KVIFF 2015: Tipy IndieFilmu

1. 7. 2015 # 21.18 # Festivaly, Výhled # Bez komentáře

MFF Karlovy Vary letos slaví 50. výročí, a i když bychom byli rádi, kdyby hosté a naplánované akce této skutečnosti odpovídali výrazněji (dárek v podobě Richarda Gerea si organizátoři mohli odpustit), filmový program rozhodně vypadá slibně. Jak už se stalo zvykem, naši redaktoři sestavili osobní výběry těch nejslibnějších snímků, které budou ve Varech k vidění. V průběhu festivalu vám dále budeme nabízet recenze, rozhovory s věhlasnými i začínajícími tvůrci a samozřejmě také novinky z festivalového dění, takže zůstaňte naladěni.

Jiří Anger

Tisíc a jedna noc (As Mil e Uma Noites; Miguel Gomes, 2015)

V letošním festivalovém programu nenajdeme film, který by si kladl tak odvážné (a zdánlivě nesplnitelné) cíle jako Tisíc a jedna noc portugalského režiséra Miguela Gomese. Gomes už snímkem Tabu (2012) prokázal, že umí na principu protikladných uměleckých tendencí (němé melodrama a modernismus) vystavět inspirativní dílo, ovšem tentokrát si dal ještě složitější úkol: skloubit dokumentární portrét soudobé portugalské společnosti s fantastickými příběhy odkazujícími na arabskou sbírku pohádek. Střídání záznamů generálních stávek se záběry džinů a létajících koberců by samo o sobě nedávalo smysl, a tak tvůrce integruje oba proudy dle principu vzájemného povznášení a snižování. Úpadková sociální realita v zemi zasažené ekonomickou krizí tím nabývá vyššího, tajuplného smyslu, zatímco mystické povídky získávají všední rozměr. Ambicím projektu odpovídá i výsledná délka přesahující 6 hodin; nicméně, film byl rozdělen na tři části (Zoufalá, Neklidná, Okouzlená) a do tří promítacích dnů, další Satanské tango se tedy nekoná. Každopádně, na základě dosavadních ohlasů a kvalit Gomesovy předchozí tvorby si od tohoto megalomanského eposu slibuji jen to nejlepší.

Anna Krejčířová

Skrytá vada (Inherent Vice; Paul Thomas Anderson, 2014)

V kategorii Horizonty se představí adaptace mnohovrstevnatého detektivního románu Thomase Pynchona od režiséra snímků Magnolia (1999) či Až na krev (2007). Děj se odehrává na neonovém pobřeží L.A. v roce 1970, tedy v období, kdy i novináři s hnutím květinových dětí jinak spjatí vyhlašují jeho smrt. Hlavní postavou je jeden z přeživších, soukromý detektiv Larry Sportello alias Doc (Joaquin Phoenix), jenž téměř výhradně pracuje pod vlivem marihuany a právě se rozhodl vzít zakázku od své bývalé přítelkyně. Paralelně vyšetřuje ještě několik další případů, které se proplétají zcela absurdními náhodami a nápadně směřují k ultimátnímu spiknutí kolem Zlatého tesáku. Přes varování od blízkého okolí na ne zrovna zdravý náhled na realitu se nelze vyhnout pocitu, že paranoia o drogovém komplotu zní jako jediná logicky. Složitost epizodického vyprávění s nespolehlivým průvodcem komplikuje také množství excentrických vedlejších postav a podzápletek bez přímého napojení na vyšetřování, kdy jsou z černohumorných historek vyzdvihovány těžko postřehnutelné detaily. Deziluze, deprese a dezorientace z jednotlivých epizod střídají barevně opojné flákačské scény s dominantním hudebním doprovodem, jejichž skloubení plně vystihuje jen termín beach noir.

