Filmy roku 2016 podle IndieFilmu

31. 12. 2016 # 15.04 # Aktuálně # Bez komentáře

Loučíme se s rokem, ze kterého si mnozí příznivci nezávislého filmu zapamatují hlavně dva snímky: Toniho Erdmanna (Maren Ade, 2016) a American Honey (Andrea Arnold, 2016). Ani jeden z těchto počinů nevnesl do kinematografie převratné změny, zato se jim podařilo obratně vyhmátnout ducha doby, a také proto se na jejich kvalitách shodla i redakce IndieFilmu. Tyto dvě filmové události by ovšem v žádném případě neměly zastínit pestrou škálu výrazných (a leckdy trochu zapomenutých) děl, jež rok 2016 přinesl. Individuální výběry nejdůležitějších letošních snímků, které (každý po svém) sestavili naši redaktoři, tuto rozmanitost náležitě reflektují. Jako vždy zahrnujeme do selekce i tituly z minulého roku, které byly uvedeny až letos, a také filmy, jež bylo zatím možné vidět pouze na filmových festivalech.

Jiří Anger

Po relativní bídě z minulých dvou let jsem si přikázal od roku 2016 nic zvláštního neočekávat, a jak se zdá, vyplatilo se mi to. Letošek přinesl dva zásadní filmy, které (každý po svém) vypovídají o statu quo (American Honey /Andrea Arnold, 2016/, Toni Erdmann /Maren Ade, 2016/), několik výborných snímků od známých arthousových tvůrců (Werner Herzog, Bence Fliegauf, Jim Jarmusch aj.) i hrst zdařilých debutů (Kaili Blues /Gan Bi, 2015/). Zklamání typu Certain Women (2016), v němž Kelly Reichardt svůj asketický styl přehnala až ke krajní nezáživnosti, bylo tentokrát poměrně málo. Rád bych stručně uvedl tři opomíjené počiny již zavedených filmařů, které se v kontextu jejich tvorby rozhodně neztratí.

HyperNormalisation (Adam Curtis, 2016)

Nejnovější filmová esej britského televizního dokumentaristy hledá příčiny globální krize v úniku do umělých světů, který znemožňuje smysluplnou politickou akci ve světě „reálném“. Důvody daného stavu se Curtis tradičně snaží rozkrývat skrze překvapivé souvislosti mezi rozličnými mocenskými diskursy, od strategií západních i východních vlád přes ambice průkopníků digitálních technologií až po umělce rezignující na revoluční ideály. Jakkoli do sebe režisérovo vyprávění tentokrát zapadá až podezřele hladce, málokterý současný snímek může dát přesvědčivěji a poutavěji prezentované odpovědi na otázky, proč dnes vítězí politici jako Trump, jaké historické okolnosti připravily půdu pro válku v Sýrii či z jakého důvodu neměla protestní hnutí typu Occupy očekávaný dopad.

Lily Lane (Liliom ösvény; Bence Fliegauf, 2015)

Maďarský auteur tímto snímkem opět rozšířil své tvůrčí možnosti. Snad více než kdy dříve využívá potenciálu digitální kamery, skrze niž přibližuje všesmyslové, a nikoli pouze zrakové vnímání hrdinů, zvláště tedy hlavní postavy malého chlapce. Lily Lane tak přináší znepokojivý obraz dětství, který je prostý nostalgie a kýčovité idealizace, naopak fascinuje svou cizostí.

Into the Inferno (Werner Herzog, 2016)

Herzogova výprava po aktivních sopkách v různých zemích světa vyjevuje ohromující tvář přírody, která nutí nahlédnout pomíjivost všech věcí. A jak je pro německého tvůrce typické, romantická posedlost temnou přírodou se přirozeně pojí s vášní vědeckou, konkrétně vulkanologickou a antropologickou, v mimořádně přesvědčivý celek.

