LFŠ 2014 David Čeněk: „Musíme si diváky vychovávat“

5. 8. 2014 # 18.59 # Festivaly, Rozhovory # Bez komentáře

Při příležitosti letošní jubilejní 40. Letní filmové školy v Uherském Hradišti jsme udělali rozhovor s jedním z festivalových dramaturgů — filmovým historikem Davidem Čeňkem, jenž měl letos pod svými křídly jednu z hlavních sekcí Fokus se zaměřením na Španělsko (snímky s tématem españolady, retrospektiva Luise Garcíi Berlangy a Augustího Villarongy, současný španělský film, španělské horory) a retrospektivu Roberta Bressona. Rozhovor se týkal nejen letošního programu a okolností jeho výběru, ale i celkového směřování a koncepce hradišťského festivalu.

Jelikož jste právě dramaturg letošní rozsáhlé španělské sekce, první otázka je nasnadě: proč právě Španělsko a proč españolada (pozn. redakce: žánr, v jehož rámci jsou zobrazené některé nacionální španělské prvky, jako korida, flamenco, důraz na furiantství, machismus, pověrčivost atp.)?

Filmovka začala už za Jiřího Králíka intenzivně mapovat kinematografie evropských zemí, ovšem s tím modelem, že obsah musí tvořit historický přehled daný chronologicky. Uvažovali jsme však o tom, že země s bohatou kinematografií, jako je Francie, Španělsko nebo Anglie, by bylo obtížné v rámci sekce Fokus tímto způsobem uchopit. Napadlo mě, že by bylo zajímavé zaměřit se na určité třeba i historické hledisko, které se ve filmech nějakým způsobem odráží. Když je na LFŠ v jednom z hlavních cyklů Španělsko, všichni samozřejmě čekají, že tam bude Buñuel, Saura, Almodóvar a všechny ty filmy, co se tu promítají už dvacet let. Připadalo mi tedy inovativní zaměřit se letos právě na fenomén españolady a zároveň na tom vyzkoušet model, který se příště může týkat i jiných zemí.

Jakým způsobem jste vybíral pro Fokus na Španělsko uvedené snímky?

Od začátku byl omezený počet filmů. Program obsahuje hodně cyklů a každý je třeba zaplnit odpovídajícím počtem projekcí. Po různých kráceních z produkčních důvodů zůstal pro Fokus počet třiceti snímků plus půlnoční projekce (zahrnující Španělský horor — pozn. redakce). Řekl jsem si, že jádrem bude españolada, ale nechtěl jsem zůstat jenom u ní, jelikož jsem přesvědčen, že kdyby se všechny filmy týkaly jen españolady, tak z toho diváci umřou. Chtěl jsem tedy zařadit podcykly, které by ukázaly různorodost španělské kultury v jistém protikladu ke stereotypům zobrazeným v españoladě. Určitý protipól v programu tvoří španělské horory. Pak jsem chtěl do výběru snímků zapojit také filmové publicisty z webu elantepenultimomohicano.com, které jsem znal a jejichž pohled mi připadal svěží — jsou to takoví „rozhněvaní mladí kritici“. Oslovil jsem je s tím, že chci nějaké nové filmy, které budou tvořit tematický doplněk k españoladě a které ukážou jiný pohled na současnou španělskou kinematografii. Oni si vybrali téma „žena“.

Takže zaměření na zobrazení žen byl jejich nápad?

Přesně tak. V programu je zařazen také dokument Jako uvázaná na řetězu (Con la pata quebrada, 2013. r. Diego Galán), který se nám výborně hodil, protože zobrazuje na základě ukázek od prvních zvukových filmů až po současnost, jak se ve španělské společnosti měnil pohled na ženu skrze kinematografii. U nich je to velké téma; machismus je tam stále přítomen, pořád převládá jistá představa o ženě, že se musí starat o muže, nebo že je to taková ta strašná hysterka. Ukazuje se ovšem, že v nových dílech je i hodně příběhů o ženách, které přebírají roli dosud považovanou za čistě mužskou.

Výběr současných španělských snímků zahrnuje jako jediný ze všech sekcí filmy, které jsou nové a zároveň u nás neznámé — které se ani nechystají do distribuce ani nebyly moc uváděné na žádném tuzemském filmovém festivalu. Považujete za podstatné, aby se LFŠ více zaměřovala také na minoritní aktuální tvorbu, která však má co nabídnout?

