Odebírat RSS
RSS komentářůKVIFF 2015: 45 LET
6. 7. 2015 # 12.56 # Festivaly, Recenze # Bez komentáře
Námětem britského komorního dramatu 45 let (2015) režiséra Andrewa Haigha (v Karlových Varech byl roku 2012 uveden jeho queer film Víkend) je téměř fatální partnerská bouře, přesto působí navenek poklidnou a ztišenou náladou, kterou jen občas probleskne podpovrchové napětí.
Nález léta pohřešovaného těla dávné známosti stárnoucího muže, který prožil více než čtyři desetiletí ve spokojeném manželském svazku, vzbudí v jeho manželce pochybnosti, zda celý život nebyla pouze „tou druhou“ v jeho životě. V postoji svého partnera stále hledá nová a nová potvrzení vlastních obav, ovšem místo toho, aby se odhodlala k přímé konfrontaci, ona i muž vedou každý svůj osamocený boj a jejich skutečné pocity i prohlubující se hořkost zůstanou nevysloveny. Otevírá se tak prostor pro herectví, které stojí v prvé řadě na mimických nuancích a hře pohledů, které jsou v úhybných manévrech spíše věnovány kameře než druhému z partnerů. Režisér ovšem až příliš spoléhal na dvojici zkušených herců (Charlotte Ramplingová a Tom Courtenay) a jeho scénář neposkytoval dostatečnou oporu pro přesvědčivý vnitřní vývoj postav. Nenabízí o moc více než dějovou osnovu, jejíž jednoduchá a předem odhadnutelná struktura zůstává nevyplněna.
Velmi decentní styl vyprávění, jenž je založený na evokacích a nedává divákovi jednoznačná vodítka, v mnoha případech vnesl i do nejvšednějších vztahových dramat výjimečný prožitek. Zde ovšem jsou jen herci posunováni od jednoho dějového bodu k druhému a celek připomíná strohou melodramatickou konstrukci, která se na konci nevyhne upovídanému sentimentu. Přesuny mezi body pak vyplňují minuty pronikavých detailů, které ovšem nejsou dostatečně sdílné na to, aby umožňovaly přesnější orientaci v citovém zmatku kolem nečekané partnerské situace a dodaly jejímu řešení na psychologické přesvědčivosti. Dlouhé pohledy trpící a nerozhodné Ramplingové zůstávají neprostupné, neprosvítá jimi osobnost utvářená vypjatou situací ani dostatečně racionální motivace jednání a vnitřních pohnutek. Výsledkem není intenzivní spoluprožitek kritického momentu, ale pocit únavné stagnace. Hlavně proto, že žádná nová dějová situace nemá základ v postupné rozvíjeném psychologickém stavu a reakce protagonistky zůstávají na jedné přecitlivělé struně, na níž je těžké se empaticky naladit.
Filmu 45 let nelze upřít upřímnou snaha vytvořit citlivé vztahové drama, nicméně pocitový vhled nakonec kvůli své nevýraznosti a rozostřenosti příliš zaniká na poměrně konvenčním melodramatickém základu. Jediné, co ze snímku přetrvá je zádumčivá atmosféra východoanglického venkova která pomáhá vyjádřit citové rozpoložení postav daleko úspěšněji než dějové situace a jejich herecké ztvárnění. Nic ovšem nevyjadřuje výsledný dojem ze snímku tak, jako neměnný mlžný opar nad jednotvárnou krajinou.
Tento příspěvek byl napsán uživatelem 
