Made in Japan: Eseje o současné japonské popkultuře

28. 4. 2014 # 23.35 # Literatura, Recenze # Bez komentáře

Kniha Made in Japan: Eseje o současné japonské popkultuře vyšla v nakladatelství Labyrint jako druhý svazek edice Fresh Eye, jež se zaměřuje na vizuální kulturu. Není tedy překvapivé, že se hned zkraje existence této edice objevil svazek zabývající se Japonskem, neboť pro zemi vycházejícího slunce je v dnešní době mix podivných kulturních produktů typický a do značné míry také vytváří obraz Japonska v zahraničí. Svět anime, mangy či záplava videoher se stala natolik samozřejmou součástí i našeho prostředí (bez ohledu na to, je-li člověk aktivním konzumentem nebo jen pasivní obětí), že postupně mizí opar exotična, který Japonsko dlouhá léta obestíral. Japonská kultura má jistě stále mnoho specifik, jež ji činí vzdálenější, nicméně s tím, jak pokročila globalizace, je čím dál více absurdní držet se zažitých polarit, které si s Japonskem často spojujeme (například tradice x současnost či západ x Japonsko atp.). Obraz dnešního Japonska je totiž výsledkem dlouho probíhající nerušené kulturní výměny a podobné vymezování či už zmíněné exotično je spíše výsledkem neinformovanosti než reálným odrazem skutečného stavu. Japonsko se právě naopak ze země, která se musela vyrovnávat s přílivem cizích vlivů, stalo aktivním tvůrcem kultury vyspělého světa. V publikaci Made in Japan je výše zmíněný pohled přítomný, protože se autoři až na výjimky vyvarovali zbytečných orientalistických generalizací, jež i přes míru globalizace dnešního světa stále přežívají. To se odráží ve faktu, že autoři jednotlivých esejů jsou nejen specializovaní odborníci (jako Sýkora a Křivánková), ale i autoři, které od Japonska stále dělí jazyková bariéra a studium japonské kultury pro ně není hlavní pracovní náplní. O určité univerzalitě kulturních produktů Japonska svědčí fakt, že jsou tito autoři schopni problematiku Japonska reflektovat.

Kniha je koncipovaná jako sbírka esejů a má několik částí. Jednotlivým textům předchází úvod doc. Jana Sýkory, který čtenářům poskytuje vhled do společensko-kulturní problematiky nejen současného Japonska. Zabývá se hlavně vnímáním času a prostoru v Japonsku, což do značné míry ovlivňuje kulturu jako takovou. Následují samotné eseje, jež se zabývají nejtypičtějšími odvětvími současné japonské popkultury: otaku, manga, anime, videohry a jako poslední film. Na konci publikace je připojen glosář, který vysvětluje důležité japonské pojmy a komentovaný seznam literatury dostupné v angličtině, jenž má sloužit jako inspirace pro ty, kteří se chtějí danou problematikou zabývat hlouběji. Vizuální zprácování knihy má evidentně evokovat archetypální představu o tom, jak vypadá současný japonský vizuál.

