KVIFF 2017: Tipy IndieFilmu
23. 6. 2017 # 14.35 # Aktuálně, Festivaly # Bez komentářeS dalším ročníkem karlovarského festivalu přicházejí také tradičně pestré tipy redakce IndieFilmu. Letošní nabídka na první pohled převyšuje loňský rok, tak uvidíme, do jaké míry se přísliby naplní.
Rekviem za paní J. (Rekvijem za gospođu J.; Bojan Vuletić, 2017)
Spojení srbských reálií a černého humoru nikdy neodolám a kafkovská satira z nekonečného procesu transformace balkánské země mě na první pohled oslovila, aniž bych tušil o skvělých ohlasech z letošního Berlinale. Téma nefunkční byrokracie, kterého jsme si vrchovatě užili díky tvůrcům rumunské nové vlny, se totiž jedinečně spojuje s motivem nejosobnějším a nejbolestnějším – s rozhodnutím dobrovolně opustit svět. Paní J. se rozhodla před posledním aktem vše uspořádat a odcházet s klidným svědomím, jenže sociální systém v Srbsku zdaleka není na podobný případ připraven. Na pozadí jejího obtížného přetrhávání pout se životem se rýsuje palčivý obraz generační výměny, která je danými společenskými podmínkami zbavena nadějného příslibu.
Moje šťastná rodina (Chemi bednieri ojakhi; Nana Ekvtimishvili, Simon Gross, 2017)
Gruzínská kinematografie si v posledních letech stále více podmaňuje světové publikum a v letošním karlovarském programu se s ní setkáme hned pětkrát. Kromě návratu nositele Křišťálového glóbu George Ovasviliho by byla velká škoda opomenout realistickou komedii ze současného Tbilisi. V kulisách gruzínské metropole se poměrně typická situace, v níž se matka středního věku rozhodne opustit svou rodinu a dopřát si klidný život, stává dobrodružnou cestou do neznáma. Hrdinka se totiž ocitá sama uprostřed přísně patriarchálního světa. Vstupenku na nejprestižnější festivaly snímku zajistil přesný společenský komentář, přirozené hořké podtóny a hluboké porozumění.
Viděli jste i můj film? (Have You Seen My Movie?; Paul Anton Smith, 2016)
Střihové veledílo začínajícího tvůrce P. A. Smitha, který má však za sebou spolupráci na ještě monstróznějším celodenním veledíle The Clock, není pouhým fanouškovským sběratelstvím scének z biografu. Smith se rozhodl svým filmem pojmout měnící se zážitek návštěvy kina a napříč časem postihnout co nejpečlivěji celý proces – od vstupu do foyer po opuštění kinosálu. Divák si díky obrovskému materiálu ve škále od hollywoodských blockbusterů po zapomenuté nezávislé klenoty uvědomí, co všechno se během desetiletí vytratilo z kolektivního a vždy svátečního zážitku. Díky hravým juxtapozicím s filmovými ukázkami na plátně však nebude místo jen pro nostalgii, ale také pro cestu zpět ke zlaté éře kinosálů oživí i nečekané gagy a okamžiky dojetí.
Neústupný (Lerd; Mohammad Rasoulof, 2017)
Íránský režisér Mohammad Rasoulof mě příjemně překvapil již svým předchozím odvážným snímkem Rukopisy nehoří (2013) uvedeným na Festivalu íránských filmů. Vzhledem k tomu, že jeho nejnovější snímek získal hlavní cenu v sekci Un certain regard na letošním festivalu v Cannes, tak není důvod proč nevzhlížet s nadějemi i k tomuto dramatu o poctivém mlčenlivém živnostníkovi Rezovi, jenž čelí nespravedlivému zkorumpovanému íránskému systému.
Den poté (Geu-hu; Sang-soo Hong, 2017)
Vzhledem k tomu, že tento v posledních letech velice plodný (jen s ročníkem 2017 již byly uvedeny tři jeho filmy!) korejský klasik Sang-soo Honga si mě opakovaně získává svým minimalistickým hravým stylem založeným na opakování a svébytným subtilním humorem a vzhledem k tomu, že jsem si nechal utéct dva jeho nové snímky na letošním Febiofestu, tak alespoň na jeho nejnovější dílo Den poté ve Varech rozhodně zajdu. Tentokrát se můžeme těšit na černobílé vztahové konverzační drama z prostředí malého nakladatelství.
