Toni Erdmann: Osvobozující lekce excentrického životního kouče

3. 7. 2016 # 11.49 # Filmy, Recenze # Bez komentáře

Do letošního května nepříliš známá německá režisérka Maren Ade se stala světově proslulou filmařkou paradoxně proto, že si z Cannes neodvezla žádnou z cen udělovaných oficiální porotou. Propast mezi velkou festivalovou politikou na jedné straně a filmovými kritiky a publikem na straně druhé, v níž uvízl její nejnovější snímek Toni Erdmann, byla příčinou mediálního hypu, jenž zastínil i letošní vítěze velkých cen. Kritika dala v Cannes svůj postoj jasně najevo udělením ceny FIPRESCI, a stejně tak širší kvalifikované festivalové publikum sdružené v International Cinephile Society se rozhodlo snímek ocenit vlastní Zlatou palmou. Film s vděčnou nálepkou nespravedlivě přehlédnutého „outsidera“ se záhy stal jasnou volbou dramaturgů filmových přehlídek včetně karlovarského festivalu, kde pro mnohé představoval vrchol letošního programu. V čem tkví kolektivní okouzlení bezmála tříhodinovou tragikomedií, která v silně epizodické struktuře a značně intuitivní formě variuje mnohokrát ztvárněné téma skřípající komunikace mezi stárnoucím otcem a jeho vzdalující se dcerou?

Slon ve světě bílých límečků

V první řadě se režisérce podařilo neobyčejně pronikavým, a přitom citlivým nadhledem vystihnout současného ducha globalizované a vzkvétající Evropy, jejíž identitu představují moderní městská centra plná naddimenzovaných sídel nadnárodních korporací, obchodních center a kongresových hotelů. Ne bezdůvodně si jako hlavní prostředí děje zvolila rumunskou Bukurešť. Kulisa integrující se východní metropole ztělesňuje poměrně účelně a bez potřeby nadbytečných ideologických akcentů napětí mezi představou autentického života a novým životním stylem manažerských vrstev, jejichž existenční provizorium nachází svůj odraz v nablýskaných ghettech. Což je možná na Maren Ade příliš ostré přirovnání, jelikož ve svém snímku především chce s prostým lidským pochopením poukázat na daň, kterou se lidé s bílými límečky zavázali každodenně splácet vlastní seberealizaci.

I dcera stárnoucího profesora hudby Winfrieda Ines žije v pevných hranicích své profesní pozice v mezinárodní konzultační firmě. Tajemství její sebejistoty spočívá v neustálém potlačování vlastních přirozených potřeb, které si v zápalu úspěšného růstu a příliš okázalé emancipace již odvykla uvědomovat. Její do jisté míry milosrdná autocenzura se však zadrhne během několikadenní neplánované návštěvy otce, který není schopen dočasná pravidla hry diktovaná jejím způsobem života přijmout za svá. Jako pasivní průvodce jen svou trpěnou přítomností proměňuje koloběh obchodních jednání a zdánlivě uvolněných společenských akcí v přehlídku paradoxů a do světa určujícího současné trendy se nenápadně vkrádá jeho podvratná perspektiva.

Takřka hodinová expozice snímku, v níž se s pozoruhodnou důsledností seznamujeme s nepřirozeným řádem Inesina chladného ekosystému, téměř neznatelně vybočuje z žánru vztahového dramatu. Na jednu stranu si společně s postavou otce uvědomujeme absurdní rozměr situací, na druhou stranu pociťujeme bezmoc vůči Ines, jež při neustálých zkouškách vlastní sebejistoty uniká do ulity občas až agresivní sebeobranné pózy. Až do chvíle, kdy se po mučivých vteřinách ticha při čekání na výtah a následujícím rozpačitém rozloučení s otcem neubrání osamocenému pláči, jenž s nečekanou intenzitou odráží dlouho odkládanou odpověď na otcovu starostlivou otázku: „jsi ve svém životě šťastná?“

Excentrik a klaun s kamennou tváří

Kdyby v tomto momentu režisérka precizní studii bolestného generačního míjení na pozadí proměňujícího se dominantního řádu ukončila, mohli bychom mluvit o výjimečně vnímavém dramatu, které se na intimní ploše bezprostředně dotýká hodnotového jádra současné západní civilizace. Jenže právě hořkým prozřením přichází na svět záhadný Toni Erdmann a svým bouřlivým nástupem na scénu nenásilně podrobí tiché rodinné trauma riskantní komediální terapii.

