Febiofest 2014: Výběr IndieFilmu

17. 3. 2014 # 14.32 # Aktuálně, Festivaly # Bez komentáře

Febiofest je každoročně nabitý k prasknutí pestrou škálou snímků a nastudovat program dá zabrat i těm nejzarytějším milovníkům filmu. Nechť je vám následující výběr naší redakce užitečnou radou při listování festivalovým katalogem.

Špatný účes (Pelo Malo, Mariana Rondón, 2013)

Překvapivý loňský vítěz prestižního festivalu v San Sebastianu je důkazem toho, že i dosud upozaděné latinskoamerické kinematografie, jako je Venezuela, se směle přidávají k tamnímu filmovému rozkvětu. Příběh zasazený do obrovského sídliště pro nižší vrstvy nechce být dalším z řady sociálních dramat. Místo existenčních peripetií nezaměstnané vdovy se těžištěm snímku stává její vztah k výchově syna, který nachází odvahu být sám sebou. Devítiletý kudrnatý Junior se ve snaze mít rovné vlasy jako jeho oblíbení popoví zpěváci bolestně střetává se snahou matky jej normalizovat a bezděčně zrazovat jeho touhu po uznání a toleranci. Kam až bude schopná zajít v posedlosti ukvapenou myšlenkou, že se u jejího syna začínají projevovat příznaky odlišné sexuální orientace? Právě propojování poměrně inflačního tématu hledání vlastní identity s širším sociálním kontextem a nelítostným pohledem na mateřskou úlohu je příslibem podívané, která zaslouženě vystoupila z řady a dočkala se mezinárodní distribuce i mimo festivalový okruh.

Nepřítel (Denis Villeneuve, 2013)

Zatím poslední film jednoho z nejuznávanějších současných tvůrců kanadské kinematografie Denise Villeneuvea, s jehož kompletní tvorbou se mohl návštěvník seznámit na Filmovém festivalu v Karlových Varech 2011, by měl nabídnout pochmurně laděný thriller s komplikovanou zápletkou o muži, který podléhá svému dvojníkovi. Do dvojrole ,,nepřítele”, který postupně ztrácí kontakt s realitou a není již schopen udržet od sebe dva oddělené životy obsadil Villeneuve Jakea Gyllenhaala, s nímž spolupracoval již na svém předchozím filmu Zmizení (2013). Zatím není známo, zda bude film zakoupen do české distribuce, ale vzhledem k tomu, že se do českých kin probojoval dosud pouze jeden z režisérových filmů, doporučuji si do svého festivalového programu přidat jednu z projekcí.

Děvče ze sirkárny (Aki Kaurismäki, 1990)

Febiofest letos skládá zaslouženou poctu finské herečce Kati Outinen, kterou známe především ze snímků Akiho Kaurismäkiho. V Děvčeti ze sirkárny, poslední instanci „trilogie ztracenců“ po snímcích Mraky odtáhly (1986) a Ariel (1988), jí provokující auteur dal příležitost zahrát si hlavní roli, již Outinen využila k dokonalosti. Snad nejtemnější snímek Kaurismäkiho kariéry vzdává hold tradičním melodramatům a pohádkám Hanse Christiana Andersena, tyto inspirační zdroje jsou však podřízeny Kaurismäkiho střízlivému a krajně ironickému režijnímu stylu. Příběh je poměrně prostý, až archetypální: naivní dívku z chudé rodiny, spoutanou jak mechanizovaným prostředím továrny na sirky, tak bezohledností a šosáctvím bezprostředního okolí, přivede nešťastná láska k osamělé a zoufalé vzpouře, nicméně autor mu svou bressonovskou strohostí a jedinečným citem pro detail dodal mimořádnou emocionální naléhavost, která navíc rezonuje s ostrou společenskou kritikou.

Soudružka Kimová bude létat (Kim Gwang-hun, Anja Daelemans, Nicholas Bonner, 2012)

Kuriózním úkazem v letošním programu Febiofestu je snímek ze Severní Koreje Soudružka Kimová bude létat. Jedná se o první severokorejský film vyrobený v koprodukci se západními zeměmi – konkrétně s Velkou Británií a Belgií. Tento snímek, jenž svým vizuálním zobrazením i idealistickým příběhem z prostředí dělnické třídy nápadně připomíná české propagandistické filmy 50. let, zaujímá především skrze kontroverzní přijetí v zahraničí, kde se strhly debaty, zda jde o propagandu, nebo pouze o nevinnou zábavu. Britský spolu-tvůrce Nick Bonner se holedbá bořením mnohých bariér severokorejské produkce tím, že jako první natočil velkorozpočtovou a dle jeho slov naprosto apolitickou romantickou komedii s ženskou hrdinkou. Příběh mladé hornice toužící po kariéře artistky, které s pomocí kolektivu posléze dosahuje, však spíše evokuje již zmíněné české veseloherní agitky 50. let (např. Zítra se bude tančit všude), než pohádky ve stylu Walta Disneyho, k nimž Bonner film přirovnal. O to více šokující jsou reakce mnoha zahraničních recenzentů, kteří jsou dokonalým a neproblematizovaným světem plným úsměvů natolik okouzleni, že politickou složku filmu marginalizují, či naprosto popírají. Domácí divák má nyní jedinečnou příležitost snímek zhlédnout, zhodnotit v porovnání s českými propagandistickými díly a připomenout si sílu manipulace, kterou filmové médium disponuje.

Iluzionista (Sylvain Chomet, 2010)

Okouzlující symbióza autorských poetik Jacquese Tatiho a Sylvaina Chometa. Nerealizovaný Tatiho scénář o stárnoucím iluzionistovi, jenž pod svá křídla vezme mladičkou dívku, zpracoval francouzský animátor s mistrovským citem pro adaptaci, v níž mísí Tatiho hořkosladký tón, humor a lyrické vyprávění skrze obrazovou a zvukovou stránku se svým smyslem pro groteskní absurditu a takřka neomezenými možnostmi animovaného filmu. Výsledek spojuje to nejlepší z tradice obou tvůrců a zároveň je melancholickou poctou výrazné osobnosti umělecké kinematografie. Iluzionista bude promítán v rámci pocty Sylvainu Chometovi, který v rámci Febiofestu snímek osobně uvede.

Život je snadný, když zavřete oči (David Trueba, 2013)

Film Život je snadný, když zavřete oči (Vivir es fácil con los ojos cerrados), jenž byl nedávno oceněn výročními cenami španělské filmové akademie Goya téměř ve všech hlavních kategoriích (nejlepší film, režie, scénář, hudba, herec v hlavní roli a začínající herečka) slibuje zábavnou podívanou z frankistického Španělska 60. let. Učitel angličtiny ve středním věku Antonio (Javier Cámara) je velkým fanouškem Beatles, a když se dozví, že jeho idol John Lennon právě na jihu Španělska ve městě Almería natáčí film Jak jsem vyhrál válku, tak se rozhodne vydat přes celé Španělsko, aby se s ním setkal. Film jsme zatím neměli šanci vidět, ale pokud španělská filmová akademie není při svém výběru zcela nekompetentní, tak by tato melancholická komedie o splněných snech s originální zápletkou měla mít také jisté umělecké kvality.

Život je úžasný (Maciej Pieprzyca, 2013)

Život je úžasný (2013) je polský filmový příspěvek k tematice složitosti osudů a silné vůle těch, kterým se podařilo vyhrát zápas se zdravotním postižením. Stal se tak dalším článkem v řadě ceněných snímků jako Moje levá noha (1989) nebo Skafandr a motýl (2007). Také tento film (jehož doslovný a výstižnější překlad názvu by zněl Chtít žít) je inspirován skutečným osudem: tentokrát jde o chlapce, který se snaží nalézt způsob, jak komunikovat se svým okolím i přes svou chybně stanovenou diagnózu mozkové obrny, která mu od dětství ztěžuje cestu k pochopení ze strany rodiny a lékařů. Režisér a scenárista filmu Maciej Pieprzyca sklidil úspěch už se svým předchozím snímkem Štěpiny (2008), jenž byl v Polsku oceněn jako Nejlepší debut roku. Pieprzycův druhý celovečerní film si díky silnému tématu boje postiženého chlapce s krutostí a lhostejností lidí i polského systému osmdesátých a devadesátých let a podmanivému zpracování získal diváky na mezinárodních festivalech v Gdyni i v Montréalu, z nichž si odvezl hned několik ocenění, mezi nimiž byly také obě hlavní divácké ceny. Tyto prozatímní úspěchy slibují, že by právě tento snímek mohl uspokojit touhu po silně emotivním diváckém zážitku, a proto cítíte-li ji, neměl by vám Život je úžasnýna Febiofestu ujít.

Gerontofilie (La Bruce, 2013)

Po provokativních dílech, jež nafukují žánrovou škatulku „pornografie“ do tvarů, v nichž se její někdejší jasně rozeznatelné obrysy ztrácejí v postmoderní nerozlišitelnosti, přichází kanadský režisér Bruce La Bruce s dalším nekorektním snímkem. Tentokrát nejde o parafrázi zombie hororu (např. Otto; or Up with Dead People, 2008), nýbrž o žánr „romantické komedie“. Těm, kdo viděli na předchozím ročníku Febio Festu jeho L.A. Zombii (2010), potažmo její necenzurovanou režisérskou verzi, bude tvůrcův nový počin Gerontofilie (Gerontophilia, 2013) možná připadat jako krok k mainstreamovější festivalové estetice. La Bruce však ukazuje na plátně fenomény, které můžou i liberální publikum nečekaně zaskočit. Normalita je věcí společenského pohledu a statistických mezí; co jsme zvyklí sledovat častěji na filmovém plátně, to nás jen těžko překvapí. Co ovšem láska mezi mladíkem a mužem v důchodovém věku? Jak reaguje publikum na ochablé mužské tělo v erotickém kontextu?