Nejvíce diskutované

MFDF Jihlava 2014: Třídní sraz

28. 10. 2014 # 22.38 # Festivaly, Filmy, Recenze # Bez komentáře

Švédská režisérka a výtvarnice Anna Odell se ve svém celovečerním debutu rozhodla využít filmového média k tomu, aby z odstupu dospělého věku podrobila revizi své trpké dospívání uprostřed třídního kolektivu. Po dvaceti letech se rozhodla hledat odpovědi na otázku, proč právě ona byla vyloučena z jinak dobře fungujícího společenství a stala se obětí šikany a následně důsledné ignorace. Je však vůbec možné i poté, co se z dětí stali dospělí s vlastními rodinami, dospět k jasným reakcím a sebereflexe ze strany dávných viníků? Kde jsou vůbec hranice šikany a outsiderství – jedná se o přechodnou pošetilost spjatou s určitým věkem člověka či přetrvávají nadále pod slupkou korektních vztahů mezi dospělými jedinci?

Přímým podnětem pro Annu bylo zjištění, že nedostala pozvánku na výroční školní sraz. Jelikož nebylo možné uskutečnit konfrontaci během reálné situace, rozhodla se Anna ke zvláštní metodě svého pátrání. Natočila s herci rekonstrukci možného průběhu srazu, kdyby sama byla přítomna a rozhodla se postavit spolužáky čelem stinným stránkám jejich devítiletého soužití. Její vize je plná skepse a nepřekonatelné hořkosti a ukazuje, že ani dospělý věk, ani časový odstup nedokáží smazat pevné hierarchické vztahy. Původní povrchní formality narušují přímo mířené otázky a osočení a narušený večírek vrcholí ve vypjaté hysterii a fyzickém střetu. Oddělené životy se opět slévají do kolektivní bytosti, jež v záchvatu sebezáchovy silou vylučuje outsidera, který si dovolil vynést na světlo dávno vytěsněné a pro mnohé i nepodstatné vzpomínky.

Působivá etuda, která nemá daleko k nekompromisním snímkům hnutí Dogma, je následně režisérkou užita jako prostředek sebevyjádření před skutečnými spolužáky. Pouze někteří jsou ochotni se s ní po letech setkat, ovšem pouze jediný z nich je schopen postavit se k problému upřímně a vést s bývalou spolužačkou rovnocenný dialog. Zatímco jsou ti, co se aktivně či pasivně podíleli na Annině šikaně, usvědčováni z pokrytectví i úskoků, otevírá se i prostor pro tázání nad smyslem režisérčina projektu. Může jí tázání vůbec přinést uspokojivou odpověď a jaký postoj vlastně od konfrontovaných spolužáků očekává? Je vůbec v právu, když konceptuálním způsobem posuzuje jednání dospívajících, které se vzpírá kritériím přijímaným až v dospělém věku? Zdá se ovšem, že si Anna tento rozměr, který přinášejí osobní hovory nad usvědčujícím snímkem, sama příliš nepřipouští. Svým jednáním dosvědčuje, že nedokáže překonat blok, který z ní navenek dělá ublíženou ženu bezohledně posedlou vidinou, že je možné se s dávkou urputnosti vyrovnat s minulostí. Sama se obklopuje zvláštní aureolou smutku a izolace, ponurá atmosféra prostupující i autentické situace po celou dobu připomíná stále živou traumatickou zkušenost.

To, co Anna nakonec odhaluje, jsou přetrvávající překážky, které vytváří neschopnost ostatních přiznat si chyby, i když třeba jsou spjaty s obdobím nezralosti. Nic víc. Několik setkání nepřinese žádné rozhřešení ani náznak oboustranného pochopení. Blok přetrvává a původní plán postupně uvízne na mělčině. Samotný snímek otiskuje tuto bezradnost do rozostřeného konce, který si vypomáhá nepřínosnou situací, v níž se skutečná postava setkává s hercem a končí pocitově neuchopitelným návratem na místo činu – do školní budovy, jež se v průběhu snímku opakovaně vracela jako bolestné memento. V mrazivé „rekonstrukci“ se režisérce podařilo působivě upozornit na mocenské praktiky třídního kolektivu, jenž jsou zakořeněny hlouběji než ve svrchní půdě adolescence a mohou proniknout i jednáním rozumných dospělých jedinců. V přímých konfrontacích ovšem k podobně přesvědčivým závěrům nedospěje. K tomu chybí přístupnost otevřenějšímu dialogu, který by mohl dospět dál než k principiálnímu nedorozumění. Dosažení hlubšího smyslu režisérčina neukotveného hledání by přispěla menší míra dogmatičnosti vůči vlastní verzi minulosti a celkové uvolnění omezeného pohledu, jenž zavání v celkovém formálním pojetí sebestředností. Na druhou stranu by se tím smazal důležitý aspekt poznamenané Anniny osobnosti, který je nakonec největší překážkou úspěšnosti jejího projektu. A nakonec i pozoruhodným druhým plánem, skrze nějž lze situace i celkovou metodu nahlížet, a přistupovat tak k filmu především jako k celistvému portrétu, jenž přesahuje režisérčin subjektivní náhled na přetrvávající zkušenost.