Cesta ven: Vzdorné putování sociálním propadlištěm
26. 5. 2014 # 13.56 # Filmy, Recenze # Bez komentářeTento týden se po neuvěřitelných třinácti letech vrací s novým snímkem silná a cílevědomá filmařská osobnost a s ní i záblesk naděje, že pozice ignorované výspy evropského artového filmu nemusí být pro naši kinematografii definitivním stavem. Petr Václav rozhodně patří mezi nejpozoruhodnější režiséry porevoluční éry. Jeho absolventský snímek Paní Le Murie (1993) stále uhranuje sugestivním zachycením reliktů epochy, jež zaniká pod tlakem nemilosrdného času, a následující dva celovečerní hrané počiny Marian (1996) a Paralelní světy (2001) sice doma prošly téměř bez povšimnutí, zato se úspěšně prosadily na zahraničních festivalech. Po letech neúspěšných pokusů realizovat u nás i ve Francii celou řadu vlastních scénářů, z nichž několik získalo prestižní evropská ocenění, získal Václav konečně příležitost připomenout své režisérské kvality. Přesto se musel spokojit s více než skromnými podmínkami, které odráží především realizační závislost na ostravském televizním studiu. Naštěstí se i v tomto zázemí podařilo vytvořit dílo odpovídající nejpřísnějším kritériím filmové estetiky a vzdálit lokálně podmíněnou tematiku fabulačně nevynalézavé české televizní dramatice.
Rozhodnutím zobrazit bez jakékoliv poetizace a sociálního sentimentu současná dilemata Romů, kteří se snaží plnohodnotně zařadit do většinové společnosti, vyplnil Petr Václav citelnou tematickou mezeru našeho filmu. Cesta ven je konečně snímkem, který se odhodlává postihnout v citlivě volených úhlech pohledu méně viditelný a o to palčivější výsek současné společenské situace. Reaguje prostřednictvím sociálního vzorku adaptabilních Romů na médii opomíjené důsledky nedávné hospodářské krize, potažmo na politiku vylučování jedinců ze sociálního systému. Nechce ovšem být čistokrevným sociálním dramatem o mladém páru v prohlubující se dluhové pasti. Neúnosně ekonomická situace rodiny zůstává na pozadí hlavního konfliktu, který je vyvolán především hlubšími osobními pohnutkami, a spíše probleskává ve vyčerpávajících každodenních úkonech.
Václav ovšem dopady finanční pasti nijak nemarginalizuje, jen dokáže odhadnout tu správnou míru, aby vývoj vztahu mladé uklízečky Žanety, matky malé dcerky, a nezaměstnaného Davida nebyl jednoduše představován jako bezprostřední efekt selhávající státní podpory. Zatímco jeho hlavní motivací je zachránit zabezpečenou existenci svých nejbližších a nebrání se své úsilí navázat na zločinné praktiky, ona touží po obyčejném šťastném životě založeném na slušnosti a zodpovědnosti. Proto se Žaneta rozhodne obětovat fungující rodinu, jakmile manželova neupřímnost začne ohrožovat jí úzkostlivě udržovaný sociální status, který není ničím jiným než vzpourou vůči vlastní determinaci. Následná pouť protagonistky přes romské ghetto, jehož obyvatele zbavila zadluženost posledních zbytků soudržnosti, a nelidské prostředí soukromé ubytovny, nepřináší nic víc než řetězec konfrontací s předurčeností vlastní existence. Žádná z ponižujících zkušeností ji však nezbavuje přesvědčení, že svou vytrvalostí někdy v budoucnu prolomí osud, který před ní na počátku předestřel lékař v podobě bezperspektivní rodinné anamnézy.
Příběh do značné míry stojí na panoramatickém spojování situací, jejichž cílem je podpořit jednoznačnou vstupní tezi, dle níž pro žádného Roma již není ve státem uznávané sociální struktuře místo. Petr Václav nijak nezastírá zastávané přesvědčení, že v naší zemi nyní prožívají rasistické projevy k tomuto etniku své vrcholné období, i když se ve filmu snaží vyhýbat zobrazování jeho agresivních forem. Daleko více jej zajímají skryté podoby, které nenápadnějšími projevy a pod slupkou slušného jednání spoluvytvářejí prostředí, které již s přítomností Romů nepočítá. Žaneta se stává díky svému neujasněnému rozkročení mezi vlastní komunitou a společností mimo ní nezávislou průvodkyní po tomto odcizeném světě. I díky prostoru ponechávanému jejímu vnitřnímu souboji a ironickým momentkám relativizujícím tragický úděl společenských vyděděnců se jednotlivá zastavení podařilo prodchnout dojmem vnímavého pozorovatelství s bohatou škálou odstínů.
