MFF Karlovy Vary 2014: Výběr IndieFilmu

2. 8. 2014 # 12.06 # Festivaly # Bez komentáře

Filmový festival v Karlových Varech (4.7 – 12.7. 2013) je již za námi a naše redakce sestavila výběr nejzajímavějších filmů letošního ročníku a současně se našlo i několik filmů, které naše očekávání nenaplnily. Utvořený výběr rozhodně nemá ambice být uceleným pohledem na „to nejlepší“ z festivalu, ale spíše subjektivním upozorněním na některá z uvedených děl, které se do české distribuce nedostanou nebo těch, jejiž premiéru je dobré si pohlídat.

Výběr Jakuba Jiřiště:

Nepřítel třídy (Razredni sovraznik, Rok Biček, 2013)

Filmové sondy do komplikovaných vztahů mezi středoškolskými studenty a jejich učiteli se zdají být pro režiséry i diváky šťastnou volbou, jak dosvědčují úspěšné snímky Zkažená mládež (2007), Mezi zdmi (2008) či Náš vůdce (2008). Na první pohled nenápadný slovinský snímek však všechny strká do kapsy mrazivě přesvědčivou a vyváženou oscilací mezi postoji nezralých studentů, zaskočeného učitelského sboru, rodičů a solitérního profesora, jenž se stává středobodem konfliktu. Odlišné strategie, kterými se jednotlivé skupiny snaží vyrovnat se sebevraždou jedné ze studentek, se dostávají až na dřeň autenticity. Divák tak na základě silného zážitku pochopí, že debutující režisér musel tyto události prožít takřka na vlastní kůži, aniž by bylo třeba doplňujícího komentáře.

Křížová cesta (Kreuzweg, Dietrich Brüggemann, 2014)

Jeden z těch vzácných filmů, v němž každá složka má svůj hlubší smysl a přispívá postupně upevňované významové síti. Nápaditý koncept odvyprávět příběh čtrnáctileté mučednice formou čtrnácti asketických obrazů navázaných na symboliku křížové cesty zdaleka není samoúčelným ozvláštněním. Naopak napomáhá otevřít divákovo vědomí, aby bylo schopno pojmout překvapivá a nedořečená hlediska nejen na téma vztahu ortodoxní víry a dospívání. Spojovat precizní analytické uvažování se společenskými odchylkami se zkrátka německým režisérům daří a Křížová cesta uhrane především tím, jak dokonale “uzavřená” metoda může otevírat široké pole pro následnou diváckou reflexi a diskuze.

Zátiší (Still Life, Uberto Pasolini, 2013)

Stejně jako Křížová cesta, i Zátiší svérázného italského režiséra Uberta Pasoliniho budí dojem, že jeho struktura je tak přesně vyvážená, že jakýmkoliv dodáním či ubráním některého z prvků by se celý křehký organismus zhroutil. A právě křehkost nejlépe vystihuje celé působení filmu, jehož děj se splétá tak jemně a opatrně jako vlámská krajka a daleko více cílí na neokázalé emoce. Rozhodnutí odvyprávět příběh formou moderních zátiší totiž skutečně oslovuje až archetypální lidskou citlivost k pomíjivosti a útlaku času, a prožitek tak od prvních vteřin určují jemně odstíněné melancholické nálady. Střídmý portrét muže, jehož jediným životním cílem je dodat odchodu ze světa svých “klientů” alespoň nějaký smysl a návaznost, je se zvolenou formou v naprostém souladu. Výsledkem této harmonie je nejdojemnější zážitek z letošního festivalu.

O koních a lidech (Hross í oss, Benedikt Erlingsson, 2013)

Nespoutaná oslava islandské mentality a houževnatosti, při níž padne za oběť nespočet věrných zvířecích průvodců ostrovních venkovanů. Islandská černá komedie rozhodně není pouhou skladbou pološílených epizodek zaplněných svéráznými figurkami. Naopak, její cílevědomé prolínání monumentální okázalosti věčné krajiny a patosu života s přízemními pudovými poklesky proniká až k existenciální podstatě jedinečného národa. Vztah člověka a koně zde vyvstává ve své krajní nerovnosti i extrémní závislosti. Když se proud dějů náhle zastaví ve scéně, v níž se sám člověk zrodí z jeho vinou padlého koně, divákovo vržení do hlubší polohy snímku těžko může být silnější.

