Bong Joon-ho: ,,Nechci nechat vybuchnout svět.“

21. 8. 2014 # 15.44 # Festivaly, Rozhovory # Bez komentáře

Snímky výrazného představitele současné korejské kinematografie se představují na MFF KV pravidelně, letos však režisér poprvé přijel svůj film uvést osobně. Adaptace francouzského komiksu Le Transperceneige se stala nejdražším jihokorejským filmem v historii. A protože nákladné sci-fi vyžadovalo rozsáhlou koprodukci, jde o Bongův první anglicky mluvený snímek, navíc skoro celý natočený v barrandovských ateliérech. Po úspěšném uvedení na asijský a evropský trh ale narazil u amerického distributora. Výhradní práva nad podobou promítaného snímku v anglofonních zemích umožnila The Weinstein Company odsunout premiéru a film, původně bez vědomí režiséra, radikálně zkrátit.

Z filmu se po americké premiéře stal ojedinělý distribuční experiment. Dva týdny po nasazení Snowpiercera do kin zvolil distributor na tamnější trh nezvyklou strategii a uvolnil ho do VOD distribuce na internetu. Po šesti týdnech online utržil film překvapivých pět milionů dolarů a předpokládá se, že nečekaný úspěch otevře možnost vícenásobného nasazení snímku na různé distribuční kanály i dalším filmům, jež se rozpočtově pohybují někde mezi blockbustery a nízkorozpočtovou nezávislou produkcí.

Bong Joon-ho v rozhovoru mluvil především o konceptu vlakového filmu a s tím spojenou prací s filmovým prostorem. Popisuje také natáčení filmu, včetně spolupráce s českým štábem, nebo vznik autorizovaného zkráceného sestřihu. Vzhledem k rozebírání jednotlivých scén a motivů ze Snowpiercera obsahuje text významné spoilery, včetně zakončení snímku.

Snowpiercer vyšel původně jako komiks a je obecně známo, že drtivou většinu scénáře jste napsal podle vlastního příběhu. Zůstalo z knihy něco, byť detaily, které vás zaujaly a využil jste je ve filmu?

Pokud jste komiks četla, tak velmi rychle poznáte, že jsem vše přepsal. Jediná věc, která zůstala stejná, je stěžejní myšlenka příběhu a jeho zasazení – lidé přeživající v jedoucím vlaku, kde proti sobě bojují dvě skupiny bohatých a chudých. Ale každý detail, situace, bojová scéna nebo postavy Tildy Swinton a Jamieho Bella jsou přítomné pouze ve filmu. Svým způsobem jsem znovuvytvořil již jednou vystavěný příběh o boji ve vlaku a tím vzniklo zcela unikátní vyprávění.

Scénář jste napsal v korejštině a teprve s pomocí Kellyho Mastersona jste promluvy upravili do angličtiny. Ve filmu kladete velký důraz na jazykovou bariéru mezi pasažéry, což je na hollywoodskou produkci nezvyklé – zpravidla se objevují například němečtí vojáci hovořící anglicky s naprosto příšerným německým přízvukem.

(smích) Ano, přesně tohle nenávidím. Filmy jako Gejša (2005, Rob Marshall), kde herečka čínské národnosti ztvárňuje japonskou postavu Gejši a všechny dialogy jsou vedeny v angličtině. Podle mě to vypadá hrozně a na asijské publikum musel výsledek působit nemístně. Korejský herec Kang-ho Song, kterého jsem do Snowpiercera obsadil do role Nama, mluví rodným jazykem, což byl také důvod, proč jsem v neomezených možnostech sci-fi snímku vytvořil automatické překladače. Podle mě mají herci nejkrásnější projev, pokud jim umožníte vyjadřovat se svým mateřským jazykem. Navíc Kang-ho Song anglicky nemluví, takže jsem se ho svým způsobem snažil chránit. Zmíněný strojový tlumočník už v našem reálném světě existuje, například jako iPhone aplikace, jež dokáže v reálném čase překládat hlas do jiného jazyka, takže je to vlastně věc blízké budoucnosti.

Jaká byla inspirace pro koncept vlaku ve filmu? Mě osobně jako první napadl proslulý severokorejský obrněný vlak božského Kima.

Pro Korejce představuje vlak memento traumatické národní minulosti a vyvolává nepříjemné vzpomínky na válku v 50. letech, což se týká hlavně generace mých rodičů. Když za korejské války zabrala sovětská a severokorejská armáda část jihokorejského území, původní obyvatelé byli vystěhováni do jižnějších částí země – a to za pomoci vlaku. Jde o velmi traumatický obraz z historie: dlouhé vlakové soupravy směřující na Jih, jež byly přeplněné uprchlíky uvnitř vagónů, ale tísnili se i na střechách. Pro mojí generaci je vlak spojený spíše s romantickou představou cestování, ale já se neřadím ani k jedné skupině. Pro mě osobně představuje hlavně vzrušující výzvu – můžu natočit vlakový film, což je příležitost, která se za život objeví jen zřídka. Celý dvouhodinový děj se odehravá uvnitř jedoucího vlaku a tím se vytváří specifický a zcela unikátní filmový prostor, jež se výrazně odlišuje od snímků zasazených v letadle nebo v ponorce. Vlak se dělí na jednotlivé sekce, hýbe se a klikatí jako had, v podstatě je živý. Krom toho všechny jedinečné situace jako scény uvnitř tunelu nebo přejezd přes Jekatěrinin most jsem mohl vytvořit pouze v podmínkách vlaku.