Bez názvu (Untitled; Michael Glawogger, Monika Williová, 2017)
Na Bez názvu se půjdu podívat, přestože se jedná o film-torzo (nebo možná právě proto?), jehož tvorba byla přerušena náhlým úmrtím významného rakouského tvůrce experimentálních, dokumentárních i hraných filmů Michaela Glawoggera během natáčení. Film, který měl být rozsáhlou dokumentární esejí bez jasného tématu a který vznikal před úmrtím Glawoggera v průběhu téměř 5 měsíců a Balkáně, v Itálii a Africe, dokončovala jeho střihačka Monika Williová. Doufejme, že se nebude jednat o případ, jehož okolnosti vzniku jsou zajímavější než výsledné dílo.
78/52 (Alexandre O. Philippe, 2017)
Vražda ve sprše v Psychu (1960) Alfreda Hitchcocka patří zřejmě mezi nejcitovanější a nejvíce analyzované scény filmových dějin. Dokumentarista Alexandre O. Philippe se jí rozhodnul věnoval celý film. Dokument založený na rozhovorech se čtyřicítkou různých režisérů, scenáristů nebo filmových historiků by ve svých analýzách a interpretacích měl být střízlivější než Pokoj 237 (2012), rozebírající velmi detailně Kubrickovo Osvícení (1980). Philippe se údajně snaží hlavně přiblížit dobový kontext a dopad dané scény například na estetiku filmového násilí.
Zvířata (Tiere; Greg Zglinski, 2017)
Nový film polského režiséra, uvedený již v rámci festivalu Kino na Granicy, není jen mysteriózním černohumorným thrillerem, ale také hrou s diváckým očekáváním, v níž věci (a lidé) nejsou dlouho tím, čím se zdály být a příběhy se odehrávají uvnitř jiných příběhů. „Mindfuck“ určený zejména divákům, kteří si užili například Realitu (2014) Quentina Dupieuxe, byl natočen podle scénáře rakouského režiséra a kameramana Jörga Kalta, který nedlouho po dopsání spáchal sebevraždu.
Happy End (Michael Haneke, 2017)
Happy End dle ohlasů z Cannes nepatří mezi vrcholná díla rakouského filmového psychoanalytika a údajně nesděluje nic, co by Haneke o člověku a člověčenství nevypověděl již dříve, přesto by měl opět nabídnout pronikavý portrét znecitlivělé společnosti prvního světa. Tentokrát s velmi atraktivním obsazením, jež potěší zejména milovníky francouzské kinematografie: Isabelle Huppertová, Mathieu Kassovitz, Jean-Louis Trintignant…
KVIFF slouží našincům jako vítaný zdroj, díky němuž si lze odškrtnout snímky, které bývají předkoupeny předními distributory. V nabídce festivalu nechybí patroni druhu Grisebachové (Western), Hanekeho (Happy End), Denisové (Vnitřní slunce), Sarneta (Listopad) či Ozona (Dvojitý milenec). Kdo je po chuti novému, leč ideově neměnnému grotesknímu směřování Bruna Dumonta, neměl by si nechat ujít jeho dosud nejztřeštěnější arcidílo: Janičku. Příznačně, lázeňský humbuk se neobejde ani bez Přízraku – jeho hlavní představitel („C”) totiž míří na červeném koberci do Thermalu, snad bez prostěradla (a svého bratra). Stejný případ zastupuje Thurmanová, nebo Renner s Wind River. Z více či méně domácích zástupců jistě strhne pozornost Bebjak (Čára), Hollandová (Přes kosti mrtvých), Klusák (Svět podle Daliborka), Kadrnka (Křižáček), Sommerová (Červená), znovuuvedená Nvotová (Špína) a dojde také na zúčtování s internetovým seriálem Fehy (Pěstírna) / KVIFF ale stejně tak dobře slouží k rozšíření obzorů za hranice špičkových děl vyzdvižených uměleckým trhem, které bude tak jako tak možné vidět v průběhu roku. Mnohé filmy z festivalu „Benátek východu” lze naproti tomu vidět na plátně pouze zde, hojné upadnou v (ne)milosrdné zapomnění. Zcela programově chodím sem tam „naslepo“ a nestačím se divit, co každým rokem logicky musí propadnout sítem mediálního zájmu a nakolik se tím obnažuje dominantní politika (uměleckého) vkusu. Vřele tuto strategii nacházení, kterou leckdy bezděčně využívají zmátožení baťůžkáři či novopečení návštěvníci, doporučuji i zkušenějším lázeňákům.
Následuje výběr toho, co lze minout.
