Domů » Filmy, Recenze

Zkouška dospělosti: Na rumunské periferii neklid

Premianti nesedí pouze ve školních lavicích. Potkáte je také na filmových festivalech, kde uvádějí vlastní filmy, přičemž mnohdy v soutěžních sekcích. Se školními jedničkáři sdílí precizní připravenost a znalost toho, co okolí očekává, což jim přináší mnohostrannou přízeň. Cristian Mungiu náleží k premiantům, ostatně posuďte: držitel Zlaté palmy v Cannes a přední reprezentant respektované rumunské kinematografie, obdržel ocenění od rumunské královské rodiny a současně platí za příkladného kritika tuzemských poměrů. Pokud se oprostíme od dávného školního popichování, nemusíme premiantství vnímat nutně pejorativně, v lecčems totiž inspiruje. Zkouška dospělosti (2016) je ideálním příkladem výše popsaného a cena za režii – opět na festivalu v Cannes – mohla sotva zamířit správnějším směrem. Vhodný čas se zamyslet, co inspirativního i méně podnětného lze za premiantstvím objevit.

Poutavá argumentace v kulisách všednosti

Zkouška dospělosti se vyznačuje značně kultivovaným pojetím a využitím uměřených i mnohokrát prozkoušených stylistických prostředků. Objevné, natož radikální postupy nikde v dohledu rámu. Vyvstane tedy logická otázka, v čem vlastně spočívá výjimečnost filmu, který byl vřele přijat nejen na festivalu v Cannes. Budiž řečeno, že půvab částečně spočívá ve schopnosti režiséra natočit ukázněné a seriózní drama, aniž by působilo upjatě či koženě, naschvál publiku servírovalo psychický teror nebo si libovalo ve zdlouhavostech všeho druhu. Nemělo by v žádném případě zapadnout, že debut Cristiana Mungia – snímek Západ (2002) – lze označit za rozvernou, svižnou, místy až lehkovážnou komedii. Ani Zkouška dospělosti se neloudá, což hravě byť patrně mimoděknaznačuje moment ještě před úvodními titulky: nečekaně rychlé prostřihy mnoha dotujících institucí nebo příspěvkových organizací téměř znemožní zachytit jejich názvy, ostatně pro většinu v sále zůstává taková informace podružná.

Podobné platí pro navazující; většina scén sice sleduje bez střihu několikaminutové dialogové výměny, přesto snímek kupodivu nepůsobí staticky. Jiskru totiž nepostrádá scénář, který postavy vrhá do řešení stále dalších dilemat. Dění ve dvou větách: zanedlouho maturující dívka se stane obětí sexuálního napadení, načež zoufalý otec pojme (vcelku oprávněné) podezření, že by traumatická událost mohla ovlivnit soustředěnost dcery při nadcházejících testech, jež rozhodnou o jejím chystaném přijetí na britskou univerzitu. Proto začne otec zvažovat všemožné lsti na hraně i za hranou korupce, aby se dcera bezděky, a nikoli svým přičiněním nepřipravila o slibnou budoucnost, přičemž další kroky otevřou četné rány z minulosti a zamotají hlavu všem zúčastněným. Chce dcera vůbec do zahraničí? Lze obhájit podvádění v podobné situaci? Má otec nárok kázat o pravidlech a morálce, když je sám obehnán kostlivci z minulosti? Všechno se podřizuje propracovaným argumentačním duelům, na jejichž konci pokaždé zjistíte, že postavám vstupuje do hry další okolnost, která jejich rozhodnutí ještě více komplikuje.

