Domů » Filmy, Recenze

Vyšší moc: Sněhová lavina jako katalyzátor manželské krize

“Vyšší moc (lat. vis maior) je vnější (přírodní) událost, která je i při vyvinutí veškeré péče nepředvídatelná a zároveň při vynaložení veškerého možného úsilí neodvratitelná.“[1]

Když se řekne švédský film, tak se asi velké části diváků vybaví mrazivá psychologická vivisekce vztahů ve stylu Bergmana. Talentovaný švédský režisér Ruben Östlund na tuto tradici ve svém nejnovějším snímku Vyšší moc (Turist, 2014) zjevně navazuje, i když tentokrát se jedná o poněkud složitější případ.

Östlund ve svém filmu představuje na první pohled šťastnou čtyřčlennou švédskou rodinu na dovolené ve francouzských Alpách. Celodenní lyžování na poloprázdných sjezdovkách a relaxaci v hotelu naruší v podstatě banální incident, jež však naplno odkryje trhliny manželského vztahu Ebby (Lisa Loven Kongsli) a Tomase (Johannes Kuhnke). V okolních horách jsou totiž záměrně odstřelovány sněhové laviny a jedna z nich zdánlivě ohrozí i ústřední rodinu. Neadekvátní reakce Tomase pak postupně strhne další lavinu, jež se ovšem tentokrát odehraje v manželském vztahu ústřední dvojice, neboť obnaží dosud skryté pochybnosti Ebby o manželově mužnosti a rodinných pudech.

Östlundovi se daří vystihnout zvláštní atmosféru odosobněných horských středisek, která se nacházejí někde na půl cesty mezi divokou přírodou a komfortní civilizací, když umožňují blahobytným turistům okusit drsnou horskou přírodu, aniž by přišli o pohodlí hotelů a restaurací, upravených sjezdovek a všudypřítomných vleků a lanovek. Toto prostředí se zdá naprosto ideální pro otevření tématu role muže v moderním rodinném životě, v němž obvykle nemusí svou rodinu chránit vlastním tělem, ale stále se to od něj tak trochu očekává. Tomas se pod tíhou výčitek svého okolí i pochybností nad sebou samým mění v lidskou trosku zbavenou veškeré důstojnosti, kterou nakonec přece jen v nedořečeném ironickém závěru získává zpět. Nebo také ne.

Vyšší moc se vyznačuje mimořádně vytříbenou a rigorózní formální stránkou, kterou si autor vyzkoušel již ve svém úspěšném minulém filmu Hra (Play, 2011). Östlund používá téměř výhradně statické celkové záběry bez jakýchkoli kamerových jízd nebo zoomů a s minimem střihů. Veškerý pohyb se tedy odehrává pouze v rámci mizanscény, navíc na tento pohyb musí divák často dlouhé vteřiny čekat a v některých případech se ho ani nedočká. Tyto záběry buďto nejsou doprovázeny žádným hudebním doprovodem, nebo naopak opakujícím se bouřlivým finále z Vivaldiho Čtvera ročních dob (které jsme slyšeli již v traileru), jež silně kontrastuje s většinou statickým dějem. Těmito postupy autor připomene především rakouského režiséra Michaela Hanekeho, jehož vliv je v poslední době cítit ve stále více evropských filmech. Pokud v tomto textu však zmiňuji Bergmana a Hanekeho jako očividné režisérovy vzory, tak je třeba říct, že Östlund oproti nim mnohem více vyzdvihuje humornou stránku lidského jednání a tím se blíží dalšímu rakouskému tvůrci s nezaměnitelným rukopisem, Ulrichu Seidlovi.

Zatímco předchozí režisérův film Hra byl především analyticky krutou a vážnou studií šikany a humor v něm prosvítal jen výjimečně, tak Vyšší moc je plná ironického a často černého humoru. Už samotné záběry na nudnou rutinu rodinného lyžařského zájezdu s opakujícími se denními rituály působí směšně a některé následující scény jsou zase natolik emocionálně vypjaté, že je ani není možné brát zcela vážně. Pokud Haneke používá své postupy především k ještě silnějšímu dopadu na diváka a manipulaci s ním, tak Östlund si spíše libuje v absurdní komice, jež často pramení také ze skvěle napsaných dialogů nebo z použití velkolepé hudby.

Jak absurdita s přibývajícím časem nabývá na síle, tak se z filmu postupně stává brutální satira na manželské soužití, jež svým postupným natahováním struny v mnohém připomene například nedávného Boha masakru (Roman Polanski, 2011), který však přeci jen zůstával spíše konverzační situační komedií a nepřekročil stín dramatické předlohy Yasminy Rezy. Östlund jde v tomto směru mnohem dál, ve svém filmu ponechává řadu věcí nevyřčených či alespoň nedořečených, pečlivě pracuje s filmovým stylem a budováním atmosféry a jednotlivé scény jsou skvěle vypointované a přesně načasované. Samozřejmě, že nedořečenost je atributem (pseudo)uměleckých filmů už pěknou řádku let, až se z ní někdy může stávat klišé, ale v Östlundově podání nepůsobí jako laciná berlička tvůrce, jenž neví, jak ukončit svůj film, ale naopak dobře zapadá do jeho zvláštního světa se specifickým humorem.

 Ferdinand Fořt

————————————————————— 

[1] Jiří Švestka, Jan Dvořák a kol., Občanské právo hmotné 1. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s. 2009, s. 147.

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 7. 11. 2014 ve 17.35 a zařazen do kategorie Filmy, Recenze ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.