelné za plnohodnotné experimenty.

Nakonec je všechno odpustitelné. Všechno je a může být experimentálním filmem, když to říkáš nebo říkáte, když je vás dostatek, tak je to pravda, asi. Je velmi těžké kritizovat projekt, který je teprve v počátcích a jehož nepostradatelnou kvalitou je vytvoření stálého prostoru, jenž má s roční pravidelností představovat nejen experimentální filmy zahraniční – možné zdroje inspirace –, ale hlavně současnou českou experimentální tvorbu. Té dosud chybí samostatná a ucelená platforma, zatím je roztroušena v nabídkách různých filmových festivalů a kin. Tuto výtku částečně neguje existence sekce Fascinace a Exprmntl.cz, experimentální soutěžní sekce v rámci MFDF Ji.hlava, a PAF, jež se do nedávné doby zaměřovala především na animovaný film v celé šíři, ovšem v nedávné době přesunula svůj zájem také na experimentální film, což deklarovala i změnou názvu na Přehlídka filmové animace a současného umění. A tak v rámci republiky už existují dvě místa, která se pokoušejí ukázat silný proud v rámci kinematografie, jenž pro neznámost své podstaty zůstává mnohdy přehlížen. Jsou tedy součástí širšího trendu, který má posílit nezvyklé filmové formy, například i v podobě podpory experimentálního filmu ze strany Státního fondu kinematografie. Získat finanční pomoc nebo distribuční kanál měli ostatně i nové projekty v rámci work-in-progress, kde se pořadatelé festivalu pokoušeli propojit nová díla s etablovanými institucemi.

Tři pětiny programu nejsou celek, ještě zbývají dvě pětiny, vyhrazené pro ne-experimentální filmy, které po celou dobu existovaly současně. Chybělo mezi nimi ovšem propojení, jako kdyby v rámci festivalu existovala druhá samostatná přehlídka, což se týká sekcí Gala, Slavností uvedení a také Film in film, jež měla být právě onou spojnicí mezí experimentálními a neexperimentálními snímky. Spojit díla Gustava Machatého (Erotikon a Ze soboty na neděli), která se od stylizované formy k experimentu posunuly zejména díky inovativního traileru Jana Bušty k druhému zmíněnému filmu, s muzikálovými komediemi z 50. let vytvořenými tvůrčí skupinou Fred-Unit pod MGM bylo neproveditelné. Ani přednáška Kamila Fily o užití filmové formy v muzikálovém žánru, zaměřená hlavně na rozbor filmu Zpívání v dešti, nenabídla nový pohled, pouze odříkaný seznam zajímavostí. Muzikál byl opětovně posunut do kategorie umění založeného na práci a talentu jednotlivců, nikoliv na výsledku spolupráce jak lidských, tak technických zdrojů, kterými MGM v 50. letech disponovalo. Muzikál byl tedy opětovně zahalen do mýtu bezprostřední a upřímné zábavy, jejž se Jane Feuer snažila svými analýzami již v 70. letech narušit.

Je tedy Marienbad Film Festival svébytnou událostí, nebo jsou to dva festivaly odehrávající se ve stejný čas a na stejném místě?  Prozatím dvě tendence, na straně jedné přilákat místní obyvatelé, na straně druhé ukázat experimentální film, spíše existují vedle sebe, než aby se spojili. Navíc sekce, které se netýkají experimentálních filmů, působí jako nástroj vábení, tedy nepřímo zahalují to, co mělo být na festivalu viděno nejjasněji. Jsou potvrzením strachu dramaturgů, který není vlastní jen této filmové přehlídce, a to že divák na jiné filmy prostě nepřijde. Problémem tuzemské experimentální kinematografie není jen malá finanční podpora či přehlížení ze všech stran, ale hlavně nedostatek odvahy u těch, kteří se již rozhodli experimentální film ukázat všem ostatním.

Veronika Hanáková

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 30. 9. 2017 ve 12.57 a zařazen do kategorie Festivaly, Téma ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.