Je jasné, že v kolektivním díle je přítomná různost pohledů a přístupů, knihu tedy nelze vnímat jako organický celek. I když je akcentována určitá propojenost mezi jednotlivými tématy, jedná se spíše o povrchové propojení nebo letmé odkazování. Každý z textů by mohl bez problému existovat sám o sobě, jediným skutečným pojítkem je Japonsko jako zdroj a popkultura jako objekt. Nejedná se ani tak o problém odbornosti či důvěryhodnosti sdělovaných informací, jde spíše o problémy související se zpracováním tématu a výstavbou jednotlivých esejů. Největší slabinou knihy Made in Japan je určitá vnitřní schizofrenie. Není totiž úplně jasné, kdo má být cílovou skupinou této publikace. Kniha zjevně není určená úzce specializovaným odborníkům, pro ty jsou koneckonců daná témata zpracována podrobněji jinde. Dá se tedy usuzovat, že se jedná o knihu určenou širší veřejnosti. (Proto je důležitá existence už zmíněného glosáře a v seznamu literatury nejsou uvedeny žádné japonské zdroje, které jsou samozřejmě pro běžného čtenáře nepotřebné a pravděpodobně i nedostupné.) Ovšem rozpor mezi odborností a přístupností přináší několik problémů. Jedním z nich je fakt, že v rámci krátkých dvacetistránkových esejů je příliš mnoho prostoru věnováno vysvětlujícím pasážím, jež se snaží čtenáře uvádět do historických nebo společenských souvislostí. Tyto pasáže jsou ovšem vždy trochu na úkor samotné obsahové stránky textu. Vzniká vnitřní rozpor mezi tím, jestli se samotný text snaží být historickým přehledem vývoje daného tématu, nebo zda-li chce analyzovat konkrétní problematiku. Takový rozpor má svoje kořeny zejména v tom, že neexistuje příliš mnoho textů v českém jazyce, které by se zabývaly japonskou popkulturou. Je tedy těžké najít relevantní a střízlivé informace, i vzhledem k tomu, že anglicky psaná literatura na toto téma je valné většině lidí nedostupná. Autoři se pak pochopitelně snaží poskytnout čtenáři nějaký obecný rámec důležitý k uchopení tématu a zároveň mu poskytnout určité dovysvětlení tam, kde by mohl tápat. I když přihlédneme k tomuto faktu jako k polehčující okolnosti, nemění to nic na skutečnosti, že texty často působí nahodile a nesoudržně, ačkoliv faktickou správnost jim nikdo vyčítat nemůže.

Hned v prvním eseji je tento neduh zřetelný asi nejvíce. Veselého text není ani historickým přehledem vývoje otaku, ani sociologickým rozborem tohoto fenoménu. Nemapuje ani vliv této subkultury na japonskou ekonomiku a nejedná se o text, jenž by rozebíral aktivní uměleckou tvorbu v rámci této subkultury. A přitom jsou všechna tato témata v textu přítomná. Navíc začíná jako cestopis, který čtenářovi vypráví o setkání s příslušníky skupiny otaku a popisuje scenérie z Tokia, z míst, kde se často vyskytují. Ve výsledku se na tak malém prostoru dá těžko skloubit tolik informací takovým způsobem, aby text nepůsobil fragmentárně či nahodile. Dají se z něj sice vyčíst určité obecné teze (například o roli otaku v přerodu Japonska na tzv. soft power, tedy mocnost, která staví na kulturním exportu), ovšem text je shrnující a žádná polemická místa v něm nenajdeme. Podobně nesoudržný je i esej Anny Křivánkové: ze začátku se tváří jako shrnutí historického vývoje mangy, poté skočí do delší části, která se zabývá mangou kreslenou a psanou ženskými autorkami a končí náhledem do provázanosti mangy a japonské společnosti. Eseje například často nastiňují společenský kontext generalizujícími prohlášeními ve stylu: japonská společnost je maskulinní, japonská společnost je uniformní a podobně. Aniž bych chtěl jakkoli napadat relevanci těchto informací či snad jejich pravdivost, ve formě, v jaké jsou použity, působí trochu izolovaně a nemají valnou vypovídací hodnotu. Takové skoky a proporční nevyváženost mohou působit trochu matoucím dojmem a ve výsledku není jasné co je hlavním tématem textu. To dokumentují i názvy obou esejů: Veselého je nazvaný Děti konzumního ráje, Křivánková svůj esej nazvala Hrdinové bez trikotu. Z toho rozhodně nepoznáme, jaká problematika je vlastně zpracovávána. Odpověď nám neposkytnou ani úvodní řádky obou textů a nakonec po přečtení nejsme o nic moudřejší. Spíše se nám dostalo souboru informací z různých oblastí. Nutno podotknout, že Křivánkové esej je v tomto soudržnější, trpí spíše proporční nevyvážeností.

Nejpodivnější z prezentovaných textů je jistě Miškovův text o japonských videohrách, jenž pracuje s odvážnou tezí, že videohry jsou odrazem japonského životního stylu. Opakuje se zde stejný model jako u prvních dvou textů, tedy že esej není příliš vnitřně soudržný. Spojitost mezi životním stylem Japonců a videohrami je nastíněna několika zvláštně vytvořenými paralelami, například že získávání zkušeností v japonských rpg hrách koresponduje s japonským pracovním étosem kariérního postupu. Určitá souvislost by se zde jistě najít dala, ovšem takto nahozená teze opět působí dosti osaměle a není podpořená žádnou výraznou argumentací. Zároveň je jednou z mála, která se nějakým způsobem dotýká nastoleného tématu. Ve zbytku textu se dozvídáme spíše o ekonomické stránce videoherního průmyslu, o herních veletrzích nebo nárůstu či poklesu počtu heren v Japonsku, ale nějaké skutečně relevantní pouto mezi ‘životním stylem Japonců’ a videohrami nám odhaleno není.

Výjimku v tomto tvoří texty Tesaře a Flígla, jež jsou naopak vnitřně soudržné. Už podle názvu pochopíme, jaké si kladou cíle, i to, že mají konkrétní téma, které pak ucelenou formou zpracovávají. Jde sice spíše o texty sumarizačního charakteru, jež jen třídí informace do přehledné formy, ovšem tento cíl splňují dobře. Tesař se ve svém eseji zaměřil na tvorbu nezávislého animačního studia 4°C. Text se tohoto tématu drží a doplňuje jej jen o nutný kontext: například specifika toho, jak v Japonsku funguje kariérní postup v tomto odvětví či v prostředí větších studií, v jejichž konkurenci musí ta menší nutně fungovat. Flígl se vydal cestou chronologicky řazeného přehledu, jenž mapuje cesty japonské kinematografie směrem na západ. V jasné a přehledné formě rozebírá jak úspěchy japonského filmu na festivalech, tak jeho šíření skrze distribuční společnosti přes videokazety a podobně. Oba texty se sice do žádné polemické debaty nepouštějí, podávají ovšem koncentrovaný vhled do dané problematiky.

V závěru se paradoxně dostávám na začátek, a to z jednoduchého důvodu. Tím je fakt, že úvod docenta Sýkory v této knize působí trochu jako maják na poušti. Několikrát jsem již zmínil fakt, že v českých podmínkách není nijak široce rozvinutá debata o současné japonské kultuře ani na akademické půdě, natož v širším společenském kontextu. Přesto o ní většina lidí nějaké povědomí má, je to ale povědomí utvářené spíše náhodnou pasivní konfrontací. Proto jistě není od věci doplnit publikaci o nějaký úvod, jenž by nepoučenému čtenáři nabídl klíč, jak k osobité japonské kultuře přistupovat, nebo aspoň nabídl optiku skrze kterou na ni nahlížet. Sýkorův úvod sice vysvětluje důležité aspekty, které hrály roli při tvorbě japonské kultury jako takové, ovšem problém nastává se samotnou snahou vymezit tak široký pojem na několika stránkách. Výsledkem je sice text přehledný, jasný a dobře vystavěný, problémem je ovšem jeho zařazení do této publikace. I přes vágní souvislosti faktů uvedených v úvodu s dnešní populární kulturou, které si každý kriticky myslící člověk dokáže spojit, úvod jako by stál mimo hlavní proud knihy. Představuje sice určité tendence, jež po staletí utvářely japonskou kulturu, je ovšem dosti izolovaný ve vztahu k obsahu samotných esejů, které tvoří hlavní část publikace. Na konci úvodu je sice snaha o jakési spojení, jež má evokovat, že výše popsané platí stále i dnes, působí však poněkud uměle.

Je jistě správné, že vznikl nějaký příspěvek do diskuze o současné japonské popkultuře (respektive že ji vůbec někdo otevírá), protože se již stala nedílnou součástí našeho prostředí. Jako taková tedy publikace má své opodstatnění. Nicméně, jestliže u nás stále chybí rozšířená diskuze o daném tématu, je složité se k němu vyjadřovat a najít správný způsob, jak o něm psát, zejména pokud se předpokládá, že publikum není nijak hluboce poučeno. Není pak žádným překvapením, že se kniha potácí v dilematu mezi odborným a popularizačním přístupem a nedokáže být skutečně přesvědčivou analýzou.

Igor Cima