Domů » Filmy, Recenze

Ve sklepě: Lidské, příliš lidské

 

Představte si následující situaci: uprostřed festivalového dění znaveně zkoumáte program večerních projekcí. Nacházíte se v Jihlavě na festivalu dokumentárních filmů, a tudíž značnou část názvů či jmen čtete poprvé a naposledy. Náhle letmo zavadíte o snímek zvaný Ve sklepě (2014). V mysli vám blikne temná asociace, načež intuitivně mrknete o řádek níže na zemi vzniku. A najdete přesně, co hledáte – Rakousko. Jakmile si k dosavadním zjištěním připojíte jméno provokujícího režiséra Ulricha Seidla, máte zjevně zaděláno na nevšední večer. Do sálu vás může vést prostá zvědavost, sporná touha po dovzdělání i neurčitá škodolibost. Seidl počítá s kdejakým očekáváním a dostojí různým diváckým nárokům, včetně mojí výše popisované situace. Pokusím se nicméně vysvětlit, proč v tom mimo uznání vidím pádný důvod k ostražitosti a případnému odmítnutí zvoleného přístupu.

         Svět jako bunkr a nic

Snímek příznačně zahajuje několik statických záběrů na rozlehlé obytné komplexy. Bez rozpoznatelných ruchů, bez majitelů a patrně bez jakýchkoli forem života. Třebaže se nabízí vděčný kontrast venkovního klidu s domnělým trýzněním uvnitř, Seidl se neopírá jen o takto vyšumělou konstrukci. Úvodní záběry spíše naznačují  nehybnost, jež se postupně stává ideovým pojivem filmu. Režisér na ni důrazně naráží i poté, co ho pozve několik vesměs neškodně vyhlížejících Rakušanů do sklepních prostor sdílet neotřelé záliby. Jedná se o sestup do bezpečí, poněvadž pro přítomné obsese (sadistické praktiky, nostalgie po Adolfovi, partyzánská příprava na islámský teror) nemá většinová společnost patřičné pochopení. Film bez rozpaků prezentuje, co by svět „tam nahoře“ označil za neudržitelné. 

Nicméně svérázné hodnoty bez zpětné vazby chátrají. Křečovitou nehybnost Seidl postihuje prodlužováním délek záběrů tam, kde se nic významného neděje, případně nechává úmorně opakovat stereotypní činnost. O hutnější příklady se postarají samotní protagonisté, jimž je dán zdánlivě nepřerušovaný prostor k vyjádření. Většina s ním naloží majetnickým představením toho, na čem jim skutečně záleží. Seidl několikrát inscenuje statický záběr, při němž stojí v popředí postava netečně hledící do kamery, zatímco pozadí zabírají osobní trofeje (jelení parohy či okázalý portrét vůdce Třetí říše). Tyto ceněné artefakty budí s ohledem na postávajícího majitele dojem plochosti, což neumenší skutečnost, že si dotyčný často nedovolí ani sáhnout – stačí hrdý pohled. U několika se vyloupne cosi jako smysl pro šíření svérázné osvěty, jiní sází na obranářský postoj a tuto hráz nedůvěry neprolomí. Zmíněné záběry přetěžují prostor výskytem nebývalého množství předmětů, jako kdyby bylo úsilím vecpat celý světonázor do jednoho či dvou rámů, mimo něž se nevyskytuje vůbec nic.

Předměty v očích majitelů očividně nestárnou. Mají uchovat hodnoty, které rázem dostávají konzervativní nátěr: zpětně se totiž definují teprve, jakmile působí napadnutelně či bezbranně v soudobé společnosti. Sklep v rakouském podání se nevyhnutelně stává tragikomickou reminiscencí na protiatomové kryty, jimiž studenoválečná společnost bláhově zaháněla vizi okamžitě zkázy po možném vypuknutí jaderného konfliktu. Nákladné podzemní projekty i bunkry po zahradách mohly generovat výstřední vize možného přesunutí velké části nezastupitelných hodnot. V souladu s tím mnohé návrhy počítaly se štědrým prostorem pro osobní předměty nebo uklidňujícím rozložením místa. Kdokoli má pocit, že mu svět nenaslouchá a cílevědomě se řítí do záhuby, ten je ve sklepě či v bunkru dostatečně opevněn a při troše vytrvalosti tam naváže na mizející ideál.

