La Película 2014 mezi tradičními žánry a diváckou poptávkou: Rozhovor s dramaturgem přehlídky Davidem Čeňkem

V letošním programu La Películy se opět sešla pestrá žánrová i tematická směsice snímků. Které z nich by bylo možné označit jako nejvíce charakteristické reprezentanty současné španělské kinematografie?

Určitě bych v tomto ohledu zmínil film Čarodějnice ze Zugarramurdi (2013). Právě jeho charakteristický ráz je i důvodem toho, že snímek získal osm cen Goya. Je plný černého a absurdního španělského humoru, který se zde vysmívá tomu, co je typicky a tradičně španělské. Zároveň, což je rovněž příznačné, nejde o čistě komediální žánr. V první části se Čarodějnice blíží spíše akčnímu či kriminálnímu filmu a část druhá je, řekněme, hororovou komedií. Začínají odkazem na současnou španělskou ekonomickou krizi ve Španělsku, kterou především v pojetí hlavních postav dovádí ad absurdum, což je rovněž něco typicky španělského – záliba v dekonstrukci různých klišé, kterým se snaží Španělé vysmát.

Co se týče tematického cyklu Čestný Goya, napadá mě například film Nedělní světlo, který navazuje na styl španělského chorrizo westernu, i když vlastně o žádný western nejde. I tento film  odráží protnutí určitého žánru, který je sám o sobě poměrně kompaktní a snaží se odrážet důležitá témata, například politickou korupci či izolovanost určitých španělských oblastí, na níž se upozorňuje v romantizujícím hávu příznačném pro western.

Minulý rok byly jednou z dominant programu reakce na hlubokou hospodářskou krizi, jež Španělsko zasáhla. Je možné její dopady vysledovat i v letošních snímcích zařazených do přehlídky?

Ano, i letos většina nových filmů, a především těch žánrových, tuto situaci reflektuje. Je to dané i tím, že ve Španělsku se nyní začínají hodně natáčet filmy, které jsou produkčně levnější. To vede k tomu, že se režiséři obrací k aktuálním látkám, k tomu, co vychází z jejich životů, a ekonomická krize ve Španělsku prostě je společenským faktem a ten se v životech tvůrců zákonitě odráží. Jejich filmy se tedy k tomuto tématu vždy nějakým způsobem vztahují. Na druhou stranu, vezmu-li v potaz téma sociální vykořeněnosti, kterou způsobil kapitalistický systém, tak mi přijde, že motiv krize je ve španělské kinematografii přítomen vlastně neustále.

Vámi zmíněná černá komedie Čarodějnice ze Zugarramurdi bude přehlídku zahajovat. Vraťme se ještě k jejímu nedávnému  triumfu na výročních cenách Goya, který může být z žánrového hlediska pro cizince dosti překvapivý. Čím si vysvětlujete úspěch filmu tohoto typu nejen u španělských diváků, ale i u akademiků?

Když se podíváte na to, jaké filmy dostávají ocenění Goya, tak to nakonec ani překvapení není. Málokdy tuto cenu dostal výsostně autorský snímek, který by měl výrazné umělecké ambice a byl by komplikovaný pro diváky. Většinou vyhrávají filmy velmi přístupné, které sebou nesou nějakou reflexi či kritiku, ale jejich příběhy většinou vycházejí z půdorysu žánrového filmu. Nám se už třetí rok po sobě shodou okolností podařilo, a rozhodně to nebyl záměr či náš kalkul, že festival zahajuje film, který získal nejvíce těchto cen, ať už to byl Černý chléb (2010) či Sněhurka: Jiný příběh (2012). To jsou všechno filmy divácky vstřícné, jež jdou publiku naproti a přináší mu něco, co naplňuje jeho očekávání, nesnaží se šifrovat, nejde o snímky plné metafor. A ve Španělsku vždy měly úspěch komedie, historické filmy a kriminální filmy. Tedy stabilní žánry, které se v této zemi točí už od počátků národní kinematografie a diváci si na ně evidentně zvykli. Působí i to, že si Španělé neustále stěžují, že domácí filmy nejsou moc úspěšné v kinech. Mnozí režiséři se tak snaží následovat poptávku a natáčí žánry, u nichž předpokládají divácký úspěch. Navíc, v Čarodějnicích ze Zugarramurdi hraje Carmen Maura, která je velmi slavná a dva hlavní herci jsou ve Španělsku skutečné hvězdy známé ze seriálů či akčních filmů. Álex de la Iglesia je zároveň výrazně známým režisérem a vesnice, v níž se film odehrává, je po celé zemi proslulá čarodějnickými procesy. A nachází se v Baskicku, proto film odkazuje i na něco velmi aktuálního, na separatistické tendence, které ironizuje. Čarodějnice jsou tedy svou tematikou celospolečensky aktuální, i když ve výrazně zábavném hávu. Věřím, že i české publikum bude přesně tento typ filmu zajímat, protože každý rok vidím, že na tento žánr slyší. Jakmile se napíše do anotace španělská komedie, tak zaručeně přijde nejvíc diváků, jako by šlo o nějaké magické slovo.

