Domů » Filmy, Recenze

Nick Cave: 20 000 dní na zemi – Divnej patron a samochvála šlechtí

Nick Cave si nadělil bilanční film, v němž se zeširoka zamyslel a předvedl umně vybudovanou image. Australský hudebník, spisovatel a herec ani technicky vzato jubileum neslavil, ale nač se v takovém případě zatěžovat prkotinami… Předchozím větám schází jedině utroušená poznámka o intelektuálním obžerství, aby nic nebránilo obrazu křečovitého volnomyšlenkáře nad svými (značně sebestřednými) kruhy. Podobné asociace zdejší Cave asi vyvolá, mimo jiné proto, že nad zdánlivou stylistickou či vypravěčskou průbojnost staví tvůrci převážně osvědčené způsoby oslovení. Ani pronesené myšlenky nemusí nutně rezonovat, načež se pro nezasvěceného domněle vytrácí ten poslední důvod, proč zavadit o projekt, jehož jediným a nerozlučitelným pojivem je Nick Cave. A přesto se domnívám, že právě diváci nezatížení stigmatem specificky naladěného fanouška mohou film – a v důsledku i sebe – inspirativně otestovat.

Ztracený Cave

Snímek Nick Cave: 20 000 dní na zemi (2014; Iain Forsyth, Jane Pollard) je přitažlivý i tajemný hybrid. Třebaže uváděn jako dokument, může oprávněně připomínat hraný film – pečlivým nasvícením, puntičkářským rozvržením scény i předpřipravenou gradací. Tvůrci nelžou, pouze si hrají a odvádí pozornost od očividného k nejistému rozestupu mezi realitou a fikcí. Jakékoli rýsování hranic zde předem vnáší neplodné spekulace, a proto je třeba se spokojit s neurčitou poučkou o fikci, jež zákonitě nese prvky dokumentu (žitého světa v nejobecnějším smyslu), a opačně dokumentu, který nevyhnutelně předkládá fikci. Společně se setkat nemusí, i když si výrazně notují.

Nick Cave skutečný nepochybně je a tvůrci nepodlehli svodům ho vrhat vstříc smyšleným historkám, jak učinil v českém kontextu zejména Petr Zelenka ve svých mystifikačních hudebních dokumentech (věděli jste, že Visací zámek vytočil Elizabeth Taylor a nadchl posluchače v Japonsku?). Možná i proto, že sebeshazující prvky režisérské duo výrazně tlumí, případně obratem vyvažuje čímsi vážným. Mystifikaci často odráží dvojznačné a tíseň vyvolávající užití prostor, v nichž se protagonista nachází. Alespoň dva příklady: když se jde Cave v úvodu ukázat Darianu Leaderovi, není zcela jasné, s kým si vlastně povídá. Leader připomíná terapeuta, jenže přítomná obrazovka a způsob zpovědi přibližují rozhovor spíše talk show. Podobně znejistí scéna, při níž Cave vchází do potemnělého archivu, aby oprášil pár momentek z divokého mládí. Činí tak v krajně stylizovaném prostředí vhodném spíše k uchování federálních složek o deviantech.

Pointa je v tom, že Cave si během scén sám vybírá, jaké budou mít naladění. Místy Leaderovi ponechává pozici empatického terapeuta, jindy na něj reaguje, jako kdyby před ním seděl chtivý redaktor společenského magazínu. V archivu začíná sadou školních fotografií, ale brzy se nadšeně zastaví u momentky z koncertu léta páně 1981, na níž bezelstně močí zatoulaný Němec přímo na pódiu. Cave ukazuje proud moči napnutým archivářům, kteří přirozeně ani nedutají. Stejně jako Leader mají situaci pod kontrolou jen zdánlivě, neb cokoli skutečně nápadného se v dokumentu stane, řídí Nick Cave.

Cave znovu nalezený

Napadlo Vás někdy, že dvacet tisíc dní je bezmála šedesát let? Pokud přitlačíme v počtech a položíme rovnítko mezi jedním dnem a jednou minutou, uteče nám produktivní život do dvou týdnů a pár dnů. Každý si může vybrat, zda to u něj/ní vyvolává děs, lakonické pousmání nebo třeba katalyzátor pro nové nastavení hodnot. A spolu s tím nechť se zamyslí, jestli o příval jen o něco méně svérázných úvah skutečně stojí, protože Nick Cave jimi ve svém dokumentu nešetří.