         Zrada vzdělance

Ulrich Seidl náleží k filmařům, kteří si libují v jakémkoli narušení. Jeho plodné dílo rafinovaně kombinuje postupy dokumentárních a hraných filmů, chtivě se zaměřuje na tabuizovaná nebo potenciálně pobuřující témata a drze vše předkládá s nápadnou ironií. Krutý humor osvobozuje, kdežto demonstrativní nářek nad marasmem a úpadkem morálky sotva něco řeší, tudíž od něj zlomyslný Rakušan setrvale ustupuje a zobrazované jevy karikuje. Všudypřítomná relativizace může zasahovat i do výrobní fáze, ale kdyby někdo vypátral, že se Seidl s protagonisty domluvil, instruoval je či všem dokonce finančně přilepšil, zásadní dopad na vyznění by to nemělo. Režisér má svá pravidla a nestará se, zda je někdo akceptuje.

Prozíravému přístupu k obecenstvu odpovídá samotný název, který komunikuje velmi silně s nerakouskými recipienty. Nedovedu říci, nakolik pobouřil spoluobčany, nicméně film může při zahraničním festivalovém putování místy pozlobit (nejen) Evropany všech ras a vyznání. Stačí málo, totiž od srdce rozchechtat obecenstvo a ještě před odezněním zmrazit úsměv. První fáze je bezpečnou distancí od prezentovaných postojů, zatímco druhá připomene, že mnohé předsudky se umí náramně potlačit a výsměch druhým je v tomto směru velmi relativní. České obecenstvo v Jihlavě dostalo svoji porci rozčarování během debaty skupiny postarších bojovníků proti islámu. Plný sál se smál konstrukcím samozvaných znalců, kteří své odborné závěry staví – soudě dle vyřčených argumentů – na sjíždění desítek serverů proti islamizaci. Když se ovšem pánové kategoricky shodli na nutném zákazu nošení burky, smích nápadně opadl, aniž by tón dostál výraznějších změn. Jakmile se zdánlivě nebylo čemu smát, stála na místě otázka, zda mizící úšklebek nebyl částečným pokrytectvím. Potud trefa do černého.

Režisér se žel postupně uchyluje k méně závažným sdělením, která možná pobouří opožděné puritány, ovšem zbytečně prohlubují odstup u (sebe)kritického obecenstva. Jedná se o půvabné detaily, to vůbec nepopírám – kupříkladu obdivovatel symbolů Třetí říše otráveně zmíní, že bývá popotahován gestapem, aby jedním dechem dodal, že vlastně mezitím došlo k přejmenování represivních složek. Nicméně povrchní jednotlivosti přestávají vytvářet soudržný tvar. Jestliže v hraném filmu Import/Export (2007) Seidl neukazoval jen vděčnou absurditu, ale i obklopující šeď kolem ní, Ve sklepě redukuje na sled humorných výstupů, u nichž jsem se cítil jako porotce soutěže podivínů. V mysli mi po každé scéně naskakovala tabulka s číslem na tradiční škále od jedničky („moc obyčejnej“) do desítky („fest divnej“).

Nutno říci, že Seidl v poslední třetině vesměs rezignoval na cokoli dalšího, protože zjevně našel tu správnou desítku. Zákeřné cti účinkovat ve finále se dostalo oplácanému pánovi, jemuž dělá dobře vynucená disciplína a rozkazy náladové otrokyně. Sotva překvapí, že následuje lezení po čtyřech, natahování varlat a ponížené děkování za každý náznak bolesti. Jistě, při troše kreativity se vykřeše svérázné podobenství i zde, interpretační aktivitě se meze nekladou. Otázka je, zda to není ke schopnostem tvůrce přece jen poněkud málo. Seidl mi stále více připomíná mimořádně inteligentního a nadaného premianta, který za časů rozervaného mládí rezignoval na veškeré ideály, občas si znechuceně odplivl a nakonec se ohradil pohodlným cynismem. Nepochybně legitimní volba, leč na můj vkus nejsou prezentované zjevy o tolik odpudivější než intelektuál, který dobrovolně opouští kousavé otázky pro jednorázové pobavení.

Martin Mišúr 

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 18. 11. 2014 ve 13.59 a zařazen do kategorie Filmy, Recenze ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.