Going Clear: Scientology and the Prison of Belief – Případ pro středně pokročilého psychiatra

Předesílám, že nezamýšlím následující text postavit výhradně na soupisu kuriozit, které se pojí s jednou nechvalně známou sektou. Informačně hutný a kriticky zaostřený dokument o praktikách scientologie by k tomu nepochybně sváděl, jenže afektované navážení do scientologů nevyžaduje prakticky žádný intelektuální výkon. Abych nebyl špatně pochopen, rozhodně tím nenavádím k bezhodnotovému popisu, nezaujatý přístup zde není ten správný. Hledejme proto kompromis. Tvůrci dokumentu s nepokrytě investigativním názvem Going Clear: Scientology and the Prison of Belief (2015) obratně těkají mezi atraktivními historkami, popisem podlých způsobů manipulace a soubojem představitelů scientologie s federálními orgány. Výsledek zaujme především tím, že během přesvědčování o své pravdě se dokumentaristé i scientologové opírají v zásadě o identické postupy, ač hodnotově nikterak nesouzní. Paradox? Nikoli, spíše rafinovanost obou stran.

Příliš mnoho ztracených synů

Zkušený režisér Alex Gibney připravil poučený a dynamický úvod do problematiky. Pravda, pokud si potrpíte na netradiční filmařské postupy, snímek vás patrně neuspokojí. Gibney se totiž za producentského dozoru HBO spoléhá především na precizně nasvícené mluvící hlavy, zatvrzele pouští – naštěstí nevtíravý – hudební doprovod a usiluje o oslovení prakticky kohokoli, kdo náhodou zapne program nebo vkročí do sálu. Vytkl si seriózní a informačně podloženou osvětu. Výpovědi za tím účelem prokládá množstvím momentek či zvukovými a obrazovými záznamy; včetně těch, které si vyrobili podnikaví scientologové pro poučení dosud tápající veřejnosti. Na důkladnou rešerši je štáb patřičně hrdý, takže při jedné kontextuální zmínce dokonce nechá problikávat několik desítek přetištěných dopisů, na což mu postačí přibližně dvacet sekund. Jinými slovy, žádná položka korespondence na plátně nesetrvá ani vteřinu, příliš si nepočtete, ale proto tam dopisy nejsou.

Vzdělávací ráz se dále projevuje v přiznaném předkládání neúplných faktů, načež se od diváka žádá, aby začal samostatně pátrat a doplňovat bílá místa. Mnoho nejasností zůstává například kolem L. Rona Hubbarda, zakladatele scientologie. Tvůrci mj. připomenou vliv jím psané vědeckofantastické tvorby při tvorbě klíčových tezí své sekty nebo se zastaví u dobové obliby psychoanalýzy ve Spojených státech, kterou Hubbard zásadně a bez argumentů odmítal. V jediném obsáhlejším rozhovoru z poloviny šedesátých let ostatně působí velký kormidelník poněkud zanedbaně: s námahou dokáže zformulovat smysluplnou větu, ač by tuze rád náležel k věhlasným filozofům a umělcům zároveň. Jelikož však Hubbard patrně nepostrádal alespoň náznak sebereflexe – věděl, že veřejná vystoupení by mu zničila pověst, – uchoval kolem sebe přitažlivé tajemno, s nímž filmaři hravě nakládají. Bezprostředně po skončení jsem do vyhledávače zadával všechno možné a začetl se do Hubbardovy kanonické Dianetiky: Moderní vědy o duševním zdraví. Nikoli proto, abych konečně našel v životě smysl, nýbrž kvůli prohloubení argumentů ve filmu. Vyvolat zájem o líčený problém zvládá Alex Gibney výtečně.

O poznání zemitěji se přistupuje k hercům či obecně filmařům, kteří jsou spjatí se scientologií. Dokument v prvním běhu vypráví o vlivu celebrit na Hubbardovo hnutí, nikoli o něm samotném. Několik někdejších členů sekty se ochotně dělí o zážitky, leč schází věhlasná i žádaná dvojice John Travolta a Tom Cruise, na něž se nikterak překvapivě snese hlavní proud hněvu. Tvůrci na nich dokládají morální poklesky (Travolta), potažmo nárůst vyšinutosti (Cruise), obé v souvislosti s přimknutím k scientologii. Budiž. Bohužel argumenty tvůrců jsou v tomto ohledu krapet nedomyšlené. Travolta v dodaných archivních záběrech rozhodně nepůsobí jako intelektuální gigant, a jestliže věří, že mu metody Hubbarda pomohly zdravotně, nehledal bych v tom nic přehnaně šokujícího či spikleneckého. Výmluvněji byl zpracován Cruise, u něhož tvůrci pečlivě prošli osobní záznamy a sestavili elegantní bulvár. Pakliže Tom skutečně obětoval manželství se zatraceně sexy Nicole kvůli naléhání majetnických sektářů, patrně není duševně zcela v pořádku; potud se shodneme. Nicméně spekulovat o nepříčetnosti na základě televizních vystoupení Cruise ve prospěch scientologie je úsměvné. Tvůrcům rázem uniká, že dotyčný se živí hraním a zde dělal de facto politiku, tj. divadlo svého druhu. Podobně nadsazené mi připadá srovnávat velkolepé pódium při sjezdu scientologů s nacistickou symbolikou. Doplním vlastní postřeh: pódium mi spíše evokovalo udílení Oscarů, poněvadž si celý prostor – včetně zálibně naslouchajících hostů – liboval v luxusu. Ano, možná by Cruise vskutku potřeboval vyšetřit a scientologické sešlosti zasloužily rozbor jimi preferovaných rekvizit, ale snaha tvůrců je zde skutečně křečovitá. A pokud jsme u těch celebrit, snad bych ke dvěma mediálně propíraným hercům dodal, že k scientologii se méně pompézně hlásí mj. písničkář Beck či jazzman Chick Corea.

