Fízlové hajzlové: Policejní kopanec diváckému očekávání

14. 8. 2014 # 23.44 # Filmy, Recenze # Bez komentáře

Quentin Dupieux byl u nás donedávna známý spíše jako hudebník vystupující pod jménem Mr. Oizo. Do širšího podvědomí vešel především díky ikonické reklamě pro Levi’s, v níž poprvé zazněla skladba Flat Beat a v níž se rovněž poprvé objevil jeden z pozdějších popkulturních symbolů přelomu století – plyšák Flat Eric – a ke které později přibyl i videoklip s Ericem v hlavní roli. Dupieux se však kromě hudby věnuje i filmování. I český divák tak mohl v průběhu posledních pár let na některém z tuzemských festivalů zhlédnout snímek o vraždící pneumatice Rubber (2010), nonsensový Wrong (2012) tematizující mimojiné vztah psů a jejich majitelů a letos i jeho volný spin-off Wrong Cops. A právě poslední jmenovaný snímek putuje pod názvem Fízlové hajzlové i do české distribuce.

Dupieux si i v rámci současné artově laděnější kinematografie udržuje poměrně snadno rozpoznatelnou pozici. Je výrazně autorským tvůrcem, jehož filmy se vyznačují svébytnou poetikou povyšující v různých obměnách nonsens a promyšlenou absurditu na svůj primární cíl. Už Rubber, ač nejde o Dupiexův celovečerní debut, na sebe výrazně upozornil jak pošahanou myšlenkou, tak svým promyšleným tematizováním filmu jako média. Existenciální pouť vraždící pneumatiky jasně vyjádřila odsunutí veškerých norem, které si povětšinou s filmy (běžné i artové produkce) spojujeme. Běžnou kauzalitu a alespoň elementární smysl dávající dění na plátně nahradila svěží a nápady nabytou absurdní jízdou, která sice čerpala inspiraci z nejrůznějších zdrojů, ale nevzala na sebe v současnosti módní podobu více či méně identifikovatelných odkazů. Místo toho si Dupieux vytvořil vlastní poetiku založenou na pocitu nahodilosti a ironizování hned v několika vrstvách najednou. Následující Wrong byl více přímočarým tahem na až dadaistickou poetiku a vystačil si s jednodušším schématem a místy až příliš prvoplánovou podivností. Rozvíjel ale hru s kouzlem absurdity zase jiným směrem a stejně jako Rubber představoval mezi současnými filmovými trendy poměrně osvěžující vítr. Fízlové hajzlové pak představují Dupieuxův zatím nejméně divácky přístupný film. Už jenom proto, že ke klasickým trademarkům svého tvůrce přibraly nové, které intenzifikují místy až na hranici únosnosti.

Samotný český distribuční název je přitom lehce zavádějící. Originální Wrong Cops má totiž stejně jako film hned několik vrstev. Za prvé jde o odkaz k Dupieuxovu předchozímu režijnímu počinu, za druhé samotné anglické slovo „wrong“ nemusí nutně znamenat, že je někdo hajzl. Naopak zahrnuje podle kontextu několik možných výkladů, které odkazují k tomu, že něco není úplně v pořádku. Což asi nejlépe vystihuje jak všechny postavy a události, které se ve filmu vyskytují, tak samotný film.

Český název navíc silněji odkazuje na jeden z výrazných inspiračních zdrojů, kterým jsou pro Fízly takzvané „bad cop“ snímky a exploatační kinematografie. Tyto filmy (jmenovitě třeba Poručík Abela Ferrary z r. 1992 nebo Dirty Harry Dona Siegela z r. 1971) většinou pojednávají o policistech, jejichž metody a přesvědčení jsou v různých rovinách minimálně sporné a v každém případě v rozporu s tím, co by měl dle obecného přesvědčení policista zosobňovat. Tomu u Fízlů odpovídá už základní nástin děje (pokud se dá vůbec hovořit o zápletce v tradičním slova smyslu), který se točí okolo skupiny policistů v Los Angeles, jež se prakticky bez výjimky chovají jako hovada a nevykonávají téměř nic, co bývá tradičně spojováno s policejní prací. Místo toho svou uniformu buď zneužívají k nejrůznějším činnostem (obtěžování žen, dealování marihuany v mrtvých potkanech, gay porno či oprese introvertního teenagera v okouzlujícím podání Marilyna Mansona), nebo prostě jen skládájí špatné techno a sní o kariéře hudebníka.

