MFF Karlovy Vary 2014: Kmen

Ukrajinský snímek, letošní laureát Grand Prix Týdne kritiků, je jedním z těch vzácných filmových počinů, které zásadním způsobem rozšiřují hranice diváckého vnímání. Přesto je třeba přivřít oči před konvenčním pohledem na starosti samorostlé mládeže z ústavu, jež sahají přes krvavé rvačky či pasení holek až ke snahám dát sbohem macešské zemi. Zápletka sama o sobě nepřináší nic nového, pouze již tolikrát viděný příběh o nesnadné socializaci v prostředí internátu pod samovládou chovanců, jen výrazně brutálnější a bez špetky empatického souznění s jakoukoliv postavou. Bezútěšné panorama ukrajinské bídy, jež ještě násobí fenomén sociálního vyloučení a cykličnost nelidských pokusů získat sebemenší peněžní obnos, nepřináší překvapivý pohled na sociální stav současné Ukrajiny.

Jednoduchý příběh zakázaného sexuálního vztahu mezi nováčkem v ústavu pro neslyšící a konkubíny vůdce „kmene“ je osekaný na nejzákladnější vývojové stupně. Ty spíše mapují ubíjející situaci, než aby výrazně přispívaly ději, jenž stojí vzhledem k náročným percepčním požadavkům na výrazně archetypálním a jednoduchém příběhu s minimem odstínů. Dlouhé záběry dávají vyniknout nepodstatným činnostem, takže vyjít všechny patra internátu či obejít rozsáhlou budovu znamená prožít si celý proces či alespoň časový interval společně s postavou. Poslední část filmu vědomě násobí hranicí únosnosti tím, že dlouhé statické záběry vyplní naprosto explicitními sexuálními akty a nevídanou mírou brutality. Udržet v závěrečných minutách zrak na plátně je výzva jen pro ty nejsilnější povahy a je třeba předeslat, že několikaminutový záběr potratu se všemi nezbytnými úkony je pouze první fáze. Závěr Kmene tedy vzbuzuje otázky, kde končí naléhavý sociální komentář a kde začíná samoúčelné opojení násilím a samozřejmým překračováním hranic konvenčně nezobrazitelného.

 
Hlavní síla snímku tkví tedy netkví v uchopení tématu, nýbrž ve schopnosti poskytnout nevšední percepční zážitek. Ozvláštňující prostředí neslyšících sice je značně nezávislé na vývoji zápletky, jež by se dala odvyprávět u chovanců jakéhokoliv ústavu, nicméně rozhodnutí založit všechny dialogy a interakce jen na znakové řeči bez titulků (!) dalo vzniknout jedinečnému vizuálnímu i zvukovému zážitku. Na jednu stranu již tak obtížně sledovatelný snímek přináší ustavičný pocit frustrace z naprostého neporozumění, na stranu druhou podněcuje zvýšenou pozornost vůči postavám, aktivní snahu proniknout do jejich nitra a vnímat specifickou hru těla každého charakteru namísto slovních vyjádření. Kmen se tak stává vyzývavou významotvornou hrou, jež požaduje trpělivého a maximálně soustředěného diváka se schopností překládat vizuální informaci do nejrůznějších dalších registrů. O nic ovšem nebudou ochuzeny ani jeho sluchové orgány, neboť každá obrazově precizně „vypočítaná“ scéna navíc funguje i jako podmanivá ruchová koláž. Snímek neustále fascinuje objevováním nového ryze filmového výrazu a v této vrstvě navázané spíše na výrazové prostředky  je naprosto výjimečný. Zážitek nakonec přesto až příliš ruší napětí mezi významově otevřenou formou a snahou vyvážit jí přímočarým obsahem. Ten sice není doslovný a klade řadu otázek nad motivací postav, místo společenského či myšlenkového přesahu však končí jen u zcela explicitního opojení brutalitou, jejíž rozpínavost zůstává jediným poselstvím narativně přelomového počinu.

Kmen (Plemya, Miroslav Slaboshpitsky 2014)

Jakub Jiřiště

Články obsahující informace o Kmen:

Redakční ohlédnutí za 53. MFF Karlovy Vary
17. 7. 2018 – 9.59

Jak (moc) divný je evropský film?
8. 4. 2017 – 16.40

Nejočekávanější filmy roku 2017
12. 1. 2017 – 14.33

Humr: Přirozený výběr
25. 4. 2016 – 11.29

další články...