Humr: Přirozený výběr

25. 4. 2016 # 11.29 # Filmy, Recenze # Bez komentáře

Zahájit recenzi popisem zápletky působí triviálně, snad až bezradně. V některých případech však nelze odolat: snímek Humr (2015) zve do neurčitě datované budoucnosti, kde na nezadané čeká internace v nápravném zařízení. Pokud si tito do šesti týdnů nenabalí vhodný protějšek, budou proměněni ve zvíře dle vlastního výběru. Kdesi v dosahu ústavu rozvíjí své aktivity tajemné hnutí odporu, které po vzoru partyzánských bojůvek patrně usiluje o proměnu stávajícího systému. Takto ve stručnosti i jisté mlhavosti, pro film příznačné. Zbývá otázka: bavíme se zde o nezávazné intelektuální hře, nebo film zamýšlí cosi konkrétnějšího sdělit?

O původu druhu

Snímek natočil Yorgos Lanthimos, jedna z nadějí současné řecké kinematografie, jež v posledních letech vysílá na mezinárodní festivaly stále početnější zástupce. Řecký režisér Humrem realizoval svůj první film v angličtině a s mezinárodním obsazením (Colin Farrell, Rachel Weisz nebo John C. Reilly). Pochopitelně se za tím skrývá úmysl oslovit širší publikum, včetně těch diváků, kteří důvěrně znají uvedená jména. Jejich rozpoznání není znesnadněno křiklavou prací maskérů nebo nároky na jakoukoli proměnu; ostatně posledně jmenovaný dostal roli, při níž víceméně zopakoval typické grimasy v povědomých výstupech. Kdyby na Humra zašel oddaný fanoušek Colina Farrella, který o festivalové filmy jinak nezavadí, mohl by usoudit, že postavy jednají autisticky a tvůrce by byl zralý na léčení. Troufám si nicméně tvrdit, že by mu film nepřišel fádní nebo nudný.

Lanthimos natočil ambiciózní dílo, aniž by mu ubral na jisté povrchové přitažlivosti. Jak se v tomto světě věci mají, je v hrubých obrysech objasněno vcelku záhy a snímek následně zaznamenává snažení několika postav. To vše relativně zřetelně, bez náhlých skoků do minulosti a dalších matoucích berliček, takže úplně ztratit orientaci by mohl snad jen chronicky nedbalý divák. Humr nespadá mezi trýznivá díla, v nichž protagonista pět minut zadumaně civí na sešlou omítku a Lanthimos si nápadně pohrál s nasvícením a barevným laděním, přesněji inscenoval – zejména v ústavu – množství elegantních, ba líbivých kompozic. Vyjádřeno lapidárněji, snímek působí v mnoha směrech uměřeně, ideálně zapadá do festivalového programu coby hlavní večerní projekce jak pro náročnější a myšlenkově otevřené obecenstvo, tak pro (mnohdy jen zdánlivě) přemýšlivé diváky, co umí zejména nahodit oblek a vést nafouknuté debaty plné cizích slov. Právě na ty bude Humr působit o poznání přístupněji než – a teď nastoupí obludný stereotyp – anonymní a plouživé drama o turkmenských pastevcích nebo punkové vyblbnutí bez jakéhokoli směřování.

Snímek provokuje zejména šibeničním humorem a štědrou porci zobrazeného násilí, příležitostně na zvířatech. Pro někoho nepřekročitelné, jiné může zarazit, jak přímočaře některé situace vyznívají, i když za každým vtipem se pochopitelně skrývá hlubší sdělení. Leč uznejte sami; plné kino se loni na MFFKV mj. smálo, když: (a) protagonista nakopl holčičku do kolena tak silně, že nebohá letěla k zemi, (b) protagonista se snažil navázat komunikaci s nezadanou, přičemž oba rušilo otravné sténání ženy v předsmrtné křeči vzápětí poté, co spáchala sebevraždu skokem z okna. Vím velmi dobře, že při vytržení z kontextu uvedené připomíná prázdný cynismus. Právě onen kontext, tj. co motivuje podobné výstupy, pak rozhoduje o tom, zda Humr skutečně povrchní je.

Zánik druhu

Přiblížím krátce úvodní sekvenci, v kostce totiž předznamenává následný vývoj. Unaveně a lehce vyšinutě vyhlížející žena řídí auto, lokace nejasná. Venku je pošmourno, maximálně si ze siluet dovtípíme, že dotyčná opustila město. Kamera na ní neúnavně zírá, načež vlastně zatají, zda někde sedí zamlklý spolujezdec. Jakmile žena zastaví a vystoupí, kamera pouze z pohodlí auta pozoruje její kroky a následné zastřelení jednoho koně. Abychom měli lepší výhled na akci, zapnou se znenadání stěrače. Otazníkem zůstává spolujezdec.