Mungiovi nelze upřít precizní výstavbu dialogů a dohled nad logickou konzistencí argumentů. Ve snímku nenajdete významnějšího řečníka, který by mluvil z cesty a do debaty ničím nepřispěl. Téměř každý dovede sebejistě formulovat, případně alespoň trefně glosovat situaci. Dění postupně směřuje ke krapet frustrujícímu poznání, že všichni – byť mnohdy názorově stojí ostře proti sobě – mají v něčem pravdu; nikoli však zcela a vlastně možná ani trochu při zohlednění argumentu XY, které vylučuje stanovisko prvního, i když postoj třetího jej nenápadně vrací do hry… Nezarazí, že slovíčkařící hrdinové zaujatě řeší krom jiného rozdíl mezi sexuálním napadením a znásilněním. Samotný trestný čin zůstává mimochodem vypuštěn elipsou, podobně jako zpracovávání testů. Režiséra totiž zajímá především zapálená diskuze o činech, méně již zobrazení spouštěče všech debat, potažmo konečného rozhodnutí. Výsledek místy klepe na relativistickou bránu, po jejímž otevření seznáte, že nic nelze říci s naprostou jistotou: svět podle Zkoušky dospělosti není černý, bílý, černobílý ani šedý. Sráží se v něm neustále nesčetně barev, což snad v mnohém odpovídá životu, jenže současně příliš snadno umožňuje autorsky blahosklonné pokrčení rameny.

Setrvalý příval argumentačních podnětů a relativistický sklon se podařilo vyjádřit hemžením v mnohdy nehybném rámu. Například v jedné scéně na policejní stanici režisér situuje dění cíleně do pravé strany, aby po několika minutách nechal zleva nečekaně vstoupit dalšího aktéra, který, jak jinak, debatu komplikuje. Srovnatelnou funkci plní všemožně inscenované zadní plány, ba dokonce i některé prosté rekvizity, které postavy vezmou do ruky. Ve světě, kde jakákoli titěrnost potenciálně souvisí se vším ostatním, neradno podceňovat ani ležící pero bez náplně. O významu okrajů se otec přesvědčí, když sleduje nekvalitní kamerový záznam z místa činu, na základě něhož (možná) vyplývá, že přítel jeho dcery mohl napadení zabránit. Následuje hádka a krvavé šrámy. Snímek činí poutavým právě mimořádná schopnost dodávat neustále podněty; jak argumentační, tak v souvislosti s nimi rovněž vizuální.

Periférie bez centra

V úvodu filmu získáte předběžnou představu o místě, kde se vše odehrává: okresní město, nepříliš přitažlivé a významné, jehož skromné dominanty zasadil dílem Ceaușescův režim, částečně plynuly z pozdějších možností (kupříkladu evropských dotací). Pozdější exteriérové scény prvotní dojem prohlubují a vytváří obraz zaměnitelného prostředí, kde velké vzrušení nečeká. Něco ovšem chybí: hrdé centrum města, k němuž se lidé sbíhají. Hemžení probíhá toliko před budovou školy, která ovšem uvedené neplní. Při troše nadsázky lze říci, že město ve Zkoušce dospělosti sestává výhradně z periferií a okrajových čtvrtí, což by šlo vyjádřit srovnáním s Prahou: představte si vykastrované hlavní město bez Václavského náměstí a starých čtvrtí, kde život probíhá výhradně v Modřanech, na Novém Městě nebo kolem Spořilova. Viděno kulturně-geograficky by takové město ani neobstálo. Jistě, Praha zůstává státem ve státě, ošemetná při jakémkoli srovnání. Nicméně ani obce s rozšířenou působnosti nepostrádají centrální body, což coby (de facto) rodák z Považské Bystrice můžu směle potvrdit. Považská se blíží rumunskému protějšku, má však navíc dostředivé centrum.

