Odebírat RSS
RSS komentářůTelevise bude! Efektní přelet nad televizní archeologií
15. 6. 2014 # 15.06 # Filmy, Recenze # Bez komentáře
První veřejné televizní vysílání v Československu mělo proběhnout výhradně z předem natočeného filmového materiálu. Kvůli technické závadě na jednom ze snímačů však hrozilo, že bude nutné vyplnit část programu živými vstupy. Jen pár hodin před začátkem vysílání se proto tehdejší ředitel Karel Kohout rozhodl přivolat herce Františka Filipovského, který by technické pauzy vyplnil divadelními monology. Ačkoliv se podařilo závadu včas odstranit, byl živý výstup do programu nakonec přece jen zařazen. Po odvysílání materiálu z filmového pásu tak mohla hrstka tehdejších televizních diváků vidět slavnou scénku, v níž budoucí televizní hvězda coby Jindřich Mošna zkouší Moliérova Lakomce. Úplný záznam prvního živého vstupu však z technických důvodů nikdy nevznikl. Když chtěla televize tento improvizovaný vstup po několika letech opět uvést, bylo nutné natočit celou scénu znovu. Po dlouhou dobu pak byla zdařilá rekonstrukce považována za autentický záznam z 1. května 1953.
Právě historka o televizním falzu inspirovala scenáristu a dokumentaristu Radima Procházku k sepsání námětu, který společně s režisérem Janem Buštou proměnili v zatím formálně nejvýraznější české dokudrama. Ve výsledném snímku Televise bude! zůstalo téma rekonstrukce prvního živého vstupu pouze závěrečnou (čtvrtou) kapitolou. Těžiště filmu se přesunulo k zobrazení počátků televizního vysílání a proměny technologického fenoménu v nástroj propagandy a manipulace, pevně uchopený tehdejší komunistickou stranou.
Na poměry dokudramatu je neobvyklé už množství narativních prostředků, kterými k nám snímek promlouvá. Naším hlavním průvodcem je postava televizního technika (Braňo Holiček), kterého formou voiceoveru střídají hlasy několika pamětníků. Atmosféru 50. let pak dokresluje řada ukázek z dobových filmových týdeníků, zábavných pořadů nebo budovatelských komedií. Až dosud přitom pracovala dokudramata z produkce ČT prakticky výhradně s hranými scénami, jež byly občas doplněny titulkem (Rozsudek, České století) nebo hlasem vypravěče (Cyril a Metoděj). Snímek Televise bude! množinu narativních prostředků nejen rozšiřuje, ale zároveň jejich vztah zrovnoprávňuje. Přinejmenším hrané scény, komentáře pamětníků i hlas televizního technika totiž mají ve vyprávění srovnatelný prostor i důležitost, vzájemně se doplňují, nebo spolu přímo otvírají dialog.
Tvůrci naši pozornost ve výsledné audiovizuální koláži velmi cílevědomě vedou. Jízdou kamery se postupně přesouváme z prostředí hraných scén do záběrů z dobových televizních pořadů a zpět. Ve zvukové stopě se plynule prolínají hlasy pamětníků s výňatky z filmových týdeníků nebo diegetickým zvukem scén. Celý film zároveň vytváří iluzi jednoho kontinuálního záběru, kdy je střih nahrazen pohybem kamery a pečlivou choreografií. Inspirací bylo Janu Buštovi zejména historické drama Ruská archa Alexandra Sokurova. Na rozdíl od svého ruského vzoru byl Buštův snímek realizován ve více záběrech, jež jsou propojeny za pomoci postprodukčních triků. Umělé propojení do jednoho záběru je přitom jasně čitelné (objevuje se např. split screen nebo průchody skrz podlahy a stropy, které nerespektují kontinuitu prostoru) a podle tvůrců má odkazovat na jedno z ústředních témat – mediální faleš. Ačkoliv je takový způsob zpracování efektní a v českém kontextu naprosto mimořádný, nejedná se o příliš přiléhavý odkaz. Faleš musí z definice svou pravou podstatu zakrývat a jejím nejzásadnějším okamžikem je zlom, kdy je prohlédnuta a odhalena. V případě Buštova snímku však od samého začátku víme, že sledujeme imitaci jednoho záběru a zlomový okamžik odhalení tak nikdy nemůže přijít. Podobně problematický je i druhý argument tvůrců – cílem má být také reflexe přímého přenosu, protože se během jednoho dlouhého záběru čas akce a čas sledování maximální přibližují. Snímek pracuje s poměrně jasným vnímáním filmového času a zcela jistě nemá vytvářet dojem přímého přenosu – objevují se zrychlené záběry, jednotlivé scény nezřídka rozděluje doba několika let. Pokud by navíc byly scény odděleny ostrým střihem namísto triků, čas akce a čas sledování by zůstal stejný. Ani v tomto směru tedy umělé propojení nepřináší avizovaný efekt.
