Domů » Rozhovory

Miroslav Janek: Když má člověk předem danou představu, připravuje se o podněty, které mu život nabízí

Dokumentarista Miroslav Janek vynikl především jako tvůrce střihových snímků (Filmová lázeň – 2015, Olga – 2014, Občan Havel – 2007), v nejnovějším počinu, zařazeném do soutěže dokumentů na MFF Karlovy Vary, se však vydal dobrodružnější cestou trpělivé observace. Individuální světy pěti malých či dospívajících autistů se v jeho otevřeném vnímání mění ve fascinující a inspirativní vesmíry, v nichž je dnešnímu uspěchanému člověku zkrátka dobře. Povznášející pocity z filmu, který rozhodně nejde cestou podbízivosti a citové manipulace, nás spontánně vedly k setkání s režisérem přímo ve festivalovém varu. Měli jsme připravenou spoustu otázek a některé z nich nám pan režisér i přes časovou tíseň ochotně zodpověděl.

Námět k filmu pochází od producenta Jana Macoly – proč se s daným tématem obrátil právě na vás?

Jan Macola na některých předchozích filmech, například těch od Petra Václava, zaměstnával Matěje Němce, mladého absolventa Střední průmyslové školy sdělovací techniky v Panské. Ten se těsně po škole seznámil s Michalem Roškaňukem, zakladatelem sdružení Adventor, které poskytuje asistenci autistům. Michal Matějovi slíbil, že s ním udělá film o autismu, a tak zhruba rok chodili a natáčeli, ale pak si Matěj přiznal, že moc neví, co s tím. Proto zašel za Janem Macolou a řekl mu hele, tady mám takovej námět a znám bezvadnýho člověka, který nás propojí s případnými protagonisty – nechceš z toho udělat film? Pan Macola okamžitě souhlasil, a když se dohadovali, kdo by měl film režírovat, přišli na mě, protože jsem předtím s dětma několik filmů udělal.

Jaká byla vaše první reakce?

Řekl jsem, že je to za prvé úplná blbost, protože dokumentárních filmů o autistech muselo být natočených strašně moc. Pan Macola mě však ujistil, že v Čechách nic moc nevzniklo, spíše pár kraťasů. No a za druhé jsem říkal, že si pojetí nedovedu představit, že mi připadá, jako bych dostal za úkol udělat film třeba o tramvajích – téma na mě působilo moc obecně. Jenže pan Macola řekl, že zná právě pana Roškaňuka, a ten zase zná spoustu zajímavejch „aspíků“, s nimiž by mě seznámil.

Jakým způsobem jste protagonisty oslovili?

Poté, co jsem se s Michalem setkal, jsem začal chodit na jeho programy v divadle Kampa, které se jmenují Přicházíme v míru. Jsou to vždycky takové dlouhé večery – besedy s hosty s Aspergerovým syndromem + nějakým odborníkem. Tam jsem se poprvé setkal s jakousi příchutí autismu a teprve, když jsem viděl ty konkrétní lidi, tak jsem si řekl, že to opravdu vypadá zajímavě. Prostřednictvím Michala Roškaňuka jsem se seznámil s větším množstvím jednotlivců a postupně jsem počet zúžil na pět. Teprve pak jsem s vybranými jedinci a jejich rodiči začal probírat, jestli by pro ně bylo možné v mém filmu figurovat.

Proč jste se jedné z vybraných protagonistek – Markétce – nakonec rozhodl věnovat vlastní snímek? V čem vás její vnímání světa zaujalo více než u ostatních?

Markéta se odlišuje od těchto dětí tím, že má k autismu ještě Rettův syndrom. Výsledkem je, že šestnáctiletá Markéta má mentalitu dvouletého dítěte. Měli jsme s ní natočeny bezvadné scény. Když jsme začali stříhat, asi po dvou měsících jsme si uvědomili, že problém s Markétou tkví v tom, že ve filmu působí jako cizorodý prvek, že v něm nemůže fungovat, protože bychom se už moc rozbíhali do stran. Když se sestřih zúžil jen na vysokofunčkní aspíky, tak to najednou šlo. Proto jsme se rozhodli Markétě věnovat samostatný krátký film, který budeme dělat teď v létě.

Měli jste ještě před samotným natáčením připraveny výchozí teze a úvahy, které se třeba později proměňovaly? Či jste přistupoval k tématu i formě naprosto otevřeně a při natáčení jste se nechal vést instinktem objevitele?

U mě platil ten druhý případ. Což je pravidlo, které v podstatě uplatňuji u všech mých filmů, pokud se nejedná zrovna o předem dané portréty. Neměl jsem naprosto žádné teze a naprosto žádné konkrétní představy, což mi vydrželo až do konce natáčení. Šlo ale o záměr – mou metodu. Kdybych chtěl, třeba bych výchozí tezi měl. Záměrně se snažím jenom naznačit cestu, ale neznat dopředu výsledek, protože za prvé by se člověk ochuzoval a pak jen chodil do práce.  A za druhé, když člověk má předem danou představu, tak se připravuje o podněty, které mu život nabízí.

Natáčení prý trvalo dva roky, ve filmu přitom časový horizont zdánlivě nehrál roli, spíše máme dojem, jako byste s dětmi strávil několik příjemných dní. Bylo třeba nejprve investovat čas do budování důvěry a přirozené interakce?

