Thomas Vinterberg: Komuna vás nutí odhalit a sdílet sebe samého

20. 6. 2016 # 14.04 # Aktuálně, Rozhovory # Bez komentáře

Dánský režisér Thomas Vinterberg na sebe poprvé upozornil svým sugestivním filmem Rodinná oslava (1998), jedním z prvních filmů natočených podle manifestu Dogma 95, jehož byl spoluautorem. Od té doby balancuje mezi autorskou tvorbou a hollywoodskou produkcí, mezi filmem a divadlem, mezi současností a minulostí. Po loňské velkofilmové adaptaci Thomase Hardyho Daleko od hlučícího davu (2015) se režisér vrátil do Dánska, ke svým hercům a spolupráci se scenáristou Tobiasem Lindholmem (Submarino (2010), Hon (2012)) a natočil film Komuna (2015) – sondu do sedmdesátých let a každodenního života skupiny lidí, které svedla dohromady náhoda, dědictví velkého rodinného domu na předměstí Kodaně, a nový, revoltující způsob „rodinného“ bydlení, jež začalo být v té době populární. Film, který byl začátkem měsíce uveden do českých kin, měl premiéru v soutěžní sekci na letošním Berlinale, kde jsme si s režisérem povídali pár dní před tím, než berlínská porota ocenila představitelku hlavní role Trine Dyrholm Stříbrný medvědem za nejlepší výkon v hlavní roli.

Nakolik film vychází z Vašich osobních zkušeností z mládí, kdy jste v jedné z kodaňských komun vyrůstal?

Na to se těžko hledá odpověď… Jde samozřejmě o velmi osobní téma. V komuně jsem žil dvanáct let, a do filmu jsem proto vložil příhody, které se opravdu staly. Třeba chlapík, který dům uklízel tak, že všechno, co se válelo po pokojích posbíral a spálil, s námi opravdu bydlel, a já tak přišel o spoustu věcí… Ale jinak je Komuna spíše fikcí. Samotný příběh prošel hned několika zpracováními – nejprve byl uveden jako divadelní hra ve Vídni, v rámci které herci dost improvizovali. Do podoby filmového scénáře jsme ho pak přepracovali s vynikajícím scenáristou a režisérem Tobiasem Lindholmem.

Samotné téma filmu, tedy život v komuně v sedmdesátých letech, vyvolává spoustu poměrně konkrétních představ – nekončící večírky, spousta alkoholu, drogy, život bez závazků. Tato očekávání ale Komuna nenaplňuje…

O tomhle období koluje spousta historek, na základě kterých si o něm lidé vytváří barvité představy. Ale většina komun nebyla zdaleka tak divoká – v naší ulici bylo třicet dva domů, v šesti z nich se žilo v komunách a každá byla úplně jiná. Naše byla navíc dost buržoazní, poskládaná z akademiků, učitelů, novinářů, filozofů a spisovatelů, kteří vedli spořádaný život. Žili jsme společně, jako velká rodina. Podle mě je na životě v komuně nejzajímavější, jak rychle zmizí rozdíl mezi tím, v jakém světle se chcete před ostatními ukázat, a tím, co se před nimi snažíte schovat. Na povrch začnou vylézat ti nejčernější démoni. Někomu proto sdílení nahání strach, ale já právě v tom vidím jeho kouzlo – objevíte se před ostatními “nazí”, bez přetvářek, což mezi vámi zároveň vytváří velmi silné, rodinné pouto.

V Dánsku se v komunách žije dodnes. Nese to s sebou určitý styl života, srovnatelný s komunou v sedmdesátých letech, nebo už je to jinak?

Sedmdesátá léta byla v Kodani obdobím, kdy se bydlení v komunách stalo trendem. Žít v komuně znamenalo být cool, vymezit se vůči tradičnímu, patriarchálnímu modelu rodiny. Často tak bydleli lidé z bohatých rodin, kteří si mohli dovolit žít v těch nejdražších částech města. Principem tehdejšího života v komunách bylo sdílení a ani placení nájmu nebylo rozděleno rovným dílem – ti, co vydělávali nejvíce, sami přišli s návrhem, aby se nájem rozpočítal podle výše platů, i když to pro ně znamenalo, že platili třikrát tolik než ostatní. Doba se ale změnila a s takovým návrhem dnes už nikdo nepřijde. Ono už o deset let později bylo vše jinak. A to i přesto, že v komunách v osmdesátých letech bydleli stejní lidé jako na začátku. Všichni zestárli a začali dávat přednost klasickému rodinnému životu – zároveň se ale z domu nechtěli odstěhovat, protože měl velkou zahradu a chodila k nim uklízečka. Večer v baru se pak vždycky ozval ten, co měl minerálku, aby se účet rozpočítal, protože přeci ostatní měli pivo a to je dražší… Chuť ke sdílení se z jejich života vytratil. Není tedy zdaleka možné mluvit o jednom konkrétním stylu života – spíš o odlišných modelech komun v závislosti na dobovém kontextu.