Kmen (Plemya, Miroslav Slaboshpitsky, 2014)

Ukrajinský snímek, který zazářil na letošním festivalu v Cannes, je skutečně snímkem, který posouvá hranice kinematografie, a proto ho nelze při konečném zhodnocení opomenout. Rozhodnutí odvyprávět příběh agresivních chovanců ústavu pro hluchoněmé pouze ve znakové řeči otevírá možnosti vnímání filmového obrazu i interakcí mezi postavami netušenými směry. Nesmírně percepčně náročný film je sice nucen zvolenou sociální problematiku silně redukovat na sled archetypálních a bezprostřední brutalitou působících scén, i tak postačí vytrvat a poddat se jeho až magnetizující znepokojivosti. Ti otrlí, co vydrží, budou v závěru bohatě potrestáni!

Zklamání:

Chlapectví (Boyhood, Richard Linklater, 2014)

Jaký má proboha význam sledovat dvanáct let vývoj dospívajícího herce, když o autentickou zkušenost dospívání v tomto výpovědně bezradném filmu vůbec nejde. Hlavní postava jen tak volně plyne nezaostřeným dějem, aniž by dala najevo svá niterná rozpoložení. Spíše propojuje galerii vedlejších postav, které nejdou pro velká slova daleko. Linklaterův opus se zvrhl v přebory amerických úsměvů a jeho pojetí dospívání má až nebezpečně blízko k prozářené ideologii amerických rodinných seriálů. I když je obratně natočený a nešetří inteligentními dialogy, po jeho uplynutí zbude v divákovi stejné prázdno jako před úvodními titulky.

V tichu (Zdeněk Jiráský, 2014)

Zdeňka Jiráského si jako režiséra v kontextu české kinematografie vážím a vkládám do jeho připravovaných děl značné naděje. O to víc mě pobouřil jeho pokus o audiovizuální báseň V tichu, která není ničím jiným než trestuhodným znásilněním tématu holocaustu. Výsledná skrumáž manýristických obrazů v reklamní estetice bezobsažně provázaná unylými hlasy na způsob Malickových voiceoverů má k básnickému tvaru hodně daleko. Osudy židovských hudebníků během války se slévají v nerozlišený proud s nulovou výpovědní hodnotou, nanejvýš slouží jako velmi vratká opora k nepřiznanému ždímání emocí. Možnost osobité výpovědi se utopila v návalu laciných klišé a V tichu tak nakonec nelze považovat za nic jiného než projev naprosté bezradnosti ve vztahu ke zvolené látce.

Výběr Martina Mišúra:

Nepřítel třídy (Razredni sovražnik; Rok Biček, 2013)

Pokud jde o letošní ročník, necítím potřebu se dlouze rozmýšlet či snad váhat. Výjimečný a nad zbytkem čnící divácký zážitek mi totiž uchystal ani ne třicetiletý debutant ze Slovinska, jemuž tímto milerád vyseknu poklonu. Rok Biček se zamyslel nad školním prostředím, které očividně stále pamatuje, díky čemuž neměl problém přehledně a přitom plnohodnotně vykreslit třídu plnou žáků (asi bych měl dodat, že samozřejmě také zjednodušeně, jenže při nynějším okouzlení filmem mám sklony zahlazovat). To by nebyl natolik nevídaný jev, kdyby ho neobohatila srovnatelně vyspělá reflexe učitelského sboru. Biček představuje modelové prototypy žáků/učitelů, dává jim pochopitelně omezený prostor, ale v průběhu filmu ke každému z nich přidá cosi dosud nepřiznaného, což účinně drží až do konce ve střehu. Ano, asi bych se měl uklidnit… MFFKV ve mně každoročně probouzí nekritická nadšení, která tím rychleji vyprchávají. Stačí pohlédnout na minulý ročník – po každém probuzení mi Bičekův krajan Slavoj (Perverzní průvodce ideologií /2013/) nebo Ari Folman (Futurologický kongres /2013/) připadají stále problematičtější. A již nyní mi v hlavě rotují budoucí zárodky argumentů, které budou podle všeho odkrývat další a další slabiny Bičekova debutu. To ovšem nevadí, protože ten první moment okouzlení zůstane. Právě kvůli takovým okamžikům jezdím do Varů.

