KVIFF 2015: Prach

15. 7. 2015 # 21.38 # Filmy, Recenze # Bez komentáře

Letošní ročník karlovarského festivalu si v programu předsevzal seznámit mezinárodní publikum s počiny nastupující „vlny“ mladých a ambiciózních absolventů FAMU. Do několika sekcí bylo zařazeno celkem pět celovečerních debutů (kromě Prachu filmy Cesta do Říma Tomasze Mielnika, Schmitke Štěpána Altrichtera, David Jana Těšitele a Nenasytná Tiffany Andyho Fehu) a jeden snímek středometrážní (Furiant Ondřeje Hudečka). Nicméně doprovodný program, až na tiskovou konferenci s Filmovým centrem ČT, tuto dramaturgickou iniciativu příliš nepodpořil a reakce ze strany novinářů byly téměř nulové, natož pak prostor pro diskuzi o tom, zda je skutečně možné mluvit o začínajícím pozitivním zlomu v českém mladém filmu. Kritické a divácké ohlasy na vyjmenované snímky o žádné revoluci nesvědčily a měly daleko k jednoznačnému přijetí. O něm se dá hovořit nanejvýš u snímku Schmitke, který zaujal precizně dotaženým konceptem a zvládnutou rovnováhou mezi působivým formálním pojetím a veristickým zobrazením postav i prostředí. Osobitou režisérskou koncepci se překvapivě podařilo dotáhnout i u neokázalé žánrovky Nenasytná Tiffany, kde ujetá hororová zápletka jako vystřižená z nejlacinějšího béčka přesvědčivě srůstá s autentickou sondou do prostředí polobezdomovců, pivnic čtvrté cenové a zastaváren.

Dvojice konceptuálně pojatých filmů s vyššími ambicemi, ať už se jednalo o zprávu o duchovních hodnotách současné Evropy v Cestě do Říma či o pronikavý obraz rodinné krize ve snímku Prach, se naopak setkala u karlovarského publika s problematickým přijetím – objevily se i názory, že snímky nepřesáhly úroveň formálního cvičení. Film Cesta do Říma mi v nabitém karlovarském programu unikl, tudíž si u něj netroufnu oprávnění těchto tvrzení posuzovat a ani polemizovat s názory jiných. Jen budu konstatovat, že film pro někoho představoval „rekord idiocie“ a doklad izolované filmové kultury na současné FAMU (Jan Čulík z Britských listů, který vydržel v sále slabou čtvrthodinku), u jiných zafungovala jeho osobitá poetika a zvládnutý postmoderní retrostyl (Kateřina Nechvílová z Literárních novin) či silně nostalgická připomínka odcházejícího světa, v němž bylo díky přítomnému řádu možné nacházet jednoznačné hodnoty (uživatel ČSFD Voudou).

I absolventský počin Víta Zapletala Prach se u festivalového obecenstva setkal s neméně rozporuplným přijetím a naprostým nezájmem filmové kritiky. A to navzdory tomu, že jej od premiéry na loňském Famufestu provázela pověst snímku, kterému se podařilo to, co v české kinematografii léta zoufale chybělo. Dle těchto prvních ohlasů navázal osobní pojetí humanismu na funkční formální řád a prozkoumal zásadní otázky lidského života, aniž by se potřeboval opřít o psychologické motivace postav či o filosofující otázky, vnášené dialogy či vizuálními symboly.

