NT Live: Král Lear – Za oponou příčetnosti

21. 5. 2014 # 8.34 # Filmy, Recenze # Bez komentáře

Inscenace Král Lear pod taktovkou divadelního a filmového režiséra Sama Mendese patří k vrcholům londýnského programu, který si díky živým přenosům mohou vychutnat i čeští diváci. NT Live je relativně nový fenomén, v němž se kříží divadlo a filmové vidění. Divák se v kinosále účastní divadelních představení, jež jsou mu jinak geograficky těžko dostupná.

Popularitu si poslední dobou získaly nejen přenosy Londýnského národního divadla (NT Live), ale také newyorské Metropolitní opery, baletu či hudebních koncertů velkých pódiových hvězd. Nadšení z participace na živé hře, jíž se paralelně v HD rozlišení (anglicky s příslušnými titulky) účastní stovky světových kin, umocňuje i to, že diváci na konci představení v kinosále aplaudují klanějícímu se ansámblu spolu se „skutečným“ publikem. Paradoxní je pak fakt, že pokud náhodou nenastane technická porucha přenosu – jako tomu bylo 3. února 2011 v pražském kině Světozor na představení jiného Krále Leara (1), kdy se i živí herci museli podřídit okolnostem, přestat na chvíli hrát a po znovuuvedení systému do provozu sehrát posledních pár minut znovu – dojem z účasti na živém vystoupení je zprostředkován pouze tím, že je akce označena jako „live“. Divák však věří a simulakrum je dokonalé.

Anatomie melancholie

Krále Leara, jednu z nejznámějších Shakespearových her, jistě netřeba podrobně představovat. Příběh stárnoucího vladaře, jenž se chce přesvědčit o lásce svých dcer, přičemž v záchvatu samolibého a zaslepujícího vzteku odvrhne jedinou upřímnou z nich (Cordelie), byl mnohokrát adaptován na divadelních pódiích i ve filmových variacích. Lear, který se bláhově sám vzdá téměř veškeré panovnické moci, privilegií a majetku s důvěrou v pohostinnost klubka zmijí (dcery Goneril a Regan), brzy pocítí nestoudnost jejich přetvářky. Drama o narůstající bezmoci a senilitě panovníka, jež se v období po restauraci Stuartovců hrálo se šťastným koncem, aby se zmírnila tíže melancholie, je jistě jedním z nejpůsobivějších mistrových děl. Témata zápletky jsou nadčasová a elementárně působivá ve všech kulturních kontextech. Starý a pomatený Lear i jeho mladý protějšek – Edgar, syn vévody z Gloucesteru, jenž se díky zrádným úkladům svého nevlastního bratra musí skrývat v podzemních kopkách a šílenství předstírat – zastupují rané i pozdní období mužského hrdiny a symbolicky propojují jeho životní cyklus. Poselství je temné: je třeba veškerého důvtipu a štěstí, aby naivita mládí odolala nástrahám, jež usilují zničit duši i tělo; ve stáří pak nelze očekávat nic jiného než úpadek sil a ponížení provázející zimu života. Poznání, které se hrdinům díky šílenství otevírá, je zastoupeno příliš vysokou obětí. Skutečně tragickými postavami však zůstávají Cordelie a králův Šašek (šašek mívá, ne náhodou, na královských dvorech také přízvisko blázen; díky němu je jediný, kdo smí ráli říkat pravdu beztrestně). Jsou nespravedlivými obětmi v roli vykupujících beránků. Bezskrupulózní moc se skrývá za maskou upřímnosti a dobroty. Odhalení pravé povahy věcí však přichází až příliš pozdě.

