Odebírat RSS
RSS komentářůMFF Karlovy Vary 2014: O koních a lidech
11. 7. 2014 # 23.46 # Festivaly, Filmy, Recenze # Bez komentáře
Tuto pohlednici z Islandu od režiséra Benedikta Erlingssona si jen tak za rámeček nevystavíte. I přesto, že je film O koních a lidech zhmotněným snem lokálních filmových kanceláří napojených na vládní iniciativy v oblasti turistického ruchu. Podmanivě drsná příroda zachycená v celé své monumentálnosti se v něm slévá se všudypřítomným národním svérázem a originálně využitými reáliemi. Prohibice, slunce na celoroční dovolené, kilometry vzdálení sousedé, kteří přesto neztrácejí absolutní přehled o vašich životech…a všudypřítomná koňská stáda. Role těchto zvířat, na nichž je na divokém islandském venkově život člověka absolutně závislý, se v očích režiséra podvratně obrací málem ve společenskou obžalobu – samozřejmě s notnou dávkou nadsázky.
Osudovou svázanost člověka a koně film vnímá jako krajně nevyrovnané pouto, což s cynismem dokazuje ve volně spojovaných epizodách, v nichž se tato zvířata stávají oběťmi nadřazené lidské libovůle. Nejpřízemnější touhy a vášně mohou stát člověka dobré jméno u sousedů či příležitost ukojit své sexuální vášně, v bravurně vykonstruovaných situacích však úsilí tvrdohlavých vesničanů dosáhnout svého nakonec vždy stojí život koně. Bezsmyslné pachtění v rámci odlehlé komunity tak zbytečně promarňovanými životy nevinných a oddaných zvířat eskaluje až na krajní mez, v níž se lidské životy bez vyššího horizontu stávají hořkou zradou na přírodě.
Erlingsson tento pocit vytváří zábavným kontrastem, v němž se banální lidské poklesky rozvíjejí v odvážně natočených scénách bezmála monumentálních rozměrů. Je v tom cítit parodie na velká transcendentální dramata o lidském údělu, jelikož vztah člověka a přírody zde navenek dosahuje stejné působivosti, v samotné podstatě je ovšem naprosto převrácený. Scény v sobě obsahují napětí mezi bezmála posvátnou úctou a pocitem trapnosti nad beznadějně pudovým jednáním postav, jež připomínají daleko více než jejich zvířecí druhové nižší živočišní druh. Nejdále dovádí Erlingsson tento nerovný vztah v nelítostné scéně, v níž si ztracený španělský turista instinktivně uchová vlastní život v mrazivé vánici tím, že si vytvoří teplý azyl v útrobách zapůjčeného koně. Když jej příští den vesničané naleznou, je jeho krvavě vykoupená vina překryta momentem zázračného znovuzrození, jež záměrně připomíná porod. Šokující okamžik postavy i diváky uhrane natolik, že zároveň přítomná smrt je dokonale vytěsněna z mysli.
Erlingsson přesto nevytváří jednostranný ekologický manifest. Postavy nejsou jednoduše načrtnuty jako vykořisťovatelé užitkových zvířat a jejich problémy navzdory brutálním důsledkům vzbuzují pochopení. Své koně někdy až chorobně milují, představují pro ně smysl jejich životů, jež se odehrávají až v rituálních celoročních cyklech. Hlubší existenční vztah člověka a koně je vykreslen tak silně, že ani dočasná vítězství lidské malosti nepřinášejí důvod celou venkovskou komunitu odsoudit. Erlingssonův snímek je naopak nenápadnou poctou houževnatým obyvatelům, kteří svérázně a instinktivně vzdorují drsným životním podmínkám. Oslava této komunity probíhá neokázale na pozadí navzdory akcentovaným etickým prohřeškům a o to přesvědčivější a „plnokrevnější“ je její platnost. O koních a lidech tak není prvoplánovou sbírkou bizarních kuriozit, ani pouhým výsměchem národním stereotypům. Přináší působivý obraz islandské mentality a lokálně specifickou výpověď o údělu člověka, jehož výhodou i prokletím je, že se nemůže spolehnout jen sám na sebe a lidský rod.
Jakub Jiřiště
O koních a lidech (Hross í oss, Benedikt Erlingsson 2013)
Tento příspěvek byl napsán uživatelem 