Zvláštní uznání:

Wiener-Dog (Todd Solondz, 2016)

Je to jen konec světa (Juste la fin du monde; Xavier Dolan, 2016)

Paterson (Jim Jarmusch, 2016)

Návštěva (The Visit; Michael Madsen, 2015)

Epidemie svobody (Tereza Reichová, Hynek Reich Štětka, 2016)

Důležité resty:

Ornitolog (O Ornitólogo; João Pedro Rodrigues, 2016)

Smrt Ludvíka XIV. (La mort de Louis XIV; Albert Serra, 2016)

Voyage of Time (Terrence Malick, 2016)

Hele sa Hiwagang Hapis (Lav Diaz, 2016)

Gimme Danger (Jim Jarmusch, 2016)

Jakub Jiřiště

Můj osobní výběr z uplynulého roku překvapivě stojí na skromných filmech, které se zaměřují na bezprostředně prožívanou skutečnost bez snahy dospívat k hlubším reflexím, přesahům či formálním objevům. Samozřejmě na první pozici ční v pozici monumentu odzbrojující vztahová travestie Toni Erdmann (Maren Ade, 2016), k níž jsem se dostatečně vyjádřil v mé recenzi. S odstupem za ní následuje trojice snímků, jejichž vyvážené prolínání autorských gest a neokázale zachycované autenticity ve mně i po několika měsících zanechává dojem skutečně prožité životní zkušenosti.

Normální autistický film (Miroslav Janek, 2016)

Dokumentární snímek Miroslava Janka je pro mě vzácným případem, kdy se důsledně observační mód vedený objevitelskou fascinací nenásilně přetváří v působivou autorskou esej. Janek citlivě využil pozoruhodných momentů sebereflexe u dětí s diagnózou Aspergerova syndromu a ze situací, jež samy iniciovaly, vytvořil otevřený prostor pro úvahy nad naší vlastní individualitou. Sociální sondu tak obrací proti divákovi samotnému a místo diagnózy autismu přináší podprahovou diagnózu stavu „být normální“. Snímek je tedy spíše mementem pro společnost příliš podřízenou vnějším kódům a konvencím, která autismus vnímá jako odchylku, protože ztratila schopnost přirozeně reagovat na nenormativní jedinečnost. Díky Jankovu empatickému pohledu naopak autismus můžeme vnímat jako neomezovanou a v lecčems obohacující doménu individuality, pro níž je neschopnost adaptace a socializace spíše přirozenou obranou. Právě podněty k tomuto obrácenému vnímání jsou spolehlivou cestou, jak zainteresovat diváka do aktuální problematiky sociální inkluze, a osobně jsem tuto apelativní komunikaci plně docenil při opakovaném zhlédnutí.

Rodinné štěstí (Ernelláék Farkaséknál; Szabolcs Hajdu, 2016)

Nestává se často, že by se vítěz karlovarského festivalu ocitl na mém výročním seznamu největších filmových zážitků. Nízkorozpočtový maďarský snímek nicméně svou energií plynoucí z naprosté osobní angažovanosti jeho tvůrce překonal naprostou většinu snímků z přehledových sekcí. Scény z manželského života rozehrávané na ploše třípokojového bytu si svou hořkostí nezadají s Bergmanovým vztahovým opusem, nicméně navzdory přiznané sebekritičnosti nepostrádají silnou dávku nadhledu. Spíše než obnažující sebetrýzeň Hajdu stvořil spontánní podívanou o ztroskotaných životních idealistech, v jejichž sebelítostivých výpadech se zaručeně najde každý z generace třicátníků a čtyřicátníků. Navíc se samotný režisér vžil do své ambivalentní rodinné role natolik, že cena za herecký výkon je vlastně velmi diskutabilní.

Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho (Hymyilevä mies; Juho Kuosmanen, 2016)

Finskému debutantovi se podařilo obratně proplout úžinou mezi úskalími oslavných sportovních životopisných filmů a hořkých portrétů skromných outsiderů. Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho je i přes snahu o co nejvěrohodnější stylizaci do novovlnné estetiky šedesátých let svěžím a rozhodně ne nostalgicky otupělým pokusem, jak skloubit krajně intimní osobní drama s obrazem velkého světa sportovních úspěchů. Mediální kolotoč kolem senzačního boxerského klání je nevšedním pozadím pro zásadnější, poutavější, ale mnohem obyčejnější zápas, jímž je obtížné hledání životních priorit a vnitřního pokoje. Kuosmanen zaměřil svou pozornost na význam prostých věcí a momentů, a dosahuje tak efektu, v němž postava téměř splývá se svým předobrazem. Jejich závěrečné letmé setkání je pro mě jednou z nejdojemnějších poct, které filmové plátno kdy vysmeklo, a při každé vzpomínce se neubráním úsměvu.

