Filmy roku 2015 podle IndieFilmu

3. 1. 2016 # 11.56 # Aktuálně, Filmy # Bez komentáře

Jakub Jiřiště

Rok 2015 rozhodně nebyl filmovou hostinou, zvláště ne pro diváka, který závisí na domácí distribuci a tuzemské festivalové nabídce. Slabší úroda byla znát i na festivalu v Karlových Varech, který mi navzdory pečlivé přípravě filmového rozvrhu nabídl nakonec pouze jeden strhující divácký zážitek (film Krisha – viz níže), přičemž v předchozích ročnících jich bylo vždy několik. Rovněž mému černému koni, snímku Saulův syn (László Nemes, 2015), nakonec ještě před cílovou rovinkou došel dech. Nepopírám, že se režisérovi podařilo výrazně pokročit v hledání stylistického klíče ke zobrazení “nezobrazitelného”, nicméně jeho uplatnění nebylo důsledné a celek spíše připomínal neujasněnou exkurzi, jíž chybělo to nejdůležitější – pocit skutečné existenční tísně.

Ale abych nebyl jen negativní, projevím alespoň radost nad vývojem v naší kinematografii, která se minulý rok konečně začala výrazněji prosazovat na mezinárodních festivalech. Mám, za to, že se konečně podařilo započít kontinuální linii snímků nadějných autorských osobností i sebevědomých producentů, kteří tématy i zpracováním mají ambice dosáhnout na evropskou úroveň. Tento potenciál pro mě naplnily debuty Schmitke (Štěpán Altrichter, 2015), Prach (Vít Zapletal, 2015), Domácí péče (Slávek Horák, 2015), i slibný krátkometrážní počin Furiant (Ondřej Hudeček, 2015). Zcela určitě se do této společnosti zařadí i Rodinný film (2015) Olma Omerzu, jehož odložené premiéry se již nemohu dočkat. A pevně doufám, že slibných důkazů o nové generační vlně filmařů poskytne dostatek i rok 2016 – osobně sázím na tituly Já, Olga Hepnarová (Tomáš Weinreb a Petr Kazda, 2016) a Křižáček (Václav Kadrnka, 2016).

Krisha (Trey Edward Shults, 2015)

Kdo by byl řekl, že pro mě bude filmem roku rodinná terapie, kterou naordinoval mladý kameraman svým nejbližším a výsledek podal v estetice home videí? A proč ne, když je výsledkem mimořádně autentická a emocionální zpráva o nekontrolovatelném vnitřním přetlaku, proti níž jsou filmy poplatné Dogmatu 95 jen uměleckým flirtováním s katastrofou. Sledovat šedesátnici závislou na lécích a alkoholu, která se snaží získat zpět ztracenou pozici v rodinném kruhu a nezhroutit se, je opravdu intenzivní zážitek. Síla snímku spočívá nejen v podmanivých dialozích, ale také ve funkční subjektivní kameře a jedinečné zvukové introspekci, která má velmi znepokojivý účinek.

Taxi Teherán (Taxi; Džafar Panahí, 2015)

Džafar Panahí se po tíživém a zašifrovaném vyznání ve snímku Zatažený závěs (2012) vrátil k uvolněné a spontánní společenské reflexi, kterou vzbudil úžas v polodokumentární satiře Offside (2006). Ve svobodném mikrosvětě režisérova taxíku brázdícím ulice íránské metropole se fascinujícím způsobem prolíná bezprostřední observace s fikcí a drobné epizody vytváří v této těžko rozklíčovatelné choreografii trefný morálně-společenský komentář. Panahí si velmi dobře rozumí s digitální filmovou technikou, jež se v jeho rukou stává spolehlivým nástrojem občanské angažovanosti. Íránská tradice sebereflexivní kinematografie se připomenula v plné síle a opět dala světu jedno z nejupřímnějších vyznání humanistickému potenciálu filmového média.

Vyšší moc (Turist; Ruben Östlund, 2014)

Robert Östlund opět dostál pověsti tvůrce, který svými takřka konceptuálně pojatými díly plní roli filmového sociologa současné západní civilizace. Vyšší moc je analyticky vedenou destrukcí snu o spokojeném rodinném životě, který paradoxně prochází rozkladem poté, co se mu vyhne skutečná katastrofa. Östlund s precizně stupňovanou intenzitou odhaluje manipulativní základ vztahů a vytváří z jedné z mnoha scén z manželského života, kterou vyvolalo instinktivní zakolísání hlavy rodiny, drama s tragickými náběhy. Nevšední vizuální pointování situací a Vivaldi znějící na pozadí zasněžených vrcholků napomáhají přijmout perspektivu muže, jehož selhání přerůstá v hlubokou krizi maskulinity. Nicméně síla sevřeného dramatu o ztrátě iluzí tkví také v jeho nevyzpytatelnosti, kterou režisér vnáší střízlivým nadhledem a jemnou absurditou, která nemá daleko k poetice Ulricha Seidla.