Celý film se odvíjí jako cesta od posledního vagonu až po přední část vlaku, během níž se s každým vstupem do nové sekce radikálně proměňuje stylizace prostředí. Jak probíhal design scén pro tolik specifický uzavřený prostor?

Už od začátku hrál design klíčovou roli, vlak je ve filmu vším. Pořadí jednotlivých souprav se rovná pořadí scén ve filmu a jejich podobu jsem načtrnul už ve scénáři. Celý děj se odehrává kolem Curtise, postavy Chrise Evanse, a opisuje jeho pohyb jedním směrem – dopředu. Jak ho kamera sleduje, publikum chronologicky poznává vlak odzadu, tudíž jsem vzhled všech scén vymýšlel už v průběhu psaní scénáře a na základní podobě každé sekce jsem spolupracoval s tvůrcem concept artu. Když se štáb přesunul do ČR, začali jsme spolupráci s filmovým architektem Ondřejem Nekvasilem. Ondřej vyšel z původních náčrtů a storyboardů, ale výrazně je rozpracoval a doplnil vlastními nápady. A přestože se každá sekce odlišuje od předchozí různými druhy barev a dekorací, v podstatě jde stále o totéž – úzkou a protáhlou konstrukci vlaku.

Jak jste sám řekl, děj se odehrává pouze v prostoru vlaku, což u akčních scén vyvolává značná omezení. Navíc způsob snímání násilí je vzdálený filmovému eskapismu, ke kterému se obvykle uchylují blockbustery. Jak se točí bojové scény se silným emočním dopadem na diváky?

Povaha násilí, jež divákovi neumožňuje očekávaný eskapismus, ale naopak odhaluje intenzivní a bolestivý zážitek, je přesně to, čeho jsme chtěli dosáhnout. V úzkém prostoru k sobě mají jednotlivé charaktery velmi blízko a veškeré dění se stává výrazně tělesným a přímočarým. Mimoto náš koordinátor kaskadérů, Brit jménem Julian Spencer, stojí za designem slavné bojové sekvence ve filmu Davida Cronenberga Východní přísliby (2007). Hlavní postava v podání Vigga Mortensena tam nahá s holýma rukama bojuje s gangstery – výjev vzbuzující silné pocity děsu a hrůzy vznikl hlavně Julianovou zásluhou, a proto jsme s ním uzavřeli spolupráci. Základní koncept bojových scén byla intimita a zároveň krutost. Zasazením do klaustrofobického prostředí, kde se lidé navzájem zabíjejí na velmi krátkou vzdálenost, jsme ve scénách dosáhli vysokého stupně utrpení.

Na začátku bojové scény se sekyrami nastane zvláštní uvozující okamžik s rozřízlou rybou, kdy v její krvi všichni protivníci smočí své zbraně. Má scéna mytologický původ nebo jste rybu použil hlavně kvůli následnému grotesknímu efektu, kdy po ní hlavní postava během bitvy uklouzne?

Tenhle výjev vlastně ve scénáři vůbec nebyl, ale během kreslení storyboardu mě to najednou napadlo a tak jsem do scény rybu dokreslil. Můj štáb i asistent režie se na náčrt dívali nechápavě, ale nakonec jsme scénu natočili. Bitva se sekerami představuje asi největší bojovou scénu ve filmu a namáčením zbraní v krvi jsem chtěl zdůraznit barbarskou povahu blížícího se zápasu. Ačkoliv je Snowpiercer sci-fi, postavy nikdy nestřílejí z laserových zbraní, ale útočí něčím velmi prostým a jednoduchým, třeba kladivem nebo sekerou, což je mnohem přímočarejší. Doufal jsem, že se mi podaří ztvárnit výbušnost situace a chtěl jsem zvýraznit moment, kdy se člověk chystá do boje. Využití rybí krve odkazuje ke kmenovým rituálům, kdy se na demonstraci síly válečníci namaskují tak, aby své protivníky vyděsili. A když už jsme na place rybu měli, napadlo mě, že by se toho s ní dalo natočit víc, takže náš Kapitán Amerika po ní efektně uklouzne.

Vaše snímky jsou známé míšením vypjatých a absurdních situací, ale také politickým podtextem. Vlak svojí nekonečnou cestou příhodně koresponduje se zacykleným schématem třídního boje mezi bohatými a chudými, ale vše končí jeho destruktivním zastavením.