Čestná uznání dále uděluji filmům Paterson (Jim Jarmusch, 2016) a Švýcarák (Daniel Scheinert, Dan Kwan, 2016) a seriálu Pustina (Ivan Zachariáš, Alice Nellis, 2016). Pekelně se těším na příležitost zhlédnout filmy Elle (Paul Verhoeven, 2016), Klient (Asghar Farhadi, 2016) či Poslední rodina (Jan P. Matuszynski, 2016).

Martin Mišúr

Mám letitý zvyk. Spočívá ve vypisování bezprostředních dojmů z filmu do linkovaného sešitu formátu A5; ideálně v rozmezí hodiny po konci promítání, byť festivalový provoz mnohdy obdobný luxus neumožňuje. Každý dlouhometrážní snímek obdrží při prvním zhlédnutí přesně deset řádek a dvojí hodnocení ve formě písmena a čísla od jedné do tří (Jaromír Blažejovský™). Formát zůstává poměrně neměnný a lze jej pracovně rozdělit do tří typů poznámek: (a) fest analytických, (b) zatvrzele angažovaných, (c) ezo hloubajících. Můj letošní výběr by měl zastupovat každý jeden, i když, pravda, někdy se mísí dohromady.

Smrt Ludvíka XIV. (La mort de Louis XIV; Albert Serra, 2016)

Jsou filmy, u nichž bezpečně víte, že omezení na deset řádek vám zabrání zachytit většinu postřehů. Proto se chytíte jednoho stylistického prostředku a doufáte, že jím otevřete i zbylé. V případě krajně zneklidňujícího díla Alberta Serry o mučivě pomalém umírání nejdéle vládnoucího francouzského vladaře mi připadá zásadní zvuk. Právě ten totiž nadmíru sugestivně reprodukuje chatrnou tělesnost i ztrouchnivělost honosného prostředí, které ovšem při neustálém vrzání a rozviklanosti stále udržuje zdání chodu. V tmavém, interiérovém filmu plném detailů a polodetailů je zvuk bezmála jediným záchytným bodem. Vypovídá o samozvaných autoritách lékařů, dvou tělech krále a dalších netušených záludnostech, které do deseti řádek nevměstnáte. Co hůře, Serrův snímek se v mysli usazuje postupně a nenápadně, tudíž zápisky pár minut po závěrečných titulcích nejsou zrovna ideální. Smůla.

Zkouška dospělosti (Bacalaureat; Cristian Mungiu, 2016)

Cristian Mungiu natočil film, na který je vhodné vyrazit minimálně ve dvou, dostanete totiž mimořádnou chuť debatovat a rozebírat pohnutky jednotlivých postav. Škrábání do sešitu pak neoplývá sáhodlouhým výkladem formálních nebo vypravěčských aspektů. Naproti tomu sledujete téma – v uvedeném případě znásilnění s jeho lavinovitými dopady na životy mnoha postav – a někdy až lehkovážně nakládáte se zvonivými slovy typu odpovědnost, svoboda, dohled nebo společnost. Poznámky postupně mutují v bohémskou esej, někdy rozhněvaně argumentující a místy pouze neškodně blábolící, případně vypisující klíčové repliky postav. Přiznávám, že kdyby u filmu vypadl zvuk, v sále bych patrně nevydržel. Mungiu totiž zůstává objevný pouze při vrstvení argumentace, vše ostatní lze označit za pečlivý, snad až suchý standard.

Příchozí (Arrival; Denis Villeneuve, 2016)

Někdy je psaní čerstvých poznámek téměř za trest a nebezpečně se blíží deníčkovým fňukům. Stačí, abych v kině narazil na rafinovaný snímek, který vyvolává množství otázek, postrádá ovšem snadný analytický klíč k celistvému uchopení. A třebaže nepochybně vypráví o čemsi nesmírně závažném – o jazycích, předpokladech psaní i myšlení –, působilo by poněkud klopotně a neúplně, kdybych ze sebe vyklopil ony základní poučky o výpovědích, čím jsou určovány nebo omezovány. Kdepak, ani jedno mi nestačí, proto mimoděk sklouznu k citovým výpiskům, přiznaně nekonkrétním a květnatým. Myslím, že druhá projekce by zmíněný handicap trochu napravila, byť stále platí, že některé filmy uchovávám se vzpomínkou na pozvolné, až otravně hypnotické plynutí. Což na celkovém hodnocení pochopitelně nic nemění: A1.