Podivné vyšetřování (Indagine su un cittadino al di sopra di ogni sospetto; Elio Petri, 1970)

Blok filmů Elia Petriho opět prokázal, že na pocty je spolehnutí. Tím bych se nicméně neodvážil sebejistě tvrdit, že právě tento italský režisér ukrývá ve svém „portfoliu“ díla, nad nimiž je vcelku pevná intelektuální či kavárenská shoda (ano, mluvím tímto třeba o Fellinim či Viscontim). Mnohé Petriho filmy skýtaly problém, který nešimral jen intelekt. Ideální – ač příliš snadná – by byla v tomto směru kritikaDesáté oběti (1965), v níž je nonstop zdrhající blonďák Marcello Mastroianni v černém roláku postaven do středu zvráceného modelu reality show (u tohoto filmu ostatně postrádal míru možná spíše producent Carlo Ponti). Srovnatelný dojem nestřídmé divokosti se vynořoval u serióznějších látek, jakými byla například satira Vlastnictví už není krádež (1973) – zběsilé útoky na všechny strany, ideje, normy a hodnoty zde musely nadělat v hlavách levicových i pravicových vykladačů pořádnou paseku, protože jasno bylo maximálně v tom, za koho Petri nekope. Do podobné anarchie pak režisér zatáhl detektivní žánr: v Podivném vyšetřování (1970) se pramálo staral o realistické vykreslení postav, situací či prostoru (kdepak ozvěny neorealismu, u pozdního Petriho nenarazíte ani na stopové prvky). Výsledkem je dílo, na němž by se dalo odsoudit mnohé – pochybné žonglování se žánrem, neukáznění herci nebo hystericky prezentované společensko-politické souvislosti. V mých očích ovšem všechny slabiny spolehlivě přebíjí dodnes svěží hněv, který z filmu sálá. Výsledek se vlastně neliší od hudebního motivu, jejž k filmu složil Ennio Moriccone: vlezlý, nedůstojně „pískající“, záludný a stále se vracející v mnoha variacích. Ano, ten film je jednoduše precizní.

Zklamání:

Vlak do Moskvy (Il Treno va a Mosca; Federico Ferrone, Michele Manzolini, 2013)

Aby nevzniklo nedorozumění: od filmu, který si vytkl za cíl sestříhat amatérské záběry italských komunistů během jejich „sluníčkové“ cesty do SSSR, jsem nečekal přepisování dějin. Sedmdesát minut trvající střihový dokument budil od počátku podezření, protože při takto skromné minutáži mohli tvůrci: (a) stříhat až příliš nekompromisně, pokud dochované záběry za něco stály; (b) usoudit, že materiály nestojí za nic, a proto pragmaticky natahovat marný projekt. Druhá možnost je správně, leč tím mé bědování nad filmem zdaleka nekončí. Dvojice italských režisérů opatřila němé záběry monotónní doprovodnou hudbou a občas vstupujícím komentářem jednoho z účastníků. Právě staříkův hlas odhalí, jak nedbale byl dokument zpracován. Kontext je nelítostně osekán a mnohé vynecháno: je například přinejmenším podivné, že si komunisté jeli pro naivní rozčarování do Sovětského svazu až v roce 1957. Vypadá to, že kolektivně prospali XX. Sjezd KSSS i s pověstným Chruščovovým referátem o rok dříve, který otřásl mj. totálně neinformovanými spolustraníky ve Spojených státech. Nebo nic z toho slyšet nechtěli, což tvůrci neměli zamlčovat. Pokud pamětník cosi popisuje, v dobových záběrech to obsaženo není, ač snímek dost zavádějícím způsobem předstírá opak. A aby toho nebylo málo, k utrápeným sestřihům režiséři připojili cosi jako vlastní představu umění; tj. záběry blikajících světel a rádoby avantgardních her se stíny. Že jsem se nic nedozvěděl, pokládám za mrzuté. Že jsem při tom musel sledovat vychytralou a talent totálně postrádající exhibici dvou filmařů, to ovšem skutečně zabolí. Po dlouhé době jsem trhal lístek v diváckém hlasování vespod s naprostou jistotou.