Realita (Réalité; Quentin Dupieux, 2014)

Quentin Dupieux se po více než roce vrací na postu režiséra, scénáristy, kameramana, střihače a autora hudby v sebereferenčním snímku o natáčení hororu, na festivalu taktéž zařazeném do cyklu Horizonty. Bizarní děj se točí kolem kameramana Jasona (Alain Chabat), jenž zajistí financování svého režijního debutu pouze nalezením ultimátního výkřiku, a to ve lhůtě dvou dnů. Během neúspěšného hledání se propadá do stále vytrženějších surreálných vizí o svém filmu, které není schopen oddělit od reality. Vedle rozpoznatelného deadpan stylu se vrací také herec Eric Wareheim, jenž s režisérem spolupracoval už na předchozích Hovadných fízlech (Wrong Cops, 2013). Jisté je, že vedle míšení imaginárních rovin dojde i na střídání filmového materiálu: od klasického 35 mm pásu přes VHS po digitální záznam. Otázkou zůstává, jak si autor elektronické hudby poradí se ztvárněním samotného výkřiku, když ani Wilhelm scream nezajistí stříkání krve z uší. Soundtrack je ovšem známý – Dupieux/Mr. Oizo přepracovává do vlastních aranží jednotlivé složky Music with Changing Parts od Philipa Glasse. Francouzský snímek byl s úspěchem promítán na filmových přehlídkách v Benátkách, Tokiu a Rotterdamu.

Jiří Blažek

Humr (The Lobster; Giorgos Lanthimos, 2015)

Giorgos Lanthimos přesáhl svůj stín – nestálé hnutí označované jako nový řecký film – a svým prvním anglicky mluveným snímkem, zaštítěným mezinárodní koprodukcí, stvrdil své ambice dostat se mezi vyhledávané auteury evropského, nikoli pouze regionálního formátu. Humr je pojat jako komorní vědeckofantastický film s prvky melodramatu, aniž by se však Lanthimos vzdal pro něj příznačně groteskního vyprávěcího stylu, kterým nabourává nejedno divácké očekávání. Podobenství o mezilidských vztazích s netradičním hereckým uskupením (Aggeliki Papoulia, Colin Farrell, Rachel Weisz, Léa Seydoux, Ben Whishaw či John C. Reilly) bylo oceněno za nejlepší scénář na Rotterdamském festivalu, z letošního Cannes si pak odneslo rovnou trojité ocenění poroty.

Zuzana Černá

Rvačka mezi muži (Du rififi chez les hommes; Jules Dassin, 1955)

Rvačku mezi muži uvede v sekci Šest blízkých setkání jako svou „carte blanche“ belgický režisér Michaël R. Roskam. Tato sekce umožnila režisérům vybrat a představit jeden film, který ovlivnil jejich tvorbu. Vzhledem k tomu, že Roskamovy snímky se odehrávají v prostředí mafie a zločinu (jeho nejnovější počin Špinavý prachy (The Drop, 2014) můžete v Karlových Varech také zhlédnout), není režisérova volba překvapivá. Francouzská Rvačka mezi muži je naprostou klasikou filmu noir, přestože vzniká až v pozdním období tohoto „žánru“, z jeho tradičních stylových prvků však stále těží. Příběh o precizním plánu na velkolepou loupež klenotnictví se stal nezapomenutelným především skrze takřka půl hodinovou bezeslovnou scénu samotného zločinu, která svým napětím připomíná například proslulý útěk z vězení z Bressonova filmu K smrti odsouzený uprchl (1956). Rvačka mezi muži se bude promítat z filmové kopie, pokud tedy stojíte o unikátní filmový zážitek, neměli byste si projekci na velkém plátně nechat za žádných okolností ujít.

Adéla Mrázová

Klub (El Club; Pablo Larraín, 2015)

Chilský film El Club se zatím do české distribuce zakoupit nepodařilo, i přesto, že po premiéře na únorovém Berlinale, kde byl snímek oceněn Velkou cenu poroty, se o jeho nasazení do českých kin mluvilo. Varské festivalové žně jsou tak možná jediné místo, kde budete mít v českých vodách příležitost tento nový snímek režiséra Pabla Larraína vidět. Autor filmu No (2012), tentokrát svou pozornost soustředil na nenápadný přímořský dům, který se stal útočištěm katolického klubu odpadlíků. Sluneční idylku však partě pedofilních knězů v čele s chrtem šampiónem naruší zneužívaný ministrant, který se znenadání objeví pod okny a jehož hlasité výčitky sáhnou do svědomí všech obyvatel. Za použití jemného černého humoru i činů, které zamrazí, poukazuje Larraín na důsledky nesmyslných praktik katolického řádu, a i když úvodní tóny z produkce estonského skladatele Arvo Pärta znějí už trochu ohraně, předvídatelnost filmu jimi končí.

