Domů » Filmy, Recenze

Where to Invade Next: Evropa v odlesku levicových obrouček hvězd a pruhů

Michael Moore. Vzpomínáte na viditelného dokumentaristu? V nultých letech pronikala jeho díla – nebo přinejmenším některé apelativní výroky – do mnoha filmových i odlišně zaměřených periodik; včetně těch, jejichž čtenáři při vyslovení slova dokument zpravidla přepínali do mikrospánku. Moorea nešlo opomenout: jestliže ještě ve druhém vydání Film History: An Introduction (2002) dostal od Davida Bordwella a Kristin Thompson pouze osamocenou drobnou zmínku, ve třetím (2009) na něj čekal samostatný profil s výkladem o vlivu jeho práce. Právě v té době se filmařsky na několik let stáhl, aby po šesti letech pokračoval v rozdělané práci. Obrátil pozornost na Evropu, kterou dosud do svých děl zatahoval pouze okrajově, kdežto nyní v ní nalézá zdroj inspirace pro Spojené státy.

Kdo si myslí, že je?!

Na podzim 2010 jsem byl svědkem podivného úkazu. V Jihlavě probíhal mezinárodní festival dokumentárních filmů, na kterém nebývalo často kolovalo jméno Michaela Moorea, třebaže osobně na festival nepřijel a žádný jeho film se tam nepromítal. Nechuť k němu vyjádřil ve své přednášce norský režisér a publicista Truls Lie i mnozí studenti, kteří si tam cvičili analytické psaní. Moore pro ně většinou reprezentoval slovníkové heslo pro nepoctivé postupy v dokumentu, tudíž (nejen) v studentských pracích sídlily obraty typu „oproti dokumentům Michaela Moorea“ nebo „XY se vyvaruje postupů Michaela Moorea“. Aby nedošlo k omylu, neútočím na studenty (mezi něž jsem tehdy náležel), ostatně podobné poznámky i po letech publikovali rovněž zkušenější pisatelé.

Takovou antipatii nelze uspokojivě vysvětlit jenom poukazem na domněle odpuzující image dokumentaristy, ani na pro leckoho krajní postoje, jež zastává. Ačkoli obé dráždí, myslím, že nesouhlas může mít ještě jeden podstatný rozměr: Moore nikterak nenaplňuje zdánlivé poslání dokumentu – stále u mnohých přežívající – střízlivě prezentovat fakta, dát adekvátní prostor všem zúčastněným stranám a při tom všem neopomenout civilizovaně připojit vlastní názor. V tomto odmítnutí zaběhnutých pravidel není samozřejmě sám, oproti kupříkladu Errolu Morrisovi však postupuje až příliš okatě. Celý problém lze přitom postavit i opačně a vidět u jeho rétorických dokumentů odpor k iluzi vyváženosti, jak probíhá mj. v diskuzních pořadech, kde zasedne zástupce vládní koalice spolu s představitelem opozice a energický moderátor vytváří obraz rovného přístupu do médií. Ani nemusíte mít dvě strany: stačí vystoupení kohosi, kdo je titulkem vágně označen coby historik nebo právník a o čemsi poučeně hovoří. Dosažení pocitu vyváženosti zamlží tázání, které by mělo následovat: proč právě tento představitel opozice? Liší se od zástupce koalice v otázce míry, rétoriky, nebo dokonce systémově? Kam ideově zapadá onen historik? Kde a na jaké téma publikoval? Hledání vyváženosti z opačné strany vyvolává nostalgii po přehledném světě; takovém, který bez rizika zabloudění nabízel jeden univerzální světonázor nebo jeden doporučený životní styl. Dnes zůstává obdobný požadavek pochopitelně pošetilý. Zatímco politika uznání zajišťuje vyslechnutí mnoha různých a nepřehledných hlasů, iluze vyváženosti se tváří, že jim poskytuje rovný přístup.

Do této situace vstoupil Michael Moore svérázně. Jeho dokumenty líčí přehledný svět, který se ani neobtěžuje vytvářet iluzi vyváženosti. Postačí mu místy groteskně černobílá optika, jednoznačné rozlišení dobra i zla a na závěr srozumitelně vyslovené poselství. Jeho postupy dokonce mohou připomínat zarputile jednostranné dokumenty, vyráběné v prostředí autoritářských režimů. Žádný div, že tím provokuje zejména ty pozorovatele, co si potrpí na trpělivé vyslechnutí mnoha stran a zahrnutí různých kontextů. Moore kritikům znesnadňuje pozici, poněvadž obratně ironizuje vlastní styl i přístup k problému. Vede vážnou debatu komickými prostředky, čímž upoutá mnohem více než skupina prošedivělých pánů či paní, jež u kulatého stolu vybraně debatují o problémech dnešního světa. A právě intelektuálům může nadmíru vadit plakátové, místy bezmála pavlačové prezentování levicových idejí, které značná část z nich sdílí. Nepřišlo mi například, že by se Truls Lie zásadně hodnotově rozcházel s Moorem v klíčových otázkách, nastolených v jeho dokumentech (držení zbraní, W., dostupnost zdravotní péče ve Spojených státech). Vadily mu prostředky a tón.