Výběr Adély Mrázové:

Za nejsilnější zážitky letošního programu MFF Karlovy Vary 2014 považuji stejně jako většina kolegů filmy Leviatan (Leviafan; Andreje Zvjagincev, 2014) a Kmen (Plemya, 2014), nezklamal mě ani zatím poslední počin Xaviera Dolana Mommy (2014). Těmto třem filmům, které půjdou i do české distribuce, budeme v průběhu roku věnovat samostatné recenze. Ráda bych naopak upozornila na dva filmy, které nebude možné v českých kinech zhlédnout.

Slepá (Blind; Eskil Vogt, 2014)

Severský debut mě zaujal již na letošním Berlinale a bylo to poprvé, co jsem se rozhodla v rámci mezinárodních festivalů navštívit film opakovaně. Režisér a scénáristy Eskil Vogt se na scénář svého režijního debutu připravoval řadu let po boku svého kolegy Joachima Triera, na jehož scénářích spolupracovali jako tvůrčí tandem. Slepá zaujme kreativním ztvárněním světa slepoty, ve kterém vnitřní svět hlavní hrdinky Ingrid tvoří bezmezný tvůrčí potenciál a humor. Frustrující realita a fikce, kterou má Ingrid plně pod kontrolou, se zprvu téměř bez povšimnutí navzájem důmyslně prostupují. Divák je tak po celou dobu úspěšně znejisťován a nabádán k neustálému hledání nových, překvapivých souvislostí.

Violent (Andrew Huculiak, 2014)

Objevem letošního ročníku se pro mě stal projekt kanadské hudební skupiny We Are the City. Ambiciózní debut režiséra Andrewa Huculiaka, jehož jméno je už teď dobré si zapamatovat, byl samostatně financován a natočen za pouhých třináct dní. Violent zaujal svým vyprávěním a atmosférou, kterou buduje přes výstřední vizuální styl. Film je rozdělen do pěti částí a chronologicky vypráví o krátkém období v životě hlavní hrdiny Dagny. Příběhové segmenty jsou odděleny sekvencemi extrémně zpomalených surrealistických obrazů, z kterých je patrná zkušenost skupiny s tvorbou vlastních videoklipů. Netradiční vizuální zpracování doprovází a mnohdy dále rozvíjí zvuková stopa, v níž se zvuk a slova se dostávají na stejnou úroveň a tichá norská krajina je kontrastem k intenzivnímu hudebnímu doprovodu.

Výběr Jirky Blažka:

Následující selekcí se snažím upozornit na spíše méně známé filmy letošního programu, které okolo sebe neměly auru velkých jmen, očekávání a poprasku, přesto je ale spojuje neotřelý námět či zpracování a stojí za vaší pozornost.

Únos Michela Houellebecqa (L’enlèvement de Michel Houellebecq; Guillaume Nicloux, 2014)

Nenáročná sarkastická komedie má ambice potěšit nejen příznivce levicového francouzského spisovatele, který tu hraje sám sebe. Houellebecq se nepodílel na scénáři, příběh tedy nabízí pouze jednu z dalších narcistických mystifikací jeho osoby, přesto však dokázal svou misantropickou povahou a nenuceným hereckým projevem dodat filmu, mísícímu autobiografická fakta s ryzími fabulacemi, jisté kouzlo, které jen tak neomrzí.

Rybka a kočka (Mahi va gorbeh; Shahram Mokri, 2013)

Velmi náročný a neortodoxní film, horký favorit ze škatulky méně známých počinů. Vyprávění sleduje osudy dvou kanibalských kuchařů, jednoho řezníka a nepočetné skupiny studentů, kteří se chystají na soutěž v pouštění draků. Snímek využívá bezprostřední, takřka živočišně pojatou dokumentaci a současně snové vpády iracionálních jevů: David Lynch se potkává s Tobem Hopperem. Ve 134 minutách je krátká situace u jezera rozložena do několika úhlů pohledu postav, aniž by přitom byl využit jediný střih, čímž tato joyceovská odysea důsledně problematizuje filmový čas – prostor.