Vlastně si myslím, že film vypovídá především o systému. Bohatí lidé žijí vepředu a chudým jsou vyhrazeny vagony v zadní části, ale beztak jsou všichni zavření v témže vlaku, který představuje systém. Curtis se celý film pokouší o jediné: dostat se do čelní sekce. Pohyb vpřed pro něj znamená revoluci. Problém ale nastává, když dorazí až na úplný začátek vlaku a uvědomí si, že je stále lapen uvnitř. V tom spočívá Curtisova tragédie. Naproti tomu postava Nama, Korejce závislého na kronolu, působí směšně, až hloupě, ale chápe revoluci v docela jiném směru – snaží se vyjít z vlaku ven, opustit systém. Jde o úplně jiný, vyšší stupeň vzpoury, a proto konci filmu dominuje Nam. V závěru odpálí dveře, což si vyžádá spoustu, možná až příliš mnoho obětí, ale dvě děti, Yona a malý černošský chlapec Tim, vylezou z vraku ven a systému uniknou. Opuštěním vlaku začíná nová éra a filmem jsem směřoval hlavně k tomuto sdělení. Podobný typ politických vyjádření ovšem lze uskutečnit pouze ve sci-fi filmu.

V imaginární budoucnosti si můžete zvolit jakoukoliv možnost.

Nechci nechat vybuchnout svět, jen abych unikl. Existují lidé – a nejenom ve Snowpiercerovi, ale ve skutečném životě – kteří udržují systém v chodu. A pak jsou tu lidé, kteří systém mění zevnitř, a nakonec i malá skupina lidí, která se pokouší ze systému uniknout a nebo ho zlomit. Povahou můžou být nebezpeční, někdy dokonce záporní, ale myslím, že ve světě sci-fi hraje tahle malá skupina podstatnou roli.

Nenechat svět vybuchnout… Ale to jste v podstatě udělal, v úvodu filmu proběhne kolaps celé civilizace, i když ledová katastrofa je pouze stroze popsána a nikoliv ukázána. Jaký byl důvod pro zatajení pohledu na hroutící se svět?

Ve filmu je malé množství záběrů, přibližně dva nebo tři, kde můžete zahlédnout zamrzlé město a objeví se i panorama zmrzlého přístavu s převrácenými tankery. Ale to je vše, ostatní výhledy skrze okna ukážou jen zasněžené hory bez známek lidské civilizace. Snímek jsem natočil z vnitřního hlediska vlaku a skoro ve všech záběrech se díváme zevnitř ven, nikoliv naopak. Například scéna, kdy postavy jedí v umělém akváriu sushi a dívají se na oceán zamrzlý až k horizontu, ilustruje náladu filmu. Chtěl jsem dosáhnout pocitu, že okolní prostředí i celý svět je zcela neobyvatelný. Jediný Nam je posedlý vidinou, že lidé mají po opuštění vlaku šanci přežít. Ale všechny postavy ve filmu a vlastně i publikum, které jsem k tomu vedl, si nedokáží představit, že by vyšly ven. Ve chvíli, kdybych je nechal zahlédnout jeden, dva domy, určitě by je napadlo, že v nich možná nějací lidé přežívají. Prázdno naopak žádné přeživší nepřipouští.

Je známo, že The Weinstein Company se snažila váš film přestříhat. Víte, co distributorovi ve snímku vadilo nejvíc, co požadoval změnit nebo vyhodit?

Minulý rok vytvořila společnost vlastní sestřih, kde chybělo 20 minut – kus z každé scény. Například výjev, kdy si postava Tildy Swinton vyndá zubní protézu, tak přesně takové bizarní detaily vystříhli. A také rybu, na kterou jste se ptala. Pan Weinstein, kterého si jinak (bez ironie) vážím, prohlásil, že scéně stejně nikdo nebude rozumět. Nezbývalo mi, než zalhat a vysvětlit mu, že můj otec je rybář a záběr má pro mě velmi hluboký symbolický význam, že jde o poctu mému otci. Trochu ho to překvapilo, ale nakonec ustoupil a scénu ve filmu nechal, protože rodina je přece důležitá věc. Když distributor film sestříhal, uspořádal testovací promítání, které nedopadlo zrovna dobře. Posléze promítli i můj zkrácený režisérský sestřih, který oproti jejich verzi získal vyšší skóre. Což je nakonec vedlo k rozhodnutí, že do kin uvedou můj sestřih. Nejprve plánovali film nasadit do omezeného počtu pár desítek kin, ale teď už je promítacích míst na tři sta. V zásadě happy ending: já jsem šťastný, protože do kin se dostane moje verze filmu a lidé od Weinstein Company jsou taktéž, protože divácké ohlasy jsou skvělé a čísla stále rostou. Všichni jsou spokojení.

Anna Krejčířová