Nenápadný magnetismus fikčního prostoru

V podstatě souhlasím s tím, že Zapletal ve svém snímku tato kritéria splňuje a že je jeho tvůrčí přístup k dějové skice velmi prozíravý. Skutečně se mu daří pronikat pod povrch nečekané rodinné situace s odstupem pozorovatele, který poznatky o vztazích mezi postavami a jejich vnitřním napětím získává téměř výhradně z jejich interakce s prostředím a nejbanálnějších aktivit. Jednání členů rodiny, kteří se ve venkovském domě sešli nad lůžkem otce stiženého mrtvicí, je téměř zbaveno exprese a introspektivních podnětů. Na stejné úrovni jsou detaily předmětů denní potřeby, úkony bez zjevného významu, jako je škrábání brambor či pověšení bundy na věšák, nejzákladnější slovní výměna i mlčení. Expozice více postavená na dialozích poskytuje pouze vnější představu o charakteru a zázemí postav, jejich navenek skryté postoje k tragické události a narušené rodinné vztahy však odhaluje až napětí, které nezáměrně vyplývá z jejich jemného kontaktu s prostředím.

Ve filmu sledujeme dva dny života v domě, jehož středobodem je umírající tělo uložené v ložnici a předmět narace představují především pohybové trajektorie jednotlivých členů rodiny, které tímto ohniskem procházejí. Pro odcizené bratry tato dráha představuje bloumání, jež vyjadřuje vzrůstající vnitřní neklid či hledání rovnováhy, pro bezdětnou manželku jednoho z nich snahu fungovat v dané situaci prakticky a skrýt před sebou i ostatními vlastní tíseň. Intuitivnější příběh mladé dívky, která se do situace dostává jako vnější pozorovatelka a stojí mimo rodinný kruh, vyjadřuje nejistotu nezasvěcené „vetřelkyně“. Svým odstupem ovšem umožňuje hodnotit vyvíjející se situaci a její působení v prostředí domu a jeho přilehlého okolí je pro odhalování vztahů nejpřínosnější.

Koncepce Víta Zapletala je i v samotné realizaci velmi nosná. S postavami, o kterých zpočátku téměř nic nevíme a není snadné se s nimi ztotožnit, postupně konstruujeme a „zabydlujeme“ dějový prostor. Ten pevně srůstá s jejich vzájemnou interakcí, jejíž banální a na první pohled nepříznakový charakter je pečlivou kamufláží. Do otevřeného významového pole vstupují dvě rozsáhlejší dialogové scény (noční rozmluva bezdětných manželů o neodvratné budoucnosti a nedorozumění mladších partnerů na vycházce v lese), které v sobě obsáhnou klíč k motivacím charakterů a určí směr divákovy pozornosti pro následnou observaci pozvolně se vyvíjející situace. Celý film se nese v poklidné atmosféře, která navzdory vnitřním konfliktům a traumatům působí až harmonicky, čemuž rozhodně napomáhá vyrovnaný střihový rytmus snímku, jenž má dle Zapletala připomínat ekvivalent hudební kompozice. Výsledkem je zvláštně uvolněný dojem, z něhož se však nevytrácí ochromující bolest. Tato zvláštní pocitová směs se odráží i v dějové rovině: do zpočátku umrtveného prostředí domu se s přechodnými obyvateli vrací život, a zatímco muž tiše a bez náznaku odchází, jeho blízcí již další den upínají veškeré síly na to, aby se do strnulé atmosféry domu opět vrátil nenucený rytmus každodennosti.

Vzrůstající dialektika mezi vnějším zdáním a podpovrchovým stavem věcí je formální dominantou Zapletalova snímku. Mladý režisér se jí chopil důsledně a s jejím využitím postupně zpřístupňuje přísně ohraničený fikční svět tak, že se mu skutečně daří stále více posilovat divákův zájem pronikat naskicovanými vztahy. Výborná práce s filmovým prostorem podněcuje diváka k tomu, aby působil jako spolutvůrčí instance přímo uvnitř osvojeného prostředí. Způsob, jakým film vtahuje diváka do fikčního světa, je v současné české kinematografii bezprecedentní: důsledné sledování přirozeně motivovaného pohybu postav prokládá Zapletal pečlivými sekvencemi detailů všedního prostředí a v těchto spojeních postupně nachází rytmus, jenž přináší také pocit utvářející se soudržnosti. Vztahy a jejich skryté rezonance se navíc realizují v přirozených úkonech, během nichž postavy pronikají prostředím, které zpočátku připomíná statické zátiší. Přitom se zdá, jako by za sebou zanechávaly i určitou mapu s nenápadnými indiciemi, díky níž divák získává důvěrnou orientaci. Nelze ovšem říci, že je výsledek samozřejmý – vzhledem k okázalé drobnokresbě prostředí a pečlivému pozorování, jež není motivováno dějem, se dlouho nelze ubránit percepčnímu odstupu. Ten se však díky usilovnému mapování, které následně přebírají z vnitřních pohnutek samy postavy, časem vytrácí, a ve druhé polovině snímku se tudíž můžeme do situace hrdinů vžít mnohem lépe.