Další život mého otce (Utóélet; Virág Zomborácz, 2014)

Nenáročný komický snímek, který vykazuje nejeden typický rys daného žánru zemí původně východního bloku: vysokou míru imaginace, černý humor s hořkým dozněním, jedovatou sociální reflexi a patřičně stylizované postavy a mizanscénu. Ač se jedná o debutantské dílo, filmu nelze upřít vytříbené zpracování, s jakým se pouští do tradičního námětu ztracené generace a vyrovnávání se se smrtí: gagy, ať už slovní nebo fyzické, jsou tu realizovány s lehkostí a nápaditostí, aniž by podvracely vážnost celého tématu.

Slepá (Blind; Eskil Vogt, 2014)

Náročnější drama severského ražení: tedy chladný analytický odstup, který přesto umožňuje zprostředkovat silný emocionální prožitek. V dalším vyzrálém celovečerním debutu norský umělec Eskil Vogt stvořil krystalicky čistou výpověď o světu slepoty, jež může znamenat omezení a frustraci, stejně tak ale může ztělesňovat útěchu a kreativitu. Mezi těmito dvěma polohami přestupuje hlavní hrdinka, jejíž subjektivní pocity jsou přenášeny sofistikovanou montáží, mrknutím stírající hranice představ a reality.

Nepřítel třídy (Razredni sovraznik; Rok Biček, 2013)

Nenáročný – ale nikoli lehkovážný – snímek a další povedený celovečerní debut. Slovinské drama, národní vyslanec 86. Oscarové klání, se podobně jako Další život mého otce věnuje ztrátě blízkého člověka. Rok Biček vycházel při námětu o sebevraždě spolužačky z vlastní zkušenosti. Film se i přes občasnou tendenci směřovat k zjednodušující tezovitosti stává strhující a autenticky působící podívanou. V nezapomenutelné roli tu exceluje Igor Samobor.

Padající hvězda (Stella cadente; Luis Miñarro, 2014)

Náročná „fantasmagorie” o Italovi Amadeu Savojském, králi, jenž po krátkou dobu 1870 – 1873 vládl zemi španělské. Luis Miñarro, významný evropský producent a letos i prezident hlavní poroty 49. MFF Karlovy Vary, se pustil do historické látky velmi netradičním způsobem a namísto velkolepého dramatu zprostředkovává klaustrofobickou výpověď o člověku ve vyhnanství, který z vládnoucí pozice nezmůže zhola nic. Kafkovský rozpor se odehrává na neurčitém žánrovém pomezí komedie, (melo)dramatu, erotického filmu a historické fresky.

Růžový šum (Ruido Rosa; Roberto Flores Prieto – Carlos Franco, 1014)

Nenáročný snímek; jedno z těch „malých velkých” děl, které v desítkách nakoukaných filmů festivalu proplují, přesto ale ve vás zanechají nesmazatelnou stopu – stejně jako je tomu u postav Růžového šumu, mezi nimiž z letargie neočekávaně vzplane silné citové pouto, aby nakonec krutě pominulo a vše se vrátilo do starých kolejí. Jednoduché, čisté melodrama, ukotvené v liknavém tempu prostoupeném deštěm a praskáním rádiových vln.

Rocket Rain (Rocket Rain; Anggun Priambodo, 2013)

Poněkud náročně koncipovaný film určují minimalistické scény, jimiž se pomocí rozprav dvou mladíků zachycují zcela běžné problémy života; každodennost tu nabývá trefné poetiky a dosahuje všeobecně srozumitelné platnosti – to je úsměvným způsobem střídáno neočekávaně rozpustilými fantaziemi, přirozeně vycházejícími z provinciálního pohledu na svět indonéské kultury, které nabourávají jinak vážnost celého konceptu.