Obludárium na vzestupu?

Proč podrobně zkoumat, jak tvůrci nakládají se dvěma hollywoodskými idoly? Jelikož zpovídaní někdejší členové – mj. režisér Paul Haggis –, John Travolta a Tom Cruise reprezentují pomyslné tři skupiny, které si film vyčlenil. Haggis a jemu podobní jsou kající se oběti, Travolta vystupuje jako prosťáček a Cruise coby kovaný fanatik. Přestože se jejich příběhy vzájemně překrývají, lze si všimnout, že se snímek (nenápadně) dělí do tří bloků po přibližně čtyřiceti minutách – celkově trvá přesně dvě hodiny –, v nichž má vždy převahu jedna ze skupin. Snímek začíná u obětí, pak kritizuje chabou morálku prosťáčka a nakonec varuje před fanatikem. Efektivně tím odrazuje od Hubbarda a jeho poskoků, aniž by film připomínal lacinou agitku. Není totiž soustavným útokem na scientologii, spíše nenápadným přitvrzováním kritického tónu.

Vysvětlím to na obecnějším příkladu. Jak známo, tolerance není nikdy bezbřehá, neb samotné slovo se odvozuje od povolené odchylky; tedy něčeho, s čímž sice nesouhlasíme, ale strpíme to. Pomyslná absolutní tolerance není nic než lhostejnost. A právě překvapivým zdáním nezúčastněnosti se vyznačuje první třetina dokumentu: kdyby si s materiálem střihač ještě trochu pohrál, vyvolal by mimo vší pochybnost představu, že Gibneyho dílo slouží coby neutrální úvod do Hubbardových tezí. Když se pozorně zaposloucháte do vzpomínek zpovídaných, objevíte podobnou nezúčastněnost při jejich prvním seznámení se scientologií. Haggis připomíná, že mu imponovaly hned první řádky, v nichž se psalo o nutnosti aplikovat scientologické poznatky podle sebe a nenechat si nic vnutit. Jakmile dotyčný porozumí několika lehkým cvikům, cítí potřebu vědět víc. A jelikož scientologie hierarchicky, tj. velmi postupně, odkrývá podstatu svého učení, udržuje věřícího ve střehu. Ten toleruje podivné pojmy a postřehy, poněvadž vzhlíží k dosud nedosaženým úrovním. Stane se však – pokud si mezitím nestačil kompletně vygumovat mozek – nespokojeným a netolerantním, jakmile mu někdo předčasně vyzradí pointu toho všeho, jež sestává ze zmatených vědeckofantastických povídaček.

Haggis na konci první třetiny vyzradí, jak se věci mají, načež uzavře zdánlivě nezúčastněnou část dokumentu. Objevuje se základ tolerance, když se potvrdil podvodný charakter scientologie. Jenže souběžně s tím snímek představí důvod, proč nakonec velmi energicky přechází od tolerance k netoleranci v závěrečné třetině. Je jím zejména David Miscavige, ambiciózní nástupce Hubbarda v čele scientologie a svérázná postavička, kterou bych přirovnal k nezbednému a herecky slabšímu bratru Michaela Dudikoffa. Miscavige ze scientologie definitivně učinil fantasticky prosperující firmu a federálně uznanou instituci, což se mu podařilo po uzavření mnohaletého sporu o získání statusu církve, čili osvobození od placení daní. Zde se nejedná pouze o peníze: dokument je mj. vítaným příspěvkem do debaty o historickém uplatnění prvního dodatku Ústavy Spojených států, který by měl zajistit svobodu projevu nebo vyznání. Představitelům sekty – měl bych správně říkat církve, což se mi ovšem příčí – to umožnilo shromáždit ohromný majetek. Netoleranci pak nadobro zajistí poslední třetina, která k podvodu a majetku přidá Toma Cruise a přesvědčivě vyhlížející obvinění z psychického týrání uvnitř hnutí. V úvodu bezmála smířlivě vyznívající dokument tedy končí jakožto mimořádně sugestivní obžaloba praktik, které jednoduše tolerovat nelze.

Kdyby dokument v duchu závěrečné třetiny přistupoval k problému pouze netolerantně, zásadně by se proměnil. Nebylo by to příliš složité, šlo nepochybně přitvrdit u výkladu životních peripetií slizkého podvodníka L. Rona Hubbarda nebo tažení cynického negramota Davida Miscavige proti placení daní. Kdyby ovšem snímek na podobnou hru přistoupil, tak by: (a) připomínal lacinou agitaci, (b) vršením nekonečné negace brzy unavil. Going Clear: Scientology and the Prison of Belief reprezentuje profesionální typ angažovaného dokumentu, který se pragmaticky opírá o přitažlivé zpracování, aby přesvědčil o svém postoji. Činí tak elegantním způsobem, efektivně totiž vyhodnocuje, kdy informaci vynést a jakým tónem. Jistě, občas se v tomto směru nezadaří (Tom Cruise), a nejen proto se nabízí obvinění z manipulace, v tomto případě by však nerespektovalo záměr. Klíčové bylo dosud váhající ubezpečit, že scientologie představuje velmi nebezpečný úkaz, proti němuž je třeba aktivně vystupovat. Splněno.

Martin Mišúr

Going Clear: Scientology and the Prison of Belief (USA 2015, režie: Alex Gibney)