Potud suchý popis. Co vyvodit? Pakliže jde o násilí nejen na zvířatech, Lanthimos zapíná pomyslné stěrače pravidelně. Koncentruje se plně na postavy, nepřestává sledovat ani sotva zřetelnou mimiku vybraného herce. Činí tak místy na úkor oněch spolujezdců, tedy postav, s nimiž zejména protagonista David (Colin Farrell) přichází do kontaktu. Právě jejich poloviční přítomnost – jelikož do Davida občas cosi hučí, jsou slyšet, leč nikoli vidět – budí výrazný zájem o mimoobrazový prostor, kde možná probíhá něco živějšího. Jenže nic naplat, kamera až do konce zaznamenává dění spořádaně v autě, kdybych následoval příměr z úvodní sekvence. Přestože klíčového spolujezdce – přesněji tajemnou vypravěčku – snímek nakonec nepostrádá, její vklad k objasnění situace zůstává minimální. Je odbornicí na emoce Davida a mlžení se zastřeným hlasem, to vše bez smysluplnějšího komentáře.

Nabízí se otázka, zda vytýkat rétorickou a jinou mlhu právě filmu, co obráží především festivaly. Odpověď: sotva. Drobný problém Humra ovšem přesto vidím; konkrétně v tom, že až příliš úzkostlivě dbá, aby si nezadal s žádným světonázorem. Lanthimos namísto přihlášení k jakýmkoli hodnotám zapíná stěrače pro lepší viditelnost povrchových jevů. Některé narážky na tento stroze vylíčený svět lze dokonce interpretovat protikladně. Jak vůbec správně pojmenovat systém, který doslova zbavuje lidských práv kohokoli, kdo odmítá partnerský svazek, tedy zárodek reprodukce? Na tuhý režim to vnějškově úplně nevypadá, spíše ze strany obyvatel nevyléčitelně apatický, konzumně i jinak smířený. Samotná hrozba proměny ve zvíře by v tomto utlumeném světě mohla probíhat i na vnějškově demokratickém podloží západního typu, odvolávat se na jakési sekularizované náboženství, třeba pokroucený sociální darwinismus. Ostatně svého druhu náboženská policie v Humrovi figuruje; konkrétně ve scéně z nákupního střediska, kde za osamělým Davidem okamžitě doráží ochranka s dotazem, zda má partnerku. Zajisté děsivé. Nelze zároveň vyloučit, že tentýž režim umožňuje politickou soutěž, tlumí otevřenou cenzuru a podporuje seberealizaci rodin i jednotlivců v jejich rámci. Snímek nenaznačuje opak: v krátkých momentech vidíte vcelku standardní systém, jenž pouze kriminalizuje samotu na základě logiky, že kdo nepřispívá k reprodukci lidského rodu, dopouští se zločinu. Možná při tisícerém opakování tohoto argumentu by na něj mnozí z nás navykli.

Spíše než politický akcent Lanthimose zajímá pudové či zvířecí jednání. Neustále přítomný je motiv touhy přežít, též za cenu odvržení civilizačních pravidel, které stejně představují pouhou nacvičenou slupku. Byť některým postavám v Humrovi možná padne oblek, kulháním, popáleninami, krvácením z nosu i zálibou v násilí nakonec vždy odhalí ono nekulturní, jež určuje jejich jednání. A jelikož to platí univerzálně, snímek příliš nerozlišuje mezi ústavem a vzdorujícímu partyzány. Je mezi nimi množství paralel: například požadavek disciplíny, mění se jen artikulace. Zatímco ústav platí za zdánlivě anonymní instituci s neprostupnou organizační strukturou, guerilla staví na vůdcovském principu. Obojí nakonec jednotlivce ponižuje. Snímek nevyjádřil viditelné sympatie ani jedné ze stran, tím více tedy zamlžil své ideové směřování. Jako kdyby aktivistické přihlášení ke konkrétním postojům bylo staromódním projevem naivity, proti níž lze účinně postavit širokou negaci, hrst ironie a nevyslovené přání nezůstat banálně politicky návodný. Tím Humr vskutku není, a tak by na ono večerní festivalové promítání bez obtíží přitáhl a snad uspokojil jak angažovaného liberála, tak skepticky nazírajícího konzervativce. A kdo ví, možná by oba přinesli diametrálně odlišné představy o tom, co snímek vlastně říká, před čím varuje, jestli naznačuje východisko. Přestože bohatost možných výkladů na diváky sympaticky klade značné nároky, částečně se zříká vyjádření stanoviska, které by spolu s tím jasněji motivovalo všechny ty půvabné jednotlivosti. Mohly se – nikoli křiklavě – odhalit jejich zákonitosti v tomto neurčitém světě, jednoduše být více svázány s uvažováním o systému, schovaném (žel) v pozadí. Bez toho Lanthimos zůstává jednou nohou na příliš bezpečném území intelektuální hry, byť skutečně znamenité.

Martin Mišúr