Zklamání:

Chlapectví (Boyhood; Richard Linklater, 2014)

Až na netradičně zvolenou vyprávěcí strategii Chlapectví představuje na Linklatera de facto nesmírně tendenční film, který leckdy koketuje až s kýčovitostí. Jediné čeho se lze obávat ještě více než tohoto zbytečného snímku je možnost, že někdy v roce 2034 dojde k objevení něčeho, co se bude jmenovat Mužství.

…Stáří se snad už nedočkáme.

Rover (David Michôd, 2014)

Nejpozoruhodnější scéna se odehrála až na samotném konci (bez nadsázky), předtím se nešlo než pouze ptát, kde a v čem je zakopaný pes.

Výběr Anny Krejčířové:

Na letošním ročníku u mě převažovaly snímky, jež spojuje nepříjemný až bolestivý divácký zážitek. Na rozdíl od části publika, jež po pár minutách houfně opouštělo sály, jsem si ale podobnou zkušenost užívala a do textu se mi nevešly ještě další dva snímky trýznící divácké smysly, Leviatan a Křížová cesta:

Snowpiercer (Seolgug Yeolcha, Bong Joon-ho, 2013)

Dlouho očekávané sci-fi korejského režiséra Bong Joon-hoa se na festivale představilo v původním režisérském sestřihu, i když na většinu pláten po světě se bude promítat jeho zkrácená verze požadovaná studiem (o čemž se více rozepíšu v připravovaném rozhovoru). Podvratný blockbuster, jenž se odehrává pouze na ploše věčně jedoucího vlaku, předkládá ve výrazné stylizaci souboj o moc mezi majetnými v přední sekci a lůzou v zadních vagónech a rozvrací nabízená žánrová klišé. Bitvy odmítají jakékoliv rytířské principy, v přetechnizovaném vlaku slouží jako hlavní zbraně kladiva, sekery a nože, až zvířecké násilí se vyhýbá hollywoodskému vizuálnímu odlehčení, vypjaté scény se mísí s absurdními detaily a závěrečné rozuzlení se v podstatě vysmívá v úvodu nastolené myšlence o třídním boji. Archetypální zjednodušení postav a zkratkovitost funkčních mechanismů postapokalyptické společnosti trochu ubírá na síle celému vyznění, ale stále jde o prozatím nejlepší sci-fi roku.

Kmen (Plemya, Miroslav Slaboshpitsky, 2014)

Další snímek zamýšlející se nad podobami lidského společenství, jen nevyužívá vědecko-fantastický rámec. U krajnice vypálený trabant, zdevastovaný dvůr pomalovaný graffiti nebo osiřelá pouť slouží syrovému ukrajinskému dramatu jako kulisy pro nejstarší zákonitosti v uzavřené komunitě neslyšících, které slibují ochranu, ale nastavená hierarchie přebíjí většinu profitů z členství. Kmen vypadá jako stokrát převyprávěný příběh z pohledu čerstvě přijatého, jenž ze začátku snáší své vymezené místo ve smečce, aby se posléze zahryzl do krku alfě a vydobyl si tak vyšší postavení ve skupině, ale formou překračuje vše dosud zhlédnuté. Znaková řeč je i bez jakékoliv doplňující nápovědy divákovi srozumitelná například ‘tónem’ sdělení (důrazností gest) a většinu informací pro zpětné rekonstruování dialogů lze vyhledat v obraze. Frustrace z neporozumění nutí v dlouhých steadicamových záběrech sledovat každý detail a opakující se scény odosobnělé rutiny znechucují svojí otevřeností a zároveň fascinují nikdy neviděným. Jeden z nejintenzivnějších zážitků na festivalu.