Kdo se bojí Williama Shakespeara

Obecná a archetypální témata jako by si při adaptaci přímo říkala o určitou aktualizaci. Zjednodušeně lze říci, že existují dva přístupy ke klasické látce. První je uctivý (kupříkladu Letní shakespearovské slavnosti) — jeho ambice nejsou vyšší než pietně předvést dílo v dobových reáliích a pestrých kostýmech bez výrazného režisérského zásahu. Obecenstvu přináší především ujištění, že si tu klasiku ještě ze školy dobře pamatují. Jeho význam je tedy udržovací, konzervační. Opačné pojetí je logicky takové, kdy tvůrce látku interpretačně přetváří, nebojí se zásahu do těla textu ani zasazení do nového kontextu. Odvážný přístup může být ospravedlněn originální uměleckou vizí, ale i potrestán coby zpochybňování kanonických kulturních hodnot. Navíc leckterá adaptace zůstává pouze u nebojácného záměru ve směru interpretačního posunu a je jen marnou snahou o aktualizaci, z níž ovšem do všech směrů ční Klasik. Sam Mendes, který v současné době patří mezi uznávané filmaře, má však i mnoho zkušeností s jevištěm (dvanáct let byl dokonce uměleckým ředitelem londýnského divadla Donmar Warehouse). Jeho Král Lear dokáže hledat nové cesty a přesto zůstat divácky vstřícný. Místy působí poměrně drsně a syrově, v některých aspektech překvapuje (dává například divákovi možnost pochopit i stanovisko starších sester, které nejsou pouze zlé harpyje, ale prostě už jen chtěly vládnout, přičemž zjistily, že se jim “stařík” neustále do všeho plete a k tomu se jim nalozí domů i s rozdivočenou osobní armádou), přesto celkově zachovává tradiční interpretační pojetí. Přičemž ovšem otevírá zajímavé otázky a povzbuzuje kritickou reflexi i imaginaci diváků.

Muammar Vissarionovič Lear

Hra je pojatá jako příběh v nejmenované současné zemi ovládané diktátorem (Mendes uvádí vzory jako jsou Kaddáfí, Mubarak, ale i Tito či Stalin). V rámci kontextu světa hry se však nijak nezastírá, že jde o Anglii: nechybí scéna u doverských útesů. Shakespearův text není po stránce formální ani narativní nijak znatelně měněn. Jak už bylo řečeno, koncept hry je natolik nadčasový a globálně použitelný, že není třeba překvapivých zásahů, aby byl vyvolán patřičný efekt u soudobého diváka. Mendes oblékl své herce do civilních oděvů či vojenských uniforem odpovídajícím současnosti, scény války obohatil o zvuky prolétávajících vrtulníků a typický bojový ruch. Text však nechal hovořit především skrze fyzický projev herců v minimalisticky pojatých scénách (nelze neupozornit na zábavnou průrvu v realistickém ztvárnění, kdy postavy sice nosí věrohodné repliky vojenských automatů, ovšem v rámci šermířských soubojů užívají ostří rázu příborových nožů). Výrazný herecký výkon podává především hlavní představitel, jímž je britský herec Simon Russell Beale, s nímž Mendes spolupracoval i na divadelních adaptacích Othella, Večeru tříkrálového a Zimní pohádky. Beale v sobě spojuje zranitelnost a křehkost stáří, aniž by přestal odkazovat na někdejší Learovu velikost, vůli a moc. Samolibý a náladový Lear v první části značí každým tělesným hnutím svůj blízký pád; ve rtuťovitém projevu vztekání tak drží melancholické vyznění. Tato předzvěst šílenství ovšem neuniká ani jemu samotnému. V momentě, kdy se obrací na svého dvorního šaška, v tu chvíli jednoho z posledních věrných, s prosbou „jen nezešílet, jen nezešílet!“, nachází se v jakémsi předpeklí, jehož hrůzné rysy již okupují jeho vědomí.