Tohle téma je náš vnitřní problém, na němž se úplně neshodneme. Panují zde obavy, že na neznámé filmy nikdo chodit nebude a že nikoho nezajímají. Domnívám se, že taková představa je mylná. Když však tematickou sekci tvoří nové snímky, z nichž část již byla ve Varech, část na Febiofestu, chybí Filmovce objevnost. Já jsem přitom přesvědčen, že sem jezdí velmi vzdělané obecenstvo, nebo alespoň značná část cinefilního publika, u nichž by to jistě došlo ocenění. Před osmi lety tohle LFŠ do jisté míry naplňovala, neboť Jiří Králík se odvažoval zaměřit i na méně známé kinematografie, takže se do výběru dostaly i filmy, které u nás nikdo neviděl. Nyní je LFŠ více orientovaná na americký a evropský film a jakákoli snaha o změnu naráží na odpor kolegů. Jejich argumentem je, že například screwballové komedie tu také nikdo nezná. Což je velmi relativní, neboť řada z těch filmů již běžela v televizi či vyšla na DVD. Takže pak ve výběru zůstanou sotva tři opravdu u nás dosud neznámé snímky. Filmovce tedy chybí aktuálnost.

Probíhá o uvádění nových méně známých filmů dramaturgická diskuze?

Diskutovali jsme o nějaké sekci, která by byla věnována současným snímkům, nikdy jsme se ale neshodli, jaký k tomu bude klíč. Když už jsme našli jakýsi kompromis, vyšel z toho takový mišmaš, který připomínal to, co dělají Karlovy Vary nebo Febiofest — že vytahují filmy z velkých festivalů z posledního roku. Neshodli jsme se na žádném jiném modelu, tak jsme si řekli, že to dělat nebudeme. Letošní výběr současných španělských filmů je spíš příležitostný a nemyslím si, že to bude nějakým pravidlem.

Jaká je vaše vize ohledně představování méně známých tvůrců a jejich děl v rámci dlouhodobější koncepce festivalu?

Měl jsem na mysli nějakou sekci, která by například byla zaměřena politicky, společensky, či historicky. Navrhoval jsem i téma jako „film jako médium“ nebo „film, který cituje sám sebe“. Tedy takové trochu teoretizující, kam by se dostala řada děl, ať již nových nebo starších, které jsou úplně neznámé a přitom by mohly tvořit zajímavý celek. Třebaže pro menší část publika. Po odchodu Jiřího Králíka se LFŠ zprofesionalizovala, pokud jde o organizační stránku věci. Dostalo se na ni také více amerických filmů, které tady předtím nebyly. Když na Filmovku Pavel Bednařík zavedl obecněji zaměřené cykly (Fokus, Inventura, Spektrum, Visegrádský horizont — pozn. redakce), byla v tom jakási dlouhodobější koncepce, kterou už nemohl realizovat. Teď se ty chlívečky jakoby mechanicky naplňují.

V názvu festivalu je „škola“. Měl by tedy jít festival cestou méně náročných děl, nebo hrát spíše roli zprostředkovatele obtížnějších snímků či témat? Jaký je podle vás poměr mezi radikalitou v programových nárocích a vstřícnosti k divákům?

Já bych ani nežádal, aby náročnější program tvořil třeba polovinu. Je zde nějakých 180 -200 filmů, tak proč nevymezit třicet promítacích časů pro něco, co bude více radikální. Vytvořilo by to i určitou prestiž. Festival by přinesl něco, co žádný jiný prostě nedělá.

Obavy se týkají jen diváckého zájmu, nebo je v tom i otázka cenové dostupnosti některých filmů? Třeba sekce Cinepur Choice zde údajně skončila kvůli tomu, že vybrané snímky byly příliš drahé…

Všechno dohromady. Naprosto upřímně, sekci Cinepur Choice jsem prosadil, protože jsem tvrdil, že by bylo dobré spolupracovat s nějakým periodikem. Mně by nevadilo, kdyby to byl IndieFilm, 25fps nebo nějaké jiné. Moje idea byla propojit všechny ty světy — diváky i profesionály, nejen filmaře, ale také kritiky. A vést pak diskuzi mezi nimi. Není pravda, že problém s Cinepur Choice byl jenom kvůli cenám. Ty filmy byly drahé, ale třeba Bresson je dražší.

Ale Bressonovy snímky asi nejsou takové programové riziko…

Tak. Neshody s Cinepurem byly již za Jiřího Králíka, který je tlačil do toho, aby vybírali filmy podle jeho velkého tématu pro konkrétní ročník. Což oni odmítali a já jsem s nimi naprosto souhlasil. Pak se objevovaly argumenty typu: a co nám to vlastně přinese? Ale my musíme ty diváky vychovávat. To třeba dokázal festival dokumentárních filmů v Jihlavě — vychoval si diváky a teď může pouštět i formálně radikální filmy a nemusí se bát, že je diváci odmítnou. Myslím si, že k tomu by měla dospět i Filmovka. Samozřejmě, že by to chtělo pět či víc let, než si diváci uvědomí, že na ní můžou vidět i takové filmy, nejen ty tradičně narativní nebo ty, které tvoří klasické kapitoly z filmových dějin.