Slepá (Blind, Eskil Vogt, 2014)

Norský snímek o náhlé ztrátě zraku a postupném vyrovnání ženy s danou situací se skoro celý odehrává jako její ‘zrakové’ cvičení. Ingrid se mezi čtyři stěnami povětšinou prázdného bytu snaží pomocí obrazových vzpomínek a vymyšlených příběhů zrekonstruovat svět, jaký dříve znala. Do zpočátku nevinného experimentu s vlastní fantazií ale stále častěji pronikají detaily z jejího současného života, které se začnou vymykat kontrole a postupují až do fáze, kdy realita, niterné strachy a fikce splývají. Film Slepá zcela přebírá imaginární vidění hlavní postavy, následkem čehož se snímání i střih bez upozornění proměňují, narušují klasickou filmovou kontinuitu a vyvádějí diváka z nastaveného (automatizovaného) sledování snímků. Dalším výrazným prvkem filmu je nadhled: jednak černě sebeironický, který se nebojí tnout do tabuizovaných témat postižení, a jednak sebereflexivní ve filmovém vyprávění a procesu utváření příběhů.

Je těžké být bohem (Trudno byt’ bogom, Alexej German, 2013)

Lepší vládnout středověku než v multiplexu ohýbat hřbet. Naprosto ojedinělý divácký zážitek, za který si ovšem ruský kolos vybírá od festivalového publika nemalou daň. Doslova pocítit hnus světa, jež nezná krásu, dává režisér za pomoci typicky ruských dlouhých jízd, složitě komponovaných záběrech a zahlcené scéně, zobrazené výjevy jsou ale v přímém konstrastu s obvyklou obrazomalebnou formou. Filmová adaptace si s knihou bratří Strugackých v zásadě dělá, co chce, a bez znalosti předlohy nezbývá než tápat v obrazech a chytat se každého slova. Kamera orientaci v ději nijak neusnadňuje, naopak volně přechází od dokumentárního náhledu (steadicam, narušení čtvrté stěny), k vidění hlavní postavy nebo k bohorovným přezíravým přeletům nad bezútěšnou krajinou. Obscénnost, krutost, hloupost, lidské útroby ve všech podobách a zoufalý boj rusovlasého démona o záchranu lidstva se ve svojí extrémnosti propadá až k samoúčelným výjevům, v rámci celého Germanova ‘nausea’ gesta se ale zdá směšné vytyčovat hranici o přípustnosti daných obrazů.

Zklamání:

Frank (Frank, Lenny Abrahamson, 2014)

Rozhodně nejde o nejhorší film, jaký jsem na festivale zhlédla, ale očekávala jsem od Franka daleko víc – zpětně viděno lituji, že jsem kvůli němu nestihla dokument o Nicku Caveovi. Hudební komedie o vyšinutém frontmanovi experimentální kapely s přílepkem v podobě zrzavého losera na první pohled slibovala vítané odlehčení mezi těžkou vahou devastujících artových filmů. Frank pro mě bohužel představoval jen jednorázové divácké použití a smutné zjištění, že ostrovní produkce už zdaleka nezajišťuje tradiční dávku suchého humoru. Po příjemně trapném úvodu s vnitřně skládajícím Jonem bez hudebního sluchu, zato se zoufalou potřebou po pozornosti, jsem rychle došla k poznání, že mu role vypravěče zůstane po celou dobu filmu, navíc z velké části typickým haha glosováním na sociálních sítí, jež se ke konci mění v srdceryvné pokání. Film zachraňuje jen papundeklová hlava Fassbendera, pohrdající pohled Gyllenhaal, pár pokusů o sebevraždu a povedený záznam z nahrávání jedné celé skladby.

Výběr Ferdinanda Fořta:

Alespoň z toho, co jsem ve Varech viděl, mi přijde, že letos výrazně vyčnívaly filmy z Asie a ze zemí bývalého Sovětského svazu. A to se jen těsně do mého žebříčku nevešli Toulaví psi (Jiao You, 2013) Tsaie Ming-lianga a Je těžké být bohem (Trudno byt’ bogom, 2013) Alexeje Germana.

Leviatan (Leviafan; Andreje Zvjagincev, 2014)

Mrazivé drama o naprosté likvidaci člověka režiséra Andreje Zvjaginceva (Návrat) jistě patří k vrcholům letošního karlovarského festivalu. Film po zásluze oceněný na letošním festivale v Cannes cenou za nejlepší scénář totiž v prvním plánu zaujme silným příběhem o beznadějném střetu jedince s všemocným starostou a v druhém plánu vypovídá více, než by se mohlo zdát, o současném Rusku.