Martin Šrajer

TO NEJLEPŠÍ Z ČESKÉ KINODISTRIBUCE

American Honey (Andrea Arnold, 2016)

Road-movie se potkává se sociálním dramatem a muzikálem v nejsvobodomyslnějším a nejvíce osvobozujícím filmu roku.

Carol (Todd Haynes, 2015)

Velmi taktilní lesbická romance, ve které je vše podstatné o vnitřním světě postav řečeno rekvizitami, jež používají, prostředím, v jakém se nacházejí, nebo šaty, které si oblékají.

Komorná (Agasshi; Chan-wook Park, 2016)

Rafinovaný erotický thriller, který pod krásnými povrchy, jimiž se Park zdá být nezdravě fascinován, skrývá dostatek dalších vrstev na to, abyste film přes jeho délku a pomalu stupňované tempo chtěli vidět vícekrát.

Osm hrozných (The Hateful Eight; Quentin Tarantino, 2015)

Brilantně vystavěná tříhodinová westernová detektivka, ve které jsou všichni vrazi a jediným scelujícím faktorem je příznačně nenávist ke společnému nepříteli.

Rodinný film (Olmo Omerzu, 2015)

Nejlepší český film roku. Diváka nepodceňuje a nehladí po srsti, známá schémata nenaplňuje a jednoduché řešení složitých mezilidských vztahů nenabízí.

Správní chlapi (The Nice Guys; Shane Black, 2016)

Výběr toho nejlepšího z tvorby Shanea Blacka je osvěžujícím návratem do dob, kdy všichni hrdinové neměli superschopnosti, vysokou sociální inteligenci ani záruku, že jejich přičiněním nikdo zbytečně nezemře.

Sully: Zázrak na řece Hudson (Clint Eastwood, 2016)

V nejlepším slova smyslu klasicky hollywoodská oslava profesionalismu a všednodenního hrdinství, jež s necynickou samozřejmostí nadřazuje bezprostřední životní zkušenost jejím pozdějším reprezentacím.

Toni Erdmann (Maren Ade, 2016)

Film, který díky přesnému střihu a precizní práci s mizanscénou nenuceně a nepředvídatelně kombinuje komiku s tragikou a intimní drama s výpovědí o socioekonomických vztazích v globalizované Evropě.

Zootropolis: Město zvířat (Zootopia; Byron Howard, Rich Moore, 2016)

Vypravěčsky nadstandardní animovaná multižánrovka s citlivě zakomponovaným poselstvím o rovnosti všech zvířat, důsledcích předsudečného uvažování a riziku nedomyšlených veřejných výroků.

SERIÁLY

Broad City III (Ilana Glazer, Abbi Jacobson, 2016)

Sérii od série smělejší, hravější a subverzivnější komediální seriál, který bez předsudků a moralizování rozebírá „ženské záležitosti“, jež jsou z veřejného diskursu jinak vytěsňovány.

Jedna noc (The Night Of; Steven Zaillian, Richard Price, Peter Moffat, 2016)

Neo-noirově laděný mix kriminálního, vězeňského a soudního dramatu, jenž varuje před vměstnáváním složitého komplexu odporujících si informací do jednoduchých vzorců.

Semestr (Adam Sedlák Ondřej Kopřiva, 2016)

Domácí audiovizuální počin roku. Semestr komunikační návyky mladých uživatelů internetu nejen s nadhledem reflektuje, ale zároveň jim vychází vstříc svým originálním stylem. Díky promyšlenému konceptu a motivické návaznosti mezi epizodami se navíc jedná o vypravěčsky mimořádně semknuté dílo, které se divákovi dokáže odvděčit i při opakovaném sledování.

Jiří Blažek

INDIE

Realita (Réalité; Quentin Dupieux, 2014)

Je to fikce.