Umění využít své limity

V tomto ohledu Prach dostál prvním ohlasům – máme co do činění s dotaženým formálním konceptem. Dle režisérova vyjádření bylo výchozím podnětem hledání způsobu, jak přiblížit svět postav v er-formě, ale na rozdíl od jiných studentských snímků jeho debut nepředstavuje pouhou záminku vyzkoušet si určitý formální postup. Nicméně nelze nesouhlasit s hlasy, že v některých ohledech film nenaplňuje představu snímku „hotového“ tvůrce. Hlavně v expozici poněkud bezradné a vynuceně působící dialogy dost tahají za uši a představované postavy nepůsobí přirozeně, čemuž do značné míry napomáhají nepříliš přesvědčivé herecké výkony. Pro film stěžejní konfrontace osobních bolestí dvou bratrů v podání Radka Valenty a Vojtěcha Poláčka postrádá řadu indicií vzhledem k topornosti obou představitelů. Naopak neherečkám Haně Jagošové a Elišce Stejskalové se podařilo díky více potlačovaným niterným stavům působit v daném formálním rámci přesvědčivěji a u obou z nich režisérovy vyšel záměr využít především jejich osobitý typ. Výbornou volbou bylo obsazení rovněž herecky nezkušené Hildy Novotné do role matky, jejíž citlivý výkon překonává přirozenou emocí pasivní funkci, jejíž zohlednění bylo u všech herců nutné pro naplnění výchozího konceptu.

Zapletal se neubránil ani momentům, jejichž vyprázdněnost je až samoúčelná. Ani jeho naplněná formální představa se neobešla bez hluchých míst, především záběrů s prázdnými pohledy postav, jež směřují mimo obraz a mají cosi neuchopitelného a zásadního vyjadřovat. Pokud se režisérovy daří vytvářet z nejběžnějších úkonů a strohých dialogů solidní síť, v níž se občas zachytávají vnitřní stavy přítomných charakterů, tyto momenty soustředěné pozorování zbytečně ředí a zbytečně svádějí k nepatřičným úvahám o metafyzické bolesti. Samozřejmě nelze nic namítat proti Zapletalovu záměru docílit přesvědčivějšího vnímání diegetického světa tím, že jej v inspiraci Bressonem napojí na divergentní mód[1]. Sérii úkonů, za nimiž se neskrývá hlubší význam (především dlouhá sekvence předcházející otcově mrtvici) či které vzdalují postavy plnému pochopení (záhadné gesto jednoho ze synů po ukončení modlitby, účel vnukovy tajné výpravy pro ocet) rozhodně nelze považovat za fabulační bezradnost, naopak jsou pro percepční ponor do fikčního světa velmi důležité, až nezbytné. Docílit divergentního účinku sérií neadresných pohledů je však jen přenesením zodpovědnosti na stranu diváka, bílým místem, jež spoléhá na samospasitelnost libovolně vnášených interpretací a pocitových rezonancí.