Chtěl byste, aby se hodnoty, ve kterých jste vyrůstal, do každodenního života zase vrátily? Nebo se vám zdá, že už jsou překonané?

Má generace žije v dnešní době v obrovském stresu. Každý bez přestání pracuje, nikdo nemá čas, nikdo se nezastaví. Kontakt udržujeme pomocí médií a sociálních sítí a spousta lidí úplně zapomíná na svůj sexuální život. Zdá se, že se všechno děje za pochodu – každý je všude a zároveň není nikde. Večer, když se rodina sejde pohromadě, každý se zabývá jen prací, kterou přes den nestačil udělat. A naopak v práci se mu po rodině stýská. Připadá mi, že je to jako nemoc a že právě v tom spočívá velký rozdíl mezi tím, v jakém prostředí jsem vyrůstal já a jak to chodí dnes. Myslím, že lidé by se měli uvolnit, zastavit se, dát si pivo a dopřát si dostatek sexu.

Takže jste Komunu natočil z nostalgie?

Prvotním impulsem opravdu byla touha vrátit se do doby, kdy jsem v komuně vyrůstal. Bylo to neskutečné prostředí – jako malý jsem měl pocit, že každý den byl jako z pohádky. Zároveň jsem ale chtěl natočit film konfrontační – o stárnutí, umírání, rozvádění se… O tom, že každý je nahraditelný a často bývá nahrazen právě proto, že zestárl. A tak jsem nechal postavy těmto krutým, bezohledným nástrahám života čelit, a to způsobem, který už zdaleka tak nostalgický není.

Ve filmu je tato krutá dynamika lidských vztahů, nahrazování partnerů mladšími, vyjádřena také vizuálně, pomocí téměř neuvěřitelné podobnosti hereček – Trine Dyrholm a Helene Reingaard Neumann. Bylo záměrem, aby Ema vypadala jako Anna za mlada?

Pomíjivost věcí mě fascinuje a zároveň děsí. Film zachycuje její různé podoby – pomíjivost života se pravděpodobně nejintenzivněji odráží v osudu nemocného chlapce. Silný motiv představuje také pomíjivost lásky – sledujeme, jak z ničeho nic vyprchala ze vztahu Anny a Erika, který se zamiluje do někoho jiného. Nastalá situace začne odkrývat další nestálé aspekty života, mezi které patří i naše tělesná schránka. Proto jsem při obsazování rolí Anny a Emy zamýšlel, aby byla jedna druhé zrcadlem. Sám se na sebe dívám každý den a zděšeně si uvědomuji, že stárnu a jednou zemřu. A právě vědomí pomíjivosti se stalo důležitým tématem filmu. Anna pozoruje sama sebe v zrcadle, které jí nastavuje mladší milenka jejího muže, a uvědomuje si, že už není tím, kým bývala… A najednou i komuna, jež se zpočátku zdála jako skvělé osvěžení rodinného života, ztrácí své kouzlo a začíná své členy požírat.

Návraty do Dánska

Po zhlédnutí filmu mě napadá ještě jedno takové nostalgické propojení – a to v rámci Vaší kariéry. Váš předchozí film Daleko od hlučícího davu (2015) byl velkou hollywoodskou produkcí. Komuna mi připadá jako takový návrat k filmům, jako je Rodinná oslava (1998) – návrat do Dánska, ke stejným hercům i k intimnímu rodinnému prostředí. Vnímáte to stejně?

Je pravda, že zmíněné filmy zastupují dva naprosto odlišné způsoby práce. A já se snažím vracet k oběma. V případě Daleko od hlučícího davu jsem pracoval s nádhernou předlohou Thomase Hardyho a musím přiznat, že práce s cizím námětem je pro mě strašně osvobozující. Dělat vlastní věci znamená být pod neustálým tlakem. Při natáčení v Dánsku je režisér autorského filmu pánem všeho, zatímco na americkém filmu se stává jen jedním z členů štábu. S koncem natáčení končí i má práce a zodpovědnost za výsledek za mě ve střižně přebírá někdo jiný. Baví mě lehkost, která je s tím spojena a která mi umožňuje soustředit se na úplně jiné aspekty tvorby. Proto bych rád v natáčení cizích scénářů pokračoval, i když se zdá, že jsem úspěšnější na domácí půdě. Nejen že je to příležitost, jak se dostat ke skvělým příběhům, ale také jak cestovat, potkávat nové lidi a stávat se součástí kolektivů, ve kterých se navzájem neznáme, a proto se všichni víc snažíme a respektujeme se.