Absence skutečného centra není banálním opomenutím, skrývá se za tím nevyslovený argument o kvalitě života v daném místě. Hovořit hned o oikofobii – čili odporu k domovu, šířeji znevažování vlastního původu – může působit trochu lacině, tím spíše, že uvedený pojem se stává pravicově-konzervativním klackem k určení některých výstředních, vesměs levicových tezí. Mimoto nelze zapomínat na relativistickou orientaci scénáře, v němž má každý částečně pravdu: oikofobně mluví a jedná otec rodiny, zatímco dcera působí smířlivěji, a ještě mírnější tón volí její matka. Soudím nicméně, že argumentační body nakonec velmi nenápadně směřují k otci, neboť dcera působí nejistě a matka v zásadě odevzdaně. Snímek přímo nerozporuje přímočaré a otcem prosazované vysvětlení, že člověk nevyhnutelně zůstává produktem svého prostředí; pokud je nezdravé, podepíše se na jeho jednání. Logika vlivu prostředí obloukem objasňuje kostlivce protagonisty, který nepřipomíná padoucha, spíše svéráznou oběť okolností. Nahlíženo touto optikou snímek bezmála nadbíhá zahraničním očekáváním.

Nelze přehlížet jeden letitý zvyk mnoha mezinárodních filmových festivalů; totiž favorizovat vážná a leckdy tísnivá dramata ze zemí, jejichž pověst není zrovna vzorová. Při nalistování příslušných regionů v programu mnohdy sledujete vějíř společenskokritických témat, kde se porušování lidských práv střídá s obecnou deziluzí a nehybností sešněrovaných režimů. Pakliže žijete v relativně klidné zemi s demokracií západního typu, může pohled na bídné a vzdálené osudy nechtěně aktivovat eurocentrický způsob vnímání: blahosklonné dojetí, poručnické mračení, podivování nad exotikou. Přitom pohled sociálně uvědomělých děl na region bývá ohromně jednosměrný a zkreslený, proto bych přál každému, aby viděl například íránskou nebo izraelskou zábavu pro masy (bohužel tyto početné filmy se zpravidla nevyváží, byť z doslechu poučené literatury soudím, že přicházíme o mnohé). Čeští nebo polští filmaři padesátých a šedesátých let vědí o uvedeném syndromu své. Skoro mi přichází na mysl heretická myšlenka, zda neměli nasupení komunističtí aparátčíci trochu recht, když tvrdili, že novovlnné snímky znevažovaly socialistické zřízení a ponižovaly jej před kapitalistickou soustavou, jež tato díla na festivalech naschvál uváděla. Ano a dobře učinila.

Samozřejmě nezamýšlím jedním úderem sestřelit veškeré kritické výboje. Mnozí filmaři v nepříznivých podmínkách nesporně riskovali profesní kariéru, když poukazovali na tabuizované nebo oficiální mocí vylhané jevy ve společnosti, tudíž by si plně zasloužili medailon ve filmových Profilech odvahy. Jak je však odlišit od podstatně méně imponujících kariéristů či průměrných pozorovatelů, kteří zakládají existenci vesměs na festivalové oblibě společenskokritických látek? Otázka na samostatný text, zkratkovitě lze nadhodit několik kritérií: (a) míra rizika, které filmaři kritikou podstupují (což, uznávám, znevýhodňuje tvůrce v demokraciích západního typu, kde přestává být podstatné), (b) úroveň ponoru do problematiky a kladení konkrétních otázek, nikoli tupě odevzdané zachycení utrpení, (c) uplatnění vynalézavých stylistických prostředků oproti fádnímu popisu, (d) nezávislost vůči módním trendům namísto přímého i nepřímého napojení na konkrétní festival či osobnosti a jejich konkrétní představy. Jak v uvedeném obstojí Zkouška dospělosti? Rozhodně nepůsobí zcela bezvýchodně ani fádně a při kladení otázek zůstává otevřena mnoha výkladům. Přesto mám neurčitý dojem, že konkrétně jeden – kritický vůči domácím poměrům – vystupuje do popředí poněkud ochotně, ve vztahu k předpokládanému mezinárodnímu uvedení snad až příliš. Jednička s hvězdičkou z hlediska festivalové politiky zkrátka nebudí příliš důvěru, byť je snímek precizně natočený.

Martin Mišúr

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 11. 7. 2017 ve 8.58 a zařazen do kategorie Filmy, Recenze ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.