Dny kritiků Variety
Hounds of Love (Ben Young, 2016)
Debut z Benátského festivalu, cena pro Ashleigh Cummingsovou. Roztěkaná žánrová hra od protinožců atakující tělesné smysly, inspirovaná takovými skutečnými normálními zabijáky, mordýři z Moorhouse. Klasickou příručku Men, Women, and Chain Saws: Gender in the Modern Horror Film na kolonádu s sebou – a zamyslet se, nakolik je či není aktuální.
Ztraceni v Paříži (Paris pieds nus; Dominique Abel, Fiona Gordon, 2016)
Čiré potěšení pro milovníky tradice grotesky, oné „básnické veteše“, jak ji výstižně nazval Petr Král.
Zvířata (Tiere; Greg Zglinski, 2017)
Kulinářská lahůdka z Berlinale. „Únik“ z města do venkovské oázy „klidu“. Ovce nejsou tím, čím se zdají být…
Půlnoční filmy
Temná píseň (A Dark Song; Liam Gavin, 2016)
„On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách.“ (Žalm 91, 11) – Ústřední sentence filmu se vztahuje v kontextu klasického hororu k přejinačenému námětu rituálu. Gavinův celovečerní debut, jenž získal ohlasy již z několika specializovaných festivalů, vychází ze života génia-výstředníka Aleistera Crowleyho.
Masomlejnek kodoku (Kodoku: Mîtobôru mashin; Yoshihiro Nishimura, 2017)
Přepálený exces ztělesněný syntézou gore hororu a ztřeštěné komedie. Tokyo Gore Police ².
Horizonty
Měsíc Jupitera (Jupiter holdja; Kornél Mundruczó, 2017)
Canneský X-Men (respektive, X-Man). Lze se těšit na neobvyklý způsob vyprávění zbavený zákonu tíže ve spojení s látkou migrace. Jestli bude snímek také ideově na výši, těžko říct, bylo by ale lehké jej předem odsoudit. Přesto můžeme očekávat zvláštní případ „uměleckého gimmicku“.
Osvoboď nás (Liberami; Federica Di Giacomo, 2016)
Proč je zařazen do sekce Horizonty, to ví jen Bůh, každopádně se jedná o dokumentární formát, oceněný v Benátkách, který vyvrací mylnou a stále dokola přežvýkávanou skutečnost o světské povaze civilizované Evropy. Přitom je tomu naopak. Čím více se počítá, měří a testuje, o to více společnost vyhledává volitelné náboženské praxe. A exorcismus je fajn. Lankester Merrin anebo Vojtěch Kodet by mohli vyprávět. Fajn je i ve Vranově.
Soutěž dokumentárních filmů
Tarzanova varlata (Ouăle lui Tarzan; Alexandru Solomon, 2017)
Když si člověk probírá za každou cenu pikareskními titulky pulpové literatury 40. – 50. let, oči mu jen přechází z toho, co všechno měl národní socialismus či komunismus v odlehlých končinách ukrývat, plánovat a plodit. A pak se dozví, že skutečně existovali lidé jako Ilja I. Ivanov…
Soutěž Na východ od Západu
Jak Víťa Česnek vezl Ljochu Vrtáka do důchoďáku (Kak Vitka Chesnok vez Lecha Shtyrya v dom invalidov; Alexander Hant, 2017)
Východní komedie dokázaly nejednou s hořce úderným nadhledem vylíčit podobenství o morálním společenském rozkladu (např. Houbaření, 2012). Zdá se, že ani tato satira nebude tvořit výjimku, ba to dokonce vypadá, že bude mít alegoricky s naší kulturou více společného než je zdrávo.
Dede (Dede; Mariam Khatchvani, 2017)
Kachyňova Kráva (1992) v gruzínském podání.
Jiný pohled
Misandrie (The Misandrists; Bruce LaBruce; 2017)
LaBruce, Bruce LaBruce.
Quality Time (Quality Time; Daan Bakker, 2017)
Ledabyle chvástavá, leč umělecky ukočírovaná chuť ohromovat, která černohumorným způsobem neguje zažité společenské normy a postoje a kterou tolik milovali už staří avantgardisté, jde seveřanům v intencích komických formátů báječně. Uvedení snímku v Rotterdamu napovídá, že půjde o věru „jiný“ pohled.
Sluneční stát (Mzis qalaqi; Rati Oneli, 2017)
Herbert Marcuse tvrdil, že je to právě klid, jenž nám dovoluje vnímat to, co každodenní shon a rozptýlení potlačují: vidět, slyšet a cítit, co jsme a co jsou věci. Sluneční stát sice bude fyzicky „jednorozměrný“, myšlenkově ale bude bezesporu „prostranný“.
