Odebírat RSS
RSS komentářůSamota: Smrt v dvojím rámu
8. 9. 2014 # 8.42 # Filmy, Recenze # Bez komentáře 
Přestože se žádný z nich do oficiální kinodistribuce nedostal, snímky španělského režiséra Jaime Rosalese mohou být českým divákům známy díky ojedinělým festivalovým projekcím. Jedním z nejvýraznějších z nich je právě Samota (La Soledad, 2007), kterou bylo možno zhlédnout na letošní Letní filmové škole v Uherském Hradišti v rámci sekce Fokus, jež pod tematickou záštitou „žena“ vybrali španělští redaktoři internetové filmové platformy elantepenultimomohicano.com. Precizně komponované statické záběry často ukazují hrdiny paralelně v různých úhlech přepůleného obrazu a absence hudby dává vyniknout přirozeným ruchům. Život hrdinů ve své každodennosti však nemusí nutně působit depresivně. Film spíše analytickým způsobem směřuje k odhalení neviditelných bublin fyzické i mentální izolace, v nichž se všechny živé bytosti po celý svůj čas nachází.
Rosales tímto filmem u cinefilní veřejnosti vyvolal značný zájem, přičemž každé z jeho dalších děl přineslo jak pro autora, tak pro diváky vstup na nové pole a zároveň vždy představovalo nezapomenutelnou filmovou událost. Tvůrcův následující snímek Kulkou do hlavy (Tiro en la cabeza, 2008), jenž u nás bylo možné zhlédnout v rámci někdejší putovní přehlídky Cinepur Choice, je natočen pomocí kamery s dlouhou ohniskovou vzdáleností, díky níž lze příběh blíže nespecifikovaného únosu sledovat doslova v pozadí. Divák sleduje protagonisty ve značné prostorové vzdálenosti či skrze okno přes ulici; neslyší žádné rozhovory a z řeči těla často vidí pouze fragmenty. Snímek Snění a ticho (Sueño y silencio, 2012), který byl uveden v rámci posledního ročníku festivalu španělské kinematografie La Película, je oproti předchozímu pokusu o vyhrocený realismus naopak spíše intimním příběhem o smrti a zásvětní existenci v prostoru nejasně prolínajícím realitu a snové představy.
Rosales není ten typ tvůrce, který by variováním téhož formálního vzorce hledal ideální podobu pro vyprávění svých příběhů. Přestože lze mezi režisérovými díly nalézt řadu paralel, Samota se od následující tvorby dosti odlišuje. Sledujeme příběh několika žen: tří sester, jejich matky a ženy s dítětem, která se záhy stane spolubydlící jedné z jejích dcer. Muži tu mají spíše doplňující role. Přesto však nelze říci, že je režisérovým záměrem je ze svého tématu vyloučit — nepůsobí jako statisté, jakožto protagonisté svých životů jsou ve filmu zobrazeni se stejnou intenzitou, pouze s menší frekvencí. Tématem je, jak již sděluje samotný název, samota. Ovšem nikoli samota exemplární, podmíněná nějakou formou psychické či fyzické izolace postav ze společnosti, nýbrž samota všudypřítomná, týkající se každého člověka, jež nekončí nijak jinak než vyústěním v nevyhnutelné smrti. Existenciální rozměr filmu tedy prostupuje všednodennost života. Hrdinky nejsou nijak nápadně osamocené — naopak mají komunikující rodinu, partnery, přátele, domov, práci. Rosalesovo zkoumání samoty jde však pod tento společenský povrch — míří na lapidární, ale přesto ne zcela samozřejmou skutečnost, že veškerá lidská empatie, láska, či sdílená blízkost druhých naráží na zásadní limity nás samých, uzavřených ve svém těle a ve své mysli. Smrt pohltí oboje; osobní tragédie se však přežene jako vítr a komunikační síť, která je jako nadlidská sféra do značné míry nezávislá na svých nosičích, přetrvává nerušeně dál. Svět živých tvorů je jednotlivci něčím vnějším; obalí jej lepkavou slupkou a po jeho odumření dříve či později vyplní prázdnou dutinu, jež byla jeho životním „místem“.
Autorovo zaměření na ženy se zdá být spíše jeho osobním zaujetím než nutností vyplývající z námětu. Tragédie zobrazené ve snímku mají vždy ryze osobní ráz (i když jedna z nich reflektuje nedávné teroristické útoky v centru Madridu). Zobrazení smrti či umírání je však věnována stejná pozornost jako scénám naplněným prchavými dialogy a rutinní činností. Díky tomu je její obraz naléhavější — působí absurdně a pro diváka snad palčivěji, když smrt vyvstane náhle z hladiny poklidného civilizačního šramotu, aniž by byla podepřena obvyklou kauzalitou vyprávěcích prostředků. Zpětně je však zabarvena do stejné tóniny jako všechno ostatní, neboť je opět překryta následnými obrazy všednodennosti.
Intimita a téma smrti jsou spřízněny se snímkem Snění a ticho. Formální odstup pak není zdaleka tak silný, jako v případě Kulkou do hlavy, přesto zde jasně vyvstává. Samota je zabírána výhradně v dlouhých statických obrazech, které jsou často půleny do dvou oken, jejichž přechod je většinou překvapivě čistě skryt díky pečlivě komponovanému aranžmá s využití křivek interiéru, barev, ploch, rámujících objektů apod. Půlení obrazu má ve filmu dvojí funkci — buď ukazuje stejnou scénu či stejnou hrdinku ve dvou různých záběrech, nebo naopak dvě různé vzdálené scény a postavy v nich propojuje do jedné. Efekt tak není nepodobný fotografiím Barbary Probst, která množí záběry v různých úhlech, detailech a kompozicích v rámci jednoho okamžiku stisknutí spouště do komplexní mozaiky (nebo naopak stejné místo v různých časech do jednoho obrazu). Vzniká tak silný dojem neuchopitelné mnohosti reality, z níž vnímáme pouze nepatrný úsek a která nám tak vždy zásadně uniká. Díky zmiňované absenci hudebního doprovodu je ztichnuvší dialog postav vždy střídán tichem či nanejvýš obvyklým rokotáním města. Dojem trvalé vnitřní izolace je promyšlenou obrazovou i zvukovou stránkou patřičně zvýrazněn a nabývá tak hluboce melancholického stínu, aniž by musel mít divák dojem, že je do podobných nálad záměrně manipulován.
Samota je film, který rozhodně nedocení každý a většinového diváka pravděpodobně nezaujme. Přitom jen málokteré filmové dílo vyniká tak precizním zpracováním, které přitom vhodně koresponduje se subtilním tématem. Pro Rosalesovy příznivce ovšem máme dobrou zprávu — jeho nový snímek, španělsko-francouzské drama Hermosa juventud (Beautiful Youth) již měl svoji premiéru na letošním festivalu v Cannes.
Tento příspěvek byl napsán uživatelem 