Kmen (Plemya; Miroslav Slaboshpitsky, 2014)

Ukrajinské drama z prostředí neslyšících mě dostalo svou syrovostí, naturalismem, ale také stylovou nekompromisností a čistotou. Důkaz o tom, že i ze stokrát omletého narativu lze vykřesat originální silný film, na nějž divák jen tak nezapomene. Více v recenzi Jakuba Jiřiště.

Černé uhlí, tenký led (Bai ri yan huo; Yi’nan Diao, 2014)

Není obvyklé, aby si hlavní cenu z áčkového festivalu (v tomto případě Zlatého medvěda z Berlína) odvážel žánrový film. V případě detektivky čínského režiséra Yi’nana Diaoa Černé uhlí, tenký led však byl udělen zaslouženě. Film diváka od počátku pohltí především svou ledovou (jak v doslovném, tak v přeneseném slova smyslu) noirovou atmosférou, originálním způsobem vyprávění a nezaujatou odtažitou kamerou. Nevadí pak ani příliš to, že se poněkud pletou obličeje hlavních postav…

Utiš vodu (Futatsume no mado; Naomi Kawase, 2014)

Je vcelku pochopitelné, že se ve Varech příliš nemluvilo o nejnovějším a prý výrazně autobiografickém filmu japonské režisérky Naomi Kawase Utiš vodu. Jedná se totiž o velice křehký a nenápadný snímek, který nezaujme okamžitě, ale přesto v divákovi nějakou dobu zůstane, a proto cítím potřebu na něj alespoň na tomto místě upozornit. Lyrický příběh vrstevníků Kaita a Kyoko o strastech dospívání a ztrátě bližního odehrávající se na tropickém japonském ostrově vyniká podmanivým snímáním přírody a vzácně realistickým ztvárněním zásadních životních okamžiků.

Hrátky s peklem (Jigoku de naze warui; Šion Sono, 2013)

Mé první setkání s režisérem Šionem Sonem bylo v záplavě depresivních, nenarativních nebo jímavých snímků vskutku osvěžujícím soustem. Hrátky s peklem jako by byly stvořeny pro půlnoční projekce, jelikož atrakce útočící na diváka v každé pikosekundě filmové stopáže rozhodně nenechají nikoho usnout. Sebereflexivní postmoderní koláž různých postupů a žánrů tematizuje především touhu točit filmy, kterou jistě Sono vrchovatě sdílí se svými hrdiny. Cinefilní radost.

Závěrem dodám, že první dva filmy z mého výběru (Leviatan a Kmen) by se měly díky distribuční společnosti Film Europe objevit i v našich kinech, co se týče dalších třech, tak bude nutné se spolehnout na jiné kanály.

Zklamání:

Kumiko, lovkyně pokladů (Kumiko, the Treasure Hunter; David Zellner, 2014)

Uživatel Marigold na filmové databázi csfd.cz píše: „Retardovaný indie fake z chráněné dílny. Zero tolerance, absolutní dno.“ A přestože bych možná nebyl tak tvrdý, tak s ním musím částečně souhlasit. Kumiko, lovkyně pokladů je totiž skutečně nesnesitelný film s nesnesitelnou hlavní hrdinkou, které pro její nevysvětlenou idiocii umrznutí v zasněžené Minnesotě přejete už jen proto, že spolu s ním přijde konec filmu. Snímek nevykoupí ani asi dvě vtipné scény a působivé záběry krajiny v závěru, protože stejně jako celý film nemají žádný hlubší smysl. Radši si po vzoru Kumiko pustím stokrát znovu Fargo, než tohle…

Norsko (Norviyia; Yannis Veslemes, 2014)

Šílená upíří féerie řeckého režiséra Yannisa Veslemese nenaplnila ani zdaleka očekávání, která jsem do ní vkládal. Obecně mám bláznivé a excentrické filmy rád, ale v tomto případě mi ujetost celého filmu přišla samoúčelná a otravná a trochu mi připomněla české porevoluční úlety – bohužel však ne Vorlův Kouř (1990), nýbrž spíše Němcův film V žáru královské lásky (1990) nebo Hanzlíkův Poslední přesun(1995)…