Přesto není tato koncepce využita samoúčelně a umožňuje vznik působivých koláží. Bizarním a trochu mrazivým momentem je scéna v kině, kde se během jedné minuty plynule vystřídají záběry z procesu s Miladou Horákovou, spoty o americkém brouku, ukázky z budovatelské komedie a děsivý smích jednoho z diváků. O kreativitě a hravosti tvůrců svědčí i část věnovaná vzniku prvního televizního studia, kdy přejdeme z jednání plánovací komise přes animaci stavebních výkresů až do obrazu vlastní stavby. Plynulý přechod nám zde znemožňuje jednoznačně určit začátek a konec jedné scény. Zároveň tím poskytuje i moment překvapení, kdy až zpětně zjistíme, že se scéna a prostor přímo před našima očima změnily. Ostrý střih by ve výše uvedených případech působil rušivě, nebo by takový účinek vůbec neumožňoval.
Výrazným prostředkem je ve snímku zcizovací efekt. Namísto vnitřního monologu nejprve promlouvá postava televizního technika přímo k divákovi, na začátku třetí kapitoly pak začne na kameru přiznávat historické nepřesnosti, jichž se tvůrci v rámci dramatizace prvního vysílání dopustili. Nejde přitom pouze o další odkaz k manipulaci, které se televize dopouští ve snaze o co nejpůsobivější efekt. Film jako by se tímto způsobem hlásil ke svým televizním kořenům – i on je jen dalším produktem televize. Podtrženo je to v samotném závěru, kdy Braňo Holiček v několika větách shrnuje osud dvou hlavních postav snímku, Václava Kopeckého a Františka Filipovského. Následně vystupuje z role televizního technika a obdobným způsobem shrnuje svůj skutečný život. Jeho identita je zde postavena vedle dvou „televizních sudiček“, i on je jen další postavou v historii televize.
Navzdory množství narativních prostředků vypovídá film o televizní historii překvapivě málo a povrchně. Tvůrci se zcela úmyslně vyhýbají snahám o historickou přesnost. Zdramatizované scény s faktografickými údaji příliš nepracují, a pokud už je nějaká událost pevně historicky ukotvena (např. průběh prvního televizního vysílání), je její autentičnost za pomoci zcizovacích efektů záměrně zpochybňována. Samotné postavy rovněž stojí na okraji zájmu autorů. Jsou více komentátory než hybateli děje. Přes množství osobních komentářů máme jen malou příležitost proniknout do jejich psychiky a ve většině případů se ani nedozvíme jejich jména. Pokud už je nějaké postavě přiznána historická identita, tvůrci její charakter vykreslí alespoň jako okatou karikaturu. Nejnebezpečnější politik své doby, Václav Kopecký, je tak v podání Pavla Nečase jen další variací na přihlouplého mafiána Matějku z Okresního přeboru. Postava Františka Filipovského k nám zas promlouvá výhradně tím roztržitým a neurotickým tónem, kterým daboval postavy Louise de Funèse.
Záměrné klouzání po povrchu není nutně chybou, v některých případech však působí příliš rušivě a provokativně. V závěru filmu se ptá hlavní vypravěč pamětníků, zda je napadlo, že vlastně straně pomohli vybudovat jejich nejúčinnější hlásnou troubu. Jindy výřečné hlasy zůstávají u nekonkrétních odpovědí o vlastní naivitě nebo klišovitých rčení „po bitvě je každý generál“. Jak tedy vnímali vztah televize a tehdejšího režimu? Jak se měl lišil od vztahu režimu a (tehdy poměrně konformního) Státního filmu, kde řada z nich pracovala? Vyhýbavé odpovědi nás nutně vedou k podobným otázkám, žádná však ve filmu nikdy nepadne. Stejně neuchopený a nedořečený zůstává obraz technologického nadšení, který snímek demonstruje excitovanými záběry televizních techniků, dobových kamer a televizních přijímačů. Zaujetí a motivace televizních techniků jsou opět zdůvodňovány pouze abstraktními formulacemi („chtěli být u toho“, „byli nadšenci, radioamatéři”). Až na pár poznámek ve voiceoveru se pak samotné technice přiblížíme jen prostřednictvím animovanými titulků, které připomínají popisky v muzejní expozici.
Snímek proto úročí svůj potenciál spíše jako hravý, sebereflexivní a esteticky vytříbený pohled na televizní médium. Chytře propojuje archivní snímky a dobovou mizanscénu s moderním způsobem vyprávění, uvědoměle se hlásí ke svému televiznímu původu a nápadně upozorňuje na jeho pozitiva a negativa. Navzdory svému tématu se však brání hlubší historické výpovědi, klade otázky, aniž by trval na odpovědích, a naznačuje technologické zaujetí, aniž by měl vůli jej skutečně vysvětlovat. Zvolená forma by přitom umožňovala daleko více než jen efektní přelet nad televizní archeologií.
Ondřej Bezucha
Články obsahující informace o Televise bude:
Tento příspěvek byl napsán uživatelem 
