Domů » Filmy, Recenze

Hardkor Disko: Sociální patologie ve čtyřech obrazech

Jméno Krzysztofa Skonieczného u nás zatím nestačilo vejít v širší známost. V jeho rodném Polsku se však jedná o poměrně zavedeného divadelního a filmového herce, režiséra a performera. Největší úspěch pak zaznamenal jako autor hudebních videoklipů pro polskou alternativní, hip-hopovou a R&B scénu. Počty zhlédnutí na serveru YouTube u nich dosahují mnohamilionových čísel a posbíral za ně řadu ocenění včetně např. Fryderyka za nejlepší klip roku 2012, polské obdoby amerických cen Grammy.

Proč tedy věhlas tohoto absolventa dějin umění a Varšavské divadelní akademie zatím nestačil proniknout přes naši hranici? Hlavní příčinou je nejspíše jazyková bariéra, významnou roli však hraje i volba výrazně lokálních témat. Ve svých klipech se odkazuje ke stereotypům života na polském sídlišti, parodickým způsobem ukazuje typologii obyvatel Varšavy, nebo například stylizuje prostředí chudých polských regionů do komiksového světa Franka Millera. Všechny jeho videoklipy navíc promlouvají výhradně v polštině nebo rovnou v polském slangu. Bez znalosti jazyka a místních reálií se proto jejich kritický a reflexivní rozměr vytrácí a na nezúčastněného diváka mohou působit spíš jen jako bizarní podívaná.

Jestliže se Skonieczny v klipech obracel zejména na lokální publikum, ve svém celovečerním hraném debutu Hardkor Disko (2014) si vybírá témata všeobecně srozumitelná již od dob antických dramat – vinu a odplatu, osudovou lásku i nenávist, generační střet. Namísto bariéry jazykové a tematické nám však do cesty staví překážku v podobě radikálně pojatého vyprávění.

V příběhu pomsty mladého Marcina (Marcin Kowalczyk) nám velkou část informací zatajuje, více naznačuje než ukazuje. Z minulosti jednotlivých postav se tak nedozvíme téměř nic. Vztah Marcina k tříčlenné rodině Wróblewských sice můžeme vytušit z několika náznaků, po celou dobu nás však udržuje v pochybnostech o jeho pravé podstatě. Nikdy se pak otevřeně nedozvíme, co jej vedlo k pečlivě naplánovaným vraždám. Tyto informace by nás ostatně velmi pravděpodobně vedly k soudům, do jaké míry se oběti provinily, do jaké míry je vražda omluvitelným, nebo dokonce adekvátním trestem, případně nakolik jsou postavy a zobrazovaný příběh věrohodné. Pokud však přistoupíme na autorův záměr, že všechny uvedené informace nejsou podstatné, jsme nuceni vnímat film v daleko obecnější a symboličtější rovině.

Hlavní hrdina zde není mladým delikventem, ale zosobněním temné, nekompromisní a chladnokrevné msty. Outsiderem, jenž se nedokáže a nejspíš ani nechce stát členem byť sebeotevřenější společnosti. Rodiče Olek a Pola nejsou jen párem úspěšného konformního architekta a labilní umělkyně, ale symbolem (disco) generace, kterou její hříchy dostihly na vrcholu kariéry, uprostřed bezpečného prostředí luxusu a úspěchu, kdy na krutou odplatu již přestala být připravena. Stejně tak jejich dcera Ola není pouze lehkovážnou nezaměstnanou party-girl se slabostí pro devianty. Její postava spíše reprezentuje generaci, vyrůstající ve světě relativního blahobytu a minimální odpovědnosti, také však ve světě konzumu, povrchních vztahů a sebedestruktivního způsobu života.

