Cesta do pravěku: Pouhé proplutí kolem slibovaného dobrodružství
5. 8. 2017 # 16.05 # Festivaly, Filmy # Bez komentářeLéto je období otevřené novému. Škola je zavřená. Tabulky, texty a ilustrace už nedostačují, odpoutání se z lavic nabízí možnost vkročit do světa. Zblízka pozorovat. Dotknout se. Svět nabývá na prostorovosti, stává se hmatatelným, přestává být abstraktní směsicí čar na papírovém listě. Mapy – známé ze zdí školních tříd – redukují plastično živé hmoty, nezachycují vše. Viditelný svět je protkán trhlinami – zákoutími dosud nespatřených. Dosud nespatřené světy čekají na své první objevitele. Nečekaný nález zkameněliny trilobita se stane počátkem dobrodružství party čtyř chlapců – Petra, Jirky, Toníka a Jendy –, kteří chtějí vidět živého mamuta na vlastní oči.
Jedna malá trhlina otevřela vstup do fantazie, na první dojem evokující čistotu a nezkolonializovanost pohledu. Objevitelům (i nám) se naskytla možnost spatřit místa, která byla vytvořena primárně pro jejich zrak, pro potěchu pozorovatele. Motiv známý z dobrodružných knih Julese Verna, k jejichž vlivu se film hlásí nejen parafrází knihy Cesta do středu země. Ale i označením jeskyně jako prostoru, v nichž temnota neukrývá děsivé – neviditelnost naopak umožňuje absolutní, nekonečnou svobodu, přítmí obsahuje světy podle časové přímky dávno mrtvé, jen v našich představách stále živoucí. Film nám ukazuje představu pravěkého světa, jak á kdysi rezonovala v naši kultuře.
Cesta čtyř chlapců je vymezena řekou, na které se plaví jejich loďka. Pomalu proplouvají dál do minulosti – od čtvrtohor přes třetihory a druhohory až do prvohor k času trilobitů. Každá epocha má své specifické zvíře, vyžaduje zastávku pro pozorovatele. Je čas nejen odhalit novost prostředí, ale i schopnosti party, která sounáležitě drží při sobě a dokáže přežít. Pozvolné scény plavby se tak střídají s o trochu živějšími sekvencemi přestávek, kdy skupina chlapců může ukázat své schopnosti a podělit se s námi o vědomosti týkající se dané doby. Každá epocha nemá jen své typické rysy odražené v přírodě, nýbrž i své typické hrdiny. Petr, Jirka, Toník a Jenda tvoří partu, v níž má každý člen jasně dané místo podle svých schopností, za které jej oceňuje celek. Neohrabanost spisovného projevu a dospělost již v dětském věku jsou charakteristické pro kombinaci foglarovské vize chlapectví bažícího po dobrodružství a dbajícího na spravedlnost s dokonalostí hrdiny padesátých let, jenž neprojde žádným vývojem, neb je bez chyby od počátku do konce, a pokud se něco proměňuje, tak je to prostředí.
Řeka odděluje mrtvolné pozadí, krajinné scenérie stoupají do oblak, jejich papírová plochost se rozpíjí do modré oblohy, a popředí, kde modely mamutů a veleještěrů získávají nejen možnosti pohybu, ale i náležité proporce. Modely ztratily na strnulosti muzejních exponátů, nabyly podoby živých živočichů, s těly obalenými svaly a srstí, těly pohyblivými a vydávajícími zvuky. Obraz je zachycením triku s představeným modelem, kamera je zatím pasivní, oproti pozdějším filmům Karla Zemana zejména v Baronu Prášilovi (1962), kde nejen předkamerová realita, nýbrž i filmový pás samotný povyšuje na významotvorný prostředek. Fantastický svět pravěku byl zrealizován, jen zhmotněn a teprve později zachycen, modely dinosaurů, šelem, savců a jiných tak působí spíše dojmem oživlých plyšáků než krvelačných bestií. Jenže modely vše vyjevily, navíc je přesnost s jejich předobrazy deklarované neustálými údivnými komentáři chlapců mad tím, jakého živočicha vlastně máme příležitost vidět. Pokud název evokoval epickou cestu, tak její zachycení se podobá pozorování plavby muzeem s oživlými exponáty.
Percepční zkušenost formuje digitální obraz, v němž nic není dáno, linie se mohou měnit, barvy proměňovat, hmota ztrácet hloubku, obraz má možnost stát se organismem. Materiální triky přináší jistotu a bezpečí, že viděné nepropukne v nečekanou transformaci. Zachycené akce, jež se dělí do několika plánů, existují na jednom prostoru, avšak nutnost snímání z určitého místa nedovolí jejich úplně sloučení v jeden koherentní fikční svět. Fragmentarizace a jasné vymezení jednotlivých plánů ukolébává k observaci, všichni jsou si vědomi svého místa. Chlapci jsou přeci jenom objevitelé, kterým je umožněno (stejně jako nám) cestou pouze pozorovat, nechat se unášet proudem, sedět a obdivovat.
Cesta se proměňuje ve vizuální listování, dílčí epizody jsou spíše oživlé ilustrace uvnitř svého vymezeného rámce, než aby přetékaly a společně utvářely fikční svět. Film evokuje vplutí do deníkového zápisu o cestě do pravěku založené na bezpečném verneovském dobrodružství odehrávajícím se v neznámém prostředí, jehož cizost mu dodává spektakulárnost . Modely, rozpohybované stíny minulosti, jsou oživlé ilustrace, které zobrazují, ale neohrožují. Napětí není možné. Výprava se bezpečně odvíjí. Napínavé je vidět něco nového, dozvědět se něco nečekaného, adrenalin se nezvyšuje při honičkách a bojích, nýbrž u kontemplace nad mamutem zvedajícím svůj chobot, nad jeho kly, nad jeho monstrozitou. Slibované dobrodružství stejně vede zpět k diváckému módu dávat pozor a být potichu.
Veronika Hanáková
Články obsahující informace o LFŠ:
5. 8. 2017 16.05
27. 7. 2017 20.57
5. 1. 2015 14.49
5. 8. 2014 18.59