Kritici Moorea – oponující rétorice, nikoli idejím – mnohdy opomíjejí publikum, které americký dokumentarista především oslovuje. Jsou jimi obyvatelé Spojených států, kteří hledají vysvětlení velmi konkrétních problémů, aniž by museli vyslechnout deset přednášek, naučit se skloňovat slovo diskurz a nakonec zjistit, že skutečnost je ještě složitější. Přímočarost Moorea jim imponuje, tím spíše, pokud znají umělohmotně znějící jazyk rutinního politického i akademického provozu. Dokumentarista obratně skrývá, zda skutečně smýšlí povrchně nebo v něm dříme zapřený intelektuál, co má povinnost hrát klauna před obecenstvem. Ve filmu Where to Invade Next (2015) navštíví Slovinsko a hned zkraje diváky upozorní, aby neučinili tradiční záměnu se Slovenskem. Posléze název země vysloví opakovaně správně, aby na závěr před hloučkem slovinských novinářů bezelstně začal mluvit o Slovensku. V tomto směru nechává na pochybách, názorově je však zcela čitelný.

Všechno dobré je k něčemu zlé

Od svého debutu Roger a já (1989) naráží Michael Moore na tentýž problém: zřídka se mu daří nalákat k natáčení osoby či osobnosti, které by při vzájemném rozhovoru psychicky i jinak rozložil. Moore touží debatovat s oponenty a slouží mu jedině ke cti, že nestaví dokumenty na pouhém setkání ideových souputníků či přátel, co by odkývaly většinu vyřčeného. Poté, co kolosálně znemožnil nic netušícího Charltona Hestona (Bowling for Columbine /2002/), zůstala každá potenciální republikánská oběť ještě ostražitější. Především z filmu O kapitalismu s láskou (2009) bylo patrné, že Moore stále častěji s tlampačem v ruce neúspěšně buší do železných vrat. A jelikož se zdá, že v probíhajících desátých letech se s ním nebaví už ani klika u oponentových dveří, zvolil humorně invazní cestu do Evropy, aby načerpal inspiraci a intelektuálně okysličil Spojené státy. Útočné rozhovory automaticky odpadají, dokumentarista totiž převážně naslouchá a projevuje nadšení z toho, co slyší.

Where to Invade Next ponechává výraznější prostor druhému typu protagonistů, jež Moore tradičně oslovuje. Jsou jimi lidé, na něž v předchozích filmech doléhala kritizovaná opatření a zde naopak těží z kroků evropských vlád. Dokumentarista s nimi usedá na kus řeči, aby porovnal vybraný aspekt života libovolného Itala, Francouze či Nora s tím, jaké – o poznání horší – možnosti má ve stejné oblasti řadový Američan. Moore vyhledává kontrasty a ve filmech na ně místy až křiklavě poukazuje. Například Sicko (2007) obsahuje scénu, při níž dojatá žena získá v lékárně na Kubě za pár centů lék, jehož cena je ve Spojených státech mnohonásobná. Jakmile kubánský lékárník vystaví nadmíru příznivý účet, kamera zachytí údiv přihlížejících a rychle si všimne Moorea, který nasadí výraz, jako kdyby spatřil ducha. Ve Where to Invade Next taktiku zopakoval, tudíž během každého rozhovoru má potřebu dodávat nepříliš pronikavé komentáře („Cože, to jako vážně?!“, „Slyším správně?“).

Autor paradoxně projevuje nedostatečnou empatii vůči Evropanům, s nimiž mluví. Kdykoli je úmorně nutí opakovat zjevná fakta, činí tak pro pomyslného amerického diváka v sále, neznalého reálií. Toho vzápětí provokuje, když evropským posluchačům poněkud pomlouvačně vykládá, jak by ve Spojených státech neměli srovnatelný nárok na to či ono, načež Ital nebo Němka nasadí rozpačitě tázavý výraz nebo blahosklonný úsměv. Jejich země Moore líčí turisticky s náběhem na vytěžování stereotypů o jižanech či seveřanech. Jedině v případě Itálie mezi řečí zmíní, že země pochopitelně má své problémy; v kontextu jeho tvorby tím nechá prchavě vyznít vzácný moment, během něhož přiznává, že svět věru není úplně přehledný. Jiný režisér by možná v souladu s udržením iluze vyváženosti přistoupil k opozičním hlasům a poselství zkomplikoval. Moore naproti tomu připomene, že do Evropy přijel výhradně za hledáním inspirace a negativní jevy ponechá stranou. Evropské země jsou proto omezeny na jeden přítomný aspekt: Itálie reprezentuje několikatýdenní placenou dovolenou, Francie zájem o zdravé stravování, Německo způsob vyrovnání s minulostí, Finsko systém vzdělávání atd. Jakožto český pozorovatel jsem se zvláštním zájmem sledoval anabázi po Slovinsku, kde Moore pátrá po studentských protestech v reakci na (neúspěšný) pokus zpoplatnit vysokoškolské vzdělání. Inspirativní rozhovory (nejen) s účastníky vyvrcholí audiencí u prezidenta, přičemž jsem se, přiznávám, neubránil svůdné představě Moorea, jenž absolvuje identický program v České republice.

