Fúsi: Jak chutná bezmoc
29. 1. 2016 # 23.26 # Filmy, Recenze # Bez komentářeSeznamte se: Fúsimu (Gunnar Jónsson) táhne na pětačtyřicet a žije kdesi na Islandu s matkou i jejím výstředním přítelem. Náš protagonista nepobral příliš sociální inteligence; o zbytku se pak lze pouze dohadovat, Fúsi totiž žije ve svém málomluvném světě, do něhož výrazněji nakoukne jen málokdo. Kontrolní otázka zní, zda by nás měl tento korpulentní antihrdina vůbec zajímat. Ani trochu, pokud doufáte, že na vás v závěru zavrčí rafinované poselství o stavu dnešního světa, potažmo čímsi popře filmy na podobné téma. Částečně ano, jestliže jste ochotni otočit hodnotová znaménka a na moment vnímat sdílenou normu chování ve společnosti jako nenormální, ba škodlivou. V tomto bodě Fúsi (2015) přináší citlivé postřehy, jejichž platnost přesahuje oblast jednoho odlehlého ostrova.
Mluvil tu někdo o podivínech?
Třebaže má Fúsi dojem, že je na světě téměř osamocen, šlo by hravě shromáždit jeho literární, filmové i seriálové souputníky a naplnit jimi stadion se slušnou kapacitou (zda by si dotyční vzájemně rozuměli, nevím). Islandský cvalík náleží k početné skupině filmových outsiderů, co nedovedou pochopit některé civilizační zákonitosti, jsou však nuceni se s nimi neustále potýkat. Obrat k těm na okraji umožňuje sledovat svět očima, které zbaví všední i nápadné události jejich zdánlivé přirozenosti. Když protagonista neohrabaně prochází supermarketem nebo večeří u stále téhož stolu ve své oblíbené restauraci, zůstává zpravidla sám; jakmile ovšem veřejný prostor postrádá další osoby, působí jakákoli tamní činnost vykonstruovaně, až nepatřičně. Obdobně se přistupuje k Fúsiho zaměstnání na letišti, kde se krom jiného dohlíží, aby zavazadla doputovala zpátky k cestujícím. Jedná se o nevděčnou službu; pokud chcete kufr, vítězoslavně vám jej přiveze pás a o zásluhách kohosi za stěnou se nepřemýšlí. Fúsi nutí k zamyšlení právě nad tím, kdo sídlí na druhé, méně viditelné straně.
Sotva se lze divit, že svět z perspektivy obézního tichošlápka postrádá pestré barvy. Zatímco veřejné prostory obsahují mnoho předmětů, jež by měl někdo přinejmenším nalakovat, u Fúsiho doma by neškodilo přikoupit další lampičku a pootevřít okno k vyvětrání. Snímek vesměs doprovází instrumentální podkres, který vyvolává zdání ozvěny na vylidněném místě. K Fúsimu, fanouškovi tvrdších odnoží metalu, se taková muzika zdánlivě nehodí, ve skutečnosti ovšem pouze dokládá, že za tichou fasádou může leccos doutnat. Aby nedošlo k omylu: film nelíčí Island coby tlející špeluňku, do níž soudný člověk nepáchne. Fúsiho pohled na okolní hemžení prozrazuje spíše znavenost pozorovatele, co už stačil vše prozkoumat i šestkrát v mysli obrátit. Rozostřený prostor kolem protagonisty v některých situacích zase naznačuje, že na nové podněty se nedostává sil.
Sex, rituály a Belinda
Jak do podobné rezignace vnést oživení? Běžným motivem jsou koníčky: podivný hrdina sbírá cosi dostatečně ulítlého (víčka, portréty Belindy Carlisle, odpadky atd.), což mu umožní prosadit se, potažmo dosáhnout své vyvolené. Fúsi je vášnivý sběratel cínových vojáčků a podle všech indicií v nich nachází přiměřený řád, který okolní svět postrádá. Jelikož jej ovšem tvůrci filmu nevyšlou na mezinárodní soutěž, aby prezentoval respektuhodnou sbírku, dostane krapet jiný úkol: konečně se pořádně začlenit. V žádném případě totiž neplatí úměra, podle níž filmový outsider tráví většinu času v prázdném pokoji nebo ve vylidněném supermarketu. Opak osamělé zadumanosti nabízí mnohé komedie pro náctileté, kde více či méně zoufalé postavy usilují pokořit zákeřnou pohlavní nemoc, zvanou panictví. Fúsi se rovněž snaží zapůsobit na tajemnou a přitažlivou ženu, činí tak ovšem méně obhroublým způsobem: (a) k seznámení dochází na hodinách tance, (b) vzájemná komunikace mezi partnery probíhá méně slovy, více zvýrazněním nervozity z vlastních rozpaků. Jejich setkávání tedy postrádá některé tradiční rituály namlouvání, které Fúsi jednoduše neovládá.