Návraty k pramenům
Putování francouzským filmem (Voyage à travers le cinéma français; Bertrand Tavernier, 2016)
Povinnost pro milovníky francouzské kinematografie. À bientôt.
78/52 (Alexandre O. Philippe, 2017)
Ledová sprcha přijde během festivalového parna vhod.
Imagina
Vřele doporučení navštívit přinejmenším pásmo krátkých snímků. Většinu bezvěrců uvyklých na narativní či ryze umělecký film sekce jistě znechutí či u nich vzbudí škodolibý posměch a společně budou pelášit z kina k nejbližšímu pramenu Becherovky; vnímavému divákovi ale Imagina předvede jiný kinematografický svět. Filmovost samu.
Ve výběru uvádím filmy pro tři různé situace. MFFKV má rozmanitě koncipované kinosály a od každého lze očekávat trochu odlišně poskládaný program. Pokud můžete, kombinujte je; jinak hrozí již po dvou dnech břichabol, v horším případě náznaky misantropie.
Nechtění (T’padashtun; Edon Rizvanolli, 2017)
První typ kinosálu by šlo zkratkovitě označit za ceremoniální. Vyznačuje se velkým plátnem, ohromným množstvím míst k sezení ve srovnání s ostatními sály, premiérovým nasazováním snímků ze soutěžních sekcí a zejména častým příchodem vzácných hostů, kteří před a/nebo po promítání obdrží potlesk. Nepochybně výrazný zážitek, mnohdy dojemný i inspirativní, pokud debata s tvůrci udrží spád. Nicméně pozor: pokud máte přesně seřízený čas na přechod do dalšího sálu, oficiality budou úspěšně testovat vaši trpělivost. A případný předčasný odchod z ceremoniálního kinosálu mnohdy přináší krušné chvilky: jednoho kousne svědomí, že opouští promítání s režisérem na místě, druhý bude nucen předvést akrobatické výkony při kličkování z prostředku řady směrem k východu. Proto střežte časovou rezervu.
Kosovsko-nizozemský snímek Nechtění má výsostně ceremoniální ráz. Náleží do soutěžní sekce Na východ od Západu a tematizuje přistěhovalectví, které dnes v mnoha podobách a intenzitách proniká do většiny evropských áčkových filmových festivalů. Nečekejte však drastické líčení, které polemizuje se senzacechtivými obrazy v médiích. Nechtění se zdají být intimnější, nenápadnější, a proto hodní zmínky: vyprávějí o matce a jejím dospívajícím synovi na pozadí nevyřešených traumat, jež přinesla válka v Kosovu koncem devadesátých let. Možná další sebestředný a nenápaditý portrét, možná ovšem neotřelý vhled.
Kampaň (Battre la campagne; Lionel Rupp, 2017)
Provozní kinosály střední či menší velikosti (řekněme do dvou set míst) obvykle nabízejí poněkud přízemnější program: jednoduše pustí film a po titulcích rozpustí publikum. Jejich ležérní přístup však nejednou přijde vhod, neboť snímek většinou končí v inzerovaný čas, člověk nemá neurčitý pocit, že měl obléknout alespoň sako, lístky nebývají vázané na konkrétní sedadlo – takže si lze sednout strategicky nebo s přáteli obsadit atraktivní místa – a venku stojí o něco kratší hladové fronty nedočkavců s akreditacemi. V provozních kinosálech pravidelně běží dokumenty, sklizeň experimentálních děl a jiné pohledy všeho druhu. Při výběru roste pravděpodobnost špatné volby, právě zde ovšem sídlí i skryté objevy.
Švýcarský dokument Kampaň zachytil – dle anotace „subtilně angažovaně“ – stoupence Bernieho Sanderse; systémově vychýleného kandidáta na prezidenta Spojených států, jehož loňské masivní (byť ve výsledku neúspěšné) tažení demokratickými primárkami by nemělo zůstat ve stínu voličské vzpoury z druhého konce, na jejímž konci bylo zvolení Donalda Trumpa. I když se samozřejmě okamžitě nabízí úvaha, zda nešlo v obou případech o jeden tah provazem, ač odlišně artikulovaný. Podle všeho tradiční pozorovatelský dokument sotva odpoví na takto komplexní otázky, může ovšem poskytnout vnuknutí, podat vysvětlující zkratku či výstižně glosovat nesmírně vzrušující dění loňských voleb.