Realita (Realité; Quentin Dupieux, 2014)

O nejzábavnější filmový zážitek roku se tentokrát postaral Quentin Dupieux, jenž opět divákům předhodil nezávaznou jízdu plnou absurdity a bizarností. Propracovanou stupiditu a bezhlavou hru s narativní logikou ovšem režisér tentokrát obohatil o nový, neméně zábavný rozměr. Ve stopách intelektuálních filmařů zpochybňuje hranice mezi realitou a fikcí do takové míry, že výsledkem je vydatná porce „mindfucku“. Neuvěřitelná tříšť motivů z béčkových hororů se splétá v nerozlišitelnou časoprostorovou změť tak přirozeně, že největším zážitkem z filmu mohou být dlouhé debaty o tom, kam a jak se ona avizovaná realita vlastně ztratila. Quentin Dupieux nám filmařsky pěkně dozrává, aniž by usiloval o to působit jako seriózní tvůrce – snad mu tato nerovnováha vydrží i do dalších let!

Ztraceni v Mnichově (Petr Zelenka, 2015)

Petr Zelenka se rozhodl svou další hravou mystifikací vypořádat s dlouhá léta hýčkaným národním traumatem. Za prostor, v němž nechal motivy zrady a pocit, že se vše děje „o nás bez nás“, oživit hned v několika vrstvách, si zvolil filmové studio. Vznikla tak svěží satira plná metahumoru a podnětů pro aktivního diváka, jenž je připraven přehodnocovat již viděné. Navíc Zelenkova schopnost splétat fikční a pseudofikční rovinu nejen s působivou přesností, ale i s upřímným citovým vkladem, má v případě tohoto snímku až dojemný účinek. Výsledkem je truffautovsky melancholické vyznání kinematografii, které nevyprchává ani pod náporem digitální techniky, lidských poklesků a nepřehledných institucionálních zájmů. Recenze k filmu zde.

Jiří Anger

Traktát na téma „jak loňské filmy nestály za nic“ si tentokrát radši odpustím – jestliže jsem v ohlédnutí za rokem 2014 zmiňoval jedno zklamání za druhým, letos bych musel vyjmenovat snad všechny filmy, od kterých jsem něco očekával. Ani nejlepší z níže uvedených filmů, jakkoli z různých důvodů pozoruhodných, nedosahuje kvalit pátého snímku z mého loňského žebříčku (Brüggemannova Křížová cesta), což dokazuje mnohé. Budu doufat, že bilanci vylepší některý z restů, jež vypisuji na konci, a na následující rok zkusím mít skromnější nároky.

Cavalo Dinheiro (Pedro Costa, 2014)

Paradoxně mě nejvíc potěšil film portugalského režiséra Pedra Costy, jehož tvorbu jsem vždy považoval za trochu nadhodnocenou. V této dokufikční cestě do hlubin noci našel jeho styl dosud nejlepší uplatnění. Portrét černošského imigranta uvězněného v labyrintu nemocničních chodeb, šílených představ a běsů z minulosti navozuje těžce uchopitelnou, a přesto fascinující hrůzu, která nevychází z hororové stylizace, nýbrž z temně minimalistické obrazivosti.

IEC Long (João Rui Guerra da Mata, João Pedro Rodrigues, 2014)

Krátkometrážní experiment portugalského tvůrčího dua Rodrigues-da Mata byl pro mě největším zážitkem z letošních Varů. Výjevy zchátralé továrny na rachejtle v Macau utvářejí podobenství nejen o koloniální minulosti, nýbrž především o kolektivní paměti a způsobu, jakým je deformována. Vynalézavá skladba všech dostupných výrazových prostředků vyjevuje nečekané průniky mnohoznačné minulosti do každodenní „reality“, jež uvádějí lineární historická vyprávění v pochybnost. Je vidět, že odkaz Alaina Resnaise či Chrise Markera lze stále aktualizovat.

Poklad (Comoara; Corneliu Porumboiu, 2015)

Rumunská nova vlna má svůj největší rozmach již za sebou, ovšem i její dozvuky rezonují silněji než výboje většiny ostatních národních kinematografií. Minimalistický snímek o zoufalé honbě za utopií, kterou banální překážky brzdí natolik, že se ani nestačí pořádně rozvinout, umně čerpá z poetiky trapnosti a absurdního dramatu, bezvýchodnost však překonává udivujícím závěrem.