Skandinávské filmy bývají – lepší ponechat stranou, jestli úplně právem – identifikovány s lakonickou mluvou, u níž vystupuje do popředí tušené a nevyřčené, případně mimoběžně zašeptané. Fúsi naplňuje tento stereotyp v podobě temperamentní Sjöfn (Ilmur Kristjánsdóttir). Mladá popelářka přistupuje k lidem neméně obezřetně, oproti Fúsimu však patrně absolvovala rychlokurz sebeprosazení, zásluhou něhož netápe uprostřed všedních situací. Tanec i neformální komunikaci si (zdánlivě) užívá, zatímco její tichý přítel během socializačních rituálů ztrácí rovnováhu i důstojnost. Fúsi je schopen domluvy alternativním způsobem; v jedné z klíčových scén připustí, co pro něj Sjöfn znamená, neřekne jí to však přímo do očí ani telefonicky. Naproti tomu zavolá do rozhlasu a vše doslova vyžvaní při výběru písně na přání. Neschopnost obstát při rituálech se projevuje zejména v konfrontaci s kolegy ze zaměstnání. Jelikož sami reprezentují onen pověstný houf v přecpaném supermarketu nebo programově hlučný stůl v restauraci, umíní si Fúsiho stáhnout na oficiálně správnou stranu. Marně, o zaplacenou prostitutku zájem neprojeví – při tomto rituálu jej doslova zachvátí panika – a na motivačně laděnou šikanu, smím-li to tak nazvat, reaguje velmi apaticky. Léčit asociální chování ponižováním na pracovišti dotyční pravděpodobně neopisovali z příruček a prozradili tím na sebe dvě věci: (a) ve filmu nevystupuje vyloženě zlá a zákeřná postava, každého čin lze čímsi vysvětlit i bez utopení v relativizaci, (b) zlé a zákeřné jsou rituály, jimž jednotlivci bezděčně podléhají. Pokud pomineme nepříliš bystré kolegy z letiště, zaujme modelově slušný soused. Úspěšný a podle všeho bezúhonný muž ve středním věku místy psychicky nezvládá rituály, které si osvojil, aby obstál a zabezpečil dceru. S tou si naopak báječně rozumí Fúsi, neb mu pokládá otázky nezatížené rituálním jednáním. Pod kontrolou nemá emoce ani zdánlivě sebejistá Sjöfn. Když Fúsi v práci omlouvá její nespolehlivost depresí, dostane nekompromisní odpověď: „Deprese je koktejl smíchaný ze sebelítosti a lenosti. Dnes hodně v módě“. Depresivní stavy zkrátka mezi rituály úspěšných nepatří; kdo jim podlehne, ten riskuje nenápadné vytlačení z komunity. Snímek tuto úvahu posouvá a vlastně veškeré rituály označuje za možný zdroj kontroly či perzekuce. Tato teze se velmi názorně dokládá právě na kontrastu slušných či úspěšných s těmi méně zdatnými.
Úvahu lze obrátit a snímek označit za oblíbený pokus fetišizovat outsidery a okraj společnosti. V krajní intepretaci nám snímek tvrdí, že mezi podivíny spadá buď každý – pouze většina to pokrytecky maskuje rituály – nebo nikdo, přičemž domněle divní se jimi stali, protože tak kdosi rozhodl. Budiž, pouze bych připomenul, že ve Fúsiho představách patří mezi znepokojivé rituály mj. pohlavní styk. Mohla by se rovněž vyskytnout námitka proti natočení dalšího, x-tého filmu o outsiderovi; případně vykládat o autorské pohodlnosti a ulehčené práci. Podobný argument v uvedeném případě odmítám. Abych to uvedl více zeširoka, Fúsi mi vyvolal úsměvné vzpomínky na otřesný a naštěstí zapomenutý český snímek Někde je možná hezky (1991). Leccos se podobá: protagonista Martin (Juraj Šimko) pracuje na letišti, je sám a připadá mu, že svět sestává z rituálně orientovaných pokrytců. Neschopný a socializačně vypelichaný Martin obsedantně zbožňuje Johna Lennona. Nutno dodat, že nepochopitelně, poněvadž ten se k němu hodí asi stejně jako k Fúsimu metal a ke mně propagovaná Belinda Carlisle; rychloobrátková zpěvačka, zapřisáhlá vegetariánka, buddhistická aktivistka (u populární hudby rituály zjevně unikají pravidlům a předpokladům). Někde je možná hezky bezděky dokládá, že snadné je toliko natočit film o strastech outsidera a sklouznout k zamindrákovanému poštěkávání o zkaženém světě. Fúsi tuto agresivně konfrontační polohu nezvolil a ve své umírněné roli obstál, proto si respekt zaslouží, byť není prvním ani výrazněji průlomovým dílem, které na rituály a jejich možné dopady poukazuje.
Články obsahující informace o Fúsi:
29. 1. 2016 23.26
13. 4. 2010 21.07