Das Filmfest 2014 – Dobrou, mámo: Syndrom nenávratné ztráty důvěry
13. 10. 2014 # 22.51 # Festivaly, Recenze # Bez komentářeModerní vila uprostřed kukuřičných polí, dva od sebe nerozpoznatelní bratři a jejich matka v rekonvalescenci po rozsáhlé plastické operaci obličeje, to jsou body, kolem nichž dvojice rakouských režisérů splétá krajně znepokojivý a nepředvídatelný příběh. Severin Fiala a Veronika Franz připomínají především precizně kontrolovanou estetikou i podvratným vztahem k základním sociálním normám osobní sepětí s režisérem Ulrichem Seidlem (Veronika Franz je jeho partnerkou a scenáristkou, Fiala jeho synovcem). I v ostatních složkách navazují na nejlepší tradice současné rakouské kinematografie i širší trendy evropského filmového artu ztělesňované především distancovaně absurdním řeckým Špičákem (2009). Dochází tak k zajímavému střetu dvou přístupů: první zachovává vůči dění postoj nezúčastněného pozorovatele, jehož pozornost postrádá možnosti obsáhnout zázemí a motivace postav, druhý vnáší matoucí prvky a zavádějící stopy v rámci zvláštně ukotveného prostředí plného nejasných významů.
Často banální situace zpočátku neodhalují nic než povrch právě probíhajícího dění, jsou záměrně zbaveny kontextuálních vazeb a vytvářejí tak spletitou síť hypotéz. Dlouhá expozice tedy místo toho, aby poskytnula základní orientační body a nasměrovala postavy k cíli, přináší jen další a další otázky. Proč matka podstoupila plastickou operaci? Jaká závažná událost se odehrála předtím a zanechala za sebou narušené vztahy mezi ní a jejími syny? Proč vše napovídá tomu, že rekonvalescenci před vlastními dětmi jen předstírá? Co je důvodem přísné hierarchie, kterou vnáší mezi své děti? A je vůbec na místě očekávání jasných odpovědí na stále se objevující nové a nové otázky? Jak vršící se hypotézy zahalují děj až mysteriózní atmosférou, vytrácí se počáteční dojem, že sledujeme vztahové drama odvyprávěné rigorózně realistickým stylem. Místo toho se zdá, že se noříme do uzavřeného světa, kde vládnou svébytná a neuchopitelná pravidla a v němž nelze spoléhat na hranice mezi realitou, snem či vytouženými i potlačovanými představami.
V realitě rozpouštěné v odlišných registrech lidského vnímání se po záměrně zmatečné expozici otevírá hlubší ponor do zpočátku nepropustné situace. Vyprávění svým balancováním na hraně paranoidní fantazie neúprosně stupňuje prožitek oboustranného odcizení mezi matkou a jejími desetiletými syny. Zatímco v první části se dvojice bratrů snaží spíše trpně vyrovnat s fyzickou i psychickou proměnou matky a tento proces v nich zanechává znepokojivé stopy, v druhé části snímku udeří v nečekané konfrontaci důsledky jejich vnitřní proměny. Nerozlišená a v určitém ohledu osvobozující směs skutečnosti a představ se náhle ustálí na bodu syrového záznamu brutální reality. Dosavadní podezření a identifikace s oběťmi citového násilí přitom procházejí absurdní přesmyčkou a snaha zmocnit se pravdy a rozplést síť hypotéz nabývá krajně explicitní až fyzické podoby, za níž by se nemusel stydět ani mistr šokujících zobrazení mezilidských patologií Haneke.
V okamžiku, kdy děti přejímají iniciativu nelítostně do svých rukou, dosahuje vrcholu znepokojivé napětí, v němž se tvrdě střetávají nabízející se identity jejich matky. Jsme svědky trestu, či pokračující obrany? Ať tak či tak, má rozpoutaná krize v okamžiku ztráty jakékoliv jistoty na obou stranách vůbec nějaký smysl a může směřovat k očistě? Vrcholné zmatení (či lépe zatemnění) citů, emocí a rodinných hodnot v okamžicích boje o opětovné nabytí důvěry přesahuje působivou bezprostředností pásmo brutálních výjevů a připravuje skutečně žhavou půdu pro konečný úder, jenž by zasáhl diváka nepřipraveného a s celou řadou znepokojivých otázek k následnému uvažování.
K poslední ráně skutečně dojde, bohužel však v podobě efektního zvratu, který vše, co předcházelo, postaví na hlavu a uzavře v nabídnutém interpretačním rámci. Ten bohužel pozornost směřuje na odhalení konkrétní podstaty nepřirozených prvků ve vzájemné interakci postav, zatímco provokativní rozměr důsledků této interakce přesouvá do druhého plánu. Konvence hororového žánru, které se předtím v rámci mnohovýznamového vyprávění ohlašovaly spíše v podobě značně přímočaré snové ikonografie (odpůrci švábů by se měli držet na pozoru), nakonec ovládnou a utlumí ukázkovým žánrovým klišé i celkové vyznění. Druhé zhlédnutí snímku se tak stává nevyhnutelným a dešifrační proces může vesele pokračovat a změnit se v nezávaznou hru s roztroušenými významy. Ďábelsky otevřená partie identity a důvěry však již nesměřuje k tíživým existenciálním otázkám, které blednou kdesi na pozadí. Váhání mezi čistokrevným hororem a autorským filmem obsažené v distribučním sloganu tak bohužel končí s těžším závažím na první misce, které naopak odjímá tíživost skutečně závazné reflexi.
Dobrou, mámo (Ich seh, Ich seh, Veronika Franz a Severin Fiala 2014)
Články obsahující informace o Das Filmfest:
16. 10. 2014 17.12
13. 10. 2014 22.51
5. 10. 2013 19.01
17. 10. 2011 21.03