Aquarius (Kleber Mendonça Filho, 2016)

Termiti (Isoptera), též známí jako „slepí stavitelé“. Sociální hmyz žijící v koloniích, dále dělených do hnízd, kde jsou jedinci hierarchicky rozděleni. Každá kasta má jasně dané funkce, které plní v termitím společenství. Termiti mají velmi významné postavení v rámci ekosystému, protože patří mezi organismy živící se odumřelou hmotou. Kolonie dokáže denně nabobtnat až o 2000 vajíček.

Noční můra (Der Nachtmahr; AKIZ, 2015)

Projekt připravovaný řadu let, doslova na koleně, jako srdcovka, bez větších ambic. Cronenberg a Spielberg si překvapivě podávají ruku, během sonické nálože minimalistického techna. PS: S velkou pravděpodobností jediná možnost vidět Kim Gordon coby učitelku angličtiny interpretující Williama Blakea. Kool Thing.

Dům těch druhých (Skhvisi sakhli; Russudan Glurjidze, 2016)

Suverénní debut získal Velkou cenu v sekci Na východ od západu na 51. MFF Karlovy Vary, nicméně zasloužil by si pozornost ještě větší. Hypnotická poema se důsledně noří do otázky válečného traumatu provázaného s pamětí, s níž bortí klasické filmové vnímání času a prostoru.

Malí muži (Little Men; Ira Sachs, 2016)

Medvěda si z Berlína neodnesl, přesto je to Velký film.

Líná zátoka (Ma loute; Bruno Dumont, 2016)

Groteska pro 21. století.

Dobrou, mámo (Ich seh, Ich seh; Severin Fiala, Veronika Franz, 2015)

Haneke v mučírně Ulricha Seidla.

Démoni (Les Démons; Philippe Lesage, 2015)

Kanadská odpověď na Michael (Markus Schleinzer, 2011) – A co děti, mají si kde hrát?

Mastnej škrtič (The Greasy Strangler; Jim Hosking, 2016)

Rozporuplná věc, která se na jednu stranu křečovitě kloní fekálnímu surrealismu Johna Waterse, na stranu druhou jí nelze upřít výsostně samorostlou poetiku ošklivosti, již jinde nenajdeme. …Hootie tootie disco cutie. Hootie tootie disco cutie. Hootie tootie disco cutie…

BLOCKBUSTER

Rogue One: Star Wars Story (Gareth Edwards, 2016)

Z předsudečné katastrofy vesmírných rozměrů se nakonec vyklubalo milé překvapení. Co znamenalo Do neznáma (Star Trek Beyond; Justin Lin, 2016) pro nové Star Treky, to představuje Rogue One pro nové Hvězdné války – Vzhůru do nekonečna a ještě dál!

Příchozí (Arrival; Denis Villeneuve, 2016)

Až bude jednou zfilmován lingvistický „new weird“ Ambasadov (2011), snad to dopadne ještě lépe.

SERIÁL

Stranger Things (Matt Duffer, Ross Duffer, Shawn Levy, 2016)

011

Co na to Češi (Vojtěch Nouzák, 2016)

Pustina české mentality. Family F(r)eud.

KRÁTKOMETRÁŽNÍ TVORBA

Furiant (Ondřej Hudeček, 2015)

Lesapán (Pavel Soukup, 2015)

Happy End (Jan Saska, 2015)

Zašlý otisk (Vintage Print; Siegfried A. Fruhauf, 2015)

Přineste mi hlavu Tima Hortona (Bring Me the Head of Tim Horton; Evan Johnson, Guy Maddin, 2015)

LIGA PADLÝCH

Švýcarák (Swiss Army Man; Daniel Scheinert, Dan Kwan, 2016)

Osm hrozných (The Hateful Eight; Quentin Tarantino, 2015)

Tohle je náš svět (Captain Fantastic; Matt Ross, 2016)

Aloys (Tobias Nölle, 2016)

Ve jménu krve (Blood Father; Jean-François Richet, 2016)

Kosmo (Jan Bártek, 2016)

Já, Mattoni (Marek Najbrt, 2016)

Ferdinand Fořt

V uplynulém roce 2016 jsem viděl pouze tři filmy, které mi natolik utkvěly v paměti, abych je na tomto místě zmínil. Vzhledem k tomu, že jsem v roce 2016 stíhal povětšinou pouze již dopředu vyhypované tituly, tak můj výběr bohužel nebude příliš originální. Mimochodem, na konci minulého roku bych rozhodně nikdy netipoval, že dva ze tří nejlepších filmů, které v příštím roce uvidím, budou z Německa a že dva ze tří těchto filmů natočí ženy režisérky.