Konec řetězce (Keti lõpp; Priit Pääsuke, 2017)
Někdy se zachce dočasně opustit tradiční kinosály a objevit jejich alternativní protějšky: letní kino nebo videotéku (žel pouze pro akreditované novináře). V letním kině nehrozí stísněnost, a pokud film nezaujme, po pár elegantních krocích lze s přáteli vykonávat odlišnou zábavu prakticky na témže místě. Videotéka dokonce umožní podvádět, tedy pustit si snímek a po pár minutách jej zastavit, zrychlit, stáhnout na konec nebo znechuceně zavřít. Pro pravověrného cinefila patrně neodpustitelné, leč publicista po třech kávách může uvažovat jinak. Některé filmy mimoto působí natolik riskantně, že snad lze takové jednání pochopit.
Estonský debut o tragikomických obtížích servírky ve fast foodu působí při pročtení anotace sympaticky. Na druhou stranu se někdy šeredně nevyplácí strkat lehkovážně hlavu do pobaltských, subsaharských nebo středoasijských produkcí, o nichž nelze získat bližší informace. Konec řetězce může představovat poučenou, uměřenou a vtipnou variaci na filmy Kevina Smithe, jakož i, řekněme, žalostně neinvenční pokus o vyřešení lokálních potíží. Stačí situaci obrátit: program tuzemského filmového festivalu pročítá například izraelský divák, zaujme jej anotace k jakémusi neznámému českému filmu a jde do rizika. Samozřejmě může chytit ctižádostivý a imponující titul, jenže v Izraeli běželi i Bastardi (2010)…
ZUZANA ČERNÁ
Domů (Take Me Home; Abbás Kiarostamí, 2016)
Abbás Kiarostamí, nejvýraznější představitel íránské nové vlny a autor mnoha vizuálně působivých snímků, v nichž experimentoval s formálním i obsahovým pojetím, byl označován za jednoho z nejvýznamnějších režisérů současnosti. Přesně rok po jeho smrti bude v Karlových Varech uveden jeho poslední film Domů, krátká vizuální báseň rytmizující pohyb fotbalového míče padajícího ze schodů. Zdánlivě banální události však Kiarostami přetvářel skrze svůj cit pro filmový obraz a pečlivě komponované záběry v dechberoucí díla a určitě stojí za to vidět i to poslední. Film bude promítán společně se snímkem 76 minut a 15 vteřin s Abbasem Kiarostamim (2016), portrétem režiséra sestaveným jeho blízkým spolupracovníkem Seifollahem Samadianem z roky zaznamenávaných okamžiků jejich společného tvoření. Žádný z milovníků filmů jako Kde je dům mého přítele (1987), Chuť třešní (1997) nebo Věrná kopie (2010) by si tento blok neměl nechat za žádných okolností ujít.
Příběh odkvetlých chryzantém (Zangiku monogatari; Kenji Mizoguchi, 1939)
Letošní ročník karlovarského filmového festivalu hodlám strávit především doplňováním mezer a připomínáním dlouho neviděných děl na velkém plátně z filmografie japonského klasika Kendžiho Mizogučiho. Při té příležitosti bych rád upozornil na snímek Příběh odkvetlých chryzantém o mladém herci tradičního divadla kabuki, který uspěje díky podpoře věrné služebnice Ótoku. V křehkém film o sebeobětování a oddanosti jsou již zcela dotvořeny základní rysy režisérova rukopisu jako precizně vybudovaná mizanscéna komponovaná do dlouhých záběrů i tragické vyústění silných ženských hrdinek, tedy prvky, které budou charakteristické pro jeho známějších díla z let padesátých.
Divý kraj (La región salvaje; Amat Escalante, 2016)
Režisér Amat Escalante na sebe upozornil surovým, dle některých až nihilistickým snímkem Heli z prostředí mexického venkova sužovaného zacykleným násilím drogových kartelů a policie. Ve svém posledním filmu s názvem Divý kraj opět využívá žánr rodinného dramatu k odhalení hlubších problémů soudobé mexické společnosti. Namísto odtažitého pozorování lidské animálnosti na poli každodenní reality však v Divém kraji experimentuje se zakomponováním fantazijních prvků. Za film získal na letošním filmovém festivalu v Benátkách cenu za režii.
Články obsahující informace o KVIFF:
9. 11. 2022 10.20
5. 10. 2022 17.51
2. 8. 2022 15.44
11. 7. 2019 17.03