Dva roky a tři měsíce trval celý proces od prvního setkání s tématem po finální střih. Snažil jsem se do postav postupně proniknout a nějak je interpretovat pro diváka, objevovat situace a možnosti.  S některými jsem natáčel hned, s jinými až po dlouhé době, až když jsem byl přesvědčen, že představují dobrý výběr pro můj film – i když jsem sám netušil, co bude. A tato nejistota byla u každého jednotlivého natáčení. Zhruba jednou za měsíc jsme za každým protagonistou zajeli a já v tu chvíli vůbec nevěděl, co budeme točit, ale doufal jsem, že se něco strhne. A většinou se opravdu něco strhlo.

Jaké bylo hledat klíč ke světu vašich protagonistů? Je to spíše záležitost citů a empatie, nebo je naopak důležitější zapojit intelekt a zaměřit se na řád a logiku jejich individuálního světa? Nemusel jste v něčem sám rozšiřovat své obzory, abyste se dostal tak říkajíc na „stejnou vlnu“ a komunikace byla snazší?

Zdá se mi, že do hledání je vždycky zapojena kombinace citu, rozumu a intuice. V tomto případě asi hrála velkou roli trpělivost a neuspěchanost. Většinou jsem za celý den natočil maximálně jednu hodinu materiálu. Zbytek dne jsme jen tak byli pospolu, a přestože moje natáčecí radary byly stále aktivní, nikoho jsem moc do ničeho netlačil. Spíš jsem pozoroval a vyčkával a snažil jsem se pochopit, čím je každý z protagonistů fascinující a čím obohatí tkanivo filmu. Mnohdy mi k pochopení pomohli rodiče, se kterými jsem vysedával často, když se zrovna netočilo. Ale samotný akt natáčení byl téměř vždycky jednoduchý a přirozený, protože všichni se chovali pořád stejně před kamerou i mimo ní. Samozřejmě s výjimkou Lukáše, který o filmech neustále přemýšlí, a tudíž si byl kamery více vědom.

Jak moc do vaší observace vstupovala situační metoda? Připadalo mi, že některé momenty vznikaly na základě domluvy s protagonisty, že i oni sami měli roli spolutvůrců. Jakou podobu tedy měl scénář k filmu?

Scénář naprosto neexistoval, vznikl pouze námět, v němž pojmenovávám obecné směřování – například, že nechci dělat diagnózu autismu, ale chci vstupovat do tohoto světa poeticky. K té situačnosti se dá říct, že po určité době natáčení, které občas bylo trošku rozpačité, občas méně, jsem přišel na to, že mi nabízí něco oni sami. Ale ne tak, že by za mnou přišli a řekli: hele pojď, půjdeme natočit to a to. Spíše tím, že se najednou něco strhlo, něco se začalo dít. Většina z protagonistů kameru ani nevnímala. Naopak Lukáš, který funguje jako průvodce, si díky tomu, že je obrovskej cinefil a navíc má sklony k exhibici, více uvědomoval, že děláme film, a nahrával mi i tímto směrem.

Ale také rapperka Majda působí jako průvodkyně, která vám sama odkrývala místa spjatá s jejím vnímáním světa…

Ano, Majda nás vždy na všechna tato místa brala, proto jsem nechal ve filmu zaznít otázku „proč jsi nás sem vzala?“, což byl výborný nápad střihačky Toničky Jankové. Chtěli jsme, aby bylo jasné, že nás tam dovedla právě ona. Do pomalovaného squatu na nádraží, do polí i pod dálnici – všude nás provázela sama a mně se to zdálo dobré z toho důvodu, že ona pro nás reprezentuje samotu, kterou někteří aspíci hodně trpí. Její pohyb v podivných prostorech pomáhal akcentovat právě tento pocit.

Matka Marjam a Hamida ve filmu při obtížném parkování s nadsázkou říká, že i autismus je nakažlivý. Může být podle vás autismus přenositelný na okolí v pozitivním slova smyslu? Například z vašeho pohledu  – inspiroval vás, případně umožnil vám vnímat některé samozřejmé věci jinak?

Asi po půl roce natáčení, ještě předtím, než jsem natočil tento rozhovor s maminkou Marjamky, jsem si sám říkal, že autismus je asi opravdu nakažlivej. Pozoroval jsem to na sobě, což samozřejmě říkám s mírnou nadsázkou. Většinou o “nákaze” mluvíme, když se týká nějakých roztomilých blbostí, ale ty pocity, komunikační a sociální problémy či problém osamění, už mi tolik nezažíváme. Takže když říkáme, že je autismus nakažlivej, tak spíš v žertu poukážeme na člověka, který si začne balit baťoh a trvá mu to dvě hodiny, protože neví, jestli má do něj strčit ponožky tak nebo tak. Což je třeba u autisty normální, protože mu dělá potíže se rozhodnout…

Dospěl jste po zkušenosti s natáčením k vlastní definici světa autistů, která nabízí jinou perspektivu než lékařské diagnózy?

Definice obecně není moje silná stránka, ale mám dojem, že onu jinou perspektivu nabízí náš film.

Jakub Jiřiště

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 20. 7. 2016 ve 16.16 a zařazen do kategorie Rozhovory ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.