Toni Erdmann (Maren Ade, 2016)

O tomto bezpochyby nejdůležitějším filmu roku (přinejmenším) v evropského kontextu je těžké cokoliv psát. Uvedu tedy jen, že Toni Erdmann z mého pohledu naprosto výjimečně spojuje to nejlepší z tradice pomalého evropského arthousu s někdy až třeskutě komediálním obsahem. Doufejme, že Maren Ade bude mít své následovníky, kteří stejně jako ona potvrdí, že umělecká hloubka a humor se rozhodně nevylučují, ale že je to spíše přesně naopak.

American Honey (Andrea Arnold, 2016)

Andrea Arnold ve své americké epopeji potvrzuje svůj status tvůrkyně, jež dokáže udávat trendy. Její mytická white trash romance si mě získala především dokonalým castingem, hudební složkou složenou z hutných rapových skladeb bezchybně ilustrujících nasranost mládeže z okraje společnosti a výstižnou dekonstrukcí amerického snu, která je skutečně možná asi jen z britského odstupu.

Noční můra (Der Nachtmahr; AKIZ, 2015)

Noční můra sice na rozdíl od dvou předchozích není zcela zásadním filmem, ovšem v každém případě se jedná o dílo, jež si zaslouží, aby se o něm mluvilo. Důvodů je hned několik: úchvatný sound design složený z velké části z dunícího syrového techna, vzhledem k rozpočtu až překvapivě vypiplaná vizuální stránka a jedinečná dvojice hlavních hrdinů. Debut roku.

Zuzana Černá

Letošní rok byl oproti těm minulým, alespoň co se týče tuzemské festivalové nabídky a kinodistribuce, nadmíru bohatý. Festival v Karlových Varech tentokrát přinesl vcelku kvalitní výběr filmů a svou silnou pozici definitivně stvrdilo festivalové echo Be2Can, jehož návštěva se (alespoň pro mne) stává povinností. Sice mě připravuje o značnou část říjnového rozpočtu, ale z tamních filmových zážitků pak žiji celý podzim.

Nejvýrazněji na mne jednoznačně zapůsobil snímek, který jsem viděla na obou zmíněných přehlídkách a potom ještě jednou, Toni Erdmann (Maren Ade, 2016). I po třetím zhlédnutí mě nepřestává udivovat, jak nenásilně a jakoby mimochodem dokázala režisérka vyobrazit v současnosti často skloňovaná témata, jako je kupříkladu honba za kariérními cíli, kvůli které nám utíká skutečný život pod rukama, a zároveň tuto závažnou linku skloubit s nesmírně chytře načasovanou komedií. I díky tomu se podařilo vytvořit dílo přístupné širšímu publiku, než jsou jen diváci artových filmů (ověřeno na vlastní rodině).

V mém osobním žebříčku Erdmannovi na záda dýchá rumunská Sieranevada (Cristi Puiu, 2016). Hlediskem kamery se stáváme účastni početné rodinné sešlosti, jež během tří hodin obsáhne nejrůznější typy názorových konfliktů, mezigeneračních neporozumění i rodinných rozepří. Intenzivní zážitek ne nepodobný vlastním zkušenostem z rodinných setkání i dalších sociálních interakcí.

Rodinné vztahy jsou středobodem i dalších dvou filmů, jež bych chtěla zmínit. Prvním z nich je vítěz letošního karlovarského festivalu, Rodinné štěstí (Ernelláék Farkaséknál; Szabolcs Hajdu, 2016), který neúprosně a velmi autenticky zobrazuje každodenností opotřebované, již trochu vyčpělé vztahy, v nichž ale přese vše nachází i pozitivní momenty. Rodinný film (Olmo Omerzu, 2015), podle mého nejlepší český snímek roku, se oproti tomu vyžívá v krizových okamžicích dobře situované, až dokonalé rodiny. Skrze minimalistické využití filmových prostředků, především mizanscény, a úsporné dialogy se divák může vnořit do silného rodinného dramatu bez zbytečného patosu.