Nerovnováha téměř neustále přítomné hlavní postavy funguje jako spolehlivý filtr a rozpíjí příliš ostré kontury jednostranného obrazu, který se prosazuje v základní struktuře dějových situací. Žaneta se nijak netají kritickým stanoviskem k nedůstojnému způsobu existence svých blízkých, na druhou stranu se nebrání přijímat příslušnost k vlastní komunitě, do níž se svým způsobem navrací. Svým veřejným vystupováním a nepřizpůsobivým naturelem navíc často zavdává příčinu k ambivalentním reakcím. Václav velmi dobře vystihl křehkou (ne)rovnováhu spočívající v tom, že i když se s přirozeně inteligentní a citlivou hrdinkou snadno ztotožňujeme, v mnoha momentech si uvědomujeme, že reálné setkání by pro nás bylo spíše nepříjemné. Zde je třeba vyzdvihnout neherečku Klaudii Dudovou, jež podává v mnoha ohledech strhující výkon a své hrdince od prvních chvil předává provokativní charisma. Zvláštní napětí mezi její oduševnělostí a povrchním způsobem interakce s okolím působí neodolatelným magnetismem, čímž volba hereckého typu výrazně obohacuje postavu vedoucí vnitřní boj s rodovou determinací.
Žaneta je v podání Dudové rozhodně jednou z nejpůsobivějších ženských postav, jaké kdy naše kinematografie vytvořila. V mnohém připomíná rozpolcené postavy snímků bratří Dardennů, které po svém vzdorují nepřívětivým vnějším okolnostem a přirozeně přitom naplňují podmínky vlastní existence jemným duchovním přesahem. Scénářem předurčená trajektorie u ní neustále ustupuje síle autentického prožitku a skrývá se v plně využitém prostoru pro evokativní herectví, které v samotném závěru snímku získává naprostou dominanci. Působivě nejednoznačná studie Žanetiny tváře v místě skutečného i symbolického přechodu hranice přerušuje proud negativních poznatků, které dovedly hlavní postavy k řešení bezperspektivní situace. Otázkou ale zůstává, jak je Žaneta připravena se s kompromisní „cestou ven“ vnitřně srovnat.
I v několika dalších vzácných okamžicích nás hlavní postava svým rozpoložením dokáže upoutat do takové míry, až se přistihneme, že doslova sdílíme pomalý rytmus jejího dechu. Nejsilnější z těchto symbióz mezi divákem a charakterem je krátké setkání manželů po týdnech odloučení. Letmé objetí, v němž v nesoustředěné chvíli selže Žanetin rozhodný postoj, se v úzké součinnosti herců, kamery a potlačeného ruchu okolí mění v magický, bolestně krátký okamžik nevyhnutelného uvolnění vnitřního přetlaku. Režie Petra Václava je i mimo tyto okamžiky naprosté souhry všech filmových složek suverénní a se zřídkakdy vídanou lehkostí vytváří dojem bezprostřední účasti. Rodinná hádka bez jakýchkoliv zábran v okamžiku naplňuje nepříjemnými pocity a sugestivní ostražitostí, zatímco euforie romské zábavy nás strhává stejně jako hrdinku, u níž bychom v dané chvíli očekávaly spíše pád do naprosté letargie. Vydatnou podporou opět přispěla kamera stálého režisérova spolupracovníka Štěpána Kučery, který opět prokazuje vzácnou schopnost destilovat ze syrové skutečnosti momenty přesahující běžnou zkušenost.
Cesta ven je rozhodně snímek, který odpovídá dobrému standardu předních zahraničních filmových festivalů a v rámci české kinematografie představuje takřka ideální směs prvků, kterým naši tvůrci doposud věnovaly minimální pozornost. Nechybí zde aktuální problematika, silné sepětí s lokálním prostředím, ani snaha o přesah, v němž se propojuje nadčasová zkušenost outsiderství s aktivní touhou překonat vrozená omezení. I když zápletka nemá občas daleko k sociálně-kritickému leporelu, v němž nechybí ani postava luxusní romské prostitutky plánující vraždu zvráceného klienta, rovnocenný zájem o psychologické motivace protagonistky dokáže přesáhnout vršené argumenty nečekaně autentickými emocemi. Snímek Petra Václava je proto v první řadě nevšedním portrétem ženy, jež uchopila do rukou vlastní nepříznivý osud navzdory celé řadě protisil a příliš velkým ztrátám.
Jelikož najít působivý příběh v roztěkané české současnosti a podmanivě jej odvyprávět se na filmovém poli jen tak nezadaří, je třeba si vzácných pozorovatelů jako je Petr Václav o to více cenit a dát jim více příležitostí než jednou za dekádu. Snad už to nebude případ dlouhá léta připravovaného a neméně aktuálního snímku Nikdy nejsme sami, který slibuje temný příběh o předčasném konci dětství ve stínu hrozícího nástupu nových totalit. Český film má nyní jedinečnou příležitost získat autorskou osobnost evropského formát a nezbývá než doufat, že svou šanci opět nepromarní a Cesta ven nezůstane jen osamoceným zablýsknutím na lepší časy.
Články obsahující informace o Petr Václav:
24. 4. 2019 16.09
26. 5. 2014 13.56
9. 3. 2013 0.04