Ačkoliv téma Komuny svádí k srovnání s Rodinnou oslavou, formálně jsou tyto filmy přeci jen úplně odlišné. Rodinná oslava je jedním z prvních filmů natočených v rámci hnutí Dogma 95. Jak se zpětně díváte na manifest, který vybízel k natáčení podle předem stanovených pravidel? (Thomas Vinterberg je jedním ze spoluautorů manifestu Dogma 95, pozn. autora)

Koncept Dogma byl skvělý. Hlavně proto, že nás donutil, abychom při natáčení byli důslední a zároveň odvážní. Nesl však v sobě také riziko – i když se to dnes nezdá, Dogma bylo ve své době dost nebezpečným podnikem. Spousta lidí mi říkala, ať toho okamžitě nechám, jinak naprosto pohřbím svou kariéru. Nadělali jsme si v té době dost nepřátel – kameramani s námi odmítali točit bez světel, rektor Dánské filmové školy o nás napsal dlouhý, dystopický článek. Ale právě díky tomu, že manifest působil jako tvůrčí sebevražda, se mu začala věnovat pozornost. Naše filmy byly znenadání úspěšné, staly se oslavovaným symbolem vzdoru a koncept Dogma se stal vstupenkou na festivaly. S úspěchem nicméně zmizelo i veškeré riziko s tvorbou spojené, a paradoxně tak znamenal konec hnutí. Dogma pro nás představovalo způsob, jak se osvobodit od formy, zbavit se veškeré nadbytečné techniky a vrátit se k čistému, prostému filmu. Ovšem najednou se z něj samotného stala značka a nám nezbývalo, než toho nechat být a posunout se dál. Nechtělo se nám, byla to zábava a zároveň skvělá škola, ze které těžím dodnes. Naučil jsem se jít po co nejčistším filmu, obnažit vše na kost a zaměřit se na konfrontaci s realitou. V Komuně je tento přístup patrný – nejzřetelněji v roli Trine Dyrnholm, úspěšné moderátorky, jíž se ze dne na den začne rozpadat manželství a s ním i celý život. Žena je postavena tváří tvář realitě, která ji nešetří, a my přihlížíme jejímu psychickému a fyzickému rozkladu v té nejčistší, velice intimní podobě.

Na začátku jste se zmínil o scenáristovi Tobiasi Lindholmovi. Komuna je váš třetí společný film – jakým způsobem spolupracujete na scénářích?

Jsme s Tobiasem velmi dobří přátelé a v mnoha ohledech ho považuji za svůj vzor, protože vyniká ve věcech, které mi nejdou. Naši spolupráci bych ale přirovnal spíše k takovému cyklistickému týmu – velmi pečlivě spolu naplánujeme strategii našeho „závodu“ a poté se rozdělíme. Jeden z nás vyrazí a začne se psaním scénáře. Napíše prvních deset stránek a předá je druhému, který je přepíše. Neustále si tak vyměňujeme místa – jeden začíná, druhý končí a pak znovu dokola. Tímhle způsobem vznikly všechny naše společné filmy. Rádi bychom si po vzoru Hemingwaye při psaní společně dopřávali dost času a alkoholu. Ale tak to bohužel nebývá – naopak největší část se rodí v pohybu, na cestách. Ale nestěžujeme si, je to výzva, kterou jsme přijali a zatím nás baví.

A v jaké fázi je váš nový film, který s Tobiasem připravujete? Dočetla jsem se, že by měl být takovou studií o opíjení se…

Ano, i když to teď vypadá, že se před něj dostane ještě jeden zahraniční projekt, náš další společný film, který se chystáme natočit v Dánsku, bude oslavou alkoholu. Už o něm mluvíme celou věčnost a vypadá to, že nám přípravy ještě pár let zaberou. Podnětem k úvahám nad scénářem byla osobnost Winstona Churchilla, tedy skutečnost, že druhou světovou válku vyhrál největší ochlasta své doby. Role alkoholu je však zároveň nesmírně zajímavá i v rámci našeho každodenního života. Lidé se nejčastěji uvolní a baví až v opilosti, snad nejvíce svádění se odehrává také až po pár skleničkách a stejně tak třeba i velká část těch nejzajímavějších rozhovorů začíná u piva. Alkohol je vlastně strašně užitečná věc. Vím, že způsobuje také spoustu hádek a bitek, lidé kvůli pití umírají. Dány považuji za víceméně rozumnou a politicky korektní společnost, ale chlastáme jak duha – a vinou alkoholu tak každoročně umírá spousta mladých lidí. Nicméně právě proto mi připadá role alkoholu v lidském životě strašně zajímavá a ironická a chtěl bych ji prozkoumat zblízka.

Terezie Křížkovská