Mise Toniho Erdmanna má jasný cíl – proniknout v podobě potrhlého ambasadora a životního kouče do dceřina životního prostředí a pomoci jí opět získat zpět něco z přirozenosti, kterou v sobě zadusila. Scénář však nesklouzává k naivnímu motivu osoby, jež neprohlédne pozitivní manipulaci svého dobrodince v převleku. Naopak rozehrává rafinovanější konstrukci, v níž deprimující selhání komunikace otce s proměněnou dcerou, která téměř přestává dýchat pod maskou kariérní hráčky, řeší jeho převtělení do neutrální role cizince. Uvědomuje si totiž, že právě díky ní paradoxně získává daleko větší moc nad ovlivňováním Inesina života, než jakou by mu poskytla neohrabaná otcovská úloha. Ines od prvního momentu navzdory zjevné nechuti přijímá s ironickou netečností účast v otcově divoce improvizované hře, a společně tak rozehrávají frašku, v níž on je excentrickým šoumenem a ona smutným klaunem. Dvě protikladné komické polohy v odzbrojujícím hereckém podání Petera Simonischeka a Sandry Hüller (kteří mají s přehledem pod kontrolou i celou škálu dalších poloh jejich postav) se vzájemně neruší, naopak vytvářejí zcela osobitou polyfonii. V ní dospívá ke zdánlivě nepravděpodobnému souzvuku nejlepší tradice nespoutaného humoru tradičních německých kabaretů a jeho současného protipólu, který se rafinovaně skrývá za kamennou tváří a dojmem těžkopádnosti.

Nepřiznaní komplicové se stávají pány a zároveň oběťmi řetězce neřízených a trapných situací, do nichž strhávají své okolí, v němž jsou vždy po ruce podléhající přihrávači – často z řad těch, jejichž samolibosti se Ines každodenně obětuje v zájmu své kariéry. Právě ambivalentní role ústřední dvojice, která svými spontánními reakcemi pouze nečiní blázny z jiných, ale občas se cítí být sama v nepříjemné pozici, prohlubuje třeskutou frašku o hořké a emoční podtóny. Výsledkem obou poloh každopádně je vzrůstající odstup Ines od prostředí, jímž se nechávala dobrovolně spoutávat, což je důležitý předpoklad pro opětovné uchopení vlastní nezávislosti.

Pod maskou frašky

Vztahové jiskření mezi Tonim a Ines nicméně nevyřazuje ze hry ani Winfrieda, který je přítomen na pozadí a jen čeká na vzácné příležitosti, kdy bude moci odložit Toniho falešné zuby. Na rozdíl od svého ztřeštěného alter ega, které v okázalé sebeparodii pevně srůstá s karikaturním světem velkých korporací, jsou Winfriedovy přímé intervence spjaté s vytěžováním sociálního a kulturního kontrastu. Z něj vyplývající hledání životní autenticity se stává podpůrným pozadím pro komplikovanou cestu otce a dcery. Winfriedovy nevyzpytatelné nápady nutí Ines několikrát opustit vznášející se Laputu a díky konfrontaci s existenční nejistotou dělníků z rafinérie či kresličkami kraslic z obyčejného bukurešťského činžáku začít opět vnímat svět s přijatou hodnotou lidského jedince.

Tyto pasáže s neskrývaným moralizujícím akcentem, v nichž starostlivý a opět těžkopádně působící otec nepřímo promlouvá do duše své dcery, na chvíli obrátí jasnou trajektorii snímku zpět a působí spíše jako přidaná vztahová mezihra. Nicméně i ta má navzdory rytmickým zádrhelům v rámci jinak hladce plynoucího celku svůj význam. Jako by režisérka cítila potřebu podrobit průběžné zkoušce dosavadní úspěch Toniho mise a na chvíli zapomenout na zastírací manévry frašky, které obě postavy stále více podléhají.