V čem je tedy LFŠ specifická oproti jiným festivalům?

Je specifická v tom, že má nebývalou dramaturgickou svobodu. Například Febiofest, Zlín, Karlovy Vary jsou omezené soutěžní formou. Nám na Filmovce může být jedno, co si naprogramujeme. Problém je, že chybí koncepce; není zde jasný výhled, co tím sledovat do budoucna. Diskutuje se jen rok dopředu, jak se naplní dramaturgické cykly, ale neuvažuje se, že zde může být například sekce na víc let, která bude nějak originálněji či hlouběji pojatá. Nebo se mohou dělat retrospektivy režisérů s bohatou filmografií — jako byl Fassbinder plánovaný na dva ročníky, který tedy nakonec zkrachoval. Tak by se dal větší prostor k nějaké výchově a také by se tím zvýšila možnost vydat knihu. Chápu, že nyní nejsou peníze ani energie k publikování monografie. Kdyby však byl retrospektivní program koncipovaný na dva roky, bylo by více času na přípravu a podání grantu k vydání knihy — třeba o Fassbinderovi, Bergmanovi… což je běžná praxe v zahraničí. Takto po filmech, které se zde promítnou, nezbude výraznější otisk.

Jaký je váš názor na práci s diváky?

To je další věc, že se s publikem moc nepracuje. Filmovka má poměrně velký dopad na nové generace, jelikož nestárne — je tady stále mnoho mladých lidí. Ze strany vedení převažuje představa, že práce s diváky je, když někdo přijde a pět minut před filmem mluví. Moje myšlenka byla například úvody diferencovat. Opět byl vznesen dotaz, co bych tím chtěl sledovat. Aby se diváci naučili, že můžou být i sekce, které jsou de facto založeny jen na teoretickém východisku. Kde se nebude pořád jen vykládat, že režisér měl problémy při shánění peněz a že si mu herečka zlomila nohu atd. Vzdělávání by se mělo zaměřit také na teoretický výklad. Taková by byla jedna z mých vizí do budoucnosti.

Máte nějaké zpětné vazby ze strany publika?

Tento rok jsem prosadil, aby byla v programu debata s dramaturgy LFŠ. Snažil jsem se vysvětlit, že je třeba dát prostor také divákům, aby nám tu zpětnou vazbu dali. Já vím o jedné jediné anketě, která se dělala jako průzkum. Ta byla formou internetového dotazníku. Což není úplně směrodatné, protože na internetu převažují mladí lidé — a na LFŠ nejezdí jenom nejmladší generace… Nicméně nějaký průzkum údajně probíhá každý rok. Nikdy jsem ale neviděl žádné výsledky.

V minulých ročnících zde byly Vaše sekce F jako Pravda a Nenápadný půvab krize, které vyvolaly určité kontroverzní reakce ohledně jejich koncepce. Letos tady nic takového není. Berete je jako takový experiment, řekněme kontextuální diskuzi s publikem? Mělo by se připravovat něco takového i do budoucna?

Ty sekce jsem spíš dostal, než že bych si je sám vymyslel. Tvrdil jsem, že bych v nich tedy chtěl jednak víc filmů a jednak větší volnost. Nakonec se stejně muselo seškrtávat, takže z patnácti snímků zbylo dvanáct, jedenáct… Co lze s takto obecným tématem ukázat na jedenácti snímcích? Takže jsem Nenápadný půvab krize pojal jako takový vtip. Výběrem snímků jsem ukázal, že krize je vlastně v úplně každém filmu, že ji najdu úplně všude. Nemyslím si, že to byl takový podraz na diváka — dostaly se tam docela zajímavá díla, i když dohromady samozřejmě vůbec nepůsobily koherentně. Byl jsem ale rád, že můžu promítnout raného Cronenberga či že se tam dostal Chris Marker, protože to je přesně ten typ snímků, který nikdy neprojde, jelikož není divácky příliš vstřícný. A u sekce F jako Pravda to bylo stejné.

Takže se taková podobná sekce nechystá?

V zadání je mít jednu tematickou sekci. Letos je jí Porn-art. Já jsem řekl, že už mě to nebaví a že už to nechci dělat. Měl jsem ideu, a netvrdím, že je nutně správná, že když děláme tematickou sekci, tak ten, kdo si ji vezme, by nám měl říct nějaký koncept, který tím sleduje, a že o něm budeme společně diskutovat. Ale zůstalo to v takovém vzduchoprázdnu. Takže se sekce bez širší diskuze naplní nějakými filmy a pak už není čas o nich mluvit.

Marek Jančík