Domů » Festivaly, Filmy, Recenze

MFF Karlovy Vary 2014: Zátiší

Je až neuvěřitelné, jak dokáže filmový tvůrce, který se dostal za kameru až ve svých padesáti letech již ve svém druhém filmu dosáhnout naprosté výrazové uměřenosti a od prvního momentu strhávat jedinečnou prostotou. Zátiší je dílem až posvátné pokory ke zvolenému tématu, zralosti a neokázalého filantropismu. I když téma posledních věcí člověka často svádí k černému humoru, pro režiséra Uberta Pasoliniho je eschatologie natolik křehká a posvátná, že si k ní troufá přistoupit pouze s odstupem – až dojemně vnímavou observací, která se inspiruje zátišími, oním zvláštním pohledem vytrženým z času, jež sebou nese zvláštní melancholii a zasuté pocity pomíjivosti. Film sestavený z desítek záběrů nápaditě komponovaných právě do podoby moderních zátiší je proto od samého počátku prodchnutý působivou zádumčivou atmosférou, bolestnou emocí, která se postupně ukládá v hrdle. Precizní kompoziční kreace v mnoha případech vyvolává snaha prodchnout život hlavní postavy až dětinsky urputným řádem, jenž přináší jemnou úsměvnost a příjemně odlehčuje jinak zcela vážně pojaté téma.

Právě uměřenost a harmonie vlastní těmto obrazům vhodně doplňuje charakterové vlastnosti Johna Maye, představitele profese, jež v současné společnosti spěje k zapomnění. Je to paradox, vezmeme-li v úvahu že smrt zcela osamělých jedinců bez rodinného zázemí je v současné západní civilizaci silně na vzestupu. Není ovšem v silách jediného člověka svědomitě a s hluboce lidským přístupem ke každému případu vyprázdnit v dohledném horizontu přeplněnou márnici tak, aby žádný z nebožtíků neopouštěl svět bez přítomnosti byť jediného blízkého člověka. Kdysi nedotknutelné poslední záležitosti lidského života podléhají byrokratickému odlidštění a z Johnova smyslu života zbývá po výpovědi už jen snaha zajistit důstojný odchod všemi nenáviděného muže.

Zápletka filmu, spočívající v návštěvách nic netušících pozůstalých, neslouží k tomu, aby vzniklo klasické drama o nutnosti odpouštět či objevovat za každou cenu hodnotu i toho nejzkaženějšího jedince. Nejde zde o revizi konkrétního lidského osudu, nýbrž o něco hlubšího – o samotnou konfrontaci s vytrácející se úctou ke komukoliv, kdo odchází ze světa. Jednotlivá setkání proto neslouží ke kauzálně provázaným proměnám vztahů k zemřelému. Hlavní pozornost směřují na postavu Johna, která v každém okamžiku upoutává neochvějným vnitřním klidem, naprostou věrností své „zbytečné“ službě i tíhou vlastní osamělosti. I on v sobě nese úděl těch, které zastupuje a o to jeho urputnost získává lidštější rozměr, není pouhým abstraktním apelem, ale jediným možným způsobem jak se vyrovnat s vlastní vnitřní úzkostí.

Pasolini podřizuje i celkový styl a obsah obrazů vzrůstající naději, která vzrůstá každým dalším Johnovým krokem ve zdánlivě neřešitelném případu. A nepolevuje, ani když dojde k události, která mnohým může připadat jako neodpustitelná zrada či pouhý scenáristický rozmar ze strany režiséra. Rozhodně tomu tak není, nastoupená linie pokračuje nerušeně dále a dochází v působivém závěrečném průniku životů Jacka a jeho klienta svého naplnění. Tlumené barvy získávají další a další nasycené odstíny, přímo na komoru mířící klavírní doprovod Rachel Portmanové nabývá na síle a prostoru, obrazy se zaplňují živými prvky a pozbývají až skličujícího pocitu izolace a umrtvenosti z prvních minut snímku. Ač může z popisu vypadat snímek příliš přímočaře, právě v jeho jasném nasměrování, z nějž neuhne za celou stopáž ani o píď, tkví jeho síla. Nechce nic víc, než připomenout zcela prostý a přirozený závazek člověka, který snad vyplynul z kolektivně sdíleného traumatického vztahu k pomíjivosti, jíž je konečná samota trpkým potvrzením. Bezradností kolektivního systému tak v současnosti zůstavá veškerá tíha na jedinci, navzdory neustále se zvyšující civilizační potřebě jistot, jichž je postava Jacka živou zárukou. Jasnou řečí pouze nezbytných gest a bravurně destilovaných emocí přesvědčuje o nutnosti ohlédnout se zpět natolik, že nakonec nezbývá. než bez jakýchkoliv námitek podlehnout poslední scéně, která by svou exaltovaností v jiném snímku rozhodně neprošla.

Jakub Jiřiště

Zátiší (Still Life, Uberto Pasolini 2013)

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 10. 7. 2014 ve 16.23 a zařazen do kategorie Festivaly, Filmy, Recenze ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.