Winfriedovi se přitom daří jen s dojemným úsilím udržet na uzdě situace, jež se mu v nutnosti udržet si před okolím svou masku neustále vymykají z rukou a svým vyzněním podrývají jeho mentorský závazek. Sérii cynicky hořkých nedorozumění nakonec završí působivá tečka v podobě Inesiny interpretace písně Whitney Houston, kterou plní přání otce vidět na okamžik svou malou dcerku jen proto, aby mu zároveň dala nešetrně najevo, že na něj kašle. Svým zdaleka ne dokonalým zpěvem však vědomě odhaluje své nitro před skupinou neznámých obyvatel Bukurešti. Toto nečekaně upřímné gesto předznamenává ve svém dialektickém kontrastu vnitřní zlom, který geniálně rozehrává z hlediska žánru velkolepé finále.

Vymítání nahotou

Způsob, jakým autorka filmu nechá Ines hodit za hlavu dosavadní způsoby a ohledy, totiž naprosto odzbrojuje svou spontánní energií a mistrovskou rozehrávkou estetiky trapnosti. Narozeninový brunch, jenž měl být zpočátku jen další nudnou položkou v povinném teambuildingu, se totiž nevinným rozhodnutím pro jednou obětovat upjatou eleganci mění v souladu se zákony schválnosti v nekompromisní a šokující rozlučku s konvencemi. Již několikrát zažívaný pocit, že se situace beznadějně vymyká postavám z rukou a ty se jí místo sebeobrany kaskadérsky poddávají, je zde dotažen k nejzazšímu bodu. A publikum v sále se s hlasitou odezvou přidává k této bezhlavé jízdě po horské dráze. Sdílený účinek je povznášející a osvobozující jak ve spoluprožitku s postavou Ines, dospívající v dojemné nahotě k náhlému sebeuvědomění, tak ve vlastní zkušenosti v kinosále, v němž padají veřejné zábrany a střídají je impulzivní reakce.

Maren Ade v druhém plánu doprovází vzácné okamžiky Inesiny nabyté svobody iracionálním prvkem lokálně tradiční formy exorcismu a ztotožňuje Winfrieda s odcházejícím a vyčerpaným dobrým duchem. I přes tento očistný motiv na pokraji magického realismu však zůstává stát nohama pevně na zemi a při závěrečném setkání otce s dcerou jemně naznačuje, že ne vše lze v životě jediným momentem zvrátit a vrátit do kýžené rovnováhy. Vztah utvrzený citovým porozuměním možná ano, ale skutečné životní štěstí si vždycky nachází skuliny a stále nutí člověka tento pocit nacházet a ztrácet. Němé gesto, jímž Ines na nové cestě přijímá od otce atributy Toniho Erdmanna, tuto pomíjivost a snad i zákon lidského života vystihuje v odzbrojující zkratce, v níž se mísí smířlivý smutek i povznášející pocit z tohoto poznání. Poslední lekce excentrického životního kouče je spíše řečnickou otázkou bez ukolébávajícího pocitu zadostiučinění, která otevřeně směřuje k životům nás všech – bez ohledu na to, zda nosíme bílé límečky či nikoliv. Maren Ade si nenárokuje patent na zaručený recept na životní blaho a motivační rétoriku obětuje nevyzpitatelnému samospádu improvizovaných pokusů, jež v prvním plánu mají na protagonisty spíše demotivační účinek. I proto stráví její poselství také jinak imunní intelektuálnější část publika. Předem litovat bezmála tří hodin obětovaných z našeho uspěchaného času jen kvůli předsudkům vůči zázračným mentorským příručkám by bez nadsázky znamenalo riskovat jednu z nejvíce promarněných příležitostí našeho života.

Články obsahující informace o Ade:

“Radši budeme riskovat, že film uvidí méně lidí. Budeme ale vědět, že se s ním museli poprat v aréně, kde dostal šanci jim pocuchat pěšinku.” Rozhovor s režisérem Janem Buštou
4. 6. 2023 – 19.08