Inspiraci místy oslabují úsměvné, nepříliš věrohodné scény. Uvedu dva příklady: (a) italský podnikatel prohlásí, že nemá zájem vydělávat více peněz, poněvadž hlavní je štěstí jeho zaměstnanců, (b) francouzské děti nedůvěřivě koukají na plechovku Coca-Coly a raději se napijí čisté vody. Uznávám, možná tací lidé skutečně existují, v tomto konkrétním případě mi ovšem připadá, že Moore podcenil zapnutou a namířenou kameru. Poněkud do ztracena vyzní finský segment, z něhož si zejména odnesete, že domácí úkoly škodí zdraví, učení a osobnímu rozvoji. A vyloženě naivně pak působí všudypřítomné stranění ženám, které lze bez přehánění shrnout do říkankového poselství: kde rozhodují ženy, tam je lépe. V tomto směru zaujme krátká připomínka, že ve Rwandě tvoří ženy v parlamentu většinu. Jmenovanou středoafrickou zemi by možná leckdo na Mooreově seznamu inspirativních destinací nehledal a dokumentarista tím sympaticky boří předsudky; podněty lze bezesporu hledat rovněž na místě, které mediálně asociuje zejména nedostatek a utrpení. Spolu s tím ovšem Moore nepřímo připouští, že jeden kladný aspekt úspěšnou společnost netvoří. A naopak: například mnohými tak oblíbené Švýcarsko zavedlo všeobecné volební právo pro ženy na federální úrovni teprve počátkem sedmdesátých let, tedy téměř půl století po Mongolsku. Kam tím mířím? Nestačí vykrojit jeden ušlechtilý nápad a volně jej přenášet. Pakliže do kontextu té které země historicky nezapadá, prosadí se jen obtížně, neúplně nebo hybridně. Moore evokuje mylný dojem, že stačí předložit ideu a nedostatečně připomíná její pozadí, bez něhož by nemohla existovat.

Zároveň se sluší dodat, že autorem doporučovaná opatření v našem prostředí rozhodně nepůsobí extrémně. Moore v zásadě předkládá agendu evropské sociální demokracie, tudíž ze zahraničního úhlu pohledu nevystupuje coby krajní levičák, jak je mu někdy předhazováno. Když o něm – nebo například o Bernie Sandersovi – takto ostře hovoří Američan, lze to ještě chápat s ohledem na odlišnou tradici levicových hodnot ve Spojených státech. Jestliže však podobně osočuje například Čech, pouze tím dokládá, že priority Sanderse nezná a Moorea škatulkuje podle vytržených výroků. Ten kromě toho automaticky neakceptuje cokoli, oč na cestě zavadí. Zpočátku velmi rozpačitě hledí na norský vězeňský systém, který v mírnější variantě připomíná lázeňskou rekreaci. Přituhuje, když se mu odsouzený pochlubí, že má k dispozici vlastní nože, zatímco policistka či bachařka pistoli nemá, poněvadž, jak sama říká, její zbraní je domluva. Moore posléze velmi vkusně i rázně vyzpovídá otce, který ztratil syna po teroristickém útoku na ostrově Utøya. Obdobně zaraženě sleduje dokumentarista mimořádně liberální přístup ke drogám v Portugalsku. Kdykoli pochybuje o absolutní smysluplnosti opatření, hledá odpověď oklikou v kontrastu ke Spojeným státům. Například tamní tažení proti drogám náhle nečekaně spojuje s dobovým úsilím uzmout volební právo sociálně vyloučeným minoritám. Tím značně posune debatu, jíž vedl v Portugalsku.

Podstatné je, že Moore veškeré vysledované trendy patriotisticky označí za původně americké nápady, od nichž se ovšem Spojené státy stále více odchylují ve prospěch hodnot jiných, mj. posedlosti zbrojením. Zde snímek klade kritické rovnítko mezi rétoriku posledních republikánských i demokratických prezidentů. Opatrný optimismus po nástupu Baracka Obamy (ve filmu O kapitalismu s láskou zachycuje nadšení a očekávání po jeho zvolení) u něj zjevně vyprchal a výhledy nepřináší mnoho povzbuzení. Proto se Moore obrací zpět a v Listech federalistů či jiných kanonických textech objevuje zárodky opatření, které postupně rozvinuly a zdokonalily evropské státy. I kdyby jeho nakládání s historií vzbudilo další spory, podnítí společně s tím vítanou debatu. A především to rozhoduje, zda uspěl.

Martin Mišúr

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 3. 6. 2016 ve 14.12 a zařazen do kategorie Filmy, Recenze ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.