Tisíc a jedna noc (As 1001 Noites; Miguel Gomes, 2015)

Jakkoli jsem ve své recenzi smutnil, že Gomesův trojdílný epos nenaplnil svůj potenciál, pořád si zaslouží přední umístění. Neotřelý narativní princip založený na nahodilém vynořování mikropříběhů, v nichž se profánní stává mysteriózním a naopak, nefunguje vždy tak, jak by mohl, nicméně kapitoly, ve kterých se projevuje nejvíce (zejména tragikomická část Slzy soudkyně), vykazují více tvůrčí invence než jakýkoli jiný loňský snímek.

Láska z Khon Kaen (Rak ti Khon Kaen; Apichatpong Weerasethakul, 2015)

Weerasethakulův dlouho očekávaný snímek zahrnuji s trochou hořkosti: z hlediska kvality sem patří, ale v porovnání s nejlepšími díly jednoho z nejdůležitějších filmařů posledních dvaceti let není ani ve stejné dimenzi. Thajský tvůrce bohužel omezil mysticko-surreálnou obraznost na minimum a postavil snímek na absurdních dialozích, které tematizují víru v nadpřirozeno a zároveň ji ironicky shazují. Film se vyplatí vidět, osobně bych však preferoval, kdyby Weerasethakul touto cestou nepokračoval.

Důležité filmy, které jsem nezastihl nebo k nim budu mít přístup až v roce 2016:

Bílé noci pošťáka Alexeje Trjapicyna (Bělyje noči počtalona Alexeja Trjapicyna; Andrej Končalovskij, 2014)

Carol (Todd Haynes, 2015)

Ixcanul (Jayro Bustamante, 2015)

Knight of Cups (Terrence Malick, 2015)

Naše malá sestra (Umimachi Diary; Hirokazu Koreeda, 2015)

Afternoon (Tsai Ming-liang, 2015)

Ferdinand Fořt

Stejně jako loni si v této anketě vystačím s trojicí filmů, neboť rok 2015 byl podobně jako rok 2014 poněkud skoupý na jedinečné filmové zážitky. Především nabídka festivalu ve Varech byla znatelně chudší než v loňských ročnících. Podstatná část zásadních festivalových filmů z uplynulého roku se totiž přesunula na velké festivalové echo Be2Can. Vybrané tři filmy pak podle mě splňují kritérium jedinečnosti především proto, že se každý z nich svým zvláštním způsobem snaží hledat nové cesty filmového vyprávění či obecně přístupu k filmovému médiu. Rozhodně se nejedná o snímky, které bych pokládal za dokonalé nebo k nim neměl jisté výhrady, ale možná právě proto mi s odstupem nejvíce utkvěly v paměti.

Dále je potřeba zmínit, že rok 2015 se zdá být přelomovým rokem, co se týče české kinematografie. Ačkoliv diváci přestali na české filmy chodit do kina, vzniklo nadprůměrné množství pozoruhodných českých filmů schopných obstát v mezinárodní festivalové konkurenci, díky nimž můžeme na budoucnost české kinematografie pohlížet s mírným optimismem. Na mysli mám především filmy Nenasytná Tiffany (Andy Fehu, 2015), Koza (Ivan Ostrochovský, 2015), David (Jan Těšitel, 2015) a Ztraceni v Mnichově (Petr Zelenka, 2015), přičemž další potenciálně kvalitní české filmy mi prozatím utekly (Domácí péče, Kobry a užovky, Schmitke, Furiant).

LOVE (Gaspar Noé, 2015)

Ačkoliv je Gaspar Noé bezesporu do sebe zahleděný manýrista, což se na LOVE projevuje z jeho filmů zatím asi nejvíce, tak mu nelze odepřít, že se snaží posunovat hranice a možnosti filmového vyprávění novým směrem. Především se jeho filmy úspěšně oprošťují od svazující literárně dramatické tradice, v níž je většina kinematografie bohužel stále lapena. Tento Noého film je naopak čistě vizuálním spektáklem s jednoduchým příběhem, který bychom odvyprávěli v jedné větě, ale samotný film bychom naopak slovy nikdy nepopsali. Zvláštní pozornost si pak zaslouží Noého schopnost zobrazit novátorsky, otevřeně a zároveň něžně něco tak obyčejného, ale zároveň zásadního, jako je pohlavní styk, jehož explicitním zobrazováním jsme v dnešní době tak zahlceni.

Realita (Realité; Quentin Dupieux, 2014)

Quentina Dupieuxe jsem do roku 2015 znal pouze z doslechu. O to větší překvapení pro mě bylo, když jsem ve Varech zhlédl jeho vynikající hříčku Realita, která pro mě byla ryzí cinefilní radostí. Dupieuxovi se totiž daří originálně propojovat specificky hovadný humor založený na opakování s hlubší reflexí filmového média. Realita jde z jeho dosavadních filmů (které jsem si po jejím zhlédnutí doplnil) v tomto směru zatím nejdále a zároveň je zatím nejvtipnější. Rozhodně nejméně doceněný film roku.