Dementia

V tomto směru je ostatně zajímavý jasný autorský důraz na psychologizaci hrdinů. Mendes i Beale promýšleli využití symptomů demence v Learově hereckém ztvárnění: Bealeho sekvence nemotorných a roztřesených pohybů, špatné koordinace a výbuchů hněvu spolu s tendencí k nepatřičnému chování na veřejnosti nabírá v první polovině hry obrátek. Ze hry se však nevytrácí „moment zmoudření“. Autor k tématu nepřistupuje jako materialistický pozitivista, nechává ve své adaptaci naopak zaznít protikladné významy – bláznovství je zmoudřením skrze oproštění od konvencí a zažitých představ, přeorání pole mysli a zduchovnění, zároveň je také ztrátou někdejších fyzických i psychických schopností. Vše zůstává v dvojím zakódování: šílenství je skutečným šílenstvím a zároveň prozřením. Nebo spíše zastření umožňuje prozření, jako by nebylo možné dosáhnout plného vědomí svých činů bez nutné oběti.

V tomto konceptu zajímavě vystupuje také postava Edgara, jehož ztvárňuje herec Tom Brooke (mohli jste jej zaznamenat v epizodě Jeho poslední slib ve třetí sérii seriálu Sherlock coby svérázného Holmesova pomocníka). Jak již bylo řečeno, role Edgara tvoří k Learovi paralelní linii. Musí porazit svého zlotřilého bratra Edmunda, jenž se ve svém zmijím rozletu nezastaví před žádnou podlostí. Oproti Learovi je pro Edgara šílenství jen role, do níž se může skrýt. I jemu ovšem přináší poznání pravé tváře světa. Bláznova maska tak odkrývá zdání a lež, ať již je opravdová (Lear) nebo předstíraná (Edgar). Pro Edgara je však iniciace bláznovstvím cennou zkušeností, která mu umožní pevně zformovat jeho charakter. Jen díky němu může na konci vystoupit jako nový člověk – jediná ratolest života v záplavě mrtvol. Ač zastíněn Simonem Russellem Bealem coby hlavní hvězdou, Tom Brooke svoji roli ztvárňuje rovněž s pozoruhodnou dvojznačností projevu, v němž se mísí křehká naivita se silným potenciálem duševních i fyzických schopností. Ve směru hereckého ztvárnění i tvůrčího uchopení je tedy Mendesova adaptace Krále Learaznačně suverénní a sevřená. Nové náhledy a otázky s nimi spojené klade s přímočarou sebejistotou, aniž by však divákům vnucovala vyhraněné odpovědi.

Tady a teď

V ohledu ke zdůrazňování hereckých gest je třeba zdůraznit právě rozdílnou situaci diváka v kině a diváka na místě samotného představení. Jejich zážitky nemohou být totožné, neboť zatímco návštěvníkům divadla je zprostředkován výsek představení daný pozicí jejich místa (hlediště se rozprostírá i po stranách pódia, které má navíc točnu), diváci v kině mají vždy shodný náhled. Kamera využívá konvenčních prostředků fokalizace a rozzáběrování, díky čemuž jí neunikne žádný podstatný prvek v hereckém ztvárnění. Ve vypjatých chvílích mají diváci v kině k dispozici Bealeův obličej v detailu, jenž se stává samostatným polem hry emocí. Na druhou stranu nemají volbu – alternativní reflexe mizanscény, možnost sledovat na scéně, co právě chci, privilegium opravdové živé účasti „tady a teď“, jsou jim odepřeny. Divadelní přenos však, zdá se, přes všechnu filmovost technických prvků poutá právě tím, že ona divadelní událost je zde stále nějak přítomna (pokud nebereme v úvahu možnosti reprízovaných záznamů). V případě NT live tedy nelze mluvit ani o divadle ani o filmu, neboť se jedná o kombinovanou formu.

Pokud se rozhodnete nenechat si tento zážitek ujít, v rámci letošního programu je možné tento týden navštívit záznam hry Podivný případ se psem dle stejnojmenného románu Marka Haddona (22. 05.), v červnu pak live promítání Rodinného podniku v režii Adama Penforda (12. 6.) a v září pak živý přenos Sofoklovy Medeii v režii Carrie Cracknell (04. 09.). Pro podrobnosti viz stránky Aerofilms.cz.

——————————————————-

1. Král Lear v Donmar Warehouse ztvárněný Derekem Jacobim v režii Michaela Grandage.

Marek Jančík