Fízlové hajzlové ale v žádném případě nejsou pouhým komediálním následníkem bad cops filmů a stejně tak nejde o dalšího zástupce aktuální uvědomělého revivalu exploatační kinematografie. V prvním případě až příliš nerespektují jakákoliv pravidla a v základu exploatační kinematografie po boku tvůrčí svobody vždy stála i vědomá provokace a výsměch hodnotám dané doby. Ať už šlo o společnost jako takovou nebo její odraz v politice, kinematografii či kultuře obecně. Určitou formu kritiky si v tomto ohledu ostatně udržují i filmy se „špatnými poldy“. Fízlové hajzlové se ale od podobného přístupu víceméně distancují. Nejde jim o jedovatý komentář k současné společnosti a jejích pravidel a norem, ale spíše o pečlivě promyšlenou anarchii, která se ironicky ušklíbá úplně nad vším, aniž by k tomu potřebovala politický podtext či poskytovala nějakou (jakkoliv skrytou) výpověď. Jde o film, který díky obzvláště vysokému stupni nadsázky záměrně postrádá téměř jakoukoliv stopu soudržnosti či systému v rovině stylu, vyprávění i pravidel jím vytvářeného fikčního světa a za zvuků dunivých beatů tomu všemu rozverně ukazuje zdvižený prostředník. Ne proto, aby vypovídal a na něco poukazoval, ale jednoduše proto, že může.

To by samo o sobě nebylo v Dupieuxově případě nic tak úplně nového. S důrazem na spontaneitu, nonsens a nepředvídatelnost pracoval už ve svých předchozích počinech. Fízlové se od nich ale výrazně liší jak mírou výše zmíněného, tak svou hrou s přízemností, trapností a všeobjímající debilitou prakticky čehokoliv, co se na plátně objeví. Většina humoru a vtipných situací ve filmu záměrně postradá timing a jejich rozvíjení je přerušované, táhlé a ve většině případů mu chybí byť jen základní (v tradičním pojetí) dramatický oblouk a gradace. Především je ale spousta vtipů sama o sobě záměrně natolik absurdně trapná a v podstatě nevtipná, že ona trapnost tvoří další vrstvu a sama se tak stává vtipem navázaným na ten původní. Tuto strategii umocňuje i herecké obsazení, složené povětšinou z méně známých komiků (jakkoliv jde o film s asi největším počtem známějších obličejů, který Dupieux zatím natočil) a dvou vtipných miniroliček známých jmen (Marilyn Manson a Eric Roberts), s jejichž podivně stylizovaným projevem plným záměrného přehrávání a hraným amatérismem vytváří Dupieux absurdní, amatérsky působící frašku, jejiž hovadnost a přetaženost je ale do detailů promyšleným kopencem do koulí jakýmkoliv tradičnějším konvencím. Díky tomu si film udržuje svojskou atmosféru a především vysokou dávku nepředvídatelnosti, jelikož intenzita a zdůraznění jednotlivých výstupů důsledně nepodléhá žádnému jasně rozpoznatelnému systému. To samé ostatně platí i pro stylovou stránku filmu, která se na rozdíl od předchozích Dupieuxových snímků s pečlivě komponovanými záběry vyžívá v kombinaci desaturovaných barev, laciného lo-fi vzhledu (něco mezi levným televizním seriálem a webovou sérií), rozostřené kamery, kulhajícího rytmu a amatérsky působícího střihu.

Tento přístup by možná snesl srovnání s filmy Petra Marka, se kterými sdílí jak lo-fi styl, tak právě velkou míru ironizace bez přítomnosti výpovědi. Humor Markových filmů se ale stále ještě pohybuje spíše v rámci šibalského pomrkávání a téměř pubertální rozjívenosti a je tudíž pořád přístupný poměrně širokému publiku. Dupieuxovi Fizlové jsou záměrně agresivní, důsledněji narušují jakékoliv hranice i očekávání a více než kdy jindy u nich záleží, co všechno je divák ochoten nebo schopen ještě snést. Jde o film tak dokonale ambivalentní, že dokáže stejně dobře fascinovat mírou schopnosti kálet na vžité představy jako donutit diváka k zoufalé sebevraždě zahradním náčiním. Případně obě polohy za zvuků techna, střídat.

Ondřej Kosnar