Anifilm 2014: Snímky, které by neměly zapadnout

Pátý ročník Mezinárodního festivalu animovaných filmů Anifilm v Třeboni má za sebou slavnostní vyhlášení vítězů, a tak je na čase bilancovat. Naše redakce byla na místě činu, a proto přinášíme čtyři recenze zhlédnutých filmů včetně vítězného snímku Cheatin‘ Billa Plymptona. Bohužel se nám nepodařilo zúčastnit se projekce další výrazné položky bohatého programu, nového krátkometrážního snímku Jiřího Barty Sněžná žena. V něm tvůrce legendárního Krysaře zpracoval starou japonskou baladu o hrůzných následcích porušeného slibu mlčenlivosti netradiční technikou animace vosku, materiálu, jenž dle Barty po prosvícení získává hloubku i tajemství. Zvolená metoda spočívá v tom, že Barta promítal jednotlivé segmenty získané pixilací živých herců a ručně dokreslených pozadí na voskové pláty, jež dále animoval tak, aby byl zachován dokumentaristický základ předlohy. Neunikla nám naopak Mijazakiho labutí píseň Zvedá se vítr, které budeme věnovat samostatnou recenzi.

 Boles (Špela Čadež, 2013)

Tvorba přední slovinské animátorky Špely Čadež, jejíž krátké loutkové filmy jsou téměř každoročně promítány na světových přehlídkách animovaného filmu, byla prezentována i na letošním Anifilmu. V rámci pásma nesoutěžního programu Best of Anima Brusel 2014 byl představen její zatím poslední film Boles (2013). Melancholický příběh je volnou adaptací povídky  Její milenec Maxima Gorkého, jehož hlavní hrdina se potýká s osamělostí během neúspěšného tvůrčího procesu.  Animace je zde využívána jako hlavní vyjadřovací prostředek, který celý surrealistický příběh nese a jež umožňuje důmyslnou mystifikaci v přechodech mezi snem a realitou. Pro loutkovou animaci, která zde přímo vybízí k dotyku, byl jako hlavní materiál využit silikon, jehož pružnost umožnila lépe pracovat s dialogy, a zároveň se stal vhodným materiálem pro řadu vizuálních metafor. Na trailer filmu se můžete podívat zde. 

Barva pleti: medová (Laurent Boleau, Jung Henin, 2012)

Přestože se adaptace grafického románu Barva pleti: medová tvůrců Junga Henina a Laurenta Boileaua nestala vítězným celovečerním filmem letošního Anifilmu, byla jednoznačně jedním z nejpozoruhodnějších děl, jež mohl návštěvník festivalu zhlédnout. Snímek vypráví příběh kreslíře Junga, jednoho z 200 tisíc adoptovaných Korejců, kteří byli po konci Korejské války vysláni do západních zemí, a současně otvírá otázku vlivu kultury a etnického původu na identitu jedince. Jeho originalita přitom spočívá v plynulém prolínání animovaných flashbacků, které v sépiových tlumených barvách zachycují autorovo dětství, s rodinnými videi a dokumentárními výjevy ze současnosti. Nejen kombinace odlišných formálních postupů, ale zejména důvěrný autobiografický komentář umožňují divákovi plně se ponořit do světa nostalgických vzpomínek, v nichž se hrdina vyrovnává se svými kořeny i sebou samým. Trailer k filmu zde. 

 Cheatin’ (Bill Plympton, 2013)

Americký režisér Bill Plympton je mezi pravidelnými návštěvníky festivalu dobře známý. Své krátké filmy uvádí v Třeboni opakovaně a podobně jako letos s Cheatin’ vyhrál i v roce 2009 hlavní cenu se snímkem Idioti a andělé (tehdejší AniFest). Původně tvůrce satirických stripů přenáší černý humor i do svých děl a narušuje tak stále živý předsudek o celovečerní animaci jako tvorbě pro děti. Cheatin’ groteskně míchá odkazy na drsnou školu, pompézní muzikály a opery nebo hollywoodské romance. Protagonistům Jakeovi a Elle nestačí, aby přeskočila pomyslná  jiskra – jejich první setkání se uskuteční doslova pod napětím z elektrického vedení. Jakmile zpečetí své štěstí manželským slibem, ikonicky se vtělí do největších osudových párů v historii, od Adama a Evy přes Romea a Julii až po Pocahontas a Johna Smithe. Idylické soužití ale rozvrátí pochybnost, která Jakea vhání do náručí dalších a dalších žen a Elle nezbývá, než se za pomoci kouzelníka přenášet do těl jeho milenek a získat tak manžela zpět.

Vedle klasických dějových zápletek se Plympton vysmívá i formálním konvencím zobrazování – postavy v jeho snímcích mluví nesrozumitelnou řečí a ručně malovaná animace na sebe strhává pozornost svým pojetím, kdy se zcela vymyká běžnému filmovému realismu. Celý náhled ‘kamery’ je deformován extrémními úhly, dynamickými průlety či přemrštěnými makrodetaily lidského těla a samotný pohyb působí zčásti rozfázovaně a opakuje se ve smyčkách. O důvodech, které porotu vedly k ocenění hravého snímku, si ostatně můžete udělat představu i z traileru.

Vítr (Robert Robert Löbel, 2013)

V rámci nesoutěžního programu byl na Anifilmu uveden také  výběr oceněných filmů na letošním festivalu Anima Brusel, jehož 34. ročník se konal na začátku března. Mezi vybranými snímky byl také film Vítr (2013) Roberta Löbela. Ačkoliv Löbel natočil svůj film jako absolventskou práci na Katedře designu při Univerzitě v Hamburku, Vítr obletěl filmové festivaly po celém světě (do soutěžní sekce Anifilmu byl zařazen minulý rok) a posbíral řadu mezinárodních ocenění.

Mladému animátorovi se v necelých čtyřech minutách podařilo vytvořit koherentní svět plný groteskně absurdních situací z každodenního života obyvatel, kteří se museli přizpůsobit nelítostným podmínkám extrémně větrného území. Löbel využil jednoduchou výtvarnou stylizaci, jež zdůrazňuje komické vyznění krátkých etud ze života lidí, kteří se naučili využívat silný vítr ve svůj prospěch. Důležitou roli hraje vedle výtvarné stránky také zvuk – snímek neobsahuje hudbu, ale pouze pečlivě vybrané ruchy a zvukové efekty, které sugestivně dotvářejí větrnou atmosféru.

Löbelův Vítr, který by mohl být označen za jednoho ze zahraničních zástupců současné  totální animace, jíž byl letošní ročník festivalu věnován, měl před pár měsíci také online premiéru, a proto se o hravosti snímku můžete přesvědčit sami zde. 

Redakce IndieFilmu

Články obsahující informace o Anifilm:

Anifilm 2014: Snímky, které by neměly zapadnout
10. 5. 2014 – 23.41