Lhostejno, zda u moderující terapeuta či při poklidné jízdě autem, Cave dumá a sdílí obecně nadčasové myšlenky (paměť, odvaha atd.). Míra vděčnosti závisí na vstupních požadavcích a intelektuální náročnosti. Předem mohu ubezpečit, že kdo nadšeně louská Kanta v MHD, ten opustí kino náležitě neukojen. Nebylo by moudré přikládat vyřčeným úvahám univerzální platnost a dokola si je opakovat v domnění, že u nich dodatečně vyklíčí ukryté poselství. Přiměřenějším srovnáním jsou důstojně vydané sbírky citátů, u nichž možná zarazí banální moudro od Schillera, aby po otočení stránky dojala přiléhavě vyjádřená teze od Dickense (nebo naopak, potažmo s jinými účastníky). Když Cave popisuje paměť jako svého druhu esenci, bez níž lidská bytost strádá a postupně odumírá, sotva tím zažehává nový proud myšlení. Podstatnější než sdělení samotné je způsob, jak protagonista tyto známé myšlenky připomíná. Filmaři totiž z Cavea učinili bezmála recitátora. Tato poloha je prodloužením zpěvákova osobitého stylu, u něhož je dostatek prostoru pro vykřičení agrese i tlumenost, kdy veškerá hudební „recidiva“ trpělivě vyčkává. Ta se po skončení filmu spojí především s vibracemi posledního alba Push the Sky Away (2013), jehož nahrávání a koncertní uvádění film ostatně z dálky nahlíží. Slovo vibrace není náhodné, neboť vyzdvihuje táhlou zvukovou plochu, která na sebe vždy nemusí důrazně upozorňovat, ale někde v dosahu stále zní a čeká na průlom.

Nick Cave nepůsobí ve filmu nikterak těžkopádně, a není tudíž náročné uvěřit emocionálnímu zaujetí, s nímž vše pronáší. O poznání matněji vyzní promluvy vedlejších postav. Slovy klasika: „kde není voda, tam vlny nenaděláš“. Buď není dán prostor k vyjádření (moderující terapeut, vyšetřující archivář), nebo by nutně potřebovaly myšlenkový i formulační přítok. Světlou výjimkou je dlouholetý hudební parťák Warren Ellis, jenž vedle Cavea důstojně obstojí. O to více zamrzí, že Ellis vyměřený čas vesměs promrhal na líbivé historky ze zákulisí. Na konci každého jeho výstupu je možné vycítit nenaplněný potenciál. Dokumentu neprospěly ani stylizované rozmluvy v autě, jež jsou místy na hraně totálního blábolení.

Čím nápaditěji tvůrci pracují se zvukem i tichem, tím pragmatičtěji se jeví volba songů, kterými se hudebník uvede. Volba ikonické písně dokumentu padla na Jubilee Street, šesti a půl minutové prostřídání obou poloh (tlumenost a agrese). Začátek songu se nevtíravě napájí na recitační výkony Cavea, zatímco do dynamického závěru je napuštěna ozvěna jeho starší tvorby. O ní však příliš plodného nepadne – Cave se příliš nepochlubil érou před založením Nick Cave and the Bad Seeds. Historky s močí nahrazují muziku, jež dle něj tehdy při koncertech ustupovala na vedlejší kolej. Závěr živé verze Jubilee Street je doplněn o montážní vsuvky mladého Cavea, jež sugerují, že se různé výstupy v čase dají poměřovat. Nasazením hudebníka možná, ale jen tvůrci a snad pár skalních fanoušků tuší, co se za těmi archivními záznamy skrývá. Je rozdíl, zda pravděpodobná položka seriózních budoucích kompilací – tj. Jubilee Street – nebo jakási raritní a případně nevydaná nahrávka. V daném kontextu je mimořádně nesoudné, pokud se Cave implicitně otře o duet s Kylie Minogue. Líbivá balada zřejmě vytvořila nepřesný obraz u mnoha náhle vyrojených fanoušků, ale není od věci připomenout, že na kompilacích bude podobně nevyhnutelná jako Jubilee Street. Marně jsem stál o vyslechnutí songů, jež budoucí výběry opomenou.

Celý tento problém (nejen hudební) by se dal přiblížit k metafoře pootevřených dveří. Cave ponechává přesně takovou škvíru, aby zavládla spokojenost z odkrytého zákulisí i touha více nahlédnout. Jiným způsobem se tím vyjadřuje problematický vztah mezi dokumentem a fikcí, mezi autentickým vhledem a bezpečnou stylizací. Ta není vždy úplně košer: když například Cave pročítá závěť z roku 1987, kde odkazuje veškerý svůj majetek – žádný tehdy neměl – na vybudování muzea Nicka Cavea, zasměje se a ironicky tím shodí tehdejší nadutost. Jenže nadhled se dá vyložit rovněž coby líbivá sebeprezentace a nenápadné sdělení, že minimálně peníze náš umělec už má. Cave tvrdí, že ho svět venku vždy rozhodí a slova označí za pozlátko. Účinně tím relativizuje samotný dokument. Je to legitimní volba a fanoušky (mezi něž se řadím) podle všeho nerozhodí. Výzva směřuje k ostatním, o něž Nick Cave také stojí. Ostatně originální název jeho jméno neobsahoval, to jen český distributor sáhl ke spolehlivějšímu oslovení. Asi na základě obav z nedostatečného přiblížení protagonisty, což částečně sdílím. Rád bych se ovšem mýlil.

Martin Mišúr

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 23. 10. 2014 ve 8.53 a zařazen do kategorie Filmy, Recenze ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.