Saulův syn (Saul fia; László Nemes, 2015)

Vždycky jsem kritizoval filmy o holocaustu za to, jak kýčovitě poetizují nezměrné lidské utrpení a lacině útočí na city, a zároveň jsem vždycky dodával, že čekám jako na smilování na film, který by se ničeho podobného nedopouštěl a naopak by se mu povedlo realisticky, stroze a bez kašírovaných emocí vylíčit prostředí koncentračního tábora a atmosféru v něm. A právě to mi splnil výjimečný debut Lászla Nemese Saulův syn. Zapomeňte na Schindlerův seznam (Schindler’s List; Steven Spielberg, 1993), Život je krásný (La Vita è bella; Roberto Benigni, 1997) nebo Pianistu (The Pianist; Roman Polanski, 2002), tohle je film o holocaustu.

Závěrem uvádím šestici filmů, které mohu s klidným svědomím doporučit, byť je nepovažuji za zcela jedinečná díla: Aferim! (Radu Jude, 2015), Humr (Lobster; Yorgos Lanthimos, 2015), Krisha (Trey Edward Shults, 2015), Ned Rifle (Hal Hartley, 2014), Slídil (Nightcrawler; Dan Gilroy, 2014) a Taxi Teherán (Taxi; Džafar Panahí, 2015).

Martin Mišúr

Viděl jsem příliš málo, než abych smysluplně vyhodnotil, co uplynulý rok (ne)přinesl. Proto se uchýlím k záložní variantě: představím dva vítěze ve zcela osobních kategoriích, které by svým zaměřením – přiznávám předem – patrně neobstály u zavedených porot. Leč trocha volnosti neuškodí. Cenám říkám „Zlatá premisa“ a „Zvláštní uznání za kompaktnost“. Dodám, že jsem výhradním držitelem autorských práv k těmto oceněním (tedy alespoň doufám).

Humr (The Lobster; Yorgos Lanthimos, 2015)

Zlatá premisa budiž udělena za výchozí myšlenku, která ve mne bez ohledu na cokoli dalšího vyvolá mimořádný zájem o dílo. Zpravidla se jedná o nápadně prostý nápad, na základě něhož si lze představit desítky vzrušujících zápletek a motivů. Jenže opatrně: čím větší máte představivost, tím pravděpodobněji vaše nadšení záhy utlumí samotný film. Mnou opakovaně oceněný Andrew Niccol pravidelně natěší při čtení anotace, aby mírně zchladil během sledování. Kupříkladu premisa Vyměřeného času (2011) – tj. budoucnost, v níž nejsou peníze, platí se totiž časem; kdo jej nevydělá, ten umírá – mne svého času nutila přemýšlet na plné obrátky. Snímek bohužel o poznání méně.

Premisu Humra šlo vyprávět kamarádům do omrzení a stále cosi přidávat: budoucnost, v níž jsou nezadaní internováni; pokud si do šesti týdnů nenabalí vhodný protějšek, budou proměněni ve zvíře dle vlastního výběru. Lanthimos myšlenku rozvíjel ve vedlejších motivech a více či méně zábavných trivialitách postav, nedal tudíž vyčerpávající popis systému, jenž takto jedná (není nutně výtka). Snímek zjevnou tezovitost vynahrazuje humorem, elegancí a umně zapracovaným násilím, přičemž jedno doprovází druhé. Řecký režisér dospěl pro přípravu mezinárodně ceněných pokrmů náročnějšího publika, které současně rádo uvidí známé herce a stopové prvky infantilního humoru. Ano, kompromisní výsledek, ale tentokrát na patřičné úrovni.

Kázeň (Discipline; Christophe M. Saber, 2014)

Zvláštní uznání za kompaktnost odráží můj mnohaletý respekt k autorům hutně vystavěných povídek. Myslím tím dílo, jehož autor se na přibližně deseti či dvaceti stranách ujme závažné látky, aniž by ji zbanalizoval. Když načrtne v krátkosti postavy, které přitom promlouvají natolik silně, že bych v jejich přítomnosti pobyl klidně další román. A precizně si při tom všem hlídá, aby stručný text neztratil tempo a ve správný čas všechny uzemnil pointou. Uznávám, že taková cena se snáze uděluje krátkometrážním počinům. Švýcarská Kázeň splňuje veškeré požadavky; ve dvanácti minutách rozehraje konflikt hodný celovečerního filmu: ukončí jej rázně a uprostřed dění, zároveň nevytvoří dojem nepatřičně useklého nebo nekompletního díla. Nabízí velmi přesvědčivě nastíněné postavy, o jejichž pohnutkách lze zapřednout dlouhé debaty. Jeden z neprávem ukrytých filmových podnětů do debat, jimiž žila druhá polovina roku 2015.

Redakce