Domů » Rozhovory

Miroslav Slaboshpitsky: Výsledek bych nazval iracionálním protofilmem

Fragment z nedokončeného rozhovoru

V průběhu letošního Karlovarského filmového festivalu jsme vám chtěli nabídnout exkluzivní a rozsáhlý rozhovor s režisérem ukrajinskéhoKmene, jednoho z nejpozoruhodnějších filmů programu. Bohužel, průběh setkání s Miroslavem Slaboshpitskym přerušil předčasný odjezd tlumočnice na pohřeb. Režisér nepovolil pokračovat v rozhovoru v angličtině a ani pozdější úsilí získat odpovědi na zbylé otázky elektronickou cestou se nakonec nesetkalo s úspěchem. Protože Kmen nyní úspěšně provokuje diváky klasických kin, rozhodli jsme se publikovat alespoň fragment rozhovoru, který snad i ve své syrové podobě zaujme ty, které film uhranul stejně jako členy naší redakce.

Pane režisére, v jednom z rozhovorů jste se zmínil, že film odráží praktiky „tiché mafie“ na Ukrajině. Je tedy váš film vystavěný spíše jako společenská metafora, nebo jde v prvním plánu o realistické zobrazení podmínek hluchoněmých v ústavech, které je podloženo vaší obeznámeností s prostředím?

Když natáčím film, nesnažím se nic analyzovat, vyloženě věřím svému instinktu. Proto je pro mě dost těžké tak či onak moje filmy interpretovat či vysvětlovat. Někteří kritici však psali, že film je onou metaforou, o níž hovoříte. Že vlastně jde o karikaturu státního zřízení. Já s tím podmíněně souhlasím. Ano, dá se říct, že takhle to ve státě chodí – peníze se shromažďují dole a putují směrem nahoru.

Hraje vzhledem k zobrazenému společenskému fenoménu význam zřetelná absence autorit, jako jsou rodiče či vychovatelé?

Ano, cokoliv jsem ve svém filmu udělal, s sebou nese určitý význam. Máte pravdu, když hovoříte o absenci autorit, protože jedinou autoritou nad postavami filmu je pouze autorita násilí.

Měl jste s hluchoněmými zkušenost již před natáčením snímku a ta vás inspirovala, nebo naopak na začátku stála snaha najít nový filmový výraz, která vás dovedla k nápadu natočit film ve znakové řeči?

Od začátku jsem chtěl natočit film z tohoto prostředí, to bylo ještě v době, kdyjsem studoval na filmovém institutu. Takže nápad natočit realistický němý film jsem nosil ve své hlavě asi dvacet let. V roce 2010 jsem na berlínský festival zaslal svůj krátkometrážní film Hluchota, který již tuto ideu ztvárňoval. Promítal se na festivalu v Rotterdamu a na spoustě jiných festivalů, dokonce i v Arktidě. Na to jsme hodně pyšní, je to maličký festival, který pořádají Finové asi tak pro dvacet až čtyřicet diváků na dvou arktických ostrovech. V průběhu natáčení Hluchoty jsem se seznámil s většinou lidí, kteří pocházejí z obce hluchoněmých a rovněž s lidmi z Rotterdamu z nadace Huberta Balse, kteří mi přislíbili finanční podporu pro celovečerní film. To bylo na podzim roku 2010 a až do roku 2013 jsme nedělali nic jiného, než sháněli finanční zajištění projektu. Pak se konaly castingy, které trvaly půl roku, kam jsme zvali hluchoněmé lidi z Ukrajiny, Ruska a Běloruska.

Při psaní scénáře jste používal klasické dialogy, nebo už hrála roli představa, jak repliky vizuálně působí?

Je to velmi složitá záležitost. Každý znak ve znakové řeči je neopakovatelný. Jde o jazyk, který je bližší čínštině, než naší řeči, proto je velmi těžké se jej naučit. Co se týče scénáře, tak ten vypadal úplně stejně jako scénář kteréhokoliv jiného hraného filmu, dialogy byly striktně napsané. Poté jsme ale pracovali s tlumočníky do znakové řeči. Tlumočníci jednak předávali informaci od štábu směrem k hercům a rovněž fungovali jako jakýsi špioni, kteří kontrolovali znakovou řeč herců, zda-li nekomolí napsaný text a zda do něj nevkládají něco svého. Poté probíhal proces, který se děje i při natáčení obyčejných filmů. Každou repliku jsme nutili herce přehrát a dívali jsme se, jestli jsou jejich gesta dost výrazná. Pokud se nám nezdála, nutili jsme herce, aby nějakým způsobem pozměnili způsob gestikulace či mimiky.

Váš film se obejde bez titulků, jak může divácký zážitek otevřít či posílit neschopnost porozumět?

Pamatujte, že jsem film nejen napsal, ale také ho i natočil, takže jsem měl ve své paměti každou jednotlivou minutu filmu. Nicméně, když jsem poprvé koukal na hotový film, tak jsem asi tak ve čtyřicáté minutě zjistil, že se dějí zázraky a že jsem se dostal do úplného transu. Myslím si, že sex ani násilí není základem, na němž film stojí. Je to právě naprosto jiná komunikace, něco jako alchymie, která během filmu vzniká. Výsledek bych nazval iracionálním protofilmem. To je pro nás velmi důležité. V současné době se film prodal do 19 zemí, včetně USA a Japonska. Viděl jsem texty smluv, které uzavírali distributoři a tam je článek, že nikdo za žádných okolností nesmí doplnit titulky ani předmluvený voiceover.

Jakub Jiřiště, Adéla Mrázová

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 10. 12. 2014 ve 15.27 a zařazen do kategorie Rozhovory ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.