Cizí těleso: Struktura chtíče a genderové zbarvení

20. 3. 2015 # 8.59 # Filmy, Recenze # Bez komentáře

Pakliže vám tvorba jakéhokoli autora imponuje a dotyčný se na mnoho let vytratí z tuzemské distribuce, přistupujete k opětovnému setkání s očekáváním i nápadnou obezřetností. Nikdo totiž nezaručí, že si tvůrce nadále klade inspirativní a závažné otázky, tím méně, zda je stále schopen adekvátního a aktuálního vyjádření. Polský matador Krzysztof Zanussi se k českým divákům vrátil (byť jen jednorázové v rámci festivalu Febiofest) a obstál: Cizí těleso (2014) připomnělo tradiční aspekty jeho pohledu na svět, aniž by se snímek točil v prošlapaném kruhu. Kromě toho vnáší nové podněty a původní otázky dynamicky přeformuloval, respektive aktualizoval v souladu s výzvami, jež před sebou autor dnes vidí.

Jen Náhoda?

Není snadné psát o filmech Krzysztofa Zanussiho a nesklouznout k neurčitě blábolivým poznatkům o hledání smyslu života nebo pozici intelektuála ve společnosti. Pomyslný Zanussiho dotek tkví ve schopnosti tyto jevy akcentovat a přitom je nebanalizovat, neodbývat komplexní dilemata pouze rafinovaně znějícím moudrem a upovídané filmy neredukovat na sled staticky zachycených dialogů. Minimálně během vrcholného tvůrčího období od konce šedesátých do počátku osmdesátých let Zanussi stavěl do centra přemýšlivé mladé muže, které konfrontoval s tím, co na ně chystalo mnohdy nepřátelské okolí.

Protagonista Cizího tělesa předchůdcům ostudu neudělal, byť by je možná v lecčems nechápal. Zásadový Ital Angelo (Riccardo Leonelli) vstupuje do jemu neznámých polských reálií, načež se stává vítaným průvodcem pro kohokoli, kdo nezná nekompromisní pravidla tamních nadnárodních korporací. Jistě, nabízí se kousavá domněnka o dravosti byznysu bez ohledu na zemi původu, nicméně Zanussi staví různá kulturní prostředí do protikladu, jako kdyby jejich specifika nebyla univerzálně platná. Stávají se tudíž shlukem vcelku tradičních stereotypů povrchně pozorujícího cizince, přičemž domácí dění je nahlíženo poučeně a společensko-kriticky. Jedná se o tři klíčové lokace: (a) rozlehlou italskou pláž, po níž je radost pobíhat, (b) stroze navrženou polskou úřední budovu, kde vládne sebejistý duch všehoschopné rivality, (c) zmar ruského vězení, jehož rozviklaný (ne)řád zaručí k obědu leda čerstvou moč od sadistických spoluvězňů.

Italská a ruská perspektiva by nedostála Zanussiho nepřesné pověsti zdrženlivého a ostýchavého intelektuála. Jak vidno, od počátku osmdesátých let ušel kus tvůrčí cesty, k níž se ovšem neumím dostatečně poučeně vyjádřit. Patrné je, že stoupající věk mu energii spíše přidává, neboť režisér dodává osvědčeným prostředkům dosud nepoznanou dynamiku. Snímek doprovází hudba nedávno zesnulého Wojciecha Kilara, která ovšem nebyla složena pro účely tohoto projektu. Zanussi se opřel výhradně o dříve užité kompozice, především o ústřední skladbu z filmu Náhoda (1981) režiséra Krzysztofa Kieślowského. Jestliže si pamětník vybaví důstojně vemlouvavý motiv, možná ho verze z roku 2014 patřičně vyvede z rovnováhy: ostřejší klavírní doprovod a rychlejší tempo by kdykoli úspěšně doprovázely upoutávku na katastrofický nebo válečný film. Oproti Náhodě se mi však nepodařilo vypozorovat konkrétní významotvorný základ uplatnění skladby, jednoduše se vrací při emocionálně vypjatých momentech.

Kastrát, bičík a nadržená korporace

Náhodou to nekončí. Mnohem typičtější je pro Cizí těleso ve skutečnosti pokorně znějící skladba z filmu Spirála (1978), v níž se tiše ohrazuje křehký ženský hlas. Tento hlas druhého pohlaví totiž v Zanussiho vrcholném tvůrčím období příliš často nezněl. Někdy ženy zcela odklidil mimo hlavní tok promluv (Struktura krystalu, 1968), jindy je ponechal na dohled mužským hrdinům, na nichž nadále ulpěla výhradní zodpovědnost za zvažované konání (Iluminace, 1973, Ochranné zbarvení, 1978, Konstanta, 1980). Dokonce i letmé záchvěvy aktivity působily poněkud dvojznačně, poněvadž rázná Bella (Maja Komorowska) byla ve filmu Rodinný život (1971) pomatená a nezvladatelná.

Cizí těleso připomíná dokonalý protiklad uvedeného. Angela ze všech stran obklopují ženy, které přebírají některé tradiční projevy Zanussiho mužů. Mladý Ital kupříkladu příliš neupadá do filozofujících rozmluv a umí se při polemice výstižně obhájit ve dvou větách. Odpovědi oduševněle hledá jeho citlivá polská partnerka Katarzyna (Agata Buzek), byť si není dvakrát jistá a při jedné debatě se dobrovolně přeruší, aby neupadla do nechtěných frází. Její zoufalé úsilí objevit ve vztahu smysl života sice Angela vyčerpává, ale neohrožuje na životě, což v případě nové nadřízené není vůbec jisté. Totálně zkažená Polka Kris (Agnieszka Grochowska) s trochou nadsázky uhranula samotného režiséra, ten totiž podřídil její touze, potřebám a zákeřným metodám tempo a výrazové prostředky filmu.

Několik scén uvozuje detailní záběr na svůdné části těl pragmaticky se nabízejících zaměstnankyň korporace. Nejen při těchto dynamicky sestříhaných pasážích si Zanussi pohrává s estetikou domněle nabízených výrobků, načež u úspěšných hrdinek rázem mizí na odiv vystavovaný rozměr dosažené emancipace. Jedná se zpravidla o prchavé momenty, které zápletku nerozvíjejí, spíše poukazují na dokonale odpozorovaná prázdná gesta, potažmo zdůrazňují protiklad chladné okázalosti a nedaleké bídy. Té si však všímá téměř výhradně zaražený návštěvník Angelo. Kdyby snad o zištných motivech těchto žen kdosi váhal, přesvědčit ho mají výmluvně volené barvy oblečení. Bezskrupulózní Kris a její souputnice tíhnou k odměřeně černé nebo bílé, přičemž v zásadě bezpohlavní oblečení při práci nepodrývá jejich mocenské postavení. O aspiracích a hodnotách zaměstnankyň korporace dále svědčí dokonalá provozní angličtina bez ukotvujícího přízvuku a jakéhokoli osobního vkladu. Dámy mezi jazyky kdykoli přepínají, což působí velmi sugestivně. Jakmile zatouží po skalpu, převléknou se do vášnivě červené, k čemuž se zprvu uchyluje i skromná Katarzyna. Jak totiž Zanussi naznačuje, ženské představy a zájmy jsou vždy tytéž. Svět plný žen na vrcholových pozicích může být vzrušující, přesto by se měl mít každý na pozoru. Drsné konstatování polský režisér nikterak nevyvážil, jediná potenciálně čistá Katarzyna totiž světský chtíč vzápětí kajícně odvrhne.

Nesmí se zapomínat, že toto vše se děje s ohledem na Angela, který ovšem přestává zvládat kupící se ženskou vroucnost. Není příliš divu, když se od protagonisty očekává i jiný než intelektuální výkon. Kuriózní pokus o automobilovou honičku Zanussi ustál bez ozvěny trapnosti, byť jsem si během této vesměs ucházející pasáže vybavil krátkodeché akční výplně německých krimiseriálů formátu Siska nebo Derrick. K jiným zdrojům se polský režisér uchýlil, když Angela uvrhl do pravé ruské šatlavy. Zařízení věrně odpovídalo démonizujícímu obrazu rozkladu a režisér ani náznakem nepřekonal bezmála bulvární stereotyp vězňů, co se po pár dnech na každém vyřádí. Podobně povrchově si pak pohrával s náznakem lesbického sexu nebo střídmé porce sadomasochistických hrátek, jimiž Kris překonává nával migrény. Ačkoli lze ocenit, že jiskřivé okamžiky v Zanussiho energickém podání nepůsobí upoceně, smělému autorovi schází střídmost. Kromě toho paralelně vypráví jak o někdejší komunistické prokurátorce, tak o prožitku víry v dialogu s dalšími křesťanskými skupinami, což je příliš mnoho úkolů najednou. Jenže kdyby zůstal Zanussi skromnější, část neklidného těkání a vášně by film postrádal. Té, která ho činí mimořádným, a současně té, jež může vyvolat nepochopení. Neumím se rozhodnout, co převažuje.

Martin Mišúr