Mezi další filmové zážitky letos mohu zařadit ještě snímky Paterson (Jim Jarmusch, 2016), Osm hrozných (The Hateful Eight; Quentin Tarantino, 2015), Kaili Blues (Gan Bi, 2015). Seriálovými vrcholy pro mne letos byly v českém prostředí seriály Pustina (Ivan Zachariáš a Alice Nellis, 2016) a Semestr (Adam Sedlák, 2016). Ze zahraničních pak především díla z produkce amerického Netflixu, a to třetí série animovaného seriálu Bojack Horseman (Raphael Bob-Waksberg, 2016) a druhá série seriálu o drogovém baronovi Pablu Escobarovi Narcos (Gerardo Naranjo – Andrés Baiz, 2016).

David Hecht

Letošní rok se pro mě nesl především v duchu sledování nových televizních projektů. Vedle tuzemských seriálů Pustina (Ivan Zachariáš, Alice Nellis, 2016) a Semestr (Adam Sedlák, 2016) pak nelze nezmínit třetí sérii animované existenciální satiry Bojack Horseman (Raphael Bob-Waksberg, 2016) nebo mysteriózní The OA (Zal Batmanglij, 2016) – oba seriály ze streamovacího serveru Netflix.

Jediným diváckým vrcholem za sezonu 2016 pro mě však zůstává Horace and Pete (Louis C. K., 2016). Sebevědomý projekt světoznámého komika není hodný pozornosti pouze pro nestandardní produkční a distribuční model, ale i pro způsoby, jak se odvrací od zažitých norem Quality-TV. Úmyslné divadelní ladění dává v dlouhých dialozích vyniknout propracované psychologii ústřední trojice sourozenců, jež řídí starý rodinný bar. Vyžilé kulisy baru stejně tak fungují jako aréna i zpovědnice, kde loajální štamgasti probírají aktuální politická témata i vztahové peripetie. To, co se pro jedny stává zděděnou kotvou, pro jiné symbolizuje přirozené prostředí existence. Na povrchu umělých dekorací připomínající rodinné sitcomy se tak v případě Horace and Pete daří destilovat autentické emoce.

V neposlední řadě pak C. K. v seriálu zdařile rozpracovává své velké téma, a to vztah otce a syna. Hořké etudy o dědictví, očekávání a zodpovědnosti se však nikdy nepřeklopí ve vypointovaný vtip, jak by mohli očekávat diváci obeznámení s jeho předchozí tvorbou a stand-up představeními. Louis C.K. rezignuje na jakýkoliv eskapismus a ponechává své postavy i publikum uvězněné v bezbřehé tíživosti a depresi.

Výběr z hrané produkce za uplynulý rok je v mém případě limitovaný nedostatečným počtem zhlédnutých filmů. Některé z restů, které se chystám napravit v nacházejících měsících: Sieranevada (Cristi Puiu, 2016), Hedi (Mohamed Ben Attia, 2016), Certain Women (Kelly Reichardt, 2016).

Nakonec bych tak zmínil alespoň poslední snímek Andrey Arnold s názvem American Honey (2016). Tam, kde tematicky spřízněný francouzský film Divines (Houda Benyamina, 2016) zabředává do scénáristické vykonstruovanosti a slepého následování slavnějších předobrazů, přichází Arnold s invenční variací na žánr road movie v obdobném příběhu o mladé ženě na hraně sociálního vyloučení. Téměř tříhodinová stopáž dává režisérce dostatek prostoru pro kombinování dokumentárně stylizovaných obrazů, v nichž se snaží postihnout opomíjenou mladou „white trash“ generaci ve Spojených státech, a více lyrizujících pasáží o přivykání ústřední hrdinky v podání Sashy Lane ke kočovnému životu. Ta si přitom v jednotlivých iniciačních momentech nehledá místo pouze v dravé tlupě dětí prodávajících magazíny, ale i v kapitalistické společnosti jako takové.

Čestné uznání: Toni Erdmann (Maren Ade, 2016), Elle (Paul Verhoeven, 2016) Arrival (Denis Villeneuve, 2016)