Jakub Jiřiště

Aferim! (Radu Jude, 2015)

Na letošním Berlinale vzbudila velkou pozornost rumunská dobrodružná komedie, jejímž dějištěm je Valašsko 19. století a tématem romské otroctví. Režisér Radu Jude se vydal krajně nekonvenční cestou a nenatočil sociální drama v historických kulisách, ani metaforické podobenství na aktuální problémy rumunské společnosti. Aferim! je především živým obrazem lokálně a časově zakotveného světa, zábavným a přitom hluboce inteligentním vhledem do způsobů myšlení předminulého století. Jedna z nejautentičtějších výprav proti času na filmovém plátně si v Berlíně právem vysloužila Stříbrného medvěda a v karlovarském programu bude jistě díky mixu easternu s balkánskou živelností vítaným osvěžením.

Prach (Vít Zapletal, 2014)

V letošním programu nabídne karlovarský festival značný prostor mladé české filmové tvorbě, která se v posledních měsících začíná poměrně razantně prosazovat. Za zvýšenou pozornost stojí všechny uváděné celovečerní debuty talentovaných absolventů FAMU, pro něž karlovarský festival určitě nebude poslední zastávkou. Cesta do Říma, Schmitke, David – všechny tyto počiny spojuje vyzrálý a originální autorský přístup a přesvědčivé ambice oslovit evropské artové publikum. Osobně však u mě budí největší očekávání snímek Prach, subtilní vztahové drama, které hledá východisko z melodramatických zápletek obepínajících rodinné tragédie. Nemůžu se totiž dočkat chvíle, kdy budu moci konfrontovat první nadšené ohlasy s vlastním prožitkem. Je Zapletal skutečně následovníkem Bergmana? Získal český film konečně tvůrce, který může představovat to, co Tarr pro maďarskou a Kiarostamí pro íránskou kinematografii? I když tyto reakce zní trochu nadsazeně, nebudu skeptik a rád se ve Varech přesvědčím na vlastní oči.

Heil (Dietrich Brüggemann, 2015)

Nový německý režisérský objev Dietrich Brüggemann se minulý rok v Karlových Varech představil filmem Křížová cesta (2013). Portrét dívky v pasti dogmatické víry, rodiny a adolescence vzbudil pozornost do nejmenších detailů promyšleným formálním konceptem, intenzivními emocemi a provokativní komunikací s divákem. I ve svém novém snímku si mladý režisér zvolil téma, které budí společenské vášně a k němuž tentokrát přistupuje v žánru jízlivé satiry. Pokud se mu podařilo v pohledu na radikálně pravicové nálady v současném Německu dosáhnout tak vyrovnané názorové dialektiky jako v předchozím snímku, karlovarská hlavní soutěž by se mohla dočkat největší události za několik posledních let.

Ferdinand Fořt

Kouzelný vrch (La montagne magique; Anca Damian, 2015)

Rumunská režisérka Anca Damianová zaujala před čtyřmi lety originálním dokumentárním animovaným filmem Crulic – Cesta na onen svět (2011), který se nakonec objevil i v české distribuci. Určitým návratem k tomuto úspěšnému snímku by mohl být její nejnovější počin Kouzelný vrch (2015), jež se objeví v Hlavní soutěži letošních Varů. Hrdinou Kouzelného vrchu, v němž režisérka opět kombinuje animované sekvence, rozpohybované fotografie a dokumentární námět, je polský fotograf a horolezec Adam J. Winkler, který bojoval v Afghánistánu na straně mudžahedínů proti Sovětskému svazu.

Nenasytná Tiffany (Andy Fehu, 2015)

Letošní sekce Půlnoční filmy nabízí různorodou směsici titulů, z nichž by nejspíše bylo možné s klidným srdcem doporučit nový film Šiona Sona (Tokijský klan, 2014), béčkovou zombie variaci na Šíleného Maxe (Noc oživlých protinožců, 2014), klasiku Nicolase Roega (Muž, který spadl na Zemi, 1976) nebo údajný půlnoční hit ze Sundance (Noční můra, 2015). Já však nakonec zariskuji a zkusím doporučit českého zástupce v této (pro některé) nejprestižnější sekci festivalu, Nenasytnou Tiffany mladého režiséra Andyho Fehu, a budu doufat, že se dočkám poctivé dávky buranství, lo-fi estetiky, trapnosti a pokleslosti, zkrátka těch věcí, které dokážou festivalového diváka na konci náročného dne příjemně osvěžit (pokud je neprospí).