Tyto okamžiky nás svádějí, abychom vnímali vlastní projekci jako projekci duševního stavu postavy. Vzhledem k tématu umírání a křesťanskému založení rodiny tak vzniká mylná představa, že Zapletal vnáší do rodinné situace spirituální přesah. Pro Zapletala je ovšem otázka víry pouze přirozeným a ryze osobním aspektem jedné z postav a rozhodně nesplývá s autorským hlediskem, potažmo s interpretačním vodítkem. Rozhodně to není žádné selhání a snímku nelze vyčítat, že působí stejně stroze navenek i v rovině podpovrchových vztahů a že divák nezískává příležitost proniknout dále než k základním motivacím a předpokládaným vztahům jemně načrtnutých postav. Prach nemá ambice směřovat k filozofickým otázkám a pravdám, které by ani neodpovídaly režisérově životní zkušenosti (jak Zapletal sám vyjádřil, k napsání scénáře ho nevedl žádný vlastní zážitek, což u přítomných v sále vyvolalo projevy nedůvěry). Ale je nutné to ani ne třicetiletému tvůrci vyčítat?

Naopak si osobně cením režisérova upřímného zhodnocení vlastních možností. Dle mého názoru je naprosto v pořádku, že umírajícímu člověku přisuzuje roli dějově pasivního katalyzátoru několika vztahů a hlavní pozornost věnuje pronikavé studii pomíjivé životní situace. Filmem skutečně neřekne nic myšlenkově zásadního a postupně odkrývaná rodinná situace skutečně není výjimečná. Hlavní ale je, že tato rezignace na ideový přesah nebrání uspokojivě naplnit uváženě zvolené tvůrčí východisko. Děj i jeho vnitřní pozadí zůstávají až do konce všední až banální, což rozhodně neodporuje pravidlům autenticity, nevšední je ovšem způsob, jakým jsme podněcováni k participaci. Už proto můžeme Prach považovat za zralý debut cílevědomého tvůrce, který je ovšem stále součástí jeho nezávazného tvůrčího hledání a jeho formální promyšlenost nemůžeme spojovat se znaky skutečného autorského stylu. Poté, co si Zapletal vyzkoušel v předchozích filmech subjektivní postupy a nyní si podnětným způsobem vyzkoušel možnost proniknout er-formou, pro něj bude příští výzvu představovat neorealistická metoda, tedy jedna z nejzazších forem observace ve fikčním filmu. Plán vypořádat se osobitým způsobem s různými způsoby filmového vyjádření skutečnosti ovšem může být v budoucnu zúročen v jedinečné syntéze, zvlášť když k nim Zapletal přistupuje opravdu tvůrčím způsobem. Mluvit u tohoto režiséra v negativním slova smyslu o pouhém formálním flirtování podle mě není na místě. A požadovat v jeho věku pevný světonázor a hlubší uchopení závažného tématu by nebylo úplně fér. Bohatě postačí, že má jasně vyhraněné hodnoty a dokáže uvažovat perspektivně.

Prach určitě patří k filmovým událostem letošní české kinematografie, i když je potřeba jej stále vnímat v rámci studentské tvorby a budoucích příslibů uvědomělého tvůrčího směřování. Jestliže se očekávalo, že po téměř nulové publicitě na Famufestu vzbudí v Karlových Varech zasloužený ohlas, nestalo se tak, a nezbývá než si počkat na třetí šanci, kterou by měla poskytnout distribuce v rukou společnosti Artcam. Ale k ní má dojít až na jaře příštího roku, což výmluvně svědčí o tom, že i když máme co do činění se silnou generací filmových absolventů a jejich debuty atakují evropskou úroveň, nebude pro ně v našich podmínkách snadné prorazit a přesvědčit.

Jakub Jiřiště

[1] tzn. rozbíhavý způsob myšlení, jenž umožňuje do narativní struktury vkládat neinterpretovatelné či „zbytečné“ scény a motivy, a brání tak vševědoucímu pocitu, který banalizuje a zjednodušuje vnímání děje.

Viz rozhovor s režisérem na webu 25fps (odkaz: http://25fps.cz/2013/rozhovor-vit-zapletal/)