Odebírat RSS
RSS komentářůWalesa – člověk naděje: Osamocený hrdina, nadále uzavřený a nedostupný
31. 3. 2014 # 12.31 # Filmy, Recenze # 2 komentářů
Jak známo, příklady táhnou a odvážné činy by se měly pro jejich kolektivní uchování důsledně a hrdě připomínat. Filmař si ovšem zakládá na pořádnou svízel, pokud zamýšlí posadit na svůj pitevní stůl osobu dosud žijící, jejíž působení provází protikladné reakce. Natočit dostatečně sdělný a domněle vyvážený portrét se mění v pomyslné míchání tajemného lektvaru, u něhož spíše než na vhodně zvolených ingrediencích (vypravěčský um, řemeslná zdatnost) záleží na konzistenci, tj. citu pro nadhled nad situací. Jen zdánlivě paradoxně se často jeví nevyzrále právě filmy, u nichž se tvůrci úzkostlivě drží výhradně prokazatelných skutečností – což je ostatně pošetilé až běda – a samolibě se tváří, že žádná ideologická či mediální masáž se jich netýká. Jenže ideové podhoubí si cestu do jejich děl stejně najde a bude pouze k jejich smůle, jestli nevědomky a až ze zpětného nahlížení.
Životopis Lecha Wałęsy je možné pokládat za lektvar zvláště výbušný. Symbol boje proti socialistickému zřízení v Polsku – původním povoláním elektrikář v loděnicích –, který stál v čele odborového hnutí Solidarita a významně přispěl k pádu režimu, si totiž v nových poměrech davovou popularitu příliš neudržel. Mnohé napoví skromné 1% v prezidentských volbách (2000), při nichž se podruhé neúspěšně pokoušel o znovuzvolení. Wałęsa štěpí, a proto byl k náročnému úkolu povolán samotný Andrzej Wajda, který má v polské kinematografii podobně symbolické postavení jako Wałęsa na tamní politické scéně. Je to fascinující spojení, i když vzbuzuje znepokojivé otázky stran toho, co se vlastně dozvíme o současné polské kinematografii i společenské připravenosti reflektovat podobnou látku.
Člověk z mýtu
Aby hned zkraje nevzniklo politováníhodné nedopatření: angažování Andrzeje Wajdy si nevykládám jen coby strategický tah, jak přivábit více návštěvníků filmových festivalů a zvýšit prodejnost evidentně nákladného projektu (znělky sponzorů zabírají před úvodními titulky minutu a čtyřicet sekund, což ke konci působí bezmála jako promyšlená avantgardní vsuvka). Pro Wajdu hovořilo hned několik okolností. Má zkušenosti se zvládnutím srovnatelných velkoprodukcí, a to rovněž v pozdním věku (Katyň /2007/). Jeho blízký vztah k protirežimním protestům na konci sedmdesátých let je zřejmý, ostatně Wajda z nich vytěžil jeden ze svých stěžejních filmů (Člověk ze železa /1981/). A především, polský režisér natočil před třiceti lety koprodukční drama Danton (1983), v němž působivě modifikoval konvence životopisných filmů. Mocenský střet Georgese Dantona a Maximiliena Robespierra ve vypjatých momentech Velké francouzské revoluce Wajda nelíčil coby líbivý boj mučedníka s vyslancem pekla, jak by naznačovalo obsazení popraveného titulního protagonisty Gérardem Depardieu. Dantonova burácivá sebeobhajoba nasáklá fanatismem a Robespierrova závěrečná křeč při předčítání Ústavy signalizovaly, že nejvyšší představitelé nestabilního režimu neměli pod kontrolou ani sami sebe, natož stát. Vznášel se nad nimi pomyslný tep dějin a ani jeden z nich nebyl více než jeho pokorným vykonavatelem.
Wajda na tento relativizující aspekt úplně nezapomněl ani u svého nového filmu, který je vyprávěn ve formě útržkovitých vzpomínek během rozhovoru s italskou novinářkou. Wałęsa (Robert Więckiewicz) se před ní s velkou chutí stylizuje a v prvních pěti minutách ze sebe doslova vysype vyčpělá klišé i mýty, co se o něm tradují – obyčejný dělník se sugestivními gesty a mnoha vzletnými slovy, silně věřící, odhodlaný a nezdolný. Novinářka očividně tuší, ale hru nikterak neruší; vlastně ani nemůže, protože do polských souvislostí detailně nevidí. Film se tím otevřeně prezentuje jako stylizovaný vzkaz komukoli mimo Polsko. Když se však Wajda přesune k rozlehlým flashbackům, toto podvratné hledisko mizí a začínáme opět od nuly.
Lech s Karolom a bez Leonida, aneb kdo další se ke mně přidá?
Po letmém ohledání je patrné, že se snímek snaží navázat na estetiku kina morálního neklidu, cyklu filmů, které na konci sedmdesátých a na začátku osmdesátých let kriticky nahlížely polskou společnost. Jejich syrový obraz tehdejší současnosti velmi sugestivně dokumentoval neutěšený stav institucí, služeb i mezilidských vztahů. Polská kinematografie se zásluhou kina morálního neklidu po jisté odmlce představila na mezinárodní scéně, v podobné síle zatím naposledy. Wajdův pokus o připomínku vlivného hnutí se na povrchu zdařil, i když s jistými rezervami. Navzdory zemitému zaznamenání dobových rekvizit se spolu nepřirozeně sráží tehdejší protestsongy s obrazem. Kdykoli se jako klipová výplň pro agresivní punk a špinavou garáž nepoužijí dobové záběry, nepůsobí snímek přesvědčivě.
To by ale nebylo až tak na obtíž, kdyby zůstala zachována myšlenková dimenze kina morálního neklidu. Jenže ta se zde redukuje – při troše zjednodušení – na roztřesenou kameru, jež zachmuřeně snímá špatně nakrájený chleba. Morální neklid vyprávěl o něčem jiném: byly to filmy prodchnuté soustavným hledáním, jejichž postavy svírala nevyhnutelnost volby. Ideální cesta či bezbolestné řešení byly mimo obzor a úzkost doléhala právě při vědomí toho, že ať se protagonisté rozhodnou jakkoli, něco při tom ztratí. Intenzivní zkoumání kompromisů a prahu morální integrity bylo aktuální a vášnivě prožívané, neboť zítřek mohl klidně změnit poměr sil. Šlo se tvrdě za svým, a proto si studentka Agnieszka (Krystyna Janda) v Člověku z mramoru (1977) klestí cestu k informacím o zapomenutému stachanovci tak neurvale, že by místy zasloužila výchovných pár facek. Italská novinářka si oproti tomu s Wałęsou jen tak nezávazně povídá, ač se jejich rozhovor odehrává ještě několik let před pádem železné opony.
Problém je nasnadě: Walesa – člověk naděje (2013) je film se známým výsledkem, načež se vzrušující aspekt nejisté volby do značné míry vytrácí. V praxi to vypadá tak, že hrdina sice snáší sodu od represivních složek a doma na něj čekají jenom samé výčitky, ale někde mezi řádky je ukryto sdělení: „Vydrž, pravda je na tvé straně, zvítězíš“. Odtud je pouhý krok k jednoznačnému a bohužel i trochu plochému definování těch dobrých a těch špatných. Namísto hledání motivací různých skupin a problematizování daných situací se až na drobné výjimky nálepkuje. Proti hollywoodsky laděnému vyprávění o cestě jedince za svobodou ani popel, ale jeho hybridní zasazení do parafráze kina morálního neklidu je hodně přes čáru.
Nakonec to v uvedeném rozložení sil nejvíce odnáší právě Wałęsa. V duchu těch „nejlepších“ tradic stalinistických filmů se na titulního protagonistu všechno groteskně lepí. Jestliže se v Pádu Berlína (1949) bez pokynutí Josifa Vissarionoviče neozval ani větřík, natož chtivý dělník, který v proslulém závěru pod dohledem Vůdce konečně našel svou údernici, bez Lecha je paralyzována nejen Solidarita, nýbrž v přeneseném smyslu celé Polsko. Wajdovi se nepodařilo vytvořit druhou plnohodnotnou postavu, která by důstojně sekundovala hlavnímu hrdinovi (o mnohém svědčí, že nejvíce prostoru mimo něj má jeho věrná manželka). Činy jsou svorně identifikovány ve vztahu k Wałęsovi, jejich domnělému původci. Skoro to vypadá, že i smrt Brežněva je součástí plánu – již několik let „přezrálý“ sovětský vůdce musel odejít, aby se události daly opět do pohybu. Není náhoda, pokud tento motiv vyzní religiózně. Wałęsa velmi netypicky odmítne číst encykliky Jana Pavla II., protože myšlenky papeže údajně zná a ve všem s ním souhlasí. Krátká scéna uvedení Karola Wojtyły do úřadu na moment zamrazí snad každého v Polsku (včetně tajné policie), ale Wałęsa zůstává na moment pozoruhodně mimo záběr. Rozpaky nad vůdcovskými manýry bohužel nerozptýlí ani samotný Robert Więckiewicz, jehož Wałęsa je sice dokonale odpozorovaný, leč nepřístupný. Za těmi gesty se ztrácí člověk, a jestliže to u rozhovoru s Italkou bylo trefné, ve zbytku filmu tento aspekt zamrzí.
Nemělo by zůstat zamlčeno, že snímek vznikl s příkladnou pečlivostí a bylo do něj vložené podle všeho nemalé úsilí. V průběhu sledování mi běhalo na mysl několik případných pozitiv, vždy více či méně pokryteckých: úcta k věku režiséra, respekt, že naši sousedé obstáli při přípravě takového projektu, že snímek nepůsobí úplně lacině atd. Leč tato chvála může v důsledku dílo spíše ponižovat, neboť se na něj dívá z chápavě nadřazené pozice: ono stačí, že režisér má na krku devadesátku a Poláci vyplivli něco, co vypadá aspoň trochu k světu… Kdepak, tudy cesta nevede a velebení dobře odvedené práce by nemělo zastřít, že Wajda natočil velmi konvenční dílo, které si s aspekty kina morálního neklidu jen tak povrchově pohrává.
Ta zodpovědná opatrnost mi evokovala jakýsi oficiální produkt, jehož záměrem je legitimizovat velmi čerstvé společenské otřesy. Kdyby identický film vznikl kupříkladu v roce 1991, nešlo by nic namítat, právem by náležel do popřevratového hledání nové identity. Když jsem si ale při běhu závěrečných titulků uvědomil, že od povalení režimu v Polsku uběhlo skoro čtvrtstoletí, zachvátily mne rozpaky nad tímto výsledkem. Jeví se totiž náhle úplně jinak – jako opožděně uplácaný mýtus, co se odvolává na hodnoty, které za ta léta pozbyly důvěry. Výrazem sebejistoty by byl odvážnější a méně svázaný film, výstavní a vypulírované projekty o symbolech revolučních událostí jsou ostatně doménou kinematografií totalitních zemí. Wajda se sice snažil těmto aspektům vyhnout zařazením dobových materiálů, ale jejich sporný účinek se definitivně projevil v samém závěru, když Wałęsa vystoupil v Kongresu Spojených států. Toto místo, přímo stvořené pro konstrukci mýtů, ukázalo, jak deklamativní snímek právě končí. Pro poučení lidí odjinud, osvětu „té naší zapomínající“ mládeže a utvrzení vlastních stereotypů snad ideální, je však celkem tristní, pokud se nemíří nikam dál.
Články obsahující informace o Walesa:
.jpg&w=70&h=70&zc=1&q=100)
Tento příspěvek byl napsán uživatelem 
Domnívám se, že Váš text přesně ukazuje limity našeho přemýšlení o filmech „velkých autorů“, jejichž kariéra začala v šedesátých letech minulého století. Ano Walesa není Kino morálního neklidu stejně tak jako Donšajni, Vyhnání z ráje a Toyen nejsou filmy Nové vlny. Máme „novovlné“ autory nějak zaškatulkované a poměřujeme jejich současné filmy tím, jak vypadaly jejich filmy, které nás nepřestávají fascinovat, protože nabourávají naše z filmů a televize odkoukané vidění starého světa, o kterém vlastně nic nevíme. U Walesy se Wajda dostal k hrdinovi, který je dnes vlastně outsiderem polské politiky. Ale nebyl to osud Václava Havla? Jána Čarnogurského a dalších? Šlo skutečně Wajdovi o to, ukázat Walesu z nové perspektivy? Walesa je filmem, kde Wajda pečlivě rekonstruuje klíčové momenty v životě člověka, který se (ať chceme nebo ne) z elektrikáře stal polským prezidentem, laureátem Nobelovy ceny míru, idolem boje za svobodu (ve smyslu nastolení liberální demokracie a porážka totalitarismu socialistického typu). To není mýtus, to se skutečně stalo a bylo to možné pouze proto, že taková byla doba a že lidé kolem něj, byli ochotní bojovat za ideu lepšího, svobodnějšího života. Není to od Wajdy tak trochu snaha prolomit to dnešní znevažování revolucí osmdesátých let v našem prostoru? Není to opětovné přihlášení se k tradici, kterou podporoval právě svými filmy jako Muž z mramoru nebo Muž ze železa?
Vážený pane Martínku,
děkuji za Váš příspěvek. Je v něm mnoho citlivých pozorování a zkusím na ně navázat. Nikoli se vždy a nutně vymezit, spíše zdůraznit stanovisko a případně být jistou dovysvětlující mapou pro další čtenáře.
Předně ale musím odmítnout Vaši narážku na „naše“ (tedy hádám, že i moje) sklony k zaškatulkování. Ten text o nic takového neusiluje, naopak se důsledně snaží držet postavy. Zmínil jsem Wajdu opakovaně, neboť jeho angažování není nezajímavé a v kontextu celého projektu dosti příznačné. Ale že bych vzal Člověka (1977) a srovnával s Člověkem (2013), což z té Vaší pasáže pro mě plyne, tak to ani náhodou. Vaše poznámka o „našem“ přemýšlení navíc není v případě Wajdy vůbec přesná – proč by měl být zrovna Wajda obětí škatulek, které hodlají oživovat šedesátá/sedmdesátá léta? Proč ne třeba padesátá? Chci tím říct, že Wajdova impozantní tvůrčí dráha má více tzv. milníků a na ulici možná narazíte na někoho, kdo Vám bude každého nového Wajdu poměřovat Kanály a Popelem a démantem, zatímco jeho kamarád bude tvrdit, že výhradně poměřuje a je dodnes fascinován Člověkem ze železa/z mramoru. U Wajdy jsou tyto škatulky z principu stěží proveditelné, většinová shoda by se hledala dost nesnadno. A bohužel jste opomenul mé srovnání s Dantonem, což je zcela solitérní projekt. Není tam zmíněn z rozmaru, nýbrž jako klíč k dalším argumentům. Abych ukázal, že se dá jít i cestou, která neadoruje a přitom je výsostně empatická. A že ten film natočil právě Wajda? Zde tedy můžete hledat škatulku! Ale bylo by to opět zavádějící, Danton není něco, čím bych slepě poměřoval – je to pouze metoda uvažování o historii a v daném okamžiku to bylo uvedeno jako protipól. Ne ve vztahu k Wajdovi, ale ve vztahu k dějinám a jejich interpretaci.
Zmínil jste, že Walesa – člověk naděje není Kino morálního neklidu způsobem, jako kdyby to byla samozřejmost. To je ale právě strašně ošemetné, protože ten film na tento aspekt intenztivně sází. Snaží se tomu přizpůsobit styl a pro ty o něco pomalejší tam vpálil i ten podtitul „člověk naděje“. Jenže ten film tak jen vypadá, nechová se tak. A to je velice nefér – není přece správné se přihlásit k nějakému přesvědčení, mít to připsané k dobru a pak se podle toho nechovat (v jisté nadsázce řečeno, nosit na krku kříž jen jako fajn řetízek). Když někdo tímto způsobem užívá rysů Kina morálního neklidu, nemůže být překvapen, že bude podroben zkoumání z tohoto úhlu pohledu. Zde jsem ale udělal jednu velmi zásadní chybu a docela mě udivuje, že jste to nevypíchl. Poslední věta předposledního odstavce končí „…by nemělo zastřít, že Wajda natočil velmi konvenční dílo, které si s aspekty kina morálního neklidu jen tak povrchově pohrává“. Zde to skoro působí, že to dílo je konvenční, protože si s těmi aspekty pohrává. Jinými slovy, od „které“ k „protože“ je jen malý krůček – zde se nebavíme pouze o poměřování/zaškatulkování, nýbrž výrazně snobském přístupu, který sune do konvencí vše, co neladí jednomu konkrétnímu hnutí. Tato věta je velmi zjednodušující a neměla tak vyznít, za ní se omlouvám.
Tvrdíte, že „Wajda pečlivě rekonstruuje klíčové momenty v životě člověka… (míněno Wałęsy, M.M.)“. Všimněte si, prosím, že v textu nepadlo slovo, kde bych znevěrohodňoval, že se něco stalo tak či onak. Důvod? Prostý, já u toho nebyl a ani po vytažení informací z deseti knih bych si neodvážil hrát na přímého účastníka (to není rýpnutí do Vás, míním obecně). Proč mýtus? Ne, protože „se to nestalo“, ale protože tento způsob zaznamenání zkrátka působí myticky. Máme tu jednoho protagonistu, který nesleze z plátna, a vše se točí kolem něj a pro něj. Takto se bohužel chovají oslavné filmy – vzhlížejí na své hrdiny, kteří stáli za revolučním chodem, aniž by viděli za skutečnost, že dějiny jsou řízeny mnohem rafinovaněji. Já netvrdím, že Wałęsa byl „loutkou“ či cosi podobného. Nicméně v tomto pojetí působí jako vyslanec vůle (snad boží, nevím) a mělo by to být zmíněno. A ještě zpět k té Vaší citaci: „pečlivě rekonstruuje klíčové momenty“. Jste si jistý? Není klíčovým momentem pro Wałęsu třeba i neznovuzvolení prezidentem, vždyť to přece spoluutvářelo obraz, který se s ním táhne a potáhne ještě dlouho. Proč si klíčové momenty automaticky spojovat s tím velkým a pozitivním, vždyť to může být i naopak. A vůbec, zní to dost nekonkrétně, co je to vlastně „klíčové“ – neuražte se, ale co my dva víme, třeba sám Wałęsa vnímá jako rovnocenně klíčový první polibek budoucí manželce na první schůzce. Proč ne? Není divné, že soukromé momenty ve filmu nepůsobí přesvědčivě? Proč z toho dělat hlavně soupis oficialit? Opět pak děláme cosi neživotného, mytického.
Zmínil jsem problematickou pozici Wałęsy v současné polské politice, vy rovněž. Zde jsem udělal další chybu, když jsem nepřipomenul jednu důležitou, ač krátkou scénu po zatčení – hlavní hrdina se tehdy dočkal nevděčných reakcí od „polského lidu“. Tato scéna podle mého názoru mířila k osudu Wałęsy doma po roce 1990. Jenže ten film za tento rok nešel, takže to zůstalo velmi nekonkrétní, pouze nesmělé popíchnutí. Na jednu stranu se mi velmi zamlouvá Vaše myšlenka o „prolomení znevažování“, ale při pohledu na tento film se mi spíše zdá jako zbožné přání. Nechci, aby to vyznělo, že režisérovi radím, jen dodám, že k tomuto kroku by bylo snad třeba prolomit hlavně rok 1990 a ukázat tento aspekt více přímo. Místo toho tu máme film, který se snaží pokud možno neurazit, posílit značku polského filmu v zahraničí, tak nějak zavděčit všem. Když mluvím o explicitnější reflexi „znevažování“, vy mi asi řeknete, že to by přece nešlo, neboť a) Wajda by se dočkal obvinění ze zaujatosti („neobjektivity“, tak se to dneska s oblibou říká, ne snad?), b) Pro takový projekt by se prostředky hledaly hůře. Proti tomu nenamítám, ovšem v ten moment, kdy se někdo rozhodne natáčet projekt za jasně stanovených podmínek, ví, co očekávát. Není to omluva, je to čistě o míře kompromisů, které je ochoten do toho vložit. Takže to přihlášení je opravdu, jak sám říkáte, „tak trochu“ a ve mě vzbuzuje spíše rozpaky.
Dovolte mi poslední poznámku. Zmiňujete Václava Havla. Věřte mi, že na Havla jsem myslel velkou část těch dvou hodin, co jsem film sledoval. Myslím, že v tomto Vašem argumentu se trochu odráží, že to nemáme – jakože my všichni v ČR – v tomto směru úplně vyřešené. Podobný film pochopitelně vzbudí v České republice jiné emoce než při putování třeba v Dánsku. Ta interpretace o „prolomení znevažování“ je velmi česká, je mi sympatická, ale trochu se v ní mísí onen film s něčím, co si v něm kdekdo u „nás“ přeje vidět. Ale to už vlastně není Wałęsa a ani Wajda. To je „náš“ problém a musíme si ho vyřešit bez tohoto filmu.
Ještě jednou se omlouvám za tu poměřující poznámku „které/protože“ a opomenutí pasáže s „nevděčníky“. Zároveň bych chtěl říct, že název textu je dost nepodařený, i ten mohl vytvořit špatný dojem. Obávám se však, že v jiných ohledech se neshodneme, nejde o diametrálně odlišný pohled na svět, ale způsob uvažování o tom pohledu. Doufám, že jsem Vás neotrávil, děkuji za Váš čas a velmi věcnou poznámku. Zůstaňte věrný, byť Vás někdy nepotěšíme.
s pozdravem
M.M.