Zatajování zásadních informací o hlavních postavách není na poli umělečtěji laděných filmů žádnou novinkou, přesto jde v tomto směru Hardkor Disko o malý krok dál. Například ve Warmerdamově snímku Borgman (2014) se také nikdy nedozvíme pravou podstatu hlavního hrdiny – netušíme, odkud pochází ani odkud se berou jeho nadpřirozené schopnosti. Máme však důvod věřit, že děj představuje určitý uzavřený cyklus – Borgman se nejspíš už předtím podobným způsobem vetřel do mnoha jiných rodin/komunit a patrně bude stejným způsobem postupovat i nadále. Lze věřit, že pokud by snímek pokračoval dál, nedozvěděli bychom se mnoho dalšího o zákonitostech Borgmanova světa: viděli bychom jen další situace obdobné tomu, co již ve filmu bylo zobrazeno. V případě Hardkor Disko nevidíme uzavřený cyklus, ale výseč děje, rámovanou vstupem Marcina do života Wróblewských. Nemůžeme přesně vyvozovat, co zobrazenému ději předcházelo nebo jaký bude následující vývoj. Pouze vidíme, že tento vstup zásadním způsobem proměnil životy všech hlavních postav. Rámování je přitom zvoleno velmi provokativně – můžeme tušit, že by děj bezprostředně před nebo po tomto vstupu velmi pravděpodobně odhalil Marcinovu minulost, motiv i případný trest. Nikdy tam však nemáme možnost nahlédnout.

Je tak do určité míry pochopitelné, že se příliš otevřený děj a vyprázdněnost obsahu staly nejčastějším terčem kritiků. Minimalistická zápletka však záměrně vede pozornost k obecnějším úvahám. Jakou roli hrají kompromisy a ústup z ideálů v dnešním blahobytu? Je otevřená a přijímající společnost schopna čelit někomu, kdo se rozhodne brutálním způsobem narušovat její pravidla? Do jaké míry jsou vztahy v naší společnosti povrchní a vyprázdněné? Radikální způsob narace nás nutí klást si podobné otázky. Zároveň nám nedovoluje vnímat film doslovně, ale spíše jako vrstevnatou tragédii antických rozměrů, zasazenou do prostředí současného světa.

Snímek stojí za pozornost i díky svému výraznému vizuálnímu zpracování, které nám orientaci v náročném vyprávění usnadňuje. Kromě graficky vyvedených mezititulků, rozdělujících film na 4 části, je to zejména měnící se tempo záběrů. Noční party Oly a Marcina jsou snímány v rychlém klipovém rytmu a nesou obsah spíše emocionální než významotvorný. Naopak ve scénách s rodiči se tempo snímku téměř zastaví: děj se odvíjí v působivých, dlouhých, choreograficky propracovaných záběrech. Rozdílně pojatý rytmus přitom není jen prázdnou manýrou, zdůrazňující motiv generačního střetu. Například jedna z vrcholných scén filmu, téměř desetiminutová snídaně Marcina s jeho budoucími oběťmi, je rozdělena jediným střihem. Pomalé tempo a délka záběrů zde ještě více umocňují napětí, zároveň nám umožňují plně se soustředit na náznaky v dialozích, které poodhalují minulost jednotlivých postav a které mohou být díky tomu omezeny na nezbytné minimum.

V tradičním produkčním prostředí by vznik filmu s tak nevstřícným způsobem vyprávění pravděpodobně nebyl možný. Skonieczny proto snímek financoval výhradně z vlastních prostředků, za pomoci uměleckého kolektivu głębokiOFF, který sám založil. Tento způsob produkce v každém případě umožnil vznik ryze autorského a nekompromisního filmu, jenž od diváka vyžaduje zásadní krok – přijmout provokativní rám děje a nechat vést svou pozornost směrem k množství náznaků. Za tuto cenu mu nabízí mnohovrstevnaté a vizuálně propracované podobenství o vině, mstě a prázdnotě. Pokud však na tuto hru divák nepřistoupí, zůstane pro něj tento pozoruhodný debut bohužel jen nicneříkajícím formálním cvičením.

Ondřej Bezucha

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 12. 11. 2014 ve 21.15 a zařazen do kategorie Filmy, Recenze ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.