Martin Mišúr

Ztracený případ (Roman Štětina, 2014)

Nadaný Roman Štětina mne poprvé zaujal na MFFKV 2013, kam přivezl krátkometrážní Povídání o umění (2013). Společně s pozdější Přednáškou (2014) a Jazykolamem (2014) tvoří působivou sérii drobných studií na téma zvuk a mystifikace s ním spojené. Štětina se očividně rád noří do archivních materiálů a všemožných výstřižků, jimž dodává novou dynamiku. Kupříkladu v Povídání o umění vnáší uhrančivou recitaci Rudolfa Hrušinského do nesouvisejícího významového kontextu, zatímco v Přednášce zachycuje přeřeky věhlasné hlasatelky. Nutno dodat, že chyby dotyčné působí až bodavě, neb se staví zcela proti očekávání, které se pojí s přesnou dikcí profesionála v rozhlase. Očekávání otestuje Štětina i nyní ve svém aktuálním střihovém projektu, jehož protagonistou je široce známý poručík Columbo. Na tu bezmála hodinu neobvyklého sestřihu ikonického seriálu jsem skutečně zvědavý. Columbo se v sekci Imagina podle všeho podruhé neobjeví.

Nevinný okamžik (Nun va Goldoon; Mohsen Makhmalbaf, 1996)

Asi bych neměl doporučovat časem prověřené, učiním však výjimku. Režisér Mohsen Makhmalbaf se na počátku devadesátých let úspěšně napojil na mezinárodně uznávanou větev íránské kinematografie, jež si pohrávala s fikcí a realitou. Makhmalbaf nebo jeho souputník Abbás Kiarostamí opakovaně zachytili neexistující coby doložitelný fakt, u reálného ponechali záblesk pochyb a cvičili diváckou paměť, zda si skládačku smysluplně sestaví. Náramný prostor pro manipulaci, není-liž pravda? Nevinný okamžik dokládá sílu i možné limity těchto experimentů. A kromě toho dává nahlédnout do myšlenkového zrání umanutého režiséra, který patřil po svržení šáha Pahlavího k nejradikálnějším představitelům nových pořádků v Íránu. Film adaptuje Makhmalbafův vlastní zážitek z doby povstání proti šáhovi a soudím, že mimořádně vytěžil potenciál proplétání (ne)existujícího, aniž by z výsledku vyloženě rozbolela hlava. Název tentokrát nelže.

David Hecht

Mládí (Youth; Paolo Sorrentino, 2015)

Mládí je novým snímkem předního italského režiséra Paola Sorrentina, jehož Velká nádhera (2013) byla na karlovarském festivalu promítána předminulý rok. Podobně jako ve Velké nádheře je i v Mládí centrem filmu kontemplace hrdinů nad marnivostí prožitého života, nad krásou, stářím i mládím. Přitom stejně jako v Sorrentinově předchozím snímku se i zde mládí zdá být něčím, co je pro ústřední protagonisty již zapomenuté či jakoby vzdálené, ač si to nechtějí či nedokáží připustit. Prostředí nočním životem hýřícího Říma bylo nahrazeno zamlklým sanatoriem ve švýcarských Alpách, kde spolu tráví čas skladatel Fred (Michael Caine) a jeho přítel, režisér Mick (Harvey Keitel). Sorrentino opět spolupracoval se svým dvorním kameramanem Luci Bigazzim, proto lze očekávat audiovizuální žně, pečlivě rámované kompozice obohacené pestrým hudebním doprovodem.

Zákon trhu (La Loi du Marché; Stéphane Brizé, 2015)

Thierry je dělník, manžel a otec ve středním věku, který už delší dobu neúspěšně hledá práci. Když konečně získá pozici hlídače v jednom supermarketu, je jeho potřeba zabezpečit rodinu konfrontována s pracovními postupy, které se příčí jeho morálním standardům. Zákon trhu byl během festivalu v Cannes často připodobňován k poslednímu snímku bratří Dardennů Dva dny, jedna noc (2014), a to nejen pro společensko-kritický tón filmu, ale také pro kladení důrazu na herectví ústřední postavy. Vincent London byl jediným profesionálním hercem v ansámblu a za svůj výkon si z Cannes odvezl cenu pro nejlepší herecký výkon.