Domů » Recenze, Téma

INTERKAMERA: Kam se poděl film?

Znovuotevření Národního technického muzea po náročné rekonstrukci bylo v roce 2011 velkou událostí. Po bezmála čtyřech letech provozu je muzeum konečně kompletní a proto můžeme jeho proměnu posoudit komplexněji. Zásadní změnou prošla i staronová expozice Interkamera, představující fotografickou a filmovou techniku. Jaké místo nyní zaujímá tato instalace v kontextu dalších stálých výstav instituce? Dokázali se kurátoři vypořádat se soudobým trendem, který klade důraz především na interaktivitu expozic? A obstála by výstava pouze sama o sobě?

Fotografická a filmová expozice má v Národním technickém muzeu své místo již od jeho vzniku.Výraznou osobností, která se podstatně zasadila o její rozvoj, byl Jindřich Brichta, kameraman, režisér a filmový historik, jenž položil základy českému kinematografickému muzejnictví, archivnictví i školství. Skrze své konexe získal Brichta unikátní exponáty, jež jsou dnes součástí jedné z největších sbírek na světě. Po druhé světové válce se zrodila idea samostatného kinematografického muzea, které následně roku 1948 skutečně vzniklo v prostorách (tehdy ještě) Technického muzea československého. Expozice měla zahrnout nejen technický vývoj, ale i film jako umění. Instalace, v průběhu času několikrát obměněná, dostala název Interkamera, který byl poté příležitostně propůjčován i výstavám soudobé fotografické techniky.

Po rekonstrukci muzea dostala expozice zcela novou podobu a také menší prostor. Nejdříve byla otevřena pouze první část s názvem Fotografický ateliér, představující historický vývoj fotografické techniky. Druhá část, již opět s názvem Interkamera, byla dokončena na podzim roku 2013 a zabývá se tématy prostoru, barvy a pohybu. Kinematografie se tedy oproti původní Interkameře dotýká zatím pouze okrajově v jejích prvopočátcích.

Proměna Interkamery je naprosto zřejmá – expozice začíná znovu od začátku a s novým posláním. Snahy o modernizaci můžeme pozorovat jak v podobě instalace, tak v samotném přístupu k vystavování a divákovi.

FOTO KINO v kontextu Národního technického muzea

Národní technické muzeum jako instituce slouží prvotně k představení vlastních, cenných sbírek, a proto se drží vcelku tradiční a konvenčnější podoby vystavování. Přesto u některých expozic můžeme pozorovat snahu o určitou míru interaktivity, jež má v návštěvníkovi vzbudit zájem o dané téma a prohlídku odlehčit. K interaktivním prvkům výstav by se zajisté mělo přistupovat opatrně, aby nepůsobily příliš samoúčelně a nezastínily samotnou podstatu expozice, nicméně v Národním technickém muzeu zůstávají často zcela nevyužity.

Velká část instalací se totiž stále omezuje pouze na skleněné vitríny a jiné podněty návštěvníkovi neposkytuje. Například věhlasná dopravní hala obsahuje tři vyčerpávající patra zasklených či ohrazených exponátů, které návštěvníka spíše unaví, než aby podněcovaly jeho touhu po poznání. Obdobný přístup volí dokonce i expozice, u nichž se interaktivní zapojení diváka přímo nabízí (například Chemie kolem nás čiTechnika v domácnosti). S aktivizací návštěvníka se často počítá až v rámci pravidelného doprovodného programu, který se ale nemůže stát odpovídající náhradou pro diváka z jiné části republiky nebo ze zahraničí.

Z tohoto hlediska se Fotografický ateliér a Interkamera jeví v kontextu celého muzea jako velmi povedené instalace, které plnohodnotně využívají oba přístupy (informační i zábavní) již v rámci stálé expozice. Přestože se nacházejí na relativně omezeném prostoru, nabízejí velké množství podnětů a důkladná návštěva může bez problémů zabrat i několik hodin.

Zpracování působí taktéž promyšleně a precizně. Kurátoři neuvažovali jen o správném uchování dobových exponátů (jež jsou pravidelně obměňovány, aby nedošlo k jejich poškození), ale i o vedení diváka. Zvolení vhodného osvětlení, díky němuž se předměty neodráží ve skle, dobře viditelné označení exponátů a stručné (nikoliv však bezobsažné) popisky nezahlcující expozici ani návštěvníka jsou detaily, které možná málokdo vědomě zaznamená, nicméně mají zásadní vliv na kvalitu prohlídky.

Součástí koncepce se nevyhnutelně musel stát i zmiňovaný malý prostor, který expozice dostala k dispozici. Kurátoři naštěstí uměli plochu využít a zakomponovat ji do scénáře výstavy. V první části mapující vývoj fotografických přístrojů je směr prohlídky na úzkém prostoru velmi striktní a nutí diváka projít jednotlivé epochy postupně, aby získal základní přehled. Zato Interkamera, která nabízí další, již nadstavbová témata, disponuje daleko více otevřeným prostorem, jenž dává návštěvníkovi větší volnost pohybu a možnost si určit, na co se zaměří. Žádoucí je také zřízení několika odpočinkových zón pro znavené diváky.

Fotografický ateliér a Interkamera

Obě části expozice byly otevřeny zvlášť, přesto se drží jednotného konceptu. Výstava sice pracuje se zasklenými exponáty, avšak ty neslouží pouze k samoúčelnému vyplnění vitrín, ve kterých by se dávalo nostalgicky na odiv pár starých fotoaparátů, ale každý předmět má v instalaci své místo a opodstatnění. Objekty jsou umístěny pod jednotlivé technické postupy, zasazeny do časové osy a doplněny o stručné, přesto dostatečně vysvětlující popisky. Návštěvník se tak snadno zorientuje a získá základní povědomí o problematice. Milovníkům techniky se může zdát množství exponátů nedostačující, ovšem vzhledem k danému prostoru, který nechce být zahlcen, se nedostalo na více než několik vybraných reprezentantů, přestože tvoří jen velmi malé procento sbírky. Pro zájemce jsou však k dispozici digitální obrazovky, rozšiřující výstavu o nepřeberné množství informací a mimo jiné také o katalog dalších exponátů ze sbírky FOTO KINO. Návštěvníky, kteří vyhledávají muzea především kvůli exkluzivitě vystavovaných předmětů, zase uspokojí například tzv. kynžvartská daguerrotypie z roku 1839, jejímž autorem je sám J. L. M. Daguerr, považovaný za vynálezce fotografie.

Mimo výstavní složku je expozice doplněna několika interaktivními prvky, které nejsou samoúčelné, ale obohacují uvedené informace o osobní zkušenost. Fotografický ateliér ukazuje, kde fotograf pracoval, s čím a také jak – návštěvník se zde může sám přesvědčit, nakolik fotografovu výslednou práci ovlivňuje světlo, perspektiva, či hloubka ostrosti. V Interkameře, zabývající se tématem barvy, prostoru a pohybu, se atrakcí stávají především stereoskopické fotografie a hologramy, které jsou rozmístěné po expozici a divák si je může bezprostředně prohlédnout a osahat. Dále může prozkoumat rozkladný hranol, experimentovat s barevnými filtry či se seznámit s fungováním clony a zoomu. Největší pozornost však expozice upíná k tzv. Muybridgeovu experimentu, kde si divák může za pomoci několika fotoaparátů zaznamenat vlastní fáze pohybu, následně si je poslat zdarma na mail a získat tak zajímavý suvenýr.

Vzhledem k vyváženosti informativní a zábavně-vzdělávací funkce můžeme expozici považovat za velmi podařenou a v rámci muzea ji zařadit mezi ty nejpovedenější. Svou koncepcí, stejně jako celá instituce, cílí především na běžného, laického diváka, který se přišel do muzea něco dozvědět či se pobavit. Pro takového návštěvníka je jistě fotografická expozice dostačující, možná až vyčerpávající.

Odborník nebo zájemce o hlubší vhled do problematiky zde však moc nového nenalézá. V případě, že by stála expozice sama o sobě (například jako putovní výstava), vyhledával by ji pravděpodobně především tento typ návštěvníka, a zřejmě by tedy neobstála. Expozice se zabývá fotografickou a filmovou technikou, proto jí nemůžeme vytýkat absenci tématu fotografie a filmu jako společenského a kulturního fenoménu. Nicméně z technické stránky jí alespoň v části zabývající se počátky kinematografie zoufale chybí prostor pro vývoj principů a přístrojů, které vedly k vynálezu filmu a jež byly významnou součástí původní Interkamery. Překvapivé je především opomenutí osobnosti Jana Evangelisty Purkyně, českého fyziologa světového významu, který měl na objev kinematografie zásadní vliv. Divácky vděčný, ale zbytečně velký Muybridgeův experiment, toto pochybení bohužel nenahradí.

V aktuálních podmínkách, které v současnosti muzeum nabízí, se však stále jedná o jednu z nejlepších instalací, které lze v Národním technickém muzeu vidět. Mezi velkým množstvím rozšiřujících přednášek a workshopů výstava nikterak neustrnula, naopak v kontextu instituce působí jako živý a dynamický prostor. Další rozšiřování v rámci kinematografie je jistě žádoucí, ať už v rámci návazné expozice či dočasných výstav. Rozsáhlé depozitáře skrývají  ještě mnoho exponátů, které mají potenciál zmíněné mezery v instalaci doplnit. Přesto se však jedná o chvályhodnou expozici, jejíž návštěvu lze jednoznačně doporučit.

Adéla Mrázová

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 13. 1. 2015 ve 16.10 a zařazen do kategorie Recenze, Téma ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.