A stejného přijetí se tento snímek dočkal i u španělské kritiky?

Měl jsem možnost si přečíst jen pár kritik, co vyšly na festivalu v San Sebastianu a ty byly převážně pozitivní. Když se ale podíváte na soutěžní sekci tohoto festivalu, který nepatří mezi áčkové přehlídky, tak na ní se přesně odráží to, o čem jsem mluvil. Je v podstatě složená z komedií, detektivních filmů a komplikované autorské výpovědi jsou promítány v jiných sekcích. Hlavní soutěž je směs všeho bez ohledu na uměleckou náročnost. Kritika je na to poměrně zvyklá a nemá takovou potřebu tolik kritizovat, což se z našeho pohledu může zdát problematické. Ve skutečnosti však o nic problematického nejde, neboť tamní kritika nikdy jiná nebyla.

Letošní novinkou přehlídky je cyklus Čestný Goya, do něhož jsou zařazeny i snímky staré téměř čtvrtstoletí. Je vaším cílem nabídnout konfrontaci minulého a současného obrazu španělské kinematografie?

Určitě ne. Každý rok máme program rozdělený na dvě části – současnou španělskou tvorbu a potom nějaký tematický cyklus. Vybírám filmy podle aktuálních nápadů a možností, loni to bylo argentinské tango, předtím přehlídka venezuelského filmu. Cykly mi vždy nabízí Institut Cervantes a já je vyberu v případě, že mi přijdou v něčem objevné pro české publikum. Zde se vlastně vracíme k případu filmu Čarodějnice ze Zugarramurdi. Všechny filmy v tomto cyklu spadají do žánrové kinematografie, je zde horor, historický film či konverzační komedie. Spojuje je pouze to, že některý z jejich tvůrců získal cenu Čestný Goya.  Nejde zde tedy o konfrontaci, ale o důkaz pestrosti španělské kinematografie. A také o fakt, že nejvyšší instituce španělského filmu oceňuje filmy, které by z mého pohledu pro výběr umělecky neobstály. Na druhou stranu je ale pro českého diváka jistě zajímavé je vidět.

Kdyby měl návštěvník možnost navštívit z přehlídky jediný film, měl byste pro něj nějaký tip? Například film, který vás osobně nejvíce zaujal či překvapil?

Jako dramaturgovi se mi na tuto otázku špatně odpovídá, asi nedokážu takto zmínit jediný film. Ale z mého osobního pohledu jedním z nejvýraznějších filmů je argentinský Německý lékař Wakolda (2013), a stejně tak Snílci (2013) Jonáse Trueby, i když je to film, který nachází inspiraci ve francouzském nezávislém filmu 70. let, v pokračování nové vlny. Líbí se mi na něm, i když není formálně nijak objevný, že umně využívá již ověřených postupů a přenáší je do španělského prostředí, že velmi dobře reflektuje, jak žije současná mladá generace v podmínkách ekonomické krize. A ještě bych nakonec rád zmínil Rodinné návštěvy (2013), „obyčejný“, jednoduchý a levný film, přitom velmi osobní a upřímný